Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 27. kapitola

13.03.2010 (17:00) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2045×

Nicole:

Let nakonec proběhnul snadno. Až na přistávání a nadávek od Belly, jak mě mohli nechat letět samotnou. Uznávám, to přistání, nebylo zrovna nejhladší a s tím, že mě nechali ovládat letadlo, si musí jít stěžovat k tomu, kdo vymyslel sirény, protože na letišti byl samý chlap, takže bych klidně mohla poprosit o všechny letadla, co přistanou, prodat je a mít prachy, ale k čemu, když je mám?

„Co budeme dělat s kufry? Nevejdou se do taxíku,“ konstatovala Bella, když jsme stály před východem letiště.

„Kdo říká, že jedeme takovou dálku taxíkem?“ ptala jsem se nechápavě s úsměvem.

„Nicole? Děsíš mě!“ řekla panicky Bella a ustoupila pět kroků dál ode mě.

„Co chceš? A nebo B?“ řekla jsem nakonec.

„A. Proč?“ Ty její otázky mě jednou doženou k šílenství.

„Buď trochu důvěřivější!“ snažila jsem se jí povzbudit, ale marně. Byla pořád vystresovaná. „Jo a taky nevím, kde jsi přišla na to, že by se nám kufry měly vlézt do taxíku. Vidíš je tady někde?“ řekla jsem a ukázala kolem sebe rukou. Bella se rozhlídla a začala být ještě nedůvěřivější. „Pojď, jdeme pro možnost dopravy, kterou jsi sama vybrala,“ usmála jsem se a vedla jí na parkoviště, kde stál takový normální levný tour bus.

„To myslíš vážně? Co byla možnost B?“ ptala se užasle Bella, která hleděla na ten tour bus.

„Tohle,“ řekla jsem krátce a ukázala na krásného hummera. „Ale jedeme nakonec tímhle,“ uznala jsem a nastoupila. Bella pochopitelně za mnou a jen co jsme vlezly dovnitř, tak jsme zalapaly po dechu. Byl tu nádherný ateliér, jsem ráda, že nakonec pojedeme hummerem.

„Tomu říkám luxus,“ řekly jsme obě dvě najednou, když jsme se posadily.

„Nicole? Proč vlastně jedeme zpátky do Voltery?“ zeptala se mě nedůvěřivá Bella.

„To já nevím. Volal mi Aro, když jsi byla v koupelně, že je to naléhavé, a že tam máme být, kufry jsem tam poslala rovnou letadlem, kde je vyzvedne někdo z gardy,“ vysvětlovala jsem a Bella vypadala konečně spokojeně a důvěřivě.

Cesta byla dlouhá, ale já a Bella jsme si měla o čem povídat, takže to nuda nebyla. Moje pudy mi cestou naznačovaly to, co jsem sama popírala, ale co lovec řekl. Snažila jsemse na to nemyslet, což se mi i celkem povedlo. Když už jsme konečně projížděly bránou Volterry, vítal nás hlas: „Benvenuto Volterra!“ Je to krásné město a je dost hrozné, že právě tady je plno monster, jako nikde. Protřepala jsem hlavou, abych na to zapomněla.

Vystupovaly jsme z auta a měly namířeno do hradu. Šly jsme na recepci, kde nás milým úsměvem přivítala Gianna. „Vy jste se vrátily!“ vykřikla radostně a málem nás objala, kdyby nepřišla, Jane.

„Gianno,“ napomenula ji. „Nicole, Bello,“ kývla na nás, ale její hlas byl plný odporu k nám.

„Jane,“ usmály jsme se na ni společně, jako bárbínky.

„Pojďte,“ pokynula a vyrazila k bílému sálu. Ochotně jsme šly za ní. „Dost jste tady chyběly,“ řekla ironicky, aniž by se na nás podívala.

,Hnusná, odporná, nevděčná, bílá, zamlklá, děsivá, pesimistická, zlá mrcha!’ pomyslela jsem si a mé pudy jenom souhlasily. Dovedla nás až do sálu, ne, že bychom tam netrefily samy, ale raději mlčet.

„Vítejte zpět!“ pozdravil nás vlídně, Aro. Samozřejmě jsme se, jak na povel usmály a pozdravily.

„Aro, máš čas?“ zeptal se někdo, kdo vykouknul ze dveří.

„Běžte do svých pokojů, brzo vás dvě dám zavolat, ale teď mám práci,“ řekl, Aro omluvným tónem, my kývli, že to chápeme a odešly do svých pokojů.

Když jsem došla do pokoje, kufry už stály – jak jsem předvídala – vedle postele, a tak jsem se rozhodla, že si vybalím.

„Nicole?“ uslyšela jsem najednou za sebou ten krásný, známý hlas. Rychle jsem se otočila, protože jsem se i lekla.

„Demetri, vylekal jsi mě. Co potřebuješ?“ nevěděla jsem se, jak se mám zachovat, protože naposledy jsem ho viděla, když na mě zavrčel.

„Nicole, chci se ti omluvit, za to jak jsem se minule choval,“ nasadil krásný a sladký obličej. „Odpustíš mi to?“ A teď přidal k tomu obličeji a psí oči, copak můžu říct, že ne?

„Samozřejmě Demetri!“ vrhla jsem se mu kolem krku. „Miluju tě,“ pošeptala jsem mu do ucha, Demetri se však odtáhnul. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem raději mlčela a poslouchala, co chce.

„Pokud je to opravdu tak,“ řekl vážně, kleknul si na jednu nohu a vzal mě za ruku. „Nicole Giampilis the Volturi, vezmeš si mě?“ Tohle byla podpásová rána.

„Ne! Řekni ne!“ hučely mi hlasy v hlavě, ale já se jenom usmála a skočila po něm. Převrhla ho na záda a začala šťastně líbat na zemi.

Bella:

Vešla jsem do pokoje. Kufry stály vedle honosné postele a vedle kufrů stál…

„Marco!“ vykřikla jsem šťastně a rozběhla se k němu.

„Bello,“ stačil jenom vydechnout, když jsme se společně skáceli k zemi.

„Já myslela, že jsi mrtvý,“ řekla jsem smutně.

„Bello?“ dostal tiše ze sebe a převalil se na mě. „Vezmeš si mě?“ řekl to tak rychle, ale s láskou. Dívala jsem se mu do očí. Byla tam láska, štěstí a já. Začala jsem ho líbat. Prvně nespolupracoval, ale potom začal, když jsem však ztrácela dech, odtrhnul se. „Budu předpokládat, že to znamená ano,“ usmál se a vytáhnul malou černou krabičku, ve které byl krásný prstýnek.

„Marco, to je nádhera,“ vydechla jsem užasle.

„Tvojí kráse se to nevyrovná,“ políbil mě a já se rozhodla polibek prodloužit.

Nicole:

Líbali jsme se dlouho a vášnivě, když v tom ale Demetri přestal. „Něco ti chybí,“ usmál se uznale a já vůbec nevěděla, o čem to mluví. Na vysvětlení vytáhnul krásnou krabičku, a když jí otevřel, byl v ní opravdu nádherný prstýnek.

„Páni! Demetri!“ Krásný prsten, krásný snoubenec a… Sakra! „Demetri, musím ti něco říct,“ usmála jsem se celkem nevinně, ale jeho to stejně zaskočilo.

„Povídej,“ usmál se konejšivě. Asi mě chtěl uklidnit a ani se nedivím. Cítila jsem, jak mi pevně svírá ruce, aby se netřepaly.

„Demetri, možná čekám tvoje dítě,“ řekla jsem, bez zbarvení hlasu. Čekala jsem na jeho reakci, ale nedostavila se. Jeho tvář ztuhla, měla kamenitý výraz, který jsem nenáviděla, ale najednou se usmál, nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a čekala na to, že změní reakci, ale on se pořád usmíval.

„To je úžasné!“ vykřikl najednou a políbil mě. „Co se děje?“ zeptal se potom, když si všimnul mého utrápeného výrazu.

„Demetri, já to dítě možná zabiju,“ šeptala jsem, ale věděla, že on mě slyší. Asi jsem to neměla říkat, jeho tvář se zase změnila. Z úsměvu, na pevnou smutnou linku.

„Proč?“ Touhle otázkou skončilo všechno, co jsem mu zakrývala. Rozhodla jsem se mu říct pravdu, musel jí vědět.

Vysvětlovala jsem mu vše, co jsem doposud zjistila. Vše o mě, jak se chovám, jaké mám dary, vše. Zarazilo ho, když jsem řekla, že své blízké můžu zabít, což znamená i naše dítě, pokud nějaké bude.

„Nicole, kamkoliv půjdeš, půjdu za tebou. Cokoliv uděláš, odpustím ti. Když se s tebou pohádám, tak se vždycky omluvím, jen abych zůstal s tebou,“ usmál se nakonec, když jsem dovyprávěla život. Spokojeně jsem položila hlavu na jeho hruď a po chvíli dokonce spokojeně a s klidem usnula.

Demetri vzal těhotenství Nicole, dobře, ale jak to vezme Marco?

Takže otázka pro Vás! xD

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 27. kapitola: