Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 8. kapitola

22.08.2010 (22:00) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1732×

Chytila jsem ho za ruce a položila jsem mu je kolem mých boků. Ničemu se nebránil. Jemně jsem vzala jeho obličej do svých dlaní a přitáhla ho k sobě. Na krátký okamžik jsem se mu zadívala do očí, a pak jsem ho políbila. Oplácel mi polibky jiným způsobem, než tehdy. Jeho polibky byly nyní měkké a něžné.

Za sebou jsem uslyšela zašustit listí.

Trhla jsem sebou a odlepila se od Alexe. Pomalu jsem se otočila.

Dívala jsem se do tváře Alecovi. Stál u keře divokých růží. V očích měl zmučený výraz, něco se v něm zlomilo. Něco jsem v něm zlomila. Bože.

Otočil se na patě a odešel skrz keře.

„Alecu, počkej!“ zakřičela jsem a chtěla se za ním rozběhnout. Alex mě však dál svíral pažemi.

„Prosím, pust mě,“ řekla jsem mu. Nepovoloval své sevření.

„No tak, Alexi. Pust mě,“ řekla jsem, tentokrát hlasitěji.

„Nepustím tě. Už jsem ti řekl, že s tím z gardy se zahazovat nebudeš!“ pronesl chladně. Dívala jsem se mu do očí a Alex pokračoval:

„Je to pod tvou úroveň. Ty budeš se mnou vládnout upířímu světu, jen ty a já, je ti to jasné? Nemůžeš se stýkat se svými sluhy a poskoky.“

Jeho slova mě ranila. Miluje mě, nebo chce jen moc nad upířím světem?

Vymanila jsem se z jeho sevření a rozběhla se směrem k hradu. U dveří dovnitř jsem se ohlédla, ale Alexander za mnou neběžel. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo ne.

Vklouzla jsem do hradu a ihned se rozběhla k jeho dveřím. Zabouchala jsem na ně, ale nikdo se zevnitř neozýval. Kde je?

Vydala jsem se hledat Demetriho. Byl s Felixem v trůním sále. I s mým otcem. Na nic jsem se neptala a jen jsem chytla Demiho za ruku. Ihned po přejmutí jsem vyběhla ze sálu ven.

Aleca jsem zaměřila okamžitě a běžela jsem za ním. Přeci jen byl u sebe v pokoji.

„Alecu, otevři, prosím!“ řekla jsem. Dveře zůstávaly stále zavřené. Rozhodla jsem se vyhrožovat.

„Alecu Volturi, jestli okamžitě neotevřeš ty dveře, vykopnu je!“ křikla jsem. A měla jsem úspěch. Otevřel a vystrčil ven jen hlavu.

„Co chceš?!?“ zeptal se nasupeně. Nepoznávala jsem ho.

„Alecu?“ zeptala jsem se ho opatrně. Ve tváři měl naštvaný výraz a mračil se na mě. Naprázdno jsem polkla.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se ho. Chvíli na mě zíral a pak pootevřel dveře. Vklouzla jsem dovnitř a on za mnou zavřel dveře.

„Sedni si,“ vyzval mě a ukázal na křeslo. Posadila jsem se na něj. Sedl si na druhé a nezaujatým tónem pronesl:

„Co chceš?“

Jazykem jsem si přejela suché rty.

„Chtěla jsem s tebou mluvit o A…“ řekla jsem a on mě přerušil.

„Nevyslovuj to jméno!“ vyštěkl ostře, až jsem sebou cukla.

„Dobře,“ zašeptala jsem „chci s tebou mluvit o tom, cos viděl v zahradě.“

„A co jsem podle tebe měl vidět v zahradě?“ ptal se klidně.

Jeho ledový klid mě silně znervózňoval.

„Však víš, přece…“ Větu jsem nedokončila.

„Co vím? Co? Že mi nejdřív tvrdíš, jak moc mě miluješ, líbáš se se mnou, tvrdíš, jak moc toho idiota nenávidíš a co pak? Přijdu za tebou a ty se s ním líbáš! Myslel jsem si, že jsi jiná! Že ti na mně záleží! Ale ty jsi stejná jako všichni ostatní! Hrála sis se mnou jako kočka s myší! Máš z toho radost? Máš? Byl jsem pro tebe jen chvilkové povyražení, než odlezeš jako pes za tím blbcem, vezmeš si ho a budete žít šťastně až na věky? O to ti šlo? Pobavit se? Jestli si mi chtěla zlomit srdce, tak si gratuluj. A teď bys mohla vypadnout. Hned!“ vykřikl a ukázal ke dveřím.

Rozechvěle jsem vstala z křesla a postavila se na nohy. Chvěla jsem se a pomalu jsem kráčela ke dveřím. Sáhla jsem po klice, když znovu promluvil:

„A už se nevracej.“

Nevěděla jsem, jestli a co na to říct. Jen jsem proklouzla dveřmi na chodbu. Pomalu jsem došla do pokoje a zamkla za sebou dveře. Klíč jsem schovala pod uvolněné prkno v podlaze, kam jsem schovávala všechna svá tajemství. Už dlouho jsem tam nic nedala.

Schoulila jsem se do výklenku u okna. Pozorovala jsem krásnou Volterru, veškeré to hemžení lidí po náměstí. Zpozorovala jsem letícího ptáka. Přistál na okenní římse a pozoroval mě. Po chvíli odletěl. Pryč. Pryč jako všichni, na kterých mi záleželo.

Táta. V duchu jsem se sama sebe ptala proč? Proč to udělal? Znala jsem tátu moc dlouho na to, abych věřila, že by to udělal. Ale on to udělal. Nechápala jsem, co by z toho měl. Kdyby byli Volturiovi slabí a potřebovali pomoct, už bych o tom dávno věděla. Na to mě měli Felix a Demi moc rádi, než aby mi něco takového zatajili. Ne. Ne, v tomhle bude něco jiného. Měla bych to zjistit.

Alec. Nechápu, co se mezi námi stalo. Přece ho miluju, nebo ne? To bych se s ním nelíbala, kdybych si tím nebyla jistá. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím míň si jsem jistá. Miluju ho, nebo si to jen namlouvám? Ve svých citech k němu jsem měla zmatek. Přitom ještě nedávno jsem si byla jistá, že je on ten pravý? Co se to se mnou sakra děje?

Alex. Jaké city chovám k němu? Miluji ho, nebo nenávidím? Až do nedávna to byl můj úhlavní nepřítel číslo jedna. Co se mohlo stát? Jediné vysvětlení je upíří dar. Ale Alex takový nemá, pak kdo? Ale proč se tím zabývat? Mám ho ráda. Miluju ho. Tak proč se tím trápit?

Po několika měsících

Doba strávená s Alexanderem byla úžasná. Přestala jsem myslet na všechny otravné věci a povinnosti, které jsem měla. Čím víc jsem se však sbližovala s Alexem, tím víc jsem se odcizovala svým přátelům. Nevadilo mi to.

Někdo dole na mě zakřičel. Seběhla jsem schody a vrhla se do náručí mamince. Dlouho jsem ji neviděla, ale vůbec se nezměnila.

„Ahoj, světluško!“ pozdravila mě a objímala. Oplatila jsem jí obětí.

„Ahoj, mami. Co tady děláš? Přijela si tak nečekaně,“ řekla jsem jí a ona se usmála.

„No to víš. Jeli jsme okolo, tak jsem si řekla, že navštívím moji malou holčičku,“ pověděla mi. Z toho, co řekla jsem usoudila, že je tu i Andre. A měla jsem pravdu, sotva jsem na to pomyslela, už se vynořil zpoza rohu a pozdravil mě strohým kývnutím hlavy. Oplatila jsem mu pozdrav a obrátila se zpět k mamce.

„Mami, pojď se mnou, chci ti někoho představit. Kufr nech tady, někdo z poskoků ti ho odnese,“ řekla jsem a ukázala na Demetriho s Felixem.

„Hej, vy dva, odneste kufry nahoru, hned!“ křikla jsem za nimi a odváděla jsem mámu k sobě do pokoje. Než jsem se otočila, všimla jsem si, že Felix svěsil ramena. A bylo mi to absolutně jedno. Máma si toho ale všimla, tak mě na to upozornila hned jak se usadila v jednom z křesel v mém pokoji.

„Zlato, proč se takhle chováš k Felixovi a Demetrimu? Vždycky si je měla ráda a teď s nimi mluvíš takhle? Byly doby, kdy si na ty dva nedala dopustit. S Felixem jste byli prima dvojka, vím to. Proč?“ zeptala se nakonec. Jen jsem pokrčila rameny.

„Na nějaké bratříčkovaní s poskoky nemám čas. Jsou pod mou úroveň, proč bych se s nimi měla bavit, heh?“ řekla jsem s povytaženým obočím.

„Lucio, já tě nepoznávám. Co se s tebou stalo? Z kdysi milé a fajn holky jsi se změnila v povrchní, nafoukanou a sobeckou nánu,“ vyčetla mi.

„Nejsem sobecká ani nána. Jen jsem se začala chovat jak se sluší a patří na princeznu!“ řekla jsem.

„Jo a mimochodem, chtěla bych ti představit svého přítele,“ pověděla jsem jí „tak tu chvilku počkej, hned jsme zpět.“

Za chvíli jsem opět stála před svými dveřmi a za ruku držela svého Alexe. Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Neboj, mamča je fajn,“ pronesla jsem a vzala za kliku.

„Mami, tohle je Alexander Torres, můj přítel,“ řekla jsem. Alexander se malinko uklonil a políbil mamce ruku. Ta se pousmála.

„Jsem Stella, Luciina matka,“ představila se. Chvíli jsme strávili v mém pokoji, pak šel Alex za svou matkou a já zůstala v pokoji se svou.

Povídaly jsme si, bavily se a shlédly jsme i jeden film. Nakonec se máma rozhodla, že už nechala Andreho samotného dost dlouho a že půjde za ním.

„Luc, prosím, popřemýšlej o svém chování. Felix tě má moc rád a vidíš sama, jak ho ničí tvé jednání s ním, to samé platí v Demetriho případě. Vůbec jsem tady neviděla Jane ani Aleca. Jsem si jistá, že k nim se chováš stejně. Odcizuješ se jim, i sama sobě. Odcizuješ se každému v tomhle hradě, jen jsi nalepená na Alexandera. Telefonovala jsem s Felixem a ta tvoje proměna není normální. Přemýšlej nad tím, jaká jsi a jaká jsi byla. Tohle nejsi ty a víš to. Dobrou noc, zlato, mám tě ráda,“ řekla mi a odešla.

Zůstala jsem v pokoji sama. Možná má máma pravdu. Proč se tak chovám? Sama tohle nevím, prostě mi to přijde přirozené.

Už ani nepřemýšlím o Alecovi ani o Jane, v hlavě mám jen Alexandera. No a co, že ho miluju, je to moje věc, ne?

Z přemýšlení mě vytrhl polibek na krk. Byla jsem tak zabraná do sebe, že jsem nevnímala Alexův vstup do pokoje. Usmála jsem se a opětovala mu polibek.

Chvíli jsme se líbali, pak Alex přestal.

„Lucio, mohla bys teď jít se mnou, prosím?“ zeptal se a já přitakala. Ihned jsem se začala zvedat z postele.

„Vezmi si svetr, ano? Noc je chladná.“

Poslechla jsem a vzala si svůj oblíbený zelený. Následovala jsem Alexe cestou přes hrad, držela jsem ho za ruku a tulila se k němu.

Vyšli jsme ven do zahrady, chladný noční vítr mi foukl do tváře a já se zachvěla. Šla jsem za Alexem celou cestu, když jsme dorazili do středu zahrad. Stála tam malá fontánka, která stříkala vodu. Hladina se v měsíčním světle krásně leskla. Zdvihla jsem hlavu a spatřila nebe plné hvězd a zářivý měsíc v úplňku. Nádherná noc.

Alex se zastavil u kašny. Pustil mi ruce a já netušila, co chce dělat. Pak si klekl na jedno koleno a vytáhl malou krabičku z kapsy saka. Otevřel ji a uvnitř se zablyštil prsten. Bože.

„Lucio Didyme Leah Volturiová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 8. kapitola: