Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 26. kapitola

08.03.2010 (21:15) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

Bella:

„Do jakého obchodu to vlastně jedeme?“ ptala jsem se jen tak.

„Víš, že ani nevím?“ usmála se Nicole a dupla na plyn. Podle mě věděla přesně kam, protože jela směrem na letiště.

„Proč jedeme na letiště?“ Byla jsem trochu mimo, protože mě nenapadá vůbec nic, co bychom tam dělaly.

„No, všimla sis vůbec, že máš skoro prázdnou šatnu?“ podívala se na mě nevěřícně. Na to jsem jenom musela zakroutit hlavou. „Odlétáme,“ začala se smát jako v hororu.

„Kam?“ Lehké, snadné, výstižné.

„Hádej,“ mrkla, ale to už jsme byli na letišti. „Kufry, by tam už měly být,“ ujistila mě Nicole, když jsem ty kufry hledala. Ona všechno zařídí a mě nic neřekne?

„Nicole, kam to letíme?“ stále jsem naléhala s otázkou.

„Ty to víš,“ usmívala se pořád a někam odběhla. Povzdechla jsem si a sedla si na lavičku, která byla hned za mnou. Jen, co jsem si sedla, už byla u mě Nicole. „Pojď, už letíme.“ Tahala mě za ruku k celní kontrole. „Trochu života do toho umírání,“ povzbuzovala mě neustále. Jak vlastně předběhla všechny ty lidi, kteří stáli ve frontě a čekali na letenky? Protřepala jsem hlavou. Dneska to její chování je naprosto divné.

Prošly jsme kontrolou a teď nás někdo vedl dolů na plošinu, kde stála letadla. „My nejdeme spojovací chodbou do letadla?“ znovu jsem se začala ptát, ale odpovědi se mi nedostalo. „A já myslela, že chodby, které vedou dolů na plošinu, jsou lepší,“ řekla jsem si pro sebe.

„Ano, ale jen pro lidi, co nemají svoje vlastní letadlo,“ zazubila se Nicole a mě spadla čelist.

„Cože?!“

„Dočkej času, jako husa klasu.“ Trochu mě s tím úsměvem začínala štvát.

Když jsme byly na plošině a nasedali do letadla, moje první reakce zněla asi takto: „Kde je pilot?“ Na odpověď jsem dostala hlasitý smích a vysvětlení, že ten pilot jsem já a Nicole. Ano, odhadujete správně. Napadalo mě asi tak dva tisíce způsobů, čím bych jí umlátila k smrti, ale nakonec jsem si řekla, proč ne?

Když nikdo nebyl poblíž letadla a čekaly jsme na dráze, abychom mohly odletět, zeptala se ledabyle Nicole: „Už si někdy řídila letadlo?“

„Ne, ty?“ Trochu jsem znejistila.

„Jasně, že ne, ale všechno je jednou poprvé.“ Čelist mi spadla dolů, když jsem tohle slyšela.

„Ty to myslíš vážně?“

„Klid, jsme nesmrtelné,“ snažila se mě uklidnit Nicole.

„Ale co když moje dítě není nesmrtelné?“

„Tak zapneme autopilota, klid,“ pořád mě uklidňovala a já začínala litovat toho, že se neumím modlit. Ještě nás někdo před startem ale vyrušil.

„Musíte přistát v Paříži, jinak vám nevystačí benzín,“ upozorňoval nás ještě… instruktor? Sice nevím, kdo nás varoval, ale teď je mi to docela jedno.

„Klid Bell, znala jsem Da Vinciho a ten to letadlo vymyslel… teda skoro,“ usmívala se pořád a neustále Nicole.

„Víš, uklidnilo by mě daleko víc, kdyby ses tak nesmála,“ šla jsem s pravdou ven, protože mě to opravdu děsilo.

„To nejde. Mám v sobě spoustu adrenalinu,“ řekla a začala se usmívat jiným směrem. Protočila jsem oči v sloup a sledovala ty věci přede mnou. Páčka, tlačítko, tachometr, tlačítko, tlačítko, tlačítko, páčka, tlačítko, tlačítko, páčka a pořád dokola. Jak tohle může někdo ovládat?

„No tak Bello, bude sranda.“

„Řekneš mi aspoň, kam letíme?“ znovu otázka, na kterou jsem nedostala odpověď.

„Za tatínkem přece,“ odpověděla mi konečně Nicole.

Nicole:

„My nejdeme spojovací chodbou do letadla?“ začala se zase ptát, ale neodpovídala jsem ji, musí mít nějaké překvapení. „A já myslela, že chodby, které vedou dolů na plošinu, jsou lepší,“ řekla si zřejmě pro sebe, tohle už jsme nemohla ignorovat.

„Ano, ale jen pro lidi, co nemají svoje vlastní letadlo,“ odpověděla jsem ji konečně, aby měla radost.

„Cože?!“ zněla trošku vyděšeně. Trošku ne, spíš hodně.

„Dočkej času, jako husa klasu,“ smála jsem se, vždycky jsem to chtěla říct.

Čekala jsem, že bude natčená, že jsme v letadle úplně samotné a budeme ho ovládat, ale její reakce byla trochu jinačí: „Kde je pilot?“ Začala jsem se smát a řekla, že já jsem ten pilot. Jelikož jsem neměla žádné zkušenosti s letadly, tak jsem byla zvědavá, jestli Bella ano.

„Už si někdy řídila letadlo?“

„Ne, ty?“ vypadala trochu nejistě.

„Jasně, že ne, ale všechno je jednou poprvé,“ řekla jsem, ale když jsem uviděla její pusu dole, přišlo mi, že jsem to asi neměla říkat.

„Ty to myslíš vážně?“ Určitě jsem to neměla neříkat.

„Klid, jsme nesmrtelné,“ snažila jsem se jí uklidnit.

„Ale co když moje dítě není nesmrtelné?“ panikařila Bella. Sakra Nicole, uklidni ji!

„Tak zapneme autopilota, klid,“ vypadala dost bledě, když v tom někdo ještě byl v letadle na poslední kontroly.

„Musíte přistát v Paříži, jinak vám nevystačí benzín,“ upozorňoval nás, ale to je fuk. Ne není to fuk Bella má depku, tak to nesmí být fuk.

„Klid Bell, znala jsem Da Vinciho a ten to letadlo vymyslel… teda skoro,“ usmívala jsem se, ale nebylo to zrovna dobré.

„Víš, uklidnilo by mě daleko víc, kdyby ses tak nesmála.“ Já věděla, že jí ten úsměv děsí.

„To nejde. Mám v sobě spoustu adrenalinu,“ řekla jsem, ale raději se smála na druhou stranu. Všimla jsem si Belly, jak si Bella všechny tlačítka, páčky a tachometry prohlíží. „No tak Bello, bude sranda.“

„Řekneš mi aspoň, kam letíme?“ Asi bych jí měla odpovědět.

„Za tatínkem přece,“ odpověděla jsem jí zase s úsměvem.

27. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 26. kapitola: