Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 15. kapitola

20.07.2012 (20:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4405×

Bella:

„Zlato, je všechno v pořádku? V té koupelně trávíš nějak podezřele moc času,“ ozval se Emmett se smíchem a přerušil tak moje nevěřícné zírání do zrcadla s otevřenou pusou. Začala jsem stresovat.

Co teď? Co mám, sakra, dělat teď?!

Nakonec jsem beze slova se sklopenou hlavou vyšla z koupelny. Najednou mi podlaha přišla jako velmi zajímavé místo, kterému se věnuje opravdu málo pozornosti. A já se jí rozhodla udělat radost, takže když jsem uslyšela dupot po schodech, vyděšený jekot a nakonec i smích, stále jsem od ní oči nezvedla. Nějak to… nešlo.

„Rose? Zbláznila ses?!“ vykřikla Alice, její hlas jsem poznala úplně jasně, a chytla mě za rameno. Vytrhla jsem se jí a nenápadně k ní zvedla oči. Přes Rosalininy husté řasy jsem toho teda moc neviděla, ale Alicin nechápající výraz by nemohl přehlédnout ani slepec.

„Asi jo,“ odpověděla jsem na její otázku a vzlykla. Bylo mi zle, bylo mi zle ze všeho, co se za poslední dva dny stalo. Bylo mi zle ze sebe samé.

„Proč jsi to, sakra, udělala?“ Nechápavě kroutila hlavou. Pravou rukou mě chytla za bradu a donutila mě zvednout hlavu. Musela jsem se tak podívat do všech tváří Cullenovic rodiny. Jasperův pohled a pohled pana Cullena vypadal dost podobně – evidentně je to vůbec nezajímalo. Emmett se tvářil lehce ublíženě, ale stále tak láskyplně, že se mi chtělo zvracet – ze sebe. Edward se smál jako pominutý a Esmé mě soucitně pozorovala. Alice ponechám bez komentáře.

„Proč jsi to udělala, mm?“ ozvalo se znova – tentokrát od Emmetta.

„Chtělo to změnu…?“ protáhla jsem nakonec do otázky a znovu pod náporem emocí všech přítomných sklonila hlavu.

„Rosalie se evidentně vrátila do puberty,“ řekl pan Cullen nezúčastněně a s protočením očí opustil pokoje. Neměl by mě náhodou jako otec podpořit? povzdychla jsem si v duchu nešťastně a kajícně se podívala na Alice.

„Myslel jsem, že ve svým věku už budeš mít rozum,“ zasmál se Jasper, zakroutil hlavou a mrkl na Alice. Za půl vteřiny už v pokoji taky nestál.

„Ale já…“ nedořekla jsem a zklamaně zavřela pusu.

„Najdu ti něco na hlavu, takhle,“ kriticky si měřila mou hlavu, „do školy zítra rozhodně nepůjdeš.“ Pak chytla stále smějícího se Edwarda za ruku a táhla ho ven z pokoje. Musela jsem se zašklebit, to bych od něj nečekala…

V pokoji už jsem stála jen já, Emmett a paní Cullenová, teda Esmé.

„Mami,“ odkašlal si Emmett a očima taktně mrknul ke dveřím. Ona chápavě přikývla, naposledy zkontrolovala můj stav – asi jsem vypadala hodně na hlavu – a odešla z pokoje.

Trošku vyděšeně jsem se podívala na Emmetta, jelikož se zdál tak nějak… vážnější. Ne vážnější než normálně, ale vážnější než je normální u normálních lidí… Zatřepala jsem hlavou, tohle bylo moc zamotané i na upíří mozek.

„Rose…“ začal a svěsil ramena. Kousla jsem se do rtu a očima vyhledala strop.

„Stane se…?“ řekla jsem a pokrčila rameny. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Nic, pořád stejný, neobvyklý výraz.

„Zlato, fakt netuším, co se s tebou děje,“ povzdechl si a rukou si vjel do vlasů. „Ale chci, ale věděla, že,“ přemístil se ke mně a chytil mě za ruce, „tě budu mít rád vždycky, ať už budeš vypadat jakkoliv,“ usmál se a naprosto nečekaně – tedy alespoň pro mě – mě k mému znechucení p-p-políbil.

Chvilku trvalo, než mi došlo, co se stalo. Najednou jsem vytřeštila oči, které okamžitě padly na Emmettovo nakrčené čelo.

„Mm-hhm—nemh,“ snažila jsem se křičet, když jsem se mu rukama zapřela do ramen.

Na chvilinku se odtáhl a zamumlal. „Taky tě miluju.“

Rezignovaně jsem si povzdychla a rukama ho chytla za krkem. Vlasy měl sice krátké, ale podařilo se mi jich pár chytit mezi prsty. Nosem jsem se nadechla, soustředivě zavřela oči a zatahal za ně.

„Všechno bude, puso,“ zašeptal Emmett a znovu držel mé ruce ve svých. Tentokrát už jsem je ale měla opřené o zeď nad hlavou.

„Emmtmmm, nmmn.“ V překladu – Emmette, nech toho. Jenže ani to nepomohlo, byl silnější a ještě k tomu hluchej. Zbylo mi jediné, bylo mi sice trapné udělat to znova, ale jiná možnost nebyla, přece nepřijdu o svůj pomyslný věneček v jiném těle s chlapem jiné ženské. A právě proto jsem ho se zatnutou čelistí a jistým sebezapřením kopla do mužského bolestivého místa.

„Do prdele, do prdele, do prdele, proč já?“ skučel a mezitím se skládal na zem. Omluvně jsem ho pozorovala a snažila se vecpat si pěst do pusy, abych nezačala křičet.

„Emmette, promiň, to… to byl reflex,“ soukala jsem ze sebe a sklonila se k němu. „jednou se tomu společně zasmějeme, ale teď mě, prosím, pochop a nic už na mě nezkoušej,“ promlouvala jsem k němu a snažila ho pohladit po hlavě. Jenže on sebou tak mrskal, že to moc nešlo.

„Reflex?“ ječel o tři oktávy výš. Mou druhou smiřovací větu vůbec nebral na vědomí.

Povzdychla jsem si a svezla se zády po zdi do sedu. Hlavu jsem si podepřela rukou a čekala, až se uklidní. Po pěti minutách už mi přišlo, že to hraje. Zas tak bolet to nemůže, no ne?

„Emmette, já už pochopila, že tě to bolí,“ řekla jsem kajícně a protočila oči.

„Tak když už víš, jak to bolí, tak to laskavě příště nedělej,“ cedil mezi zuby. Kdybych byla člověk, naběhla by mi husí kůže. Momentálně mě děsil.

„Promiň.“

„Proč jsi to udělala?“ řekl po chvilce, když se uklidnil, a namířil na mě ukazováček. „Ty přede mnou něco tajíš. A to jsem si myslel, že když jsme spolu tolik desítek let, tak si můžeme říct všechno. Tak proč ses, sakra, rozhodla mít přede mnou tajemství?!“ Jeho vyčítavý tón byl jako rány bičem. Sedl si vedle mě a pozoroval můj profil.

Užuž jsem mu chtěla všechno říct, ale v mžiku jsem si uvědomila, že tohle není jenom moje tajemství. A to se prostě nedělá.

„Emmette, já tě prosím, nech to být, všechno ti řeknu… brzo,“ dodala jsem potichu a podívala se mu do očí. Ten jeho pohled bolel i tohle mrtvé tělo.

„Miluju tě,“ řekl a dal mi pusu na čelo. A já? Já tam seděla jako pecka a nic mu na to neřekla.

(…)

„Já tam nejdu,“ prohlásila jsem, když Edwardovo Volvo zastavilo před školou.

„Ale jdeš,“ oznámila mi Alice a jako na povel všichni kromě mě vystoupili z auta.

„No ták, ten kloubouk je hezkej,“ přesvědčoval mě Emmett a chytil mě za nohu, za kterou se mě snažil vytáhnout ven.

„Není,“ odvětila jsem naštvaně a snažila se ignorovat Alicino stěžování.

Najednou jsem zapomněla na Emmetta, zaslechla jsem rozhořčený hlas Belly a následné kroky k autu. Rychle jsem do Emmetta kopla – znova – a zamkla se v autě. Momentálně sice byla oproti mně bezmocná, ale já z ní stejně měla strach.

„Otevři, dělej!“ křičela a zběsile bouchala do okýnka.

„Neotevřu.“ Nejsem blázen, dodala jsem v duchu. Rychle jsem si v hlavě projela Otče náš a modlila se za spásný konec. „To doroste,“ zkusila jsem nakonec s pootevřeným oknem.

„Nedoroste, ty kr…“ Párkrát nadechla a vydechla a evidentně rychle přemýšlela, jak to zachránit. Cítila jsem jakýsi pocit zadostiučinění. „Ty krásko. Určitě ti to sluší i tak, že jo?“ zachraňovala to, ale na konci se její hlas zlomil. Podívala se po všech Cullenových, jako kdyby hledala ujištění. Toho se jí ale nedostalo, všichni jen krčili rameny.

„Tak, Rose, vylez,“ snažila se o milý tón, ale její zuřivý výraz mluvil za vše.

„Radši ne,“ řekla jsem a nejistě se usmála. „Já to tady zvládnu, jen běžte.“

„Co sis nastříhala, to si taky zameteš,“ řekla Alice smíchem. Miluju metafory, pomyslela jsem si naštvaně.

„Proč já?“ fňukla jsem a otevřela dveře. Stejně by mě nějak dostali ven, tak proč je nechat namáhat se, že jo…

„Jsi mrtvá,“ ujelo Rose, když jsem za sebou zavřela dveře. Všichni na nás nechápavě zírali.

„Já vím,“ vrátila jsem jí.

Vím, že tahle kapitola nebyla nic moc, ale já se snažila a to se cení... nebo ne? :D Asi ani ne, ale snad mě neukamenujete. Na mou obhajobu  - kapitolu jsem psala sama. :D 

Jinak moc děkujeme za komentáře u minulé kapitolky, fakt jsme na sebe díky vám pyšné. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 15. kapitola: