Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! - 10. kapitola

03.06.2012 (16:30) • eMCullen, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3445×

„No to je dost,“ ozval se Emmett, jen co jsem vyšla před dům. Sice jsem říkala, že tenisky hledat nebudu, ale… Stejně jsem to musela aspoň zkusit.

„Mlč,“ zarazila jsem ho a nasedla vedle něj na místo spolujezdce. Jo, tohle nebyl zavšivený školní autobus, kterým jsem většinou cestovala…

V konvoji, kterého jsem poprvé byla součástí a jen ho nesledovala z povzdálí, jsme dorazili na školní parkoviště. Všechny pohledy se stočily na nás. Bylo mi to nepříjemné, ale bohužel to k údělu převtělit se do těla Rosalie patřilo…

 „Hej, Rose, potřebuju s tebou mluvit, okamžitě!“ Moje tělo se ke mně přiřítilo jak velká voda.

Rose

Nezajímalo mě, že se na mě všichni dívají jak na blázna. Jistě, Swanová by za námi nikdy nepřišla, ale já přece nejsem ona, tak proč bych si nemohla dělat to, co chci a co se mi líbí?

Než se vůbec stihla vzpamatovat, už jsem ji táhla mimo dosah všech lidí. Neměla jsem být překvapená, že i když měla na nohou tenisky, tak si málem zakopla o vlastní nohu… Jak se zdá, tak šikovnost jí zůstala stájná jako člověku, a ke vší smůle část nechala i mně.

Ještě než jsme ale stihly zmizet úplně, pohledem jsem zabloudila k Emmettovi, k mému Emmettovi. Jenomže on se nedíval na mě, ale na ni. Podívej se na mě, podívej se na mě! řvala jsem na něj v duchu, chtěla jsem mu začít mávat rukama před tím jeho ksichtíkem, zařvat mu do ucha, prostě udělat cokoli, aby se na mě aspoň podíval. Doufala jsem, že když se mi zadívá do očí, pozná mě. Jenže on nic. Pořád čuměl na Bellu, spíše do dolních částí jejího, vlastně mého, těla. Divila jsem se, že mu pomalu neteklo po bradě, jak slintal.

„Můžeš mi sakra vysvětlit, co děláš?!“ začala na mě mluvit moje pusa.

Věděla jsem, že ještě nejsme dost daleko, aby nás ostatní neslyšeli, a tak jsem ji jen dál táhla za loket. Nevěděla jsem, jak daleko ještě musíme jít, ale kus za školním parkovištěm jsem naznala, že už by to snad mohlo stačit.

„To kvůli uším,“ vysvětlila jsem prostě.

„Kvůli uším?!“ Panenko skákavá, neříkejte mi, že ona ještě neví, že je upír! To vážně musí být natvrdlá jak mrak.

„No jistě, nerada bych, aby nás ostatní slyšeli,“ zkusila jsem to trochu jinak. „Víš snad, že nejsi ty a že nejsi tak úplně člověk, že?“

„Jistě, zase takový pako ze mě dělat nemusíš.“ Já s ní vážně dělám divy. Není to tak dávno, vlastně je to včera, co se natáhla na chodbě těsně u mě a když se se mnou pokoušela mluvit, nevypadlo z ní ani slovo. Zato teď má tu pusu pořádně prořízlou.

„Hm,“ broukla jsem jen neutrálně, i když to bylo možná horší, než kdybych jí to odkývala. „No, takže asi víš, že vidíš lépe, cítíš lépe a slyšíš lépe.“ Na poslední slova jsem dala obzvláště důraz a doufala, že jí to konečně cvakne.

„Jo, a taky zabíjím zvířata!“

„Buď ráda, že ne lidi,“ broukla jsem si pro sebe a doufala, že to neuslyší. Jenže… Neříkala jsem teď náhodou lepší sluch?

„Lidi?! Děláš si ze mě srandu?!“ Začínala hysterčit. Ani jsem se jí vlastně nedivila, sice jsem si v lidském těle – a vůbec v jejím těle – připadala nesvá, ale aspoň už jsem věděla, co to obnáší. Jo, nesmím skákat z okna…

Ale ona byla upírkou poprvé. Stejně jsem trochu překvapená, že to vůbec ví. Jak se to dozvěděla? Pochybuju, že se ráno vzbudila, zašimralo ji v krku, slyšela něco navíc a najednou blik, jé, já jsem upír… To asi těžko.

„Ne. Pravděpodobně bych tě měla seznámit s tím nejdůležitějším, co se týče upírů.“ S vidinou delšího rozhovoru jsem se usadila na obrubník u silnice. „Pokud si myslíš, že jsme jediní upíři, mýlíš se. Je nás… hodně. Jenže my jsme jiní. Lišíme se od ostatních druhem naší potravy, zatímco ostatní, jak už jsem ti řekla, se živí lidskou krví, my se živíme pouze krví zvířat. Ale to jen díky Carlisleovi. Nechtěl být taková zrůda, nechtěl zabíjet lidi, a proto hledal jakýkoli jiný způsob potravy, jen aby nikomu neublížil, a tak se dostal ke zvířatům. Ještě jedna rodina žije ze zvířecí krve – Denaliovi. Jsou to naši příbuzní.“ Nad slovem příbuzní jsem udělala pomyslné uvozovky.

„Další důvod byl ten, že jsme chtěli zapadnout mezi lidi. Nejde to úplně, vždycky se budeme od ostatních lišit, ale úplně se jim stranit nikdo z nás nechtěl.“ Vzpomínala jsem na to, co jsem ztratila. Na to, co jsem vždycky chtěla vyměnit za lidskost, jenže teď mi to chybělo. Po všem, co obnášelo být upírem, se mi stýskalo.

„Nestárneme, a proto se musíme často stěhovat. Jakmile si lidé začnou všímat, musíme pryč.“

„Počkat… Nestárnete? Já teď nestárnu?“ přerušila mě Bella a já se trochu divila, že až teď.

„Ne.“

„A kolik mi, teda tobě, je?“

„Když budu počítat i těch pár let, co jsem žila jako člověk, tak téměř sto.“

„Sto?“ Vykulila oči a zírala na mě jak blázna. „Tolik neměla ani moje babička.“

„Hej, s porovnáním s ostatníma zase nejsem tak stará!“

„Počkej, ostatní jsou ještě starší než ty?“

„Samozřejmě. Až na Emmetta jsou všichni starší než já, ale to není to, co jsem ti chtěla.“

I když se mi na tohle vzpomínalo krásně, neměly jsme moc času, za chvíli začínala škola a já chtěla být co nejblíže Emmettovi, i když to půjde sakra ztuha.

„Jak se to stalo, jak se mohlo stát to, že jsme si vyměnily těla?“

„Dobrá otázka,“ souhlasila Bella a postavila se. Začala chodit dokolečka a vypadala, že přemýšlí. Vážně by mě zajímalo, co z ní vypadne.

„Není to nějaká z těch vašich superschopností?“ Zírala na mě, jako bych jí měla předat Nobelovku za vyřešení záhady.

„To bych o tom něco věděla. A kdyby to byl můj dar, tak tuplem, je blbost, aby se objevil takovou dobu po přeměně.“

„Tak co?“ Bella si zajela mýma rukama do mých vlasů a vypadala, že by si je nejraději vyškubala.

„Hej, bacha na vlasy, mám je ráda!“ varovala jsem ji. „Udělej mi s nima něco a nedožiješ se zítřka, to ti garantuju!“

„A ty udělej něco se mnou a…“

„A?“ pokoušela jsem ji. Byla jsem zvědavá, co by mi byla schopná udělat.

„A tvoje vlasy půjdou dohola, tak se snaž.“ Vyplázla na mě jazyk a otočila se k odchodu. Tak jo, chvilka, kdy jsme si rozuměly, je pryč.

„Hej!“ houkla jsem na ni ještě. „Zajdi za Carlislem a zeptej se ho, jestli o tom něco neví.“

Po chvilce uvažování, i když nevím, nad čím by zrovna ona mohla uvažovat, možná si musela vzpomenout, kdo je Carlisle, jen kývla a dál kráčela ke škole.

Bože, co jsem ti udělala, že jsem si tělo musela vyměnit zrovna s ní?

A máme za sebou další kapitolu, tentokrát první kulatiny. Můžeme vám říct, že toto jejich setkání se mělo konat už někde kolem čtvrté kapitoly, ale nějak se nám to posouvalo a posouvalo, skoky z okna jsme si prostě nemohly nechat ujít... :-)

Jinak se omlouváme za nepravidelné přidávání kapitol. S koncem školního roku se nám množství volného času rapidně snižuje a zrovna často se tu nepotkáváme, ale i tak jsme moc rády, že pořád komentujete. Tím nám děláte obrovskou radost! Děkujeme a doufáme, že i teď se můžeme dočkat stejného množství. :-)

P.S. Abychom nezapomněly, moc děkujeme za všechny hlasy v Nej. povídce. Udělali jste nám ohromnou radost a o umístění v tabulce se nám ani nesnilo, takže ještě jednou díky, jste úžasní! ♥

eMCullen a kajka007 ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! - 10. kapitola: