Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterra? No to snad ne! - 10. kapitola - 1. část

08.02.2014 (18:30) • Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3436×

„Je to pravda?“ Místo odpovědi jsem mu přiložila ruku na bříško, aby ho naše miminko přesvědčilo o pravdě.
„A vážně je moje?“  Co?! Tak on mi nevěří, myslí si, že jsem ho snad podváděla?!
„A koho asi jinýho?!“ odstrčila jsem ho od sebe.
„Co myslíš, že šukám s půlkou Volterry?!“ Byla jsem nepříčetná a zároveň zklamaná. „Nech si udělat testy otcovství, když mi nevěříš.“ Slzy mi tekly proudem a já se cítila strašně. Zraněná, zklamaná, opuštěná...
„Já tomu jen nemůžu uvěřit. Nemyslel jsem, že to je možné. Že bych někdy mohl být táta.“ I přes mé protesty mě objal a políbil do vlasů.
„Děkuju. Udělala jsi ze mě toho nejšťastnějšího chlapa na světě.“
„Opravdu?“ nechtěla jsem tomu uvěřit.
„Opravdu,“ potvrdil svá slova. Objala jsem ho a začala ho líbat. Poprvé za celou dobu jsem to byla já, co projevila iniciativu jako první. V tu chvíli byla láska k Edwardovi nenávratně ztracená. Nahradila ji láska jiná, láska, která je nejsilnější ze všech, láska matky k dítěti. Pro to maličké udělám cokoliv. Stanu se Volturiovou, budu s Felixem, jen aby moje děťátko bylo šťastné. Sice ho nemiluju, ale to se časem změní, nebo si zvyknu. Proto maličké cokoliv.
Líbala jsem Felixe a zajela mu rukou na hrudník.
„Počkej, tohle nemůžeme, mohlo by to ublížit malému.“
„Neboj, pokud si dáme pozor a budeme opatrní, tak se mu nic nestane.“ Jazykem jsem mu přejela přes místo, kde jako člověk míval tepnu a rukou přes jeho vzdouvající se poklopec.
„Bello, nemuč mě…“ zasténal, ale já věděla, že mám vyhráno.

Ráno po milování, které jsem si snad poprvé užívala naplno, jsem se vzbudila.
„Dobré ráno, krásko,“ pozdravil Felix, který ležel natažený vedle mě.
 „Ty nejsi na stráži?“
„Ne, někdo se přece o vás musí postarat,“ řekl a podával mi hrníček s brčkem.
„Co to je?“
 „No, to malé je napůl nejspíš upír. A Aro si myslí, že i on nebo ona budou potřebovat krev.
„Takže krev.“
„Jen to zkus, Belli.“
Ta zdrobnělina jména mě překvapila. Když to tak vezmu, staral se o mne už od začátku. A to, jak se zajímal o naše dítě, bylo neskutečné. Staral by se takhle i Edward? Při vzpomínce na něj to se mnou už ani nehnulo. On se stal během okamžiku minulostí a Felix budoucností.
Vzala jsem od něj pohárek a přičichla si. Čekala jsem, že mi to bude vadit, že omdlím, jako vždycky v minulosti, ale vonělo to tak omamně a chutnalo ještě líp. Po prvním doušku jsem brčko zahodila a hltavě pila. Bohužel, ona lahodná tekutina došla na můj vkus až příliš brzo.
„Víc toho nemáš?“
„Ne, ale dojdu ti někoho ulovit.“ Vyděšeně jsem se na něj podívala. „Přece kvůli mně nebudou umírat lidé.“
„Neboj, tahle je kupovaná, nikdo kvůli ní neumřel, jestli tě trápí toto,“ řekl a začal se řehtat na celé kolo.
On si ze mě dělá normálně srandu. Mrskla jsem po něm polštář, jenže místo Felixe jsem trefila právě přicházejícího Demetriho.
„Pěkně tu vítáte návštěvy,“ řekl a podával polštář Felixovi.
„Jen ty, co nemají základy slušného chování a chodí k nám do pokoje bez klepání,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
Přitáhla jsem si přikrývku blíž ke krku, aby náhodou neviděl něco, co nebylo určeno pro jeho oči.
„Dva nula pro Bellu,“ dostal ze sebe Felix v záchvatu smíchu.
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem dobrou náladu, tak jsem si troufla trochu Demetriho provokovat.
„A když už tu jsi,“ ukázala jsem na něj, „Dones mi ještě krev a hejbni zadkem, ať to je ještě dnes.“ Felix se sesunul smíchy na zem.
„Slyšel jsi, Demíku, hejbni prdelkou, Belluška má žízeň,“ zaparodoval můj hlas.
„Vy dva se k sobě fakt hodíte,“ konstatoval Demetri a šel mi radši pro to pití. Po té, co sem se dostatečně napila a najedla, spokojeně jsem se uvelebila na posteli a nechala se od Felixe masírovat.  Jemně mi masíroval záda, a když se dostal k zadečku, překulila jsem se a jeho si přitáhla k tělu.
„Dneska jsi nějak při chuti, drahá.“
„A to vadí, drahý?“ vrátila jsem mu stejnou mincí.
„Jistě, že ne, ba naopak…“
„A mimo to, nejsem jediná,“ kývla jsem mu k jeho napěchovaným kalhotám.
„Neprovokuj, nebo…“
„Nebo co?!“ špičkovala jsem ho dál. Místo toho se bleskově vysvlékl a překulil si mě na sebe. Tak tohle si nechám líbit...

Představu promilovat celý zbytek odpoledne narušil Demetri, který vpadl do pokoje opět bez zaklepání. Felix přes mě hodil deku a chtěl ho vyhodit, ale výraz Demetriho mu v tom zabránil.
„Nerad ruším, ale máme problém.“
„Co se děje?“ Chtěla jsem být v obraze.
Demetri se podíval na Felixe a ten jen přikývl.
„Je tu Edward.“
To ne, jak jsem na něj mohla zapomenout, on o ničem nemá tušení.
„Bello, já mu vás nedám.“ A s těmito slovy odešel spolu s Demetrim pryč.

Opět díky, Johnníku...:-)

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra? No to snad ne! - 10. kapitola - 1. část: