Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra Princess: Prolog

30.06.2014 (15:00) • VeraNike • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1576×

Volterra Princess

Prolog

„Ach, díky Bohu, Jane, pověz mi… mám si vzít ty modré nebo rudé?“ Isabella byla dneska tak nervózní, až se začala zajímat i o to, co má na sobě, což bylo každopádně už alarmující. Povzdechla jsem si, když jsem dostala takto pitomou otázku, a zvažovala, zda je nutné jí připomínat, že tohle není její svatba, nýbrž pohřeb. Pravda… taková informace by ji nejspíše nepotěšila. Ne takhle podaná. Ale svým způsobem… nesedí to? Po dnešku už žádná Isabella Swan nebude.

„Uklidni se, Bello… je úplně jedno, co si na sebe oblečeš, vždycky budeš krásná,“ a je to naprosto jedno taktéž proto, že ty šaty pravděpodobně zničí ta krev. Což bych jí taktéž nejspíše neměla připomínat, už tak je na prášky, ještě jí připomínat, že pravděpodobně omdlí, protože to ona dělá, když krev cítí - no vážně, který člověk cítí krev? pomyslela jsem si a měla co dělat, abych neprotočila krvavě rudá očka. Ona na mě jen upřela psí pohled a já usoudila, že to potřebuje, aby se trochu oklepala z té nervozity. Vážně, Aro jí to vůbec neměl říkat. Copak je takový problém ji jen kousnout, bez toho, aby to čekala? Ušetřilo by to nám všem spoustu starostí. A jí srdeční arytmii. „Ty rudé jsou lepší, budou se ti hodit k očím.“ A nepůjde na nich vidět případná krevní stopa.

„Díky Jane, jsi nejlepší,“ objalo mě to třeštidlo, takže jsem měla své zuby nebezpečně blízko její tepny. Pane Bože, proč mě tak mučíš?! Odkašlala jsem si, když mě nechtěla pustit a ona ustoupila a nevinně se zazubila. „Promiň,“ pronesla stejně nevinným tónem, o jakém hovořila její čokoládová očka. Už ne na dlouho čokoládová, že?

„V pořádku, ale však víš… už se těším, až z tebe bude jedna z nás,“ pronesla jsem s úsměvem a opravdu se těšila. Nejen proto, že pak přestane provokovat mé chuťové buňky, byť na ty bych ještě nedávno myslela především. Ne, tentokrát jsem myslela na to, že už tu Isabella nebude jako ptáček v zlaté kleci, těšila jsem se, až spolu vyrazíme na nákupy do noční Volterry, až se jí nebude dělat špatně už jen při pomyšlení na mou večeři a až bude opravdovou princeznou. Nejen proto, že ji tak moc miloval Aro. Byť prvně jsem ji respektovala jen kvůli němu. Teď to však už bylo osobní. Isabella byla prostě člověkem, který si dokázal svou roztomilou nešikovností, která mě někdy doháněla k šílenství, ale taktéž svým dobrým srdcem a optimismem zářícím do všech stran, získat každé tlukoucí i mrtvé srdce.

„Já taky… tak hrozně moc se těším, Jane, ale jsem tak nervózní!“ pronesla Isabella a odkládala modré šaty zpátky do šatníku, načež sebou praštila na postel, usmívajíc se jako měsíček na hnoji. Neznat ji, řeknu si, že právě dostala pusu od svého idolu, že tak září štěstím, ale takhle… Věděla jsem, že se pouze těší na tu jedinečnou příležitost stát se jednou z nás.

„Ale Bells, nervozita patří Arovi, ty nemáš na práci nic jiného než se nechat kousnout,“ ušklíbla jsem se. Byla to přece jen pravda… Isabella neměla na práci nic těžkého, a Aro byl ten nejstarší upír, kterého jsem znala, takže bylo jasné, že nemá vůbec proč mít obavy. Navíc, věděla jsem, jak strávil Aro poslední hodiny. Snažil se ujistit, že když kousne Isabellu, nepocítí ani závan hladu. Ti dva mi připadali tak legrační… Ale byli rodina. A to bylo na tom krásné. Opravdu… nejen jako všichni Volturiovi, které spojoval Aro, ti dva k sobě měli blíže. Byli opravdu jako otec a dcera. Aro se mě několikrát ptal, zda se rozhodl dobře, když chtěl mít svou dceru u sebe jako upírku. Popravdě, mě spíše udivovalo, že ji nechal jako člověka tak dlouho. A popravdě… taky mě zaujalo Arovo zaujetí vůči Isabelle. Bylo logické, že totiž není jeho biologická dcera, samozřejmě. A přitom… on se choval, jako by byla. Od prvního dne, co ji přivedl.

Tehdy jsem ještě žárlila. Byla jsem oblíbená členka gardy a on si během noci přivedl nějakou obyčejnou sirotu, která mi nesahala ani po kotníky. Ach, jak jsem se tehdy mýlila. Přes to všechno jsem plně nedokázala pochopit jeho otcovství. Proč se ujal člověka? A proč zrovna jí? Bylo to prostě nevysvětlitelné. Ale já se s tím naučila žít. A to mě dostalo tady. Do utajené komnaty budoucí princezny Volterry. Jediná členka gardy, které se rozhodl její bezpečí svěřit. Nikomu tak nevěřil jako mně. Na to jsem byla hrdá. Ač pravda… možná za to mohl i fakt, že Isabella si mě hned oblíbila. Což jsem dosud nepochopila. Nuže… i v upířím životě mohou nastat podivné situace.

„Já vím, Jane… chovám se hloupě, že?“ zeptala se mě najednou Isabella. Málem bych zapomněla, jak pomalé ty lidské myšlenkové procesy bývají. Upír může projít pár stovek let vzpomínek a člověk teprve odpoví na jednoduchou otázku. Ale brzy to bude jinak… Isabella bude jednou z nás. Jednou z vyvolených. Tou nejvyšší. Už jen být pod ochrannými křídly nejmocnějšího upíra světa je rozhodně velmi dobrá pozice, ale stát se oficiálně jeho upíří dcerou? To si jen málokdo dokáže byť jen představit…

„Nechováš… jsi nervózní. Aro ti neměl dávat tolik času na to, abys byla nervózní… já jsem byla proměněna hned a myslím si, že to byla daleko lepší volba,“ pronesla jsem s pokrčením ramen. Pravda… u mě nebyla jiná možnost. Ale kdo by to teď hodlal vytahovat. „Každopádně, oblékej se, měli bychom vyrazit, než si Aro začne dělat starosti,“ usmála jsem se na Isabelu. „A víš, jak vypadají Arovy starosti ohledně tebe, že?“

Isabella se pouze pousmála. „Jistě, slečno hlavní gardistko, dejte mi pět minut,“ pronesla, stále s tím úsměvem na tváři. Lidská měřítka času… upír si nezvykne ani po takové době, že ta stvoření potřebují tolik času na vše. Zvláště když těmi pěti minutami myslí půl hodiny, pokud se tedy zrovna poštěstí a nestane se z toho hodina až dvě…

„Ani o vteřinu více, princezno,“ prohlásila jsem s úsměvem, když jsem zavírala dveře do jejího pokoje, aby se mohla v klidu převléknout, a postavila jsem se zase do temné chodby. Isabella si vždy stěžovala, jak je tu tma, ale jelikož většinu svého času trávila zavřená v pokoji, obklopená vším tím luxusem, doplněným o mě a Ara jakožto profesionální baviče s úvazkem na šestnáct hodin denně, takže jen těch sladkých osm hodin Isabelina spánku zůstávalo Arovi běžně na jeho královské povinnosti, což se velmi nepříznivě podepsalo na vyřizování problémů ve světě. To byl taktéž další důvod, proč bylo lepší již nadále Isabellinu proměnu neodkládat. Navíc, ta holka už měla devatenáct, proboha! Mě proměnil v mých třinácti a taky jsem to přežila… Ne že by bez úhony, ale to nebylo proto, že by byla má proměna předčasná. Kdyby mě nehodlali upálit, neskončila bych s pověstí nejhorší mrchy z Volterry. Ne že by se ta někdy nehodila…

„Víš, že ještě nejsem princezna,“ podotkla Isabella ještě k zavírajícím se dveřím. „A pro tebe budu vždy jen Bella,“ dodala pak s úsměvem. Zdání blížící se moci pro ni neznělo tak slibně, jak by se mohlo zdát. Dělala to proto, že svého otce – Ara – opravdu milovala. Netoužila po tom, být princeznou, ať to zní jakkoli šíleně. Ale milovala Ara za to, že ji vytáhnul z té mizérie, za to, že jí byl otcem, když ona své rodiče nepoznala. Chápala jsem ji. Všichni lidé mě brali jen za tu mrchu, která tak ráda působí bolest jiným… ale já se změnila.

Isabella mě změnila, ač to zní šíleně. Změnila mě lidská dívenka, křehké dýchající stvořeníčko, které si v mé přítomnosti muselo připadat tak bezmocně. A ona přitom byla mocnější než kdokoli z nás. Protože ona neměla strach. Každý z nás… každý, včetně mě, nebo vlastně především já, měl strach. Ze smrti, z utrpení, z čehokoliv, co na nás mohlo číhat. Já měla strach, když tehdy lidé zapálili hranici, když jsem si přála, abych to utrpení, které mě čekalo, mohla nechat okusit je… Byla to slabost, která se stala mou sílou, ale v prvé řadě to byl strach. Strach, který ze mě udělal nešťastného tvora, který všem ubližoval. A pak se objevila Isabella. Ochotna bojovat za kohokoliv. Ochotna se obětovat. Milující všechny a chápající mě a můj strach, byť jsem k ní chovala nenávist. A ona stejně věděla, že to je jen strach z toho, že upadnu v nemilost, teď, když je tu někdo lepší. A ukázala mi, že s úsměvem na rtech jde všechno lépe. A ona je to doopravdy pravda. Až mě ten fakt děsí.

„Hotovo!“ ohlásila Isabella, když otevřela dveře a ukázala se v celé své kráse. Na sobě rudé šaty bez ramínek, které jí obepínaly štíhlé tělo, a v nichž vypadala jako ostatně vždy naprosto fantasticky. Měla jsem proč jí závidět. Ale ona mě naučila se z cizího štěstí radovat. Obrátit své předchozí názory a místo vyžívání se v utrpení si užívat lidské štěstí. Bylo to podobné… jen to štěstí bylo trvalejší. Ať se to může zdát, jak chcete prapodivné. Bylo trvalejší, protože jsem na sebe mohla být pyšná místo toho, abych cítila vinu. Protože ať si říká, kdo chce, co chce… vina existuje v každém z nás. A každého z nás sžírá. Jen někdo to dokáže dokonale maskovat. Jako mé staré já… mé já před Isabellou.

„Isabel… vypadáš… fantasticky,“ pronesla jsem vážně, když jsem si ji prohlížela na lidská měřítka dosti dlouho na to, abych ji mohla zhodnotit. Neměla mi tendence věřit, že vůbec jsem se na ni podívala, když jsem to brala dle upířích reflexů. Nedivila jsem se jí. Pro lidi musela být rychlost našeho smýšlení naprosto nepochopitelná… nepředstavitelná. A tak jsem se jí naučila alespoň zčásti přizpůsobovat. Ale to mělo dneska končit.

„Díky, Jane,“ začervenala se Isabella, která o sobě měla občas až podezřele nízké mínění. Bylo to prostě šokující, jak tak dokonalá holka, která dokáže pohnout mrtvým srdcem samotného Ara Volturi, stejně jako změnit k nepoznání nejděsivější členku upíří gardy, může mít nízké sebevědomí. Ale to se mělo brzy změnit. Nebo jsem alespoň počítala s tím, že Isabellu změní to, až se stane upírkou. Upírka, která bude mít o sobě nízké mínění? Nemožné… Po proměně se Bella konečně uvidí taková, jaká je.

„Můžeme jít?“ zeptala jsem se jí a ona jen kývla, načež už jsem ji vedla – mučivě pomalu – temnou tajnou chodbou mířící k jejímu starému pokoji, do nějž se pravděpodobně již nevrátí. Ne, bude mít komnatu tam, kde si usmyslí. Někde, odkud bude snad moci sledovat noční oblohu či kde bude mít blízko k podzemním garážím volterrského hradu. Nevěděla jsem, co si vybere. A ona to nevěděla stejně tak, protože neměla možnost celý hrad pořádně projít a prozkoumat. Což se však stejně jako ty další věci brzy změní…

Brzy jsme dorazily až k tajnému vstupu do královské síně, sálu s trůny či prostě místa, kde nyní posedával nezvykle pouze Aro Volturi, sám na prostředním trůně. Nechápala jsem, proč po smrti Marca nenechali jeden z trůnů odstranit. Ač hlavně Caius měl hrozně nerad změny. A smrt Marca jej zasáhla… ne snad, že bych si myslela, že po svém bratru truchlí. To nikoliv, ale byla to pro něj rána proto, že pochopil, jak málo pro Ara kdokoli znamená v porovnání s Isabellou. Viděla jsem tu nenávist v jeho očích, kdykoli měl být poblíž Isabelly. Ale byla jsem jediná. Sama to nechápu, proč jsem jediná, kdo kdy viděl, jak hluboce Caius Arovu dceru nenávidí? Pravda možná byla blízko… Caius se mnou měl kdysi povahu podobnou. Oba jsme milovali, když jsme mohli ostatní mučit. Oba jsme se vyžívali v násilí. Ve výslechu upírů, kteří se provinili jakýmkoli banálním hříchem. A i když jsem se změnila, vzpomínky zůstávají. Možná proto jsem mu rozuměla lépe, než mnozí jiní v tomto hradě. Ale málokdo mi byl ochoten věřit. A tak jsem to nechala být. Stejně… Caius by se neodvážil udělat cokoli Isabelle. Ne od té doby, co se Marcovo tělo změnilo v prach. Za což jsem mimochodem celkem ráda… Marcus si zasloužil konec svého utrpení a je jen dobře, že přišel na způsob, jak se osvobodit. Isabelle je však lepší tohle nepřipomínat.

„Aro,“ pronesla jsem s hlubokou upřímnou úctou a uklonila se svému milovanému vládci. Aro mi pokynul nazpět a já se povzbudivě usmála na Isabellu.

„Otče,“ pronesla ta, značně nervózní, jako by snad musela být teď, pouze za mé přítomnosti, k Arovi tak uctivá. Její srdce si očividně nedalo říci a tep měla přespříliš vysoký. Jakoby strachem, až se mi to přestávalo líbit. Proč jen ta holka je tak vyděšená…? Vždyť i já jsem klidnější, když stojím před naším vládcem a ona je mu dražší než sám život! Což o to, že je obyčejným člověkem… Ona je totiž člověkem neobyčejným!

„Isabello!“ vyřešil to však Aro, vstanouc z trůnu a přicházejíc směrem k nám. Dobrovolně Isabellu objal, nevnímajíc případnou žízeň, kterou mohla způsobit blízkost její vzácné krve u jeho rtů. Pravda… s jeho dnešním jídelníčkem pravděpodobně plaval v krvi tak, že dokázal nemožné, a tedy potlačil chuť k jídlu úplně. „Víš, že před Jane mi nemusíš uznávat takové pocty. Jsi mou dcerou. Smíš, co jen budeš chtít. Pokud jsme v kruhu rodiny,“ pronesl vesele a já se hrdě narovnala, když jsem byla zařazena do kruhu rodiny. Pravda… mohl by tím myslet i celou gardu, avšak já vážně pochybovala o tom, že by strpěl jakékoliv případné Isabelliny manýry před ostatními.

„Já vím, otče,“ pronesla Isabella již jistěji, tep se jí navrátil do normálu. To by jistě bylo u normálního člověka považováno za čiré bláznovství, když byla právě v objetí upíra, který se na ni vesele šklebil. Ale jak už jsem zmínila… Isabella neměla s obyčejností společného vůbec nic.

„Připravená?“ zeptal se tedy jen Aro laskavě své dcery. Nemusel nic dopovídat. Nebylo možné si tu otázku splést. Vyčkávala jsem na Isabellinu odpověď, která přišla dříve, než bylo zvykem. Nevěděla jsem, zda to je dobré nebo špatné znamení, a tak jsem to nechala být.

„Pokud se na tohle dá připravit.“ Vypadala však odhodlaně. Aro ji obdařil úsměvem a pak nás již vedl do jiné místnosti. Byla malá a nebyla daleko od trůnního sálu. Isabella se posadila na postel, která tady nemohla být pro nikoho jiného než pro ni, a pak mě vyhledala pohledem.

„Neboj, zůstanu celou dobu. A Aro taktéž,“ ujistila jsem ji s úsměvem na tváři a ona se otočila na svého otce. Já se naposledy nadechla, nejspíše naposledy pro dalších několik hodin, protože jsem nehodlala mučit své hrdlo lahodnou vůní Isabelliny krve.

„Bude to bolet,“ varoval Aro svou dceru a já měla možnost protočit oči, když sledoval jen ji. Tohle vám dvěma opravdu nepomůže, pomyslela jsem si, ale nechala jsem je, ať si to udělají po svém. Aro měl přece jen zkušenosti s proměnou lidí. I když se choval jako zbytečně starostlivý hlupák, když se jednalo o Isabellu. Slyšela jsem, když Isabellino srdce zrychlilo svůj tep. Slyšela jsem její hlasitý nádech a následné cvaknutí zubů, které se rozhodla držet pevně u sebe, aby potlačila vnímání bolesti, která měla přijít. Aro jí jemně odhrnul vlasy z krku, a já odvrátila pohled, když se zakousnul do žíly. Polkla jsem jen z toho mírného nutkání, které mě však jinak nijak zvláště netrápilo. Jen bylo nepříjemným.

A přišel čas čekat. Zůstala jsem stát. Na rozdíl od Ara, který velmi lidsky, až jsem se tomu divila, vzhledem k tomu, že Aro byl běžně jeden z nejméně lidských upírů, kteří chodili po planetě Zemi, seděl u Isabellina lůžka, sledujíc její nádechy a výdechy. Poslouchajíc tlukot jejího srdce, který se zrychlil, když se jed začal šířit organismem.

Isabella byla celou tu dobu mučivě potichu. Její tvář se jen od začátku sem tam zkřivila bolestí, jak se snažila ovládnout, její tělo napnuté a odhodlané bojovat proti jedu. Musela se hrozně trápit. Ale nevykřikla. A já věděla proč. Nechtěla způsobit bolest Arovi. A chtěla ukázat, že je silná. Že to vydrží. O čemž jsem nepochybovala. Ona byla silná vždy.

Aro začal být netrpělivý. Neobvyklé u upíra. Ale pravdou bylo, že už se proměna chýlila ke konci a Isabella nevydala ani hlásku. „Brzy to skončí, pravděpodobně nás teď už slyší,“ pronesla jsem, byť jsem nikdy nikoho sama neproměnila, tak jsem mnohé proměny sledovala. A tohle byla už poslední fáze. Srdce jí bilo jako splašené v poslední zoufalé touze jed z organismu vyhnat. Či utéci před tím ohněm, který se šířil celým tělem.

„Ach, konečně… dceruško?“ ptal se Aro bláhově. Jako by nevěděl, že Isabella těžko jen může promluvit, dokud proměna probíhá. Mohla by maximálně tak křičet, a to by mu na klidu nepřidalo. A ona to nehodlala udělat. Věděla jsem to. Na to jsem ji znala dosti. „Já se snad utrápím,“ povzdechl si, až jsem měla dojem, že už to přehání. Znělo to uměle, teatrálně. Ale on to myslel vážně. Jen jeho slova občas si pletla, co je žert a co je míněno vážně. S jeho stylem života… nebylo divu.

„Ale pane, copak to neslyšíte?“ optala jsem se, mírně podrážděná a tušila jsem, že to ze mě Aro vycítí. Stejně však bylo lepší, aby se zaměřoval na mou drzost, než na své trápení a starosti ohledně Isabelly. „Srdce jí bije daleko rychleji, už je to u konce,“ zopakovala jsem v podstatě svá slova a ujistila jej tak, protože to nevypadalo, že by měl chuť si povšimnout mého podrážděného postoje. Oči jen pro Isabellu. Ještě že nejsem člověk… s takovou bych se zbláznila…

„Ale proč neodpovídá?“ ptal se nešťastně a já dostala chuť jej praštit. Vážně nebezpečné to nutkání, ale když on se choval jako takový pitomec. Některým sic připadal jako šašek a hlupák neustále, ale ona to nebyla pravda. Aro byl jednou z těch nejinteligentnějších bytostí na téhle planetě. A právě proto se většinou choval jako šašek. On už zjistil něco více o smyslu života. V tom si byli s Isabellou podobní. Ač ona to nepotřebovala dávat tak teatrálně najevo.

„Aro, její tělo se mění, nemůže mluvit a nám nezbývá nic jiného než čekat,“ pronesla jsem k němu, už vážně unavená jeho netrpělivostí. Osobně jsem taktéž zrovna nějakou z železa nedisponovala, a tak jsem doufala, že se Aro brzy uklidní, nebo že Isabella dokončí brzy proměnu, protože jsem toho měla plné zuby. A když já něčeho měla plné zuby, tak to končilo katastrofálně.

Naštěstí, jako by mě Isabella poslechla či spíše jako by mi její srdce vyhovělo, ozvalo se poslední silné zabušení a pak… ticho. Mučivé ticho, ve kterém nikdo ani nedýchal. Než to udělala Isabella. Vzpomínala jsem si na ten pocit, když poprvé po proměně vtáhnete vzduch do plic a necítíte žádnou úlevu. Když se pro vás kyslík stane nepodstatným. Pamatovala jsem si na to, jako by to bylo včera. Osm set let a ono to mohlo být stejně tak před hodinou. Vzpomínky byly stále stejně ostré. Bohužel i na chvíli před tím. Rodili jsme se v bolesti. Jako ostatně všichni.

Isabella otevřela svá očka, která již nadále nebyla čokoládová. Nikoliv. Byla rudá jako krev. A ona byla dokonalá. Během chvíle se postavila. Byl to nezvyk spatřit Isabellu tak rychle se pohybující, tak elegantní, tak… upírskou. Koukala se kolem sebe, zvědavě, mírně zmateně, ale pak se její ústa roztáhla do typického úsměvu a jako zrcadlo, Aro Volturi udělal to samé. Jen já nevěděla, že je taktéž napodobuji. Bylo to čistě podvědomé.

„Vítej, Isis Volturi,“ pronesl Aro s úsměvem. A já musela uznat, že jméno, které tato dokonalá upírka bude nosit, se k ní více než jen hodí. Isis. Bohyně.

„Princezno,“ pronesla jsem s úklonou, načež se ona rozesmála. Ten krásný zvonivý smích, který byl plný radosti ze života, který byl výplodem čirého štěstí, které bylo v její přítomnosti téměř hmatatelné, se rozlehl místností. Isabella Swan tu noc sice definitivně zemřela, ale moje kamarádka a má princezna, Isis, tady byla odteď už napořád. Jako zářící slunce Volterry…

Původní verzi pojmenovanou jednoduše „Princezna Volterry“ jsem sepsala v listopadu 2010, ale nikdy ji nedokončila. Ovšem nyní jsem se rozhodla, že se vrátím k psaní i pro tento web, a tak začínám tím, co jsem již dříve započala a co mi přišlo nedobré nedokončit, avšak nedokázala jsem pokračovat v rozdělané práci, která již mé úrovni nesvědčí.

Autor: VeraNike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra Princess: Prolog: