Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! - 2. kapitola

02.05.2012 (18:00) • eMCullen, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4895×

Ano, má úžasná spoluautorka si opět hrála a vznikl z toho tento úžasný trailer. Je to prostě moje šikulka. ♥

Takový malý bum. Jo, to by přesně vystihovalo okamžik asi před půl minutou. Pořád jsem stála na chodbě přeplněné studenty, kteří na sebe pokřikovali, házeli po sobě sešity, lahve nebo jen cákali vodu.  A naproti mně stála stejně vykolejená Rosalie. Bylo mi nepříjemné, jak na mě zírala. Přece jen… Nikdo na škole nechtěl mít s Rosalie Cullenovou něco společného, ať se jednalo třeba o poslední doušek kyslíku. A to, že jsem teď stála s ní na kachličce pět krát pět centimetrů, mi nijak nepomáhalo.

„Co je?“ prskla mi do obličeje ta stará známá Rosalie - protivná až za hrob.

Co je?! Já bych ti to řekla, ty nádhero, ale… Naše milá slečna populární netrpělivě podupávala nožkou o podlahu a čekala, co ze mě vypadne. Chtěla jsem jí říct, ne, chtěla jsem jí vyloženě řvát do ksichtu a třískat hlavou o zeď, jak příšerně se divím, že to s ní Emmett vydrží, jak to s ní všichni vydrží, chtěla jsem se jí zeptat, proč je na všechny tak hnusná… Ale pohled, kterým mě propalovala, můj proud výlevných myšlenek okamžitě utnul a já si v tu chvíli nevzpomněla ani na to, jak se jmenuju.

Nasucho jsem polkla a ten zatracený knedlík ne a ne sklouznout. Zkusila jsem to tedy znovu, zase nic. A ještě jednou… Na mě musel být pohled, leklá ryba snažící se zachytit poslední zbytky kyslíku, kyslíku společného s Rosalie. Dusila jsem se neuvěřitelným způsobem. Tvář mi modrala nedostatkem kyslíku, já se marně snažila zachytit alespoň doušek, ruce jsem měla obmotané kolem krku, takže to vypadalo, že se sama škrtím, a má bujná fantazie už kreslila pohádky, jak se budu válet v křečích s modrou hlavou po podlaze.

„Nic,“ vydechla jsem nakonec a minimálně očekávala obdivný potlesk a gratulace, za které by se nemusel stydět ani sám prezident.

Popadlo mě takové zvláštní nutkání, že bych se mé „kamarádky“ mohla zeptat, jestli se taky cítila tak divně, jako kdyby se s ní zatřásla země. S nadějí jsem otevřela ústa a… rybička se dostavila znovu. Jen jsem čekala, kdy mi naroste ocas, ploutve, šupiny… Jo, to by byla teprve podívaná.

„Ještě něco?“ zeptala se značně otráveným hlasem.

Nevěděla jsem, jestli kelímek s čímsi mokrým, hnusným a lepivým, co mi ve vteřině přistál na hlavě, je pro mě vysvobození ze spárů čarodějnice, nebo rovnou smrt.

„Do prdele!“ Jo, když jsem byla vytočená jako právě teď, nadávání mi šlo jedna báseň.  I samotní dlaždiči by mi mohli závidět.

Kdybych stála na chodbě s kýmkoli jiným, vrátila bych mu to, ale když jsem stála hned vedle perfektně upravené blondýny, efektem Miss mokré tričko asi moc nezaboduju. „Kdo to byl?“ rozkřikla jsem se na celou chodbu. Takovou mě tady nikdo neznal. Já sama sebe taky pomalu nepoznávala, jo, holt ta zlá Bella na chvilku vystřídá tu hodnou poslušnou holčičku.

Všichni rázem utichli a Rosalie na mě zírala stejně jako všichni ostatní. „Kurva!“ nadávala jsem pořád a z vlasů si vybírala poslední zbytky ledových kostek a nějakých borůvek, nebo čeho.

„Ehm, promiň, nechtěl jsem, já…“ Kluk s blonďatými vlasy pomalu přistupoval ke mně a koktal cosi jako omluvu. Jen jsem kývla, přitom jsem zároveň monitorovala prostředí a přemýšlela, jak mu to co nejúčinněji oplatit.

Nevydrželo mi to ale dlouho a ta hodná Bellinka už zase fungovala v plné parádě. Divila jsem se, že jsem mu pomalu neskočila kolem krku, nepověsila se tam jak opičák a kývala se ze strany na stranu, už jen banán mi chyběl…

S posledními zbytky sebevědomí, a že ho moc nezůstalo, jsem se sebrala a odkráčela směrem k záchodkům. Jo, jenomže zákon schválnosti se na mně ještě dost nevyřádil, a proto není nic lepšího než si zakopnout o vlastní nohu a čumákem padat k zemi. A než jsem se stihla vůbec vzpamatovat z prvotního šoku, že padám, už jsem líbala matičku zemi. Hm, uklízečky používají citrónovej saponát.Tohle byla jediná myšlenka, která mně probleskla hlavou.

Přesně jak jsem čekala, za mnou se ozvalo hlasité burácení smíchu. Ne, nenašel se tady žádnej gentleman, který by mi pomohl sesbírat sebe i rozsypané učebnice, je to tady jen banda namyšlenejch debilů, co si o sobě myslí kdoví co.

Za doprovodu tichého šuškání, které se měnilo v pořádný frmol, jo, v tomto případě funguje, že kvantita se rovná kvalitě, jsem sesbírala všechny papíry, knížky a ve finále i svou kostru s dosti sraženým sebevědomím.

Konečně, tentokrát už bez úhony, jsem se dostala k dívčím záchodkům. Když jsem otevírala dveře, opatrně jsem neznámé území zmapovala, jestli mi třeba nehrozí bitka s toaleťákem. Oddychla jsem si, když jsem v celé místnosti byla sama. Nikdy jsem na vzhled moc nedala, ale když jsem se teď uviděla v zrcadle, ztuhla jsem. Vlasy jsem měla slepené pořád tou sladkou vodou, zplihlé, vážně jsem vypadala, jako by na mě někdo vyklopil celou vanu vody. A oblečení nevypadalo o moc lépe. Jo, teď už si vážně budu muset začít nosit do školy dvoje oblečení.

Ještěže už mi zbývala přetrpět jen jedna hodina. Obrnila jsem se nervy a po drobných úpravách svého vzhledu na záchodech jsem vykoukla na chodbu a rozhlédla se. Nikdy nevíte, kde čeká nebezpečí. Jo, feel like a ninja, tohle teď přesně vystihovalo mě – mé chování. Rozhlížela jsem se kolem a hledala jakoukoli hrozbu, ať v podobě plechovky s čímsi, oběděm, nebo prostě jen třeba mouchou.

Jo, mouchou. Uvidím mouchu, oženu se, abych ji odrazila pryč, omylem jednu vrazím náhodnému kolemjdoucímu, ten sebou samým překvapením pleskne buď o zeď nebo rovnou o podlahu, já se mu pokusím pomoct, sletím za ním, budeme se zvedat, praskneme se čely… Moucha je sakra nebezpečná.

Za hodinu už jsem mířila na školní parkoviště, kde na mě čekal můj náklaďáček. Z bezpečnostních důvodů jsem vždycky čekala, až kolem mě na třicet metrů nebude stát ani noha. Přece jen… auto vlevo, auto vpravo, auto vpředu, auto vzadu a uprostřed… já.

„No tak, nenechávej mě v tom,“ naříkala jsem, když se ten můj kluk jeden neposlušnej rozhodl stávkovat. „No tak, vyměním ti nový gumy,“ slibovala jsem. Zkusila jsem nastartovat a… nic. „Tak bys radši nový chlazení?“ Zkusila jsem znovu otočit klíčkem a nic. „Olej?“ To bylo to poslední, co jsem věděla, že auto potřebuje a musí se měnit. Měla jsem sto chutí zpívat famfáry, když motor konečně nesouhlasně zavrčel.

„Jo!“ zavýskla jsem. Poprvé za celý den mě potkalo alespoň trošku štěstí. Co nejopatrněji – jazykem jsem si olizovala bradu – jsem se vymotala z parkoviště a podle náklaďáčku rychlostí blesku, což obnášelo takových třicet kilometrů v hodině, jsem se šinula domů.

Chrptrrchrt, chroptal náklaďáček, nebezpečně mu bouchlo u výfuku a… stál. Ještě jsem nebyla ani v půlce cesty, domů mi zbývaly dobré dvě míle. Snad stokrát jsem zkoušela nastartovat, ale ono nic. Nedivila bych se, kdybych úplně oddělala baterku. No jistě, baterka, další součástka.

„No tak, dám ti novou baterku, když mě odvezeš domů,“ smlouvala jsem s tím nešťastným autem. Zkusila jsem ho opět rozjet, ale definitivně stávkoval, párkrát zaprskat, ale nenaskočil.

Nakrknutě jsem popadla batoh, třískla dveřmi a rozzuřeně kopla do kola. „Sakra!“ Začala jsem skákat kolem dokola na jedné noze a rukama si držela druhou. Proč je to kolo tak tvrdý, zatraceně?!

Rychlostí šneka jsem se belhala domů. Nadávala jsem jak špaček, když v tom… „Ten nahoře mě asi vážně nenávidí,“ prskala jsem, když mi na hlavu začaly dopadat první dešťové kapky. Netrvalo dlouho a příjemný deštík se změnil v pořádnou průtrž, ve které jsem si to co noha novu mine vykračovala domů.

„Proč mi tohle děláš, proč?“ Byla jsem paranoidní a pravděpodobně začínám trpět samomluvou, nejdřív si povídám s tím svým rozpadlým střepem a teď s tím nahoře. Začala jsem mu vyčítat, co všechno mi už způsobil a jestli toho už nechce nechat. V odpověď seslanou z nebe, a to doslova, jsem cápla do kaluže. Sakra! Evidentně ho to pořád ještě baví. „Díky za odpověď,“ hulákala jsem, kdyby mě teď někdo viděl, ani se neotočím a budu vystupovat před cvokárnou.

S jednou botou promočenou, druhou nohou naraženou, zmoklá jak slepice jsem se konečně dovalila domů. Vůbec jsem se neobtěžovala zout nebo cokoli jiného, stejně to zase budu uklízet já.

„Bello,“ ozvalo se nebezpečně se přibližující hlas. „Co se…“

„Ne, nic neříkej,“ zarazila jsem hned svého tatínka.

Pro dnešek už jsem toho měla vážně dost. Tolik smůly najednou jsem měla… naposledy včera. Pro dnešek končím, ještě by na mě mohl vybafnout vodník z umyvadla nebo třeba sprcha by mi mohla bouchnout v ruce… To by bylo vážně úžasný.

Rozhodla jsem se těmto nebezpečím vyvarovat, a tak jsem se jen doplazila k sobě do pokoje, práskla dveřmi a svalila se na postel, rozhodnutá, že už se ani nehnu.

Jsme rády, že i přesto, že byly publikovány vlastně dva podobné nápady za sebou, jsme u první kapitoly našly tolik komentářů. Věřte tomu nebo ne, ale udělaly nám obrovskou radost, děkujeme.

Také jste si jistě i za ty dvě kapitoly stihly povšimnout, že povídka nebude žádná depresivní, ale pořádně prosycená zvráceným humorem nás dvou. Doufáme tedy, že jste se u čtení bavili, bavíte a budete bavit stejně jako my při psaní, a pak nám tu zanecháte komentář. :-)

eMCullen a kajka007 ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! - 2. kapitola: