Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 8. kapitola

02.11.2009 (15:45) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

Soucit

Nicole:

Ležela jsem pod ním, ale to mi nezabránilo z něho sundat, ten nádherný oblek. Řekla jsem sundat? Spíš servat. Všude kolem nás byly samé cáry z jeho černého oblku, který původně vypadal, no vypadal, tak nějak v celku.

http://www.pzmode.cz/obrazky/panskeweb/panske_obleky/23PO.jpg

Oblek byl sice nádherný, ale to co bylo pod ním, bylo ještě krásnější. S mými šaty, to bylo trochu složitější, jelikož jsem je nechtěla roztrhat, musela jsem vymyslet nějaký plán, a tak jsem se vymanila z jeho polibků, což bylo téměř nemožné, jelikož jsem ty polibky s radostí vítala na svém těle. Vstala jsem z postele a pomalu začala sundávat šaty. Demetriho tvář, byla prvně vystrašená, ale potom se šibalsky usmál a šel, zamnou. Něžně mne chytil kolem ramen ze zadu a lehce je pohladil během toho, mě políbil na šíji. Pomalu ze mě začaly padat šaty, a tak jsem se otočila k němu čelem a políbila ho. Usmál se, chytil mě za ruku a s kroky valčíku mě dovedl k okraji posteli.

„Dobrou noc.“ Řekl mi něžně a odtrhl se od mého těla. Vykoulila jsem oči. Co, že to řekl? Dobrovolně ho odtud nepustím. Chytla jsem ho za ruku a hodila na postel.

„Mám to brát tak, že mi dáváš košem?“ během slov, jsem si na něj obkročmo sedla. Šibalsky se usmál. Jednou rukou jsem mu strhla jeho černé boxerky a jeho úsměv ztuhl.

„To jsi neměla vůbec dělat.“ Řekl a obrátil naše polohy. Rychle mi strhl podprsenku a kalhotky. Spokojeně jsem se usmála a přitáhla si ho blíž k tváři, abych ho mohla políbit.

Bella:

Šli jsme k mému pokoji. Už chápu, co tím Nicole myslela, že dnes nebudu sama. Postavili jsme se doprostřed pokoje a naše tváře se opětně začaly k sobě přibližovat. Čekala jsem, kdy do pokoje přijde Nicole a zase zakašle, ale to se nestalo. Naše rty se spojily. Byla to nádhera, jeho studené rty chladily ty mé. Rukama jsem mu zajela do vlasů a on mě vzal kolem pasu a přitáhl si mě ještě blíž. V tom vešel do pokoje Felix.

„Sakra, Felixi!“ křikli jsme oba dva najednou naštvaně.

„Nerad vás ruším, ale máme práci, Marco.“ Zašklebil se na nás.

„Já zapomněl.“ Řekl Marco poraženecky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem být v obraze.

„Jdeme zase do nějakého boje.“ Řekl mi smutně a otočil se na Felixe.

„Za chvíli tam budu.“ Řekl, Felix mu na to kývl a odešel.

„Promiň.“ Řekl mi lehce nešťastně.

„Jediný, kdo by se tady měl omlouvat, je Aro.“ Řekla jsem a přitáhla si ho blíž.

„Miluju tě.“ Řekl mi Marco. Jak krásné slova, to byla, když je vyslovil.

„Já tebe taky.“ Řekla jsem a políbila ho. Polibek mi opětoval, potom se odtrhl a s nešťastným úsměvem odešel.

Nicole:

Políbila jsem ho, a pak se zase narovnal. V ruce, ve které držel cáry z mých kalhotek, najednou ztuhla. A jeho úsměv se ztratil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho vyděšeně.

„Dneska máme zase nějaký boj.“ Řekl smutně.

„Promiň.“ Usmál se na mě provinile a já ho na odpověď políbila.

„Nemáš důvod, se omlouvat.“ Usmála jsem se na něj.

„Měl by ses převlíknout, než sem dojdou.“ Řekla jsem pobaveně a podala mu kalhoty, které vypadaly celkem neroztrhaně. Usmál se a políbil mě.

„Jsem zvědav, co na sebe hodíš ty.“ Okamžitě jsem vstala a převlékla se do růžového županu.

„Co ty na to?“ usmála jsem se na něj a on ke mně upíří rychlostí doběhl.

„Že jsi nádherná, a proto tě tak miluju.“ Překvapeně jsem se usmála a políbila ho.

„Já tebe taky.“ Řekla jsem mezi polibky, ale v tom se probudily mé sirénské pudy. Okamžitě jsem se od něho odtrhla a řekla mu zamilovaným a pobaveným hlasem.

„Už bys měl jít.“ Usmála jsem se na něj, aby neměl obavy. Věděla jsem, že neví, co se ve mně probudilo. Pomalu se přibližoval a já se modlila, aby teď někdo přišel a zarazil ho. Mé modlitby, byly vyslyšeny. Dovnitř váhavě vstoupil Felix. Pobaveně se podíval na Demetriho a potom na mě.

„Jsem rád, že jsem vás nevyrušil při něčem intimnějším.“ Usmála jsem se smutně na Demetriho a on na mě.

„Hlavně mi tam neumřete.“ Řekla jsem a zamávala jim. Odešli a zavřeli za sebou dveře. Za dveřmi jsem uslyšela smích Felixe, jak říká Demetrimu.

„Demetri, ty kanče! Sbalíš tu nejhezčí ženu ve Voltře.“

„Nech toho.“ Odbyl ho smutně Demetri. Jeho hlas mi přidělal ještě více starostí. Okamžitě jsem i v županu vyběhla za Bellou, a to nejen kvůli mně, ale i kvůli ní, když jí teď neměl kdo chránit, mohlo by se stát to, co jsem viděla. Vešla jsem do jejího pokoje, zřejmě byla v koupelně a sprchovala se. Oddychla jsem si a posadila se na křeslo. Po deseti minutách Bella vyšla z koupelny. Byla překvapená, co tady dělám, ale než se stihla zeptat, odpověděla jsem jí.

„To pro případ, kdyby se to mělo stát.“ řekla jsem jí a usmála se. Udělala to samé a sedla si na postel. Zvedla jsem se z křesla a šla si sednout k ní.

„Co ty a Marco?“ Zeptala jsem se.

„Konečně jsme se políbili, čekala jsem, kdy přijdeš a místo tebe přišel Felix.“  Řekla smutně a zároveň pobaveně.

„A co ty a Demetri?“ Uvažovala jsem, co jí mám říct, ale je to má přítelkyně, takže jí můžu říct všechno.

„S Demetrim, jsme byli trochu dál než jen ulíbání, ale potom se zarazil a vzpomněl si, že musí jít.“ Zesmutněla jsem a sklopila hlavu. Vyšel ze mě vzlyk, čemuž jsem se divila.

„Co se stalo?“ zeptala se mě ustrašeně Bella.

„Řekl, že mě miluje.“ Řekla jsem to a už neudržela slzu.

„A co je na tom, tak smutného? Měla by ses veselit.“ Řekla překvapeně Bella.

„Je to trochu komplikovanější.“ Podívala jsem se na Bellu se svojí slzou v půlce tváři. Byla vyděšená.

„Vysvětlíš mi to prosím?“ zeptala se mě.

„My sirény, nejsme od toho, abychom někoho milovaly. Mezi námi nikdy nevypukl sebemenší spor, no, až na pár hádek. Sirény bojují samy proti sobě.“ Řekla jsem a opětně ze mě vyšel vzlyk.

„Pořád tomu moc nerozumím.“ V Bellině hlasu jsem slyšela něco jako vyděšenost a soucitnost.

„Jednoduše. Když někoho milujeme a máme k němu opravdu velké city, naše pudy nám říkají, abychom je zničily.“ Podívala jsem se na Bellu, nic nechápala, tak jsem se snažila to trochu víc vysvětlit.

„Když sirény opravdu někoho milují, jejich pudy jim okamžitě začnou nařizovat, ať ho zabijí nebo ať se sním, rozejde. Hlavně aby nezůstali spolu. Čím větší jsou citu k němu, tím silnější jsou pudy.“ Řekla jsem a znova mi vyklouzla slza. Bella vypadal, že už to trochu začíná chápat.

„A ty ho pak zabiješ, nebo co se sním, stane?“ Začínala být znovu vyděšená.

„Většinou své pudy posloucháme a uděláme to, co nám radí.“ Hlasitě jsem polkla.

„Zabijeme ho.“ Nevydržela jsem zarazit své slzy a rozvzlykala. Bella mě objala a snažila se utěšit.

„A ty musíš, ty pudy poslechnout?“ zeptala se mě nejasně. Mezi vzlyky jsem jí odpověděla.

„Čím víc se snažíme odolávat, tím silnější a nebezpečnější jsou.“ A rozvzlykala jsem se ještě víc. Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře. Podle pachu, to byl Alec. Ignorovala jsem ho, ale Bella to zrovna v úmyslu neměla.

„Ale, ale siréna se nám rozbrečela?“ zasmál se.

„Alecu, teď nepotřebuje tvoje posměšky! Táhni odtud jinak…“

„Co jinak?“ zarazil jí Alec výhružně uprostřed věty. Bella se zarazila a hledala správné slovo, ale nemohla na žádné přijít.

„Být tebou, nevyhrožuju tady. Jsi jenom jeden malý a hloupoučký kříženec, A ještě k tomu slabý. Jsi na nic, a proto se tě otec zřejmě vzdal, co by s tebou jinak dělal?“ řekl. Cítila jsem, jak Bella ztuhla. Dost! Tohle o mojí přítelkyni říkat nebude a ještě k tomu, chce pokračovat?

„Tak se tě ptám, co mi uděláš?“ jakmile to dokončil, přestala jsem vzlykat a hned byla u něj. Vzala ho za krk a přitiskla ho silou ke stěně.

„Chceš vědět, co ti udělá? Rozdělá oheň, zatím co já budu trhat tvé končetiny a do toho ohně je házet, ty jeden malý bastarde.“ Jeho tvář nabrala výraz strachu.

„Ale, ale. Ty se bojíš? Copak ti může udělat vzlykající siréna s jedním malým hloupoučkým křížencem, hm?“ nečekala jsem na odpověď a ihned pokračovala.

„Teď okamžitě odejdeš z pokoje a budeš se mi minimálně deset tisíc let vyhýbat, jasné? Jinak udělám to, co jsem už tady zmínila a ani samotný, Aro ti nepomůže.“ Řekla jsem naštvaně a pustila ho z pevného sevření. Okamžitě vyběhl, jako malý kluk, který se bojí čerta. Otočila jsem se na Bellu.

„Už víš, co tím myslím, že mé pudy budou čím dál tím víc nebezpečnější?“ zeptala jsem se jí.

„No, pokud tohle budeš dělat Alecovi a třeba i Jane, tak v tom nevidím problém.“ Usmála se na mě a jí úsměv opětovala.

Bella:

Marco odešel a já jsem se rozhodla osprchovat. Svlékla jsem pomalu šaty a vlezla pod sprchu. Doufala jsem, že se mi vrátí Marco v pořádku. Byla jsem ve sprše jen chvíli. Vylezla jsem do županu a vyšla z koupelny. Viděla jsem Nicole, která seděla na židli v županu. Chtěla jsem se jí zeptat, co tady dělá, ale odpověděla mi dřív.

„To pro případ, kdyby se to mělo stát.“ usmála se na mě a já jí úsměv opětovala a sedla si na postel. Nicole vstala a šla si sednout vedle mě.

„Co ty a Marco?“ zeptala se mě.

„Konečně jsme se políbili, čekala jsem, kdy přijdeš a místo tebe přišel Felix.“   Když jsem si na to vzpomněla. Musela jsem se trochu zasmát i rozesmutnit.

„A co ty a Demetri?“ Chvíli asi uvažovala, co říct, ale potom odpověděla.

„S Demetrim, jsme byli trochu dál než jen ulíbání, ale potom se zarazil a vzpomněl si, že musí jít.“ Sklopila smutně hlavu a vyšel z ní vzlyk. Divila jsem se proč.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Řekl, že mě miluje.“ Řekla a z oka jí ukápla slza. Ona je nešťastná z toho, že jí někdo vyznal lásku?

„A co je na tom, tak smutného? Měla by ses veselit.“ Byla jsem šíleně překvapená i vyděšená.

„Je to trochu komplikovanější.“ Podívala se na mě, se slzou v půlce tváři. Její pohled byl smutný a starostlivý.

„Vysvětlíš mi to prosím?“ potřebovala jsem to vysvětlit, jinak bych jí nepomohla.

„My sirény, nejsme od toho, abychom někoho milovaly. Mezi námi nikdy nevypukl sebemenší spor, no, až na pár hádek. Sirény bojují samy proti sobě.“ Řekla a znovu z ní vyšel vzlyk. Měla jsem o ní starost, ale nechápala jsem.

„Pořád tomu moc nerozumím.“ Řekla jsem vyděšeně.

„Jednoduše. Když někoho milujeme a máme k němu opravdu velké city, naše pudy nám říkají, abychom je zničily.“ Řekla, ale mě pořád vynechával mozek.

„Když sirény opravdu někoho milují, jejich pudy jim okamžitě začnou nařizovat, ať ho zabijí nebo ať se sním, rozejde. Hlavně aby nezůstali spolu. Čím větší jsou citu k němu, tím silnější jsou pudy.“ Dořekla to a ukápla jí další slza. Konečně jsem tomu začínala rozumět, ale znova jsem byla vyděšená.

„A ty ho pak zabiješ, nebo co se sním, stane?“

„Většinou své pudy posloucháme a uděláme to, co nám radí.“ Odpověděla mi a hlasitě polkla.

„Zabijeme ho.“ Dořekla to a už nedokázala zadržet slzy a rozvzlykala se. Chtěla jsem jí utišit, a tak jsem jí objala a snažila ji utěšit, ale musela jsem se jí ještě na něco zeptat.

„A ty musíš, ty pudy poslechnout?“ snažila se mi mezi vzlyky odpovědět.

„Čím víc se snažíme odolávat, tím silnější a nebezpečnější jsou.“ Dořekla to a hned do dveří vešel Alec, kde se všude ještě nevecpe?

„Ale, ale siréna se nám rozbrečela?“ zasmál se.

„Alecu, teď nepotřebuje tvoje posměšky! Táhni odtud jinak…“ On si mě dovoloval vlézt mi do řeči?

„Co jinak?“ řekl výhružně. Hledala jsem zprvné slovo, ale nenapadlo mě žádné.

„Být tebou, nevyhrožuju tady. Jsi jenom jeden malý a hloupoučký kříženec, A ještě k tomu slabý. Jsi na nic, a proto se tě otec zřejmě vzdal, co by s tebou jinak dělal?“ Ztuhla jsem. Bylo mi strašně, ublížil mi, jak nikdo před tím.

„Tak se tě ptám, co mi uděláš?“ V tom Nicole přestala vzlykat a vrhla se na Aleca.

„Chceš vědět, co ti udělá? Rozdělá oheň, zatím co já budu trhat tvé končetiny a do toho ohně je házet, ty jeden malý bastarde.“ Jeho tvář byla zděšená, musela jsem se tomu zasmát.

„Ale, ale. Ty se bojíš? Copak ti může udělat vzlykající siréna s jedním malým hloupoučkým křížencem, hm?“ Dořekla a hned pokračovala.

„Teď okamžitě odejdeš z pokoje a budeš se mi minimálně deset tisíc let vyhýbat, jasné? Jinak udělám to, co jsem už tady zmínila a ani samotný, Aro ti nepomůže.“ Pustila ho, a on jen utekl z pokoje jako srab. Nicole se otočila a klidně řekla.

„Už víš, co tím myslím, že mé pudy budou čím dál tím víc nebezpečnější?“

„No, pokud tohle budeš dělat Alecovi a třeba i Jane, tak v tom nevidím problém.“ Usmála jsem se a ona udělala to samé. Už vidím Aleca, jak se nám deset tisíc let vyhýbá.

9.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 8. kapitola :