Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy-prolog + 1.kapitola

22.10.2009 (13:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2410×

Nicole Giampilis the Volturi:

Jmenuju se Nicole Giampilis the Volturi. Dlouhé jméno, já vím. Narodila jsem se roku 500 před Kristem. Můj otec je Aro, i když jsem to nikdy nepřipustila. Matka byla člověk, nebo aspoň něco podobného. Rostla jsem velmi rychle a mělo to samozřejmě i svůj důvod. Rostla jsem pět let, až jsem vypadala na osmnáct. Pak jsem se sekla a přeměnila na cosi mě neznámého. Byla to mytická postava siréna. Sirény jsou, aspoň ve světě upírů a vlkodlaků, považovány za nejkrásnější bytosti světa, tedy spíš ženy.

Nikdo mě ve Voltře neměl až příliš v lásce. Po té co jsem se proměnila, mě obdivovali aspoň upíři z Arovy gardy. Nechutné!

Nechtěla jsem již žít ve Voltře a tak jsem se rozhodla utéct. Díkybohu se to povedlo a já jsem se stala nejmocnější sirénou, která dostala až velmi mnoho darů, spíš bych řekla, že každých pět set let jeden dar a to dost bolestným způsobem. Tenhle život byl pro mě to pravé. Jezdila jsem po světě a hlídala nově proměňující se sirény, abych jim vysvětlila pravidla, jezdila na sešlosti sirén a někdy také zabíjely upíry, kteří stáli v cestě. Aspoň jich nebylo moc.

Mám černé vlasy, zakroucené ve stejných loknách do půli zad. Oči čistě černé a kolem nich, velmi dlouhé a husté řasy, které mým očím dodaly, tu správnou děsivost. Jsem asi o odstín tmavší, než upíři, aspoň něco dobrého. Nejčastěji nosím černou a to z toho důvodu, že se ke mně, hodí nejvíc.

Díky mojí povaze mi muži přezdívali ďábel. No, měli trochu pravdu, pro ně jsem neměla znamenat nic dobrého. Každým dnem jsem byla radši, že jsem se odtamtud dostala a jsem někde daleko od nich. Doufám, že se tam už nikdy nevrátím.

Isabella Marie Volturi:

Jmenuji se Isabella Marie Volturi. Má matka byla člověk a otec? Ani sama nevím. Narodila jsem se roku 2003. Aro, mě prý našel hned po porodu u mé mrtvé matky. O mém otci jsem věděla jedno a to, že byl upír. Aro, mě vychovával jako svojí dceru. Vždy jsem se tady cítila, jako ošklivé káčátko mezi labutěmi a zároveň supy. Jediný v mé přítomnosti byl Marcoa, nebyl by, ale měl mě chránit. Byla jsem menší tele, které neumělo bez zakopnutí a spadnutí projít ani chodbou.

Divím se, že semnou měl Marco takovou trpělivost, ale on vlastně musel mít. Chudák. Čím starší jsem byla, tím větší na mě dával, Aro pozor. Právě mi je pět let a já už vypadám na osmnáct. Jsem daleko pěknější než kdy před tím, ale už nerostu. No, mám jistotu, že budu nesmrtelná. Můj život se točí jen za hradbami Volterry. Mám menší předtuchu, že zanedlouho, se můj život změní. Ale to může trvat hodně dlouho.

1.Kapitola-Změna

Nicole:

Seděla jsem a výjimečně přemýšlela nad Volterou. I když jsem Ara nenáviděl, byl to můj otec. Celkem se mi po něm začalo stýskat. Jenom tak jsem uvažovala a seděla. Kolem mne byl les a já se dívala na tichý potůček. Seděla jsem a dívala se kolem sebe na přírodu, když v tom na mě zakřičela Nina.

„Nicole! Upíři napadli sirény!“ křičela na celý les.

Ihned jsem se tam rozběhla. Viděla jsem někoho velmi známého. Zamračila jsem se a křikla.

„Hej!“

Otočil se směrem ke mně. Uviděla jsem jeho tvář a byla jsem ještě rozzuřenější.

„Caiusi, okamžitě toho nech!“ křikla jsem a vrhla se na něj.

Caius se jen ironicky zasmál, lusknul prsty a už mě drželo asi tak pět upírů. Proklínala jsem ho, do pátého kolene, ale bylo mi to málo platné. Věděla jsem, kam má namířeno a vůbec se mi to nelíbilo.

Bella:

Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Osprchovala jsem se, oblékla a vyšla z koupelny. Už na mě čekal Marco, který nikdy nepromluvil jediné slovo.

„Dobré ráno Marco.“

Řekla jsem zdvořile, ale on jenom na pozdrav kývl.

„Ty jsi vážně tak výřečný, měl bys mě někdy pustit ke slovu.“ Zasmála jsem se, ale s ním to ani nehnulo. Protočila jsem oči a šla do kuchyně pro jídlo. Udělala jsem si tousty a Marco znechuceně odvrátil oči. Usmála jsem se na něj a naschvál jsem to do sebe cpala. Dojedla jsem a šla do pokoje. Marco za mnou jako anděl strážný. Byla s ním celkem nuda. Slézala jsem schody.

„Aááá!“ křikla jsem a padala dolů. Než jsem stačila dopadnout, chytil mě Marco a ironicky se zasmál. Tohle dělal vždy, když jsem padala a on mě chytl, ale když jsem mu spadla a to bylo málo kdy, tak se pro změnu tvářil vyděšeně. Jane, můj celý pád viděla a ze začátku měla na tváři spokojený úsměv, ale ke konci jí úsměv ztuhl, když viděla, že mě chytil. Jane, má pro Marca drobnou slabost, jinak řečeno ho jednoduše chce pro sebe, ale to by, Aro nikdy nedovolil.

Hodila na mě vražedný pohled, věděla jsem, co ten pohled znamená, že na mě útočí svou mocí. Lidé se většinou svíjeli v křečích, ale já nic necítila. Tohle jí vytočilo ještě víc a odešla s hlavou vztyčenou.

„Příště spadnu tak, abys mě nechytil.“ Řekla jsem mu pobaveně a jeho tvář znovu nabrala tu kamennost, kterou jsem na něm tolik nenáviděla. Neměla jsem, co dělat a tak jsem řekla Marcovi, ať jde, kam chce, že já ho budu doprovázet. Věděla jsem, kam půjde. Samozřejmě do bojové haly. Dnešek mě ale překvapil. Místo plné místnosti upírů, zde jich bylo asi tak dvacet.

„Dneska šli zase do nějakého boje?“ Marco jenom přikývl a odešel za ostatními trénovat. Sedla jsem si na kraj haly a dívala, jak po sobě všichni skáčou a tlučou se o zeď navzájem. Byla to celkem legrace.

Nicole:

Cesta proběhla tiše a rychle. Caius celou cestu nepromluvil a jen mě sledoval. Pak jsem ucítila pach krve. Zvedal se mi z toho žaludek. My sirény se živíme buď krví zvířat, nebo lidským jídlem.

„Jsme zde.“ Řekl Caius vylezl z vozu a podal mi, jako správný gentleman ruku, abych mohla vystoupit také. Nepotřebovala jsem jeho pomoc, ale oplatila jsem mu dobré mravy, podala mu ruku a vykročila z vozu pravou nohou. Ihned jsem ucítila zvědavé pohledy upírů z Arovy gardy, ale byla jsem zvyklá přitahovat mužskou pozornost, od toho tady jsem. Šli jsme spolu hlavními dveřmi a vešli do velké místnosti, kde u stolu seděl člověk ani jsem se tomu nedivila, zde to bylo naprosto normální, a tak jsem pokračovala v cestě.

Došli jsme do velké bílé haly, kde na nás už čekal, Aro a ostatní.

„Zdravím Nicole!“ řekl Aro, svým melodickým a zároveň vyjednavačským hlasem.

Jen jsem přikývla. Nemělo cenu mu cokoliv říkat. Za tu dobu se vůbec nezměnil ani nikdo jiný. No, popravdě jsem to tak trochu čekala.

„Jsem rád, že jsi přijela zpět do svého domu.“ Snažil se na mě příjemně usmát, celkem se mu to i povedlo.

„S donucením přijela.“ Dodala jsem otráveně.

„Ale Nicole, chvíli zde můžeš znova pobýt, ne?“

„Jaký význam má pro tebe slovo chvíli? Desetiletí, staletí nebo tisíciletí?“ místo jeho úsměvu se na jeho tváři rýsovala křivka znechucení.

„Vždy jsi drzejší dítě, doufal jsem, že jsi z toho již vyrostla.“ Neodpověděla jsem mu na to a tak pokračoval.

„Tentokrát, ti ale útěk nevyjde.“ Řekl a podíval se na mou reakci. Zklamala jsem ho, bylo mi to totiž jedno, chtělo se mi tady chvíli zůstat a ani nevím proč. Potom Aro, pokračoval.

„Máme zde jednu novou dívku Bellu, neznáš ji, ale je tak zvláštní, jako jsi kdysi bývala ty. Byl bych rád, kdybys tu zůstala a trochu se s ní seznámila.“

„Dobrá Aro, nemá cenu namítat, kde mám svůj pokoj?“ Aro, byl rád, že mu vyšlo přemlouvání, ale po chvíli se zarazil.

„Ještě maličkost Nicole. Minule ti útěk vyšel, bez jediného rozloučení, nyní si tě maličko ohlídám. Nemáš doufám nic proti?“ podíval se na mě tázavě.

„Dobrá Aro, ať je po tvém.“ Nechtěla jsem se s ním dohadovat.

„Tohle je Felix a Dan, jsem si jist, že tě ochrání.“ Spokojeně se usmál, úsměv jsem mu oplatila a nechala se vést do svého nového pokoje.

Doufám, že bude mít smysl to rozepsat, a že se vám to bude líbit, tak prosím mi napište do komentářů, jestli mám pokračovat nebo ne. Děkuji předem i za veškerou kritiku!

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy-prolog + 1.kapitola: