Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 24. kapitola

13.08.2013 (15:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1667×

Rose:

Jakmile jsme prošly dveřmi letištní haly a ocitly se tak oficiálně na italském území, sevřelo se mi hrdlo. Ještě snad nikdy jsem do této země nepřijela řešit příjemnou záležitost. Pro většinu lidí byla Itálie země, kde se dobře nají, zaplavou si v moři nebo zalyžují na horách. Pro mě a mou rodinu to byl jen stres z návštěvy u samozvaných vládců upířího světa.

Po očku jsem mrkla na Bellu a skousla si ret. Vypadala klidně – neuvědomovala si, ani si nemohla uvědomovat, co všechno se může stát. Nejdůležitější bylo přežít cestu hradem až do trůnního sálu. Pokud nás do té doby nezavraždí, je určitá naděje, že se z toho dostaneme.

Na pár chvil jsem zalitovala, že jsem nás do toho navezla. Jenže po tom, co jsem Belle provedla, jsem nemohla jinak. A doufala jsem, že ona by jednala stejně.

„Jsme tu,“ konstatovala Bella s hlubokým výdechem. Hlas se jí lehce třepal. Možná nebyla tak pokojná, jak se mi zdálo, spíš se jen naučila používat mou kamennou masku. Za jiných okolností bych ji možná s pochvalou poplácala po rameni.

Něco jsem zamumlala na souhlas a pár kroky překonala vzdálenost mezi námi a nejbližším taxíkem. Nasoukala jsem do něj tašky s oblečením, které jsem pořídila na Kennedyho letišti, a poté nasedla.

„Al centro, prego,“ dostala jsem ze sebe nejistě. Můj lidský mozek výrazně filtroval mé lety nabyté vědomosti.

„Bene,“ odvětil mi řidič s úsměvem. Počkal ještě, až do auta nastoupí i Bella s jejím přídělem tašek, a vyrazil.

Cestu z římského letiště do centra jsem znala jako své boty. Bella ale byla celou dobu nalepená na okénku a nevěřícně sledovala scenérii před sebou. Obdivovala pomalu každý panelák na okraji města, ale nechtěla jsem jí do toho mluvit. Koneckonců asi bylo dobře, že aspoň jedna z nás nepřemýšlí nad následujícími hodinami.

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Abych se uklidnila, přehrávala jsem si v duchu, jak skombinujeme naše oblečení. Muselo to být dokonalé, chtěla jsem vypadat co nejpřesvědčivěji a ve špinavých, zpocených a starých hadrech nakoupených v nějakém frcu v Portlandu by se to asi příliš nevyvedlo.

Uhladila jsem si rukou rozcuchané vlasy. Až teď jsem si uvědomila, že po několikahodinovém spánku jsem musela vypadat pravděpodobně jako něco mezi koštětem a… smetákem.

„Siamo qui,“ zahulákal řidič nahlas, protože se snažil přehlušit rádio, ve kterém hrála populární italská hudba, což bylo něco naprosto příšerného.

„Grazie, segnore,“ kývla jsem, podala mu tři desetieurové bankovky a gestem mu naznačila, že nechci zpátky drobné. Ve zpětném zrcátku se na nás lehce usmál.

„Buona giornata!“ řekl ještě, když jsme za sebou zavíraly zadní dveře. Ignorovala jsem to, hezký den nám sice přát mohl – a bylo to od něj milé – ale bylo nám to úplně k ničemu.

„Ne že by se mi tady nelíbilo, ale má nějaký důvod, že jsi nás nechala zavézt až do centra?“ optala se Bella, ale ani se na mě nepodívala. Očima přejížděla z jedné budovy na druhou a obdivně jí u toho klesaly koutky úst.

„Kousek odtud je půjčovna aut.“ Bez dalšího slova jsem vyrazila do rušné ulice mezi auta a ignorovala neustálé troubení všech okolo. To byla jedna z mála věcí, co jsem na Římě nenáviděla – všichni jako kdyby najednou klakson vynalezli a museli ho použít aspoň desetkrát do minuty.

„Něco mě přejede!“ slyšela jsem za sebou svůj hysterický hlas.

„Ale nepřejede,“ odpověděla jsem normálním hlasem. Věděla jsem, že mě uslyší i přes ten hluk okolo.

Když jsem pevně oběma nohama stála na chodníku opačné strany, otočila jsem se na Bellu a s pobaveným úšklebkem ji sledovala. Kličkovala mezi auty, občas se dotkla něčí kapoty a vykřikovala:

„Mi dispiace, mi dispiace!“ Což byla asi jediná věta, kterou Bella italsky uměla.

„Neomlouvej se a poběž!“ popohnala jsem ji a nervózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

Kupodivu mě poslechla a opatrnými kroky se bez dalšího zastavení dostala až ke mně. „Jsi sebevrah nebo co?!“ vypískla. „Počkej, sebevrah bys byla, kdybys chtěla zabít sebe, ale takhle bys zabila mě, což z tebe dělá vlastně vraha,“ uvažovala už zklidněným hlasem, ale stále mě naštvaně propichovala očima.

„Klid, tohle je Evropa, dělají to tak všichni,“ pokusila jsem se o vtip, ale ani jedné z nás moc vhod nepřišel.

Bella jen zamumlala něco v tom smyslu, že jsem jí dala konečně důvod k tomu, aby byla pyšná na svou národnost, a vydala se kupodivu správným směrem. Do půjčovny to bylo jen pár kroků a vybrat si auto pro mě taky nebyla žádná věda. Ferrari 458 Spider. Vyřešeno.

Bella:

S překvapeným kývnutím hlavy na Rosinu otázku, jestli budu řídit, jsem nastoupila do auta. Její myšlenkové pochody jsem už před docela dlouhou dobou přestala sledovat, a tak jsem se na její důvody neptala. Mohla jsem jen doufat, že není natolik nervózní, aby nezvládla řízení .

Ač se to snažila zamaskovat, poznala jsem, že se vůbec necítí dobře. Veškerá její vrtkavost a protivné poznámky byly ty tam. Vcelku mě to děsilo.

„V pohodě?“ ujistila jsem se, když několik minut jen mlčela a prohrabávala tašky s oblečením.

Zaraženě na mě koukla, pravděpodobně jsem přerušila nějaký její důležitý myšlenkový monolog. „Musím se namalovat,“ oznámila mi jen a vytočila se dozadu tak, že si málem vykloubila rameno. Po krátkém boji s mými málo ohebnými končetinami si na klín položila černou taštičku s nápisem Sephora.

Maličko jsem zajásala, protože to byla jedna z mála značek, co mi něco říkaly. „Když říkáš namalovat se… myslíš sebe,“ hodila jsem k ní rukou, „nebo sebe?“ Namířila jsem ukazováček na mě. Rose se zasmála. „Já to myslím vážně,“ ohradila jsem se a nadále se věnovala řízení.

Vypadalo to, že chvíli přemýšlí. „Vlastně obě. Jenže ty,“ ukázala na mě, „toho moc upravit nepotřebuješ,“ ušklíbla se. Společně jsme se zasmály.

Najednou jsem se zarazila a překvapeně se na ni podívala. Na chvíli to vypadalo… jako kdybychom snad byly kamarádky nebo co. V duchu jsem si posměšně odfrkla nad svou naivitou. Z nás dvou nikdy, nikdy přítelkyně nebudou. I kdyby ona sebevíc chtěla, což se stejně nestane, já jí přece nebudu schopná odpustit tu věc s Newtonem… 

Rose mé zaskočení ignorovala. Na chvíli se mi sice zazdálo, jako kdyby se jí v obličeji mihla bolest, ale byla to tak krátká doba, že jsem si tím vůbec nemohla být jistá a ani jsem se po tom nepokoušela pátrat. Ztráta času.

Vyklopila si stínítko, v němž bylo zabudované zrcátko, a vyndávala jeden kus make-upu za druhým, aby si to následně všechno nanesla na pleť, na oči a rty. S potěšením jsem zjistila, že téměř padesát procent z těch věcí umím pojmenovat.

Udělat ze mě něco hezkého jí zabralo poměrně dost času, a tak jsem na chvíli přestala vnímat. Jen jsem jedním koutkem oka sledovala silnici a druhým navigaci. Na mou lidskou hlavu by už i to bylo moc úkolů najednou, ale teď mi to ani v nejmenším nedělalo problém.

„Auuu! Sakra!“ zaskučela Rose. Nadskočila jsem a jen tak tak se mi povedlo udržet auto na silnici. Hodila jsem po ní naštvaný pohled, ale když jsem ji uviděla, musela jsem se zasmát. Měla řasenku rozmázlou po tváři a na nose. Ten pocit znám… „Nesměj se! Píchla jsem se do oka,“ stěžovala si, ale už si přitom otírala řasenku z obličeje.

„Já to chápu. Jsi hrozně nešikovná, Bello,“ papouškovala jsem její oblíbenou větu.

„Haha,“ prskla a protočila očima. „Už jsem hotová, teď ty.“ Strčila mi na klín tašku a podala mi výklad o tom, s jak namalovanýma očima vypadá nejlíp. Když jsem poznamenala, že řídím a tím pádem to jaksi nemám jak zvládnout, zpražila mě pohledem a potom smířlivěji dodala, že to mám aspoň zkusit. Prý uvidím.

A opravdu, za pár minut jsem překvapeně sledovala Rosalinin nalíčený obličej ve svém zrcátku a stále se snažila dopídit toho, jak jsem byla schopná se při řízení auta tak hezky namalovat. Jenom to řízení samo o sobě pro mě normálně byla fuška.

„Sluší mi to,“ pochválila mě Rose.

„Mně taky,“ vrátila jsem jí. Vážně jsem vypadala docela hezky, i přes ten příšerný sestřih, kterým mě Rose obdařila. Ale neměly jsme si co vyčítat… tedy co se týče vlasů.

Když jsme minuly modrou ceduli, kde nás vítali ve Volteře, obě jsme ztuhly. Jako kdybychom si až teď uvědomily, co to vlastně pácháme. Poplašeně jsem se na Rose podívala. Do jejího obličeje se zase vrátila ta starost a strach, jež jsem tam viděla při příjezdu do Itálie. Polkla jsem.

Rose:

Zastavily jsme na parkovišti kousek u náměstí. Slunce nesvítilo a byla poměrně zima. Obě jsme se bez jediného slova převlékly do čistých šatů. Já jsem na sobě měla černé šaty, obyčejné baleríny a hnědé sako s kožíškem. Belle jsem poručila, aby si oblékla upnuté tmavé šaty, na ně růžový kabát a boty na středně vysokém podpatku.

„Nejsem si úplně jistá, jestli to na těch botách zvládnu,“ připustila, když jsme opatrně vystoupily z auta. Snažily jsme se, tedy já se snažila, nezašpinit se.

„Je to sedm centimetrů. Jen sedm centimetrů,“ odpověděla jsem jí napůl pusy. Snažila jsem se soustředit a zopakovat si, co Arovi řeknu. Mohla jsem jen doufat, že nechá mluvit mě, protože Bellina výřečnost před cizími, ještě k tomu dost děsivými lidmi nebyla zrovna světová.

„Tak jdeme,“ řekla rezignovaně, zabouchla dveře a zamkla auto.

Šla jsem první. Rychlými kroky jsem přešla náměstí až k hodinám. Pod nimi jsem se zastavila, otočila se na Bellu a bez přemýšlení ji pevně objala. Nevěděla jsem, co mě k tomu vedlo, a samotnou mě mé počínání vyděsilo.

Bella mi objetí neoplácela, jen zaraženě stála. Neudivilo mě to. „Tohle mě moc neuklidnilo,“ řekla roztřeseným hlasem.

„Promiň,“ zamumlala jsem, „nevím, co to do mě vjelo.“

„Ale já vím,“ zašeptala a namířila na mě ukazováček. „To bylo obětí: je mi líto, co jsem udělala, doufám, že mi v nebi odpustíš… Nebo tak něco!“ Netušila jsem, že někdo může ječet šeptem – jí se to ale dařilo docela dobře.

„Mám strach,“ vylétlo ze mě.

„To jsme dvě,“ pronesla sarkasticky. Stejně vrtkavým tónem pokračovala dál. Říkala něco v tom smyslu, že vůbec nechápe, proč jsme sem vůbec jely, a že by bylo nejlepší se teď hezky otočit a vrátit se do bezpečné Ameriky. Ale bylo pozdě – garda už nás musela zaslechnout a určitě k nám někdo mířil.

Jako potvrzení mých myšlenek se ze stínu kamenných sloupů vynořily tři postavy v kápích. Bella bezděky vyhledala mou ruku a pevně stiskla.

Chvíli jsme všichni jen stáli a zírali. Věděla jsem, že bych to ticho měla prolomit, ale najednou jsem nenacházela správná slova.

„M-musím mluvit s Arem,“ ujala se slova najednou Bella. Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„Rosalie,“ pronesl s úšklebkem Felix, ale očima stále probodával mě, stejně jako Heidi a Demetri. „Přivedla sis… svačinku?“ zasmál se a zkroutil rty do krutého úsměvu. Nasucho jsem polkla. Ještě nikdy předtím mě tolik neděsil.

„Musím mluvit s Arem,“ zopakovala a znova stiskla mou ruku. Stisk jsem jí oplatila. Bylo to jako nějaká naše tajná řeč, díky které jsme si navzájem mohly poskytnout útěchu.

„Vládce nemá čas na problémy tebe a nějaké lidské nicky,“ odfrkla si Heidi.

„Heidi,“ oslovila jsem ji. Trhla sebou a zkoumavě na mě pohlédla. Pohled jsem jí upřeně vracela. „Myslím, že to, co máme na srdci, bude Ara rozhodně zajímat.“

Tohle fungovalo. Možnost, že by si u vládců šplhli, byla pro ně velmi lákavá. Heidi si s Felixem a Demetrim vyměnila pohled. Poté se všichni beze slova otočili na patě a zamířili k výtahu.

Rychle jsem Bellou trhla a táhla ji za sebou.

Zbytek cesty do sálu nikdo nepromluvil. Ti tři Arovi poskokové na mě občas vrhli hladový pohled a jejich oči přitom zčernaly, ale kupodivu jsem už se nebála. Cítila jsem se lépe – dostaneme se před Ara a to bylo podstatné.

Stanuli jsme před mně velmi dobře známými, těžkými dveřmi. Demetri je ladně rozrazil a všichni jsme tak mohli projít do sálu. Tuhle scenérii jsem viděla snad tisíckrát – Aro s nemilosrdným úsměvem na tváři a vedle něj Caius s Marcem – oba výraz bez zájmu. Teď jsem tam ale poprvé stála s bijícím srdcem, sladkou krví a obrovským návalem adrenalinu v žilách.

„Rosalie,“ upřel oči na Bellu, mě ignoroval, „co tě k nám přivádí?“

Kapitola byla skoro dvakrát delší, než je u mě obvyklé. :) Jediný důvod je, že jsem vám u minulé kapitoly slíbila, že tentokrát už budou Volturiovi. I kdyý unávám, že moc jich tam nebylo. :D

Opravdu doufám, že se vám tato kapitola líbila, protože jsem si s ní dala dost práce. :) Budu ráda za každý malý komentář. :))

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 24. kapitola: