Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra's Prodigy - 14. kapitola

13.09.2010 (11:45) • LeeLee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

Postavila jsem se bokem k zrcadlu. To co jsem viděla, bylo naprosto jasné. Věděla jsem, co musím udělat. Byl čas vyhledat doktora Cullena.

„Luc, jsi v pořádku?“ ozvalo se zpoza dveří.

„Ani ne. Mohl bys zajít za mamkou a říct jí, že mi není moc dobře?“ požádala jsem ho a za chvíli už byl pryč. Jeho chvilkové nepřítomnosti jsem využila a naházela pár věcí do tašky, hlavně pár kusů oblečení a telefon.

Vyběhla jsem ze dveří rovnou do garáží. Popadla jsem první klíčky, které jsem našla. Byly od nablýskaného Porsche Cayenne. Tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce a vyrazila na letiště. Netušila jsem, kde budu Cullenovi hledat, i když myslím, že Edward říkal něco o Argentině.

Na letišti jsem byla během deseti minut. Auto jsem nechala zaparkované před vchodem. Koupila jsem si jednu letenku do Argentiny.

Let byl nudný a trval dlouho. Konečně jsem vystoupila na letišti v Buenos Aires. Nevěděla jsem, kam půjdu dál. Nebyla jsem zrovna dobrá stopařka, ale přeci jen, uměla jsem přejímat dary. Sice jsem Demetriho dlouho neviděla, ale něco z jeho daru mi zůstalo. Rozhodla jsem se toho mála využít.

Zaměřila jsem se na Edwardův hlas. Stopa byla slaboučká, ale poznala jsem, že je jeho. Nevěděla jsem, jestli je daleko, tak jsem se odhodlala ke krádeži auta. Chtěla jsem nějaké rychlé. Nakonec jsem našla jedno Maserati. Stálo na letištním parkovišti a nikdo si ho nevšímal. Za stěračem mělo lístek, na kterém stálo, že majitel se vrátí za týden. To bych mu ho snad stihla vrátit.

Rozjela jsem se po stopě. Nevím, jak dlouho jsem jela, asi deset hodin, když stopa začala sílit. Věděla jsem, že ho najdu, tak jsem si zdřímla na zadním sedadle.

Probudilo mě ťukání dešťových kapek na sklo. Bylo už ráno a já se rozhodla pokračovat v pátrání. Za další tři hodiny jsem byla v jednom malém městečku. Stopa pořád sílila. Jela jsem podle ní a dovedla mě ke střední škole. Škola?

Čekala jsem, dokud nebude čas na oběd. Všichni studenti se začali hrnout do jídelny. Čekala jsem v autě asi ještě čtvrt hodiny, pak jsem vystoupila. Opatrně jsem vklouzla do dveří a uviděla je. Seděli sami, bylo jich šest. Poznala jsem Edwarda, tak jsem šla k jejich stolu. Zaregistroval mě, stejně jako celá jídelna. Zastavila jsem u jejich stolu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše.

„Co tady děláš?“ zeptal se Edward a pomalu se zvedl ze židle.

„Mám problém,“ řekla jsem mu.

„A jak ti můžeme pomoct?“

„Ehm, Edwarde, není slušné nepředstavit nás,“ ozvalo se za ním. Pronesl to jeden z jeho bratrů, vysoký a tmavovlasý.

„Jistě omlouvám se. Tohle je moje rodina, Jasper, Emmett, Rosalie a Alice, a tohle je Bella.“ Představil mi svou rodinu.

„Těší mě,“ řekla jsem.

„A tohle je Lucia, Arova dcera,“ řekl a ukázal na mě.

„Neměli bychom ji vrátit? Třeba ji tatínek hledá,“ poznamenal Emmett a všichni se rozesmáli.

„Jak to myslíš, Arova dcera?“ zeptala se Bella.

„Jako Renesmé,“ řekl Edward.

„Luc, proč si vlastně přijela?“ zeptal se mě.

„Potřebuju nutně mluvit s tvým otcem, kde ho najdu?“ zeptala jsem se.

„Máme ještě hodinu volno, pojď, zavezu tě k němu,“ nabídl se a já s díky přijala.

Edward měl krásné Volvo. Asi si takové taky pořídím.

„Kde je vlastně teď Carlisle?“ zeptala jsem se ho.

„V nemocnici,“ odpověděl. „Na co vlastně s ním potřebuješ mluvit?“ zeptal se zvědavě.

„Vadilo by, kdybych si o tom nejdřív promluvila s ním? Chci mít jistotu,“ řekla jsem omluvně.

„Jistě, žádný problém. Tak, jsme tady,“ řekl a zaparkoval u nemocnice.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se, ale já odmítla.

Vešla jsem do nemocnice a hned u vchodu byla recepce. Recepční dělala malá a prostorově výrazná paní.

„Dobrý den. Prosím vás, kde bych našla doktora Cullena?“ zeptala jsem se jí mile.

„Ahoj, děvče. Doktor Cullen je na druhém patře, dáš se chodbou doleva a jeho dveře jsou třetí po tvé pravé ruce,“ řekla a mile se usmála.

„Moc vám děkuji,“ řekla jsem a vydala se podle jejích pokynů. Za chvíli jsem už stála před dveřmi s cedulkou: Carlisle Cullen, Md.

Nadechla jsem se a tiše zaklepala.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř místnosti. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Doktor Cullen seděl za stolem. Pracovna byla vymalována světle žlutou barvou, ale moc nábytku tu nebylo. Jen stůl, kartotéka a pohovka.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se mě přátelsky.

„Ano, jdu za vámi, jsem dcera jednoho vašeho přítele,“ řekla jsem mu. Maličko se zamračil.

„Omlouvám se, ale teď si nemohu vzpomenout,“ řekl.

„To je mi jasné. Jmenuju se Lucia Volturi,“ řekla jsem. Bylo vidět, jak je doktor překvapen.

„Ty jsi …“ řekl a zarazil se.

„Ano, jsem Arova dcera. Ale teď tady nejsem kvůli otci, ale kvůli sobě,“ řekla jsem mu a on se vzpamatoval.

„Jistě, tak mi pověz, proč jsi tady. Posaď se,“ vybídl mě a já se posadila. Sedl si vedle mě a poslouchal.

„Víte, nejsem si jistá. Ale myslím, že poloupíři… Mohou mít děti.“

„Jak si na to přišla?“ zeptal se mě.

„Myslím, že jsem těhotná.“ Konečně jsem to ze sebe dostala.

Ihned se ujal organizování. Zavolal nějakému kolegovi, který mu poskytl ordinaci. Odvedl mě do ní a položil na lehátko. Na břicho mi napatlal nějaký gel a zapnul ultrazvuk. Chvíli se na něj díval a pak se zamračil.

„Děje se něco, doktore Cullene?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ne, vše je v pořádku… Svým způsobem. Gratuluji, slečno Volturiová. Jste těhotná,“ řekl a usmál se.

„Děkuji, ale už nějakou dobu jsem paní Volturiová,“ řekla jsem mu.

„Vy jste vdaná? A koho jste si vzala, smím-li se zeptat?“

„Vzala jsem si Aleca.“

„Aleca? To mě těší. A teď k dítěti. Nejsem si jistý, jak se bude vyvíjet. Myslím, že by jste měla být pod lékařským dohledem.“

„Ale já tady nemůžu zůstat, musím se vrátit domů. Tam žádného doktora nemáme,“ pronesla jsem zoufale.

„Jsou tu jen dvě možnosti, buď vy zůstanete tady, nebo… Asi budu muset jet s vámi do Volterry.“

„To byste pro mě udělal?“ zeptala jsem se dojatě.

„Bez nejmenších potíží,“ řekl a usmál se. Mezitím mi z břicha otíral gel.

„Teď by jste měla jít se mnou. Zavezu vás k nám domů. Postará se o vás Esmé,“ řekl a pomohl mi vstát.

„Doktore, myslíte, že by jste mi mohl tykat? To vykání mě znervózňuje,“ řekla jsem a on se usmál a přijal mou nabídku.

Dojeli jsme k nim domů. Dům byl opravdu velmi krásný. Carlisle mi řekl, že ho navrhla Esmé, jeho žena. Uvnitř mě Esmé laskavě přivítala, i přes mou rodinu. Když se dozvěděla o mé situaci, byla ještě milejší. Udělala mi jídlo a nabídla i krev.

Carlisle jí přednesl návrh, že pojede do Volterry. Esmé se zamračila.

„Jsi si jistý?“ zeptala se ho.

„Musím na ni dohlédnout, Esmé.“

„Ale co mi tady? Já tady bez tebe nebudu, Carlisle,“ namítla Esmé.

„Pak asi budeš muset jet se mnou,“ řekl.

„Dobře. Pojedu taky. Ale co Rose, Emmett, Alice a Jasper? A co Edward s Bellou a Nessie? To je tu mám nechat? Co by řekli lidi?“

V tom se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli zbylí Cullenovi.

„Děti, jedeme na dovolenou,“ řekla Esmé.

„Do Denali?“ zeptal se Emmet.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla Alice a Edward vzdychl.

„Alice, musíme,“ řekla jí Esmé a Alice protočila oči.

„Řekne mi někdo, kam se jede a co se řeší?“ zeptal se Jasper.

„Řeší se dovolená a jede se do Volterry,“ zabručela Alice. Následovala prudká výměna názorů.

„Tak dost!“ křikl Edward. „Pojedeme do Volterry, jasné?“

Všichni se na něj překvapeně podívali.

„Jde o Luciino bezpečí,“ řekl a pokynul ke mně. „Je ve stejném stavu, jako byla Bella,“ řekl a všichni nakonec s mručením souhlasili.

Alice z tuhla.

„Volturiovi,“ hlesla.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra's Prodigy - 14. kapitola: