Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 9. kapitola

04.11.2009 (08:00) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1680×

Pláč

Nicole:

Zasmála jsem se, ale pak padla smutně k zemi. Budu ho muset zabít nebo odjet. Co simám vybrat? Přátelství nebo lásku?

„Nechceš tady dneska zůstat semnou?“ zeptala se mě Bella.

„Ráda.“ Usmála jsem se na ni.

„Jakou půlku postele chceš?“ snažila se mě dostat na jiné myšlenky.

„Je mi to jedno. Třeba pravou?“ usmála jsem se na ní. Vydala se za mnou a klekla si vedle mě. Objala mě a smutně řekla.

„Měla by ses prospat. Ráno je moudřejšího večera, sice jsem to přísloví nikdy nepochopila, ale budiž.“ Zasmála se a já, abych jí nedělala starosti spolu s ní.

„Dobře.“ Odpověděla jsem jí a šla si lehnout. Usmála se na mě a lehla si vedle mě.

„Dobrou Nicole.“ Řekla mile a zároveň starostlivě.

„Dobrou.“ Odpověděla jsem jí smutně. Bella zhasla světlo, po půl hodině čekání na spánek Bella usnula, jenže já jsem usnout nemohla. Rozhodla jsem se jít do svého pokoje. Vstala jsem z postele a potichu jsem vyšla z pokoje. Začaly mě zevnitř hltit i obavy o Bellu a také jsem si vzpomněla na ostatní sirény. Musela jsem se rozhodnout, co mám udělat, co bude nejlepší pro všechny, na kterých mi záleží. Vešla jsem do svého pokoje a lehla si na postel. Slzy mi tekly po tvářích, ale já nevzlykala, jen jsem ležela a předstírala spánek s otevřenýma očima. Nemohla jsem zastavit slzy, bylo to jako by umíralo něco ve mně a já nevěděla, co. Začala jsem přemýšlet o tom, co bude pro všechny nejlepší. Přemýšlela jsem, a potom mě něco napadlo. Rozhodovala jsem se, jestli je to správné nebo ne, ale po chvíli uvažování, jsem se rozhodla, že to bude tak nejlepší.

Vstala jsem z postele a doufala, že Aro, taky neodešel do bitvy, jinak by to zkomplikovalo mé plány. Přestala jsem plakat a uklidňovala se, že je to tak dobré. Vyšla jsem z pokoje a začala jsem procházet chodbami a přitom se dívala na obrazy, které mi byly známé. Náhle jsem však zahlédla obraz, kterého jsem si ještě nikdy nevšimla nebo spíš nechtěla všimnout. Mé slzy si znovu našly cestu ven. Kutálely se mi po tváři a já jsem jen smutně pozorovala obraz, na kterém byla malá holčička s černými vlasy a bílou pletí, která seděla na velkém trůně, a o trůn se lehce opíral muž, jehož pleť byla bělejší než té malé holčičky a jeho vlasy, byly stejné černé barvy. Začaly se ve mně probouzet vzlyky, které jsem neudržela. Ta malá holčička, jsem byla já a ten muž, který se opíral o trůn, byl můj otec, který mě miloval ze všeho nejvíc a já ho za to tolik nenáviděla.

Poraženecky jsem sklopila hlavu a plakala ještě víc. Náhle se mě opatrně dotkla něčí ruka, ignorovala jsem to a plakala dál.

„Neplač.“ Řekl mi něžně a mile Aro. Vrhla jsem se mu kolem krku a začala vzlykat do ramene.

„Promiň, tati.“ Řekla jsem smutně a rozvzlykala se ještě hlasitěji.

„To nic, neomlouvej se, to nic.“ Utěšoval mě v pevném objetí. Náhle se mé slzy bolesti proměnily v slzy štěstí a já byla ráda, že konečně po těch všech letech jsem mohla obejmout svého otce, kterého jsem tak dlouho nenáviděla a to zbytečně.

Aro:

Seděl jsem ve své pracovně v křesle a uvažoval, jak dopadne boj, ale najednou můj zrak vzhlédl na protější stěnu, na které byly dva obrazy. Na pravém obraze byla Bella a na levém obraze Nicole. Vrátil jsem se myšlenkami do doby, kdy Nicole bylo ještě půl roku a přitom vypadala na dva. Její matka, která ještě v té době žila, ale to si Nicole nepamatuje, se od ní ani na krok nehnula. Kdyby se to mohlo stát, určitě bych nezadržel slzy, když jsem si vzpomněl na to, jak si vzala život, aby zachránila ten její. Ještě pořád vidím její oči, které byly plné života, a ve kterých byly plamínky naděje na záchranu její milované dcery. Byla to hlavní siréna, tak jako Nicole. V té době, kdy Nicole bylo půl roku, byla na pokraji zhroucení. Její pudy z ní přímo křičely, aby jí zabila, ale ona byla silná a držela se, jak nejvíc mohla. Týden před tím, než si vzala život, dala Nicole poslední polibek na rozloučenou. Její slzy se jí přitom rvaly do tváře a její vzlyky byly pro mě, jako nože, jenž se mi při každém jejím bolestném vzlyku, zapíchly přímo do mého mrtvého srdce. Celý týden, pak nejedla a jenom se krčila v křečích, jaké ani Jane nedokáže vyvolat. Držel jsem jí za ruku a doufal, že to nějak přetrpí a určitě, by mě nenapadlo, že její jediná záchrana je buďto naše nebo její smrt.

Raději, bych zemřel já, nežli ona. Proklínal jsem ten den, kdy jsem od ní odešel do boje a ona zatím ve svém pokoji rozdělala oheň a skočila do té brány, která Nicole umožnila žít. Jak jsem se vracel z boje, cítil jsem, jak skáče, cítil jsem, jak v bolestech opouští tento svět, ale nevěřil jsem tomu. Rychle jsem vešel do jejího pokoje, když jsem uviděl oheň a prázdnou postel, dopadl jsem se k zemi a nebyl schopný se pohnout. Z mého myšlení mě vtrhnul vlastní pohyb.

„Aro, prober se!“ přikazoval jsem si, abych na ní už nemusel myslet, ale nešlo to. Pamatoval jsem si přesně její vůni, její vlasy i každou křivku jejího těla. Byla silná a zároveň, tak křehká.

Její jméno, bylo přímo určené pro ni. Kasandra, miloval jsem to jméno, miloval jsem jí celou, jenže to byla ta chyba, které jsem se dopustil. Tentokrát mě vyrušily něčí vzlyky. Vyšel jsem z pracovny a šel za tím bolestným zvukem. Podíval jsem se do té chodby, ze které tyto vzlyky vycházely. Viděl jsem Nicole, před našim společným obrazem, jak pláče. Vydal jsem se za ní, potichu jsem šel k ní a přemýšlel, co jí mám říct. Zastavil jsem se za ní a lehce se dotknul jejího ramene.

„Neplač.“ Snažil jsem se jí nějak uklidnit. Hned mě objala kolem krku a začala vzlykat do ramene.

„Promiň, tati.“ Řekla mi mezi vzlyky a já se spokojeně usmál. Poprvé od jejich dvou let mi řekla tati. Byl jsem přímo šťastný.

„To nic, neomlouvej se, to nic.“ Utěšoval jsem jí v objetí, zatím co ona plakala. Tolik mi připomínala její matku. Najednou se odtrhla a podívala se svýma nádherně černýma očima do těch mých a vzlykala.

„Musím odjet!“ vzlykala a já věděl proč. Bože, ten Demetri si nedá pokoj.

„Dobře, dobře.“ Uklidňoval jsem jí.

„Může, může semnou jet i má sestra?“ zeptala se mě. Jak o ní ví?

„Jak to, že to víš?“ zeptal jsem se jí. Náhle přestala vzlykat.

„Je to moje sestra.“ Řekla mi pobaveně.

„A navíc je ti hodně podobná, tak samo i mě.“ Usmála se.

„Ale, zřejmě nebude chtít. Bude tady chtít zůstat kvůli Marcovi.“ Řekla smutně.

„Kvůli Marcovi?“ zeptal jsem se jí podezřívavě.

„Ano. Aro, já si půjdu asi lehnout, ale ještě předtím mi řekni, miloval jsi mojí matku?“ tohle byla otázka, kterou jsem nikdy nečekal.

„Ano Nicole.“ Na tohle jsem jí i přes moje síly odpověděl smutně.

„Jestli ona milovala tebe, jak to snášela? Teda pokud byla siréna.“ Zase se mi vracela bolestná myšlenka z mé minulosti.

„Celkem dobře Nicole.“ Podívala se na mě překvapeně.

„Co se jí tedy stalo?“ Tuhle otázku jsem chtěl nějak obejít, ale věděl jsem, že to nepůjde.

„Nicole, víš ona, spáchala sebevraždu.“ Řekl jsem jí smutně.

„Proč?“ zeptala se.

„Z toho stejného důvodu, proč odjíždíš ty.“ Odpověděl jsem jí.

„Ale doufám, že ty, jako její dcera neuděláš to samé, jinak by její smrt byla k ničemu.“ Řekl jsem jí.

„Cože? Matka se zabila kvůli mně.“ Hned jsem na ní vykřikl.

„Ne! Ne, to nebylo kvůli tobě. Měla hrozné křeče a už je dál nemohla snášet.“ Řekl jsem jí. Vlastně, ty křeče byly také kvůli ní, jenže to jí nikdy nemůžu vyčítat a ona se to nikdy nesmí dozvědět. Viděl jsem, jak se Nicole vytváří nové slzy.

„Myslím, že si půjdu lehnout.“ Řekla smutně.

„Dobrou noc.“ Odpověděl jsem jí.

„Dobrou.“ Usmála se na mě smutně a odešla. Já zamířil do své pracovny. Snažil jsem se zapomenout na chvíle strávené s Kasandrou, ale nešlo to.

Před mnoha lety

Aro:

„Bojím se, že jí ublížím.“ Řekla mi Kasandra starostlivě.

„Jak víš, že je to dívka?“ zeptal jsem se jí podezřívavě.

„Aro, sirénám, se rodí jenom dívky.“ Odpověděla mi. Usmál jsem se na ni.

„Dokud budeš semnou nic se vám oběma nestane, slibuju.“ Uklidňoval jsem ji.

„A co když neublížím jí, ale tobě?“ Ach. Proč mi jenom pořád nevěří?

„Mě bude pro případ nouze chránit garda. Stačí, to jako zaopatření?“ usmál jsem se na ni.

„Já to myslím vážně Aro. Nechci, aby se mým milovaným něco stalo.“ Vůbec nezměnila tón svého hlasu.

„A já myslím vážně, že tě miluju.“ Usmál jsem se na ní a políbil ji. V tom, ale vykřikla bolestí.

„Myslím, že chce ven.“ Řekla utrápeně.

O půl roku později:

Kasandra:

Byla jsem sama v pokoji, když v tom se znovu ozvaly mé nesnesitelné pudy.

„Zabij ji! Zabij ji!“ řvaly mi pořád v hlavě.

„Ne! To neudělám! Nikdy!“ řvala jsem po nich pro změnu já. Vypadala jsem, jako naprostý blázen, ale mě to bylo jedno. Byla to strašná bolest. Rozhodla jsem se vydat za svojí malou holčičkou. Přišla jsem k ní do pokoje a přišla k její posteli. Byla nádherná, určitě budoucí siréna a velmi mocná.

„Zabij ji. Když ne ona, tak to můžeš být ty!“ ignorovala jsem ty hlasy v mé hlavě a usmála se na Ara. On mi úsměv opětoval a v mžiku byl u mě a objímal mě ze zadu.

„Je nádherná, jako její matka.“ Šeptal mi potichu do ucha a potom mě políbil do vlasu. Spokojeně jsem se usmála a sklonila se ke svojí holčičce a dala polibek na tvář.

„Mám tě ráda, holčičko.“ Šeptala jsem a během toho jsem jí pohladila po tváři. Byla dokonalá.

„Měla bych jít.“ Řekla jsem starostlivě Arovi.

„Už zase ty hlasy v hlavě?“ zeptal se mě ustaraně a já mu na to jen smutně kývla.

„Půjdu s tebou.“ Usmál se na mě a vzal mě do náruče.

„Půjdeš semnou? Nebo mě tam spíš vezmeš sebou?“ zasmála jsem se. Doběhl spolu semnou do mého pokoje, položil mě opatrně na zem, ale v tu chvíli jsem dostala šílenou křeč. Vykřikla jsem bolestí.

„Kasandro!“ Křikl, Aro. Vzal mě znovu do náruče a položil mě na postel.

„Kasandro, lásko, to bude dobré.“ Snažil se mě uklidnit, ale bolest byla, tak velká, že jsem ho skoro ani neslyšela. Mé pudy začaly přímo řvát.

„Zabij ji! Zabij ji! Udělej to, co pro tebe znamená? Zachraň si svůj život a vezmi její! Zabij ji a zbavíš se bolesti! Zabij ji!“ Neustále křičely a křičely. Nemohla jsem se ani hnout. Pokaždé, když jsem se jen nadechla, začaly znovu a znovu. Aro, mě pořád držel za ruku a neustále vedle mě seděl. Nemohla jsem mu odpovědět, byla jsem až moc slabá a mé křeče až moc silné. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale jednou za Arem někdo přišel a musel odejít.

„Brzy se vrátím, lásko.“ Řekl mi a políbil mě na čelo.

„Sbohem.“ Dostala jsem ze sebe velmi slabě, ale věděla jsem, že to uslyší.

„Miluju tě.“ Odpověděl mi a já se křečovitě usmála. Zavřely se dveře a já začala vstávat z postele.

„My věděly, že jí zabiješ.“ Zakřičely vítězně mé pudy. Nechala jsem to být a mé křeče mi dovolily vstát, nechápu, jak tohle mohly ovlivnit mé pudy. Začala jsem rozdělávat oheň.

„Co to děláš?“ ptaly se mé pudy, ignorovala jsem je a rozdělala jsem oheň.

„Ty jí hodíš do ohně? Jsi lepší, než jsme čekaly.“ Říkaly mé pudy, ale já je pořád úspěšně ignorovala. Z očí mi začaly téct slzy.

„Sbohem lásko. Miluju tě!“ řekla jsem a skočila do něj. Žáry, byly strašné, ale věděla jsem, že to co dělám, moje holčička pochopí.

10.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 9. kapitola :