Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 17. kapitola

13.08.2012 (21:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4112×

Zbytek dne už jsem školu nevnímala. Na co taky? Sice už nemám dokonalou paměť, ale něco málo z těch desítek let studií středních škol po celé zeměkouli mi tam tak nějak zůstalo.

Cestu domů jsem se chystala absolvovat pěšky. Ano, byla tu možnost jet Edwardovým Volvem, ale na druhou stranu jsem chtěla využít toho, že si od něj můžu po těch letech na jedno odpoledne odpočinout. Krásný to pocit. Navíc na odplatu pro Bellu mám větší eso v rukávu, než jí přebírat obdivovatele…

S krutým úsměvem jsem vykročila na školní parkoviště, přes hlavu si přetáhla kapuci a s očima připíchnutýma na cestu jsem se rozešla k domu. Najednou jsem zaslechla zaskřípění pneumatik a pak… jsem byla zničehonic mokrá. Rychle jsem zvedla hlavu a sledovala kufr auta, které přede mnou prudce zabrzdilo. No, to si ze mě ta holka snad dělá…

„Děláš si ze mě prdel?!“ zaječela jsem na tu brunetu, co vylézala z auta, a rozhodila rukama.

„Promiň, promiň… ty, ta kaluž, já nechtěla,“ koktala Jessica a omluvně ke mně nakláněla ruce.

„Bože můj, ty jsi fakt neskutečná… Co mám teď, kurva, dělat? Nechtěj vědět, co všechno mám mokré!“ zaječela jsem na ni zpátky. Užuž jsem se na ni chtěla vrhnout a pravděpodobně jí utrhnout hlavu, když vtom mi došlo, že by to asi nevyšlo, s Bellinou šikovností bych spíš ublížila sobě.

„Tak sorry, Bello! Zase to nepřeháněj, ok? Koupím ti něco nového,“ zakoulela očima a já na ni vyvalila ty svoje. To jako myslí vážně, nepřeháněj? Ta holka evidentně nezná pravý význam toho slova.

„Příště-dávej-pozor,“ přecedila jsem skrz zuby po chvíli uvažování. Na tu její párty prostě chci a nic se nesmí riskovat, i když bych jí… Vrr!

„Budu,“ řekla a vypadala, že se jí ulevilo. Pravděpodobně ze mě šel strach, super… „Pojď, nasedej, hodím tě domů.“ Pokusila se o úsměv a ukázala na dveře. Ne, asi tak polezu oknem, Einsteine! Nicméně jsem v klidu kývla hlavou a beze slova nasedla na místo řidiče.

„Co to děláš?“ zvedla na mě hlas protentokrát ona.

„Tebe už řídit nenechám. Ne, že by mi to nebylo jedno, ale přeci jen někdo by v tomhle zapadákově na živu zůstat moh,“ řekla jsem se samozřejmostí.

„Máš vůbec řidičák, Bell?“ zeptala se pochybovačně. Evidentně jí nedocházelo, že ji to mělo urazit.

„Tak určitě,“ řekla jsem trošku na pochybách a pokusila se o úsměv.

„Tak, tak dobře, ale jeď opatrně, to auto je nové…“

„Jak dlouho už je nové? Dvacet let?“ řekla jsem a podle jejího pohledu mi bylo jasné, že tohle jsem už asi přepískla. Mávla jsem rukou a začala se smát. „Jen vtipkuju, je super, takové… retro,“ zazubila jsem se a poklepala na sedadlo vedle sebe. Konečně se dokopala k nasednutí. Potěšeně jsem se usmála, otočila klíčkem a dupla na plyn.

Jenže to se nemělo stát... Místo zvuku motoru, který vždycky pohladil můj dokonalý sluch, se ozval podivný skřípot. A… do prdele.

„Co to děláš?! Víš, jaký je rozdíl mezi plynem a spojkou?!“ vyjekla ta hysterka a chytla se palubovky, jako bych chtěla s tím autem nabourat.

„Otázka je, jestli to víš ty,“ zavrčela jsem a sklonila se, abych se podívala na pedály. „Co to je zas za auto? Máš divný pedály,“ řekla jsem nakonec.

„Jasně,“ odsekla mi ironicky. „Ty se v tom tak vyznáš.“

„Rozhodně líp než ty, barbie,“ poslední slovo jsem zašeptala a dupla na plyn, tentokrát na ten správný.

„Jsi blázen,“ zakřičela. „Víš kolikatka tady je?“ A zase začala makat na tu palubovku. No, není ona úchylná? Otázka je, jestli mě to překvapuje nebo ne.

„A víš to ty?“ vrátila jsem jí a očima pořád pozorovala bílou čáru uprostřed a obrubník. Tohle auto nemělo zrovna dobře seřízenej volant, mezi námi děvčaty…

Na mou otázku neodpověděla. Nekonečno -  nula. Pro mě samozřejmě.

Během pár minutek jsem smykem parkovala před Belliným velmi skromným barákem. S milionovým úsměvem jsem se otočila na Jessicu. Jednou rukou se pevně držela sedadla a druhou měla zvednutou ve vzduchu se zdviženým ukazováčkem.

„Počkej…“ dostala ze sebe chraptivě. „Jo, budu zvracet,“ oznámila mi a v obrovské rychlosti otevřela dveře a vyklonila se z nich. Za dvě sekundy se začaly ozývat dost nechutné zvuky dávení a dušení se. No fuj.

„Tak… večer,“ zamumlala jsem a rychle vystoupila z auta, abych se co nejrychleji dostala od toho smradu. Během jsem se přemístila ke dveřím, vyhrabala klíče a konečně otevřela dveře.

Na tu starou sedačku si nezvyknu, nakrčila jsem nos při pohledu na tu věc naproti televizi. Musela jsem zatřepat hlavou, abych se mohla soustředit zase na sebe. Usmála jsem se, přípravy můžou začít. Byly už tři hodiny odpoledne, měla jsem maximálně pět hodin na to, abych udělala s tou slámou, kterému se asi v nižší třídě říká vlasy, abych našla něco na sebe a abych z Belliného obličeje udělala… no, prostě něco lepšího než teď.

Schody do patra jsem brala po třech – nebyl čas. Už ve dveřích pokoje jsem se začala svlékat, když jsem došla do koupelny, měla jsem na sobě jen to nejnutnější. Rychle jsem zamkla dveře, co kdyby, že jo, a sundala ze sebe poslední zbytky oblečení. Pohledu do zrcadla jsem se taktně vyhnula.

Rychle jsem si umyla vlasy a oholila nohy, při čemž jsem se několikrát řízla, protože jsem to ještě nikdy nedělala. Zabalila jsme sebe i vlasy do ručníku, vyčistila si zuby a pořádně opláchla obličej. Bosýma, mokrýma nohama jsem doťapkala k šatní skříni.

„Tak se ukaž,“ povzdychla jsem si a otevřela ji.

Černé triko, tmavě modrá mikina, hnědý svetr, tepláky číslo jedna, tepláky číslo dvě, něco červeného a tak dále a tak dále… Je ta holka vůbec… holka? Nicméně jsem to nehodlala nějak extra zkoumat.

Odhrnula jsem oblečení a spatřila krabici s názvem MÁMA. Pokrčila jsme rameny, hodila krabici na postel a sundala víko. Usmála jsem se, tak tohle ušlo… Její máma má evidentně vkus.

Z krabice jsme vyndala starorůžové šaty s poměrně velkým výstřihem. Dokonce i délka byla slušná, tak do půli stehen. Jo, to je přesně to, co by si Bella nikdy neoblékla. Výborně…

Pod nimi mě dokonce čekalo milé překvapení, boty na podpatku. Krásné, černé, sice tak trochu loňské, ale koho to tady zajímá, že… Oblečení jsem nechala ležet na posteli a vrátila se do koupelny.

Otevřela jsem skříňku pod umyvadlem, tam někde by mohla schovávat fén, ne? Fén tam nebyl, nicméně žehlička a tužidlo s lakem ano. Ona se nezdá, aspoň nějaké minimum má. Fén ležel na poličce naproti umyvadlu.

V předklonu jsem vyfoukala vlasy a trochu je nadzvedla tužidlem. Další skoro hodinu jsem se je pokoušela narovnat, a když se mi to konečně povedlo, musela jsem zavýsknout radostí. Tohle je fakt sysifovská práce.

Pak už šlo všechno hladce, namalovala jsem se, oblékla si šaty a boty a nakonec našla i takovou trochu pochybnou kabelku, nicméně k použití v rámci možností byla.

V okně jsme zkontrolovala, jestli už nejede pan Swan. Nejel, výborně. Rychle jsem se doběhla k němu do pokoje a otevřela pro tentokrát jeho šatní skříň. Kupodivu tam bylo přesně to, co jsem hledala. Někde v zadní části jsem vyhrabala sako, které mu už nějaký ten rok bylo určitě malé, a oblékla si ho.

Vrátila jsem se k sobě do pokoje a konečně se postavila před zrcadlo. No… Na Swanovou slušný, uznala jsem nakonec a zkusila si svůdný úsměv. Spíš to vypadalo, jako kdybych spíš měla průjem nebo tak, ale svůj účel to snad splní.

Pohlédla jsem na hodinky. Půl osmé, paráda. Pomalu jsem sešla schody, přeci jen na podpatcích v tom jejím vachrlatém těle to nebylo moc terno. Na stole jsme nechala lístek pro pana Swana a vyšla před dům.

A sakra… Ta její hlava je opravdu děravá. Jak se tam mám asi teď tak dostat?! Nervózně jsem přenesla váhu z levého podpatku na pravý a rukou se opatrně, abych nezničila účes, vjela do vlasů.

„Svezu tě?“ ozvalo se najednou vedle mě. Podle hlasu mi bylo jasné, kdo je můj zachránce, a vůbec mě to nepřekvapovalo.

„Alice,“ vydechla jsem vděčně a kývla hlavou.

„Tak ty vyrážíš na párty, jo?“ zeptala se mě se smíchem, když jsme nasedly do auta.

„Jo, říkala jsem si, že zkusím něco nového,“ zalhala jsem a přiškrceně se usmála. S Alice to vůbec nebylo jednoduché, byla to moje milovaná sestřička, příčilo se mi jí něco takového tajit.

„Je mi to jasné,“ tajemně na mě mrkla. „Víš, je škoda, že nás tam nikdo nepozval, taky bych se šla bavit,“ řekla trochu posmutněle. Podezíravě jsem se na ni podívala… Co to na mě, sakra, hraje?

„To ano, je to škoda,“ potvrdila jsem a oči otočila zpátky na silnici. Nic mi na to neřekla, promluvila, až když jsme zastavily.

„Tak jsme tu,“ zatrylkovala a prudce dupla na brzdu.

„Děkuju moc, vážně, zachránila jsi mě,“ zasmála jsem se a pohladila ji po rameni. Překvapeně na mě pohlédla, pak se jí ale na tváři usadil vědoucný úsměv, který mě děsil.

„No, nic, tak se měj,“ řekla najednou a téměř mě vystrkala z auta. Zůstala jsem tam na té silnici jen tak stát. Co to s ní, k čertu, bylo? Zatřepala jsme hlavou a konečně se rozešla k domu Jessicy.

Zazvonila jsem na zvonek, spíš jen tak ze slušnosti. Ani jsem nečekala, že by to někdo v tom hluku, který musel být slyšet kilometry daleko, zaslechl. Otevřela jsem teda dveře sama a vrhla se do jámy lvové, nemyslím to jako metaforu, vážně.

„Jé, Bello,“ řítil se ke mně  Mike a snažil se překřičet muziku. Když došel až ke mně, chytil mě za ruku. Nestačila jsem mu ucuknout, už mě táhnul do kuchyně a nalíval mi něco zelenýho do červenýho kalíšku.

„Dík,“ zakřičela jsem a na ex to do sebe nalila. No, a potom další a potom další… Bylo to fajn, dokud jsem vnímala, pak už to bylo horší, lidi vypadali tak nějak dost zamotaně. Hups…

Tak, stěžovali jste si na délku kapitoly, tak teď jsem vám, doufám, zavřela papulky. :D Zatím nejdelší kapitola vůbec. 

Jsme si jisté, že nikdo z vás neodhadne Rosin pokus o pomstu. Muhehe. :D

Snad jste si kapitolu pořádně užili, protože já si psaní dost užívala. Vyplodila jsem ji během pár hodin i s přestávkama. No jo, když se daří, tak se daří. :D

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a stejně tak předem děkujeme za komentáře k této kapitolce. Jste fakt super, baví mě to psát hlavně kvůli vám. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 17. kapitola: