Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 7. kapitola

18.08.2010 (16:45) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1609×

Jeho ruka mi zajela pod tričko a hladila mi břicho. Bylo mi to nanejvýš příjemné. Pak mi jeho ruka zajela na záda, k zapínání podprsenky.

Ztuhla jsem.

 Vycítil to a přestal mě líbat. Tázavě se na mě podíval.

„Promiň. Udělal jsem něco?“ zeptal se a pomalu se odtahoval. Jazykem jsem si přejela rty.

„Jen jsi na mě trochu rychlý, víš?“ řekla jsem mu a lehce se pousmála.

Začal se zvedat z postele, že půjde, ale zadržela jsem ho.

„Nemyslela jsem to tak, abys odešel,“ řekla jsem mu a stáhla ho zase k sobě. Usmál se a začal mě znovu líbat.

Tiché zaklepání na dveře. To snad nemyslí vážně! Ten někdo za dveřmi nečekal na mé povolení vstoupit.

Alexander vstoupil do mého pokoje a spatřil polonahého Aleca a mě na posteli. Nepřála bych vám ho vidět.

Hned za ním vstoupil do pokoje můj otec. Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé. Obrovský trapas.

Alec se zvedl z postele. Chtěla jsem udělat něco, čím bych otce vytočila. Tak jsem, když chtěl odejít, Aleca zadržela a na rozloučenou jsem ho políbila. Francouzáka.

Otec vypadal, že mu vypadnou oči z důlků, a Alexander se tvářil naprosto klidně. Alec se kolem nich protáhl a odešel.

Sedla jsem si na postel a začala jsem upravovat povlečení.

Aro promluvil: „Lucio, co to mělo znamenat? Už jsme o tom spolu mluvili!“ zahřměl. Mlčela jsem a dál se věnovala natřásání polštářů. Tátu to rozčilovalo.

S ledovým klidem jsem se mu podívala do očí.

„Tobě už nemám co říct. Stačí?“ řekla jsem a otočila se. Vypadal, jako by mi na to chtěl něco odpovědět, ale vzdal to a otočil se. V tichosti se vypařil z mého pokoje. Zůstal tam jen Alexander a já.

Přisedl si ke mně na postel. Nijak jsem nevnímala, že tam je. Byl zticha, jen seděl. Cítila jsem, jak se mi jeho pohled zavrtává do zad. Bylo mi to nepříjemné, tak jsem se otočila, že mu vynadám.

A on mě políbil. Bylo to tak nečekané, že jsem v první chvíli byla úplně zmatená. Pak jsem se vzpamatovala, a prudce jsem ho od sebe odstrčila.

Vyskočila jsem na nohy a rukávem si otřela pusu. Z očí mi sršely blesky.

„Co si to dovoluješ, sakra?“ vyjela jsem na něj. Samolibě se usmíval a to mě rozzuřilo ještě víc.

„Vypadni!“ zakřičela jsem na něj. Milý výraz v jeho očích zmizel a nahradil ho ledový chlad jeho otce. V mžiku byl u mě a hrubě mě přimáčkl ke zdi.

„Poslouchej,“ zasyčel mi šeptem do ucha „ty budeš moje, ať se ti to líbí nebo ne. Nebudeš mi říkat, co mám dělat. Je ti to jasné, ty malá děvko?“

Silou vůle jsem se držela, abych mu jednu nenatáhla. Pevně mě chytil za obě zápěstí a ruce mi držel u zdi. Nemohla jsem se nijak bránit jeho polibkům. Nebyly to polibky jako Alecovy. Alecovy byly prosycené něhou a láskou, ale Alexandrovy byly tvrdé a moc naléhavé.

Snažila jsem se mu vymanit, ale nepovolil.

Po chvíli mě přestal líbat. Jen se mi díval do očí.

„Ty mě budeš milovat, ať chceš, nebo ne,“ řekl a podivně se mu zablýsklo v očích. Povolil mi stisk na zápěstích a já se mu vyškubla. Odešel ke dveřím, vzal za kliku a otočil se.

„A k tomu z gardy se už nepřiblížíš. Je ti to jasné?!?“ řekl a zavřel za sebou dveře.

První, co jsem po jeho odchodu udělala, bylo, že jsem si v koupelně vypláchla pusu a vyčistila si zuby. Nechtěla jsem ho cítit, ani vědět, že tu vůbec byl.

Pak jsem si lehla na postel. Připomínala jsem si chvíle strávené s Alecem. Proč bych nemohla být s ním?

Pak mě napadlo, že bych si mohla rozbalit dárky. Mohla bych se alespoň rozptýlit. Vzala jsem vrchní dárek, na kterém bylo napsáno : Všechno nejlepší k narozeninám, kotě!

Takže to musel být dárek od Felixe, protože nikdo jiný mi tak neříká. Stužku z daru jsem si omotala kolem prstu a dárek rozbalila. Zatajil se mi dech úžasem. V rukou jsem držela velkou knihu nadepsanou Lucia. Otevřela jsem ji a tam byly fotky mě a mých přátel. Mě s Felixem, Demetrim, Jane a Alecem. Bože, to je úžasný dárek.

Otevřela jsem i ostatní dárky. Od Jane jsem dostala pět CD, Avril Lavigne, Jonas Brothers, Paramore, Muse a Once more, with feeling. Můj vkus odhadla přesně. Od mámy jsem dostala kabelku od Louise Vuittona. Trochu mě zklamalo, že máma na ples nepřišla. A ani se mi neomluvila. Dárek od táty jsem rovnou hodila pod postel. Dostala jsem ještě kupu dárků, hlavně oblečení a boty. Našla jsem jeden těžší balíček. Byl od Demetriho, dal mi dvě knihy. Milý Johne a Pevné pouto. Chystala jsem se je hned přečíst. Mezi hromadou balicího papíru ležel maličký, lehký balíček. Když jsem se podívala na jmenovku, stálo tam: Spraví se to. Všechno. E. C.

Tušila jsem, že je to od Edwarda. Bylo milé, že mi dal dárek. V krabičce ležel stříbrný náramek. Lehoučký, zdobený malinkými kamínky, s nápisem Faith. Víra. V duchu jsem se nad tím usmála.

Našla jsem dárek od Alexandera. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale prostě jsem musela ten balíček otevřít. To, co jsem tam našla, mi obrátilo žaludek naruby. Sexy prádélko. Dělá si ze mě ten kluk srandu nebo co?

Balíček i s tím uvnitř jsem hodila do koše.

Dar od Aleca jsem si nechala nakonec. Pomalu jsem rozvazovala stříbrnou stužku, hladila fialový balicí papír. V krabičce od Aleca byl drobný prstýnek. Stříbrný, s pěti ametysty, prostřední byl největší. Alec ví, že zbožňuji ametysty.

Nebyl k němu žádný vzkaz, ale stejně vím, že byl od něj. Edwardův náramek jsem si hned připnula na ruku. Myslím, že víra je to jediné, co mi teď pomůže.

Prsten jsem si navlékla na prst.

Nevím, co se se mnou stalo, ale pociťovala jsem silné nutkání jít za Alexanderem. Nevím proč, ale musela jsem ho vyhledat.

Mísily se ve mně pocity. Věděla jsem, že miluji Aleca, ale cítila jsem potřebu jít za Alexem. Neodolatelnou, nutkavou a naléhavou potřebu ho políbit.

Co se se mnou děje?

Snažila jsem se tomu bránit, ale ty pocity nade mnou vítězily. Nakonec jsem už neodolala a vyšla jsem ze dveří.

Silou vůle jsem se chtěla obrátit, ale nohy mě neposlouchaly. A tak jsem došla až k jeho komnatám.

Zaklepala jsem na jejich dveře. Otevřít mi přišla jeho matka. Ihned mě poznala.

„Princezno! Co tady děláte? Omlouvám se, nepředstavila jsem se. Jsem Adelaide, Adelaide Torresová, matka Alexe a… No nic. Pojďte tedy dál. Posadíte se? Nemáte na něco chuť? Třeba na šálek krve?“

Adelaide byla přesně ten maminkovský typ, který se o vás stará a obskakuje vás. Už chápu, proč se přátelí s Athenodorou.

„Ne, děkuji, zrovna jsem jedla,“ odmítla jsem ji zdvořile.

Posadila jsem se do jednoho z křesel u krbu. Adelaide se posadila naproti mně. Usmála se na mě.

„Paní Torresová, smím se na něco zeptat?“ ptala jsem se.

„Ale jistě, a neříkejte mi paní Torresová, stačí Adelaide,“ řekla a usmála se.

„Dobrá, Adelaide. Smím vás požádat, abyste mi vyprávěla něco o vašem synovi?“ zeptala jsem se jí.

Zdálo se, že můj neočekávaný zájem ji potěšil, protože se hned pustila do vyprávění.

„Alexander se narodil v červnu před asi 200 lety. Naše rodina původně pochází ze Španělska. Stalo se to jednou večer, kdy Antonio nepřišel z práce. Pár dní jsme ho s Alexem a… ale nic. Pár dní jsme ho neviděli. Když se pak objevil, byl křídově bledý a na ty jeho oči nezapomenu. Prohlásil, že bez nás nemůže žít. Pak se ke mně naklonil a kousnul mě. Trvalo to dlouho, celý proces proměny. Když jsem se probrala, byla jsem jako on. A nakonec jsme byli všichni čtyři upíři.“

Něco mi na jejím příběhu nesedělo.

„Čtyři? Alex má sourozence?“ zeptala jsem se jí.

Vypadala, jako by řekla něco, co neměla.

„Omlouvám se, přeřekla jsem se. Chtěla jsem říct tři. Alex se moc nezměnil. Pořád je to skoro ten samý chlapec, kterého jsem vychovala. Je milý a pracovitý. Ale nikoho nemá. Měl už pár známostí, ale žádná nebyla ta pravá, víš?“ řekla mi.

Víc mi toho říct nestihla, protože se otevřely dveře a dovnitř vešel Alex. Zdál se mi krásnější, přitažlivější a svůdnější než kdy předtím.

Když mě viděl, nevypadal nijak překvapeně. Klidně došel ke třetímu křeslu a usadil se. Měl na sobě černé kalhoty, boty a bílou košili, u které měl pár horních knoflíčků rozepnutých.

Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce a cítila jsem jemné šimrání v břiše.

„Ehm, tvoje matka mi něco vyprávěla,“ řekla jsem. Usmál se a mně by se byla podlomila kolena, kdybych neseděla.

„Alexi, myslíš, že bychom mohli jít na chvíli do zahrady?“ navrhla jsem mu. Ihned se zvedl z křesla a stál u mého.

Podával mi ruku a já ji bez váhání přijala. Při jeho doteku jsem se zachvěla. Zvedl mě z křesla a vmžiku jsme byli u dveří. Otočil se na matku.

„Možná se zdržím,“ řekl jí a pak už jsme procházeli chodbou. Mlčela jsem, protože jsem nechtěla kazit kouzlo okamžiku, to vzrušené napětí mezi námi. Klidně jsem se od něj nechala vést za ruku. Kráčeli jsme chodbou směrem k zahradám s vzájemně propletenými prsty.

Došli jsme až k zahradám. Pomalu jsem ho směrovala k mému tajnému místu. Proplétali jsme se spolu skrz keře divokých růží, a najednou jsme procházeli tak úzkými uličkami, že jsme na sebe byli těsně nalepení. Srdce mi začalo tlouct rychleji než obvykle, až jsem myslela, že mi prorazí hrudník. Alex si toho zřejmě všiml, protože se usmál.

Dorazili jsme až na mé místečko. Dosud jsem sem vzal tři lidi ( upíry ) – Jane, Aleca a teď i Alexandera.

Pustila jsem jeho ruku a šla k houpací síti. Sáhla jsem za strom, kde byla zavěšena, a vytáhla papírovou tašku. Vyndala jsem z ní kus staré bagety, a začala ji drtit rukou. Hodila jsem hrst drobečků na hladinu vody, kde se vmžiku shromáždilo všech šest zlatých rybek. Měla jsem je pojmenované – Anya, Bella, Cecily, Dru, Evan a Floppy. Pojmenovala jsem je, když jsem byla malá.

Když jsem nakrmila Abecedu, jak jsem jim říkala, vrátila jsem se k Alexovi. Stál a nehybně pozoroval vše, co jsem dělala.

Chytila jsem ho za ruce a položila jsem mu je kolem mých boků. Ničemu se nebránil. Jemně jsem vzala jeho obličej do svých dlaní a přitáhla ho k sobě. Na krátký okamžik jsem se mu zadívala do očí, a pak jsem ho políbila. Oplácel mi polibky jiným způsobem, než tehdy. Jeho polibky byly nyní měkké a něžné.

Za sebou jsem uslyšela zašustit listí.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 7. kapitola: