Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 5. kapitola

13.08.2010 (21:30) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1529×

Antonio si mě zkoumavě prohlížel. Připadalo mi, jako bych pod jeho pohledem byla nahá. A pak promluvil.

„Vaše dcera je opravdu temperamentní, v tom jste měl pravdu, Aro. Stejně tak v tom, že přehnanou náklonnost k mému synovi nechová,“ řekl.

Upřeně jsem si ho prohlížela. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky, když byl proměněn. Jeho syn mu byl velice podobný, měl v sobě něco zvláštního, jiskru, kterou jsem nyní zpozorovala i u jeho otce. Antonio Torres mi upřený pohled opětoval. Něco v jeho očích bylo chladné. Na první pohled se zdál milý, ale skrýval něco. Něco, ne dobrého.

„Přijel jsem na ples a taky se podívat na svého syna, toho šampónka, který je zde u vás na návštěvě. Váš otec mi říkal, že z něj nejste kdovíjak nadšená, ale tohle jsem nečekal. Zdá se, že ho nenávidíte, ale neměla jste tu čest ho pořádně poznat. Ujišťuji vás, že můj syn není takový, jak si myslíte,“ řekl a přitom se zvedl ze židle. Otočil se k otci a podal mu ruku. „Děkuji za rozhovor, Aro. Nyní se odeberu za svou ženou a synem.“

Odešel z místnosti a zůstala jsem tam jen já a otec. Mezi námi viselo ve vzduchu to nepříjemné ticho. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Otec zvedl hlavu, ale do očí se mi nepodíval. Jen rukou pokynul ke dveřím, abych odešla. Popravdě, tohle jsem nečekala. Otočila jsem se a odešla ze dveří. Kráčela jsem chodbou s pohledem upřeným na podlahu. Narazila jsem na nějaké dveře a ty jsem otevřela. Byla jsem ve Felixově pokoji.

Zvedl hlavu od rozečtené knihy. Rychle si založil stránku a vrátil knihu na polici. Posadil se na kraj postele a naznačil, abych si přisedla. Sedla jsem si vedle něj. Byl zticha. Byla to taková naše tradice. Když jsem se potřebovala vypovídat, dal mi prostor a nezatěžoval mě zbytečnými otázkami, za což jsem mu byla vděčná. Dnes jsem však nemluvila. Místo toho jsem se neovladatelně roztřásla a začala plakat. Objal mě kolem ramen a konejšivě mě hladil po zádech.

Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale připadalo mi, jako bych vybrečela oceán. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a zvedla se z postele. Felix se na mě povzbudivě usmíval a já se mu pokusila úsměv opětovat. Zamířila jsem ke dveřím a v okamžiku, kdy jsem se dotkla kliky u dveří, jsem se otočila.

„Díky,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe teď dostala. Vzdala jsem celý dnešní den a už v pět odpoledne jsem se zavrtala do peřin, odhodlaná na dnešek zapomenout.

Probudila jsem se pozdě. Bylo něco kolem jedenácti. Namířila jsem si to směrem do koupelny a pokusila se udělat z toho, co mám vepředu na hlavě, obličej. Když jsem vypadala jako mentálně příčetný jedinec, oblékla jsem se. Dnes jsem neměla chuť na nic lidského, chtěla jsem krev. Proto jsem zamířila do spodních pater hradu, kde jsou uloženy zásoby.

Vytáhla jsem jednu, na které bylo napsáno, že je dětská. Krev dětí neposkvrněných předsudky dnešního světa byla nejlepší. A bylo jí málo. Vyběhla jsem zpět do pokoje a přede dveřmi jsem zastihla Jane.

„Lucio, tady jsi. Chtěla jsem s tebou probrat líčení a účesy na dnešní ples,“ řekla mi a já se vyděsila. To je ples už dnes? Tak nějak mi to vypadlo, po tom včerejším výstupu. Jane si mě zamračeně měřila.

„Ty jsi zapomněla, že?“ řekla a dál si mě prohlížela. Nasadila jsem provinilý výraz, nad kterým protočila oči.

„No jo. Ale teď musíš jít se mnou. No tak! Musíme všechno vyřešit. Šup!“ popoháněla mě s netrpělivým tónem v hlase. Vzdala jsem se.

Zbytek dne jsme spolu řešily otázky plesu. V pět hodin se zvedla z gauče, kde jsme diskutovaly o správném odstínu rtěnky, a zamířila ke mně do pokoje, kde se posadila k toaletce.

Začala jsem ji líčit. Rozhodla jsem se zdůraznit její přirozenou bledost. Oči jsem jí nalíčila jemně růžovou, očím jsem věnovala hodně času. Použila jsem prodlužující řasenku a tekuté linky. Na rty jsem naopak použila jen světlounce růžový lesk na rty. Potom jsem se jí vrhla na vlasy. Jane měla krásně štíhlý krk, tak jsem jí nejprve spletla vlasy do malinkých copánků a ty jsem sepnula do drdolu na temeni. Pár copánku vepředu jsem rozpustila a tak se jí vlasy krásně vlnily.

Když otevřela oči, zálibně se prohlížela v zrcadle a spokojeně při tom pokyvovala hlavou. Pak jsme si vyměnily místo. Musela jsem mít zavřené oči, a tak jsem neviděla, co dělá. Cítila jsem, jak mi po obličeji přejíždí štětcem na pudr, a když mi s ním přejížděla po nose, neubránila jsem se kýchnutí. Na chvíli zavládlo ticho a pak jsme se obě rozesmály. Musela jsem mít pořád zavřené oči. Po nějaké době se začala věnovat mým vlasům. Netušila jsem, co mi s nimi dělá. Za chvíli už jsem nikde necítila její ruce. Ucítila jsem, jak mi na vlasy stříká lak, a pak mi dovolila se podívat.

Oči jsem měla kočičí, nahoře s tmavě fialovými stíny a půlmetrové řasy. Obličej křídově bílý a pudr s třpytkami. Rty jsem měla od přírody plné a Jane mi je namalovala rudě. Usmála jsem se na sebe do zrcadla a odhalila jsem své bílé zuby. Mé ohnivé vlasy mi v divokých vlnách splývaly na záda. Uznale jsem povytáhla obočí a Jane si spokojeně založila ruce na prsou.

Líčení nám zabralo dvě hodiny a ples začínal už za hodinu! Rychle jsme si šly pro šaty. Jane si oblékla své a já jí pomohla se zapínáním. Ještě jsem ji v nich neviděla a ona mě také ne. Ty růžové šaty jí moc slušely. Nazula si boty a přešla k zrcadlu. Prohlížela se v něm ze všech úhlů. Potom se rozzářila a usmívala se jako měsíček na hnoji.

Já si oblékla své šaty. Jane při pohledu na mě otevřela pusu. Podívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se. Byla jsem úchvatná. Obula jsem se do svých skleněných střevíčků. Jane měla pravdu, byly pohodlné. Nakonec jsme se ověšely šperky. Když mi Jane zapínala diamantový náhrdelník, přemýšlela jsem.

Co se ode mě vlastně čeká? Že přijdu na ples, budu dělat, jakoby se nic nestalo a při tom se nechám obletovat Alexanderem? Nebo zdvořile konverzovat, když se bude papá dívat? Předstírat, že jsem naprosto okay? Nevěděla jsem, co si o Alexanderovi mám myslet. Mohl být zdvořilý a milý, ale to nic nemění na faktu, že mi lhal. A jak si vůbec představuje, přijít za mnou a říct mi, že mě balí, protože musí?

Jane mi luskla prsty před nosem a nechápavě se na mě podívala. Jen jsem lehce zavrtěla hlavou a usmála se.

„Tak fajn. Tvůj doprovod tu bude za chvíli. Já jdu do svého pokoje počkat na ten svůj,“ řekla mi a chystala se odejít.

„Jane, kdo je můj doprovod? A kdo tvůj?“ zeptala jsem se jí.

„Copak to není jasné? Já jdu s Demetrim. Ty s Mr. Cool, okay?“ řekla mi. Bodlo mě u srdce. Takhle by se o svém bratrovi nevyjádřila, takže jdu s Alexanderem. Skvělé. A tomuhle se u nás říká "Veselé narozeniny".

V duchu jsem viděla otce, jak říká: „Všechno nejlepší, tady máš Alexandera a běž se s ním dát dohromady.“ Nádherný den.

Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. Povzdechla jsem si. Naposled jsem se podívala do zrcadla a nasadila jsem si korunku. Vypadala jsem dnes božsky, bohužel pro nesprávného muže.

Otevřela jsem dveře, kde stál Alexander v obleku. Otráveně, nebo spíše teatrálně, jsem vzdychla. Přešel to a nabídl mi rámě. Rozhodla jsem se, chovat se co nejméně princeznovsky a šla jsem sama. Kráčel hned vedle mě.

„Proč mi to děláš?“ zeptal se mě. Neodpověděla jsem. Jen jsem ho zpražila pohledem.

Zastavila jsem se před dveřmi do velkého sálu. Tam jsem mu musela dovolit vést mě, protože ani v této situaci jsem svého otce nechtěla zahambit.

Otevřely se dveře a my jsme vstoupili do sálu. Ihned se na nás upřely všechny oči v sále. Zachovávala jsem přátelskou masku, přestože uvnitř mě zuřila válka. Všimla jsem si, že v rohu místnosti je obrovská hora dárků.

Nechala jsem se dovést ke trůnu. Měla jsem svůj vlastní trůn, kousek od trůnů otce a strýčků. Posadila jsem se a Alexander se mi uklonil. Poté se odebral ke dvěma lidem. Poznala jsem Antonia Torrese. Ta žena vedle něj musela být Adelaide. Vedle ní stála Athenodora. Přejížděla jsem očima dav lidí. Poznala jsem Jane, která se blaženě opírala o Demetriho, na kterého výraz "měsíček na hnoji" nestačil. Dál jsem našla Felixe, který stál nedaleko nich, s Heidi. Pak jsem našla Nicole. Stála kousek od nás, se svým přítelem Luigim. Malinko mi zamávala. Hledala jsem Aleca. A našla jsem ho. Stál kus od nich a očividně se dobře bavil. Nevěnoval mi pozornost, veškeré jeho soustředění patřilo jí. Znala jsem ji od vidění. Jmenovala se Glorie a na hradě byla považována za svůdnici.

Teď tam stála, smála se něčemu, co jí Alec řekl a očividně se dobře bavila. Když jsem sledovala tu scénu, bodlo mě u srdce. Jen silou vůle jsem zadržovala slzy. Odvrátila jsem pohled.

Potom vstal otec. Ihned zavládlo ticho, takový měl otec respekt.

„Vítejte. Rád bych vás přivítal na tomto skromném narozeninovém večírku pro mou dceru, Luciu Didyme Leah Volturiovou. Vítám vás zde i jejím jménem. Děkuji, že jste dnes přišli, doufám, že se budete bavit.“ Potom se na mě podíval a já vstala. Věděla jsem, že teď je řada na mě.

„Jak již řekl Aro, ráda vás zde vidím. Děkuji za dary i za pouhou vaši přítomnost, jsem ráda, že jste se uvolili a jste tu, aby jste se mnou oslavili mé skromné výročí,“ pronesla jsem a posadila se. Všichni v sále začali tleskat.

Otec pokynul někomu, aby začal hrát. Sálem se rozezněla jemná klavírní hudba. Za klavírem jsem si všimla bronzových vlasů, osoba ke mně byla otočena zády. Pak jsem si všimla, že Alexander jde k otcově trůnu.

Zřejmě chtěl požádat mého otce o svolení k mému prvnímu tanci. Nemýlila jsem se. Ale to, co Alexander řekl, mi vyrazilo dech.

„Aro, smím prosit o tanec se svou budoucí ženou?“

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 5. kapitola: