Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 24. kapitola

17.02.2010 (07:45) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1316×

Boj a pláč

Bella:

„Tři!“ křikla jsem a vrhla se na lovce. Nechtěla jsem poslouchat žvásty o tom, že by byl Marco mrtvý, když to není pravda! Můj rozběh byl slibný, dokonce bych se za něj i pochválila, ale jeho ruka byla slibnější a hlavně silnější, a tak mě od sebe odrazil jako psa. Dopadla jsem před vysoký strom a bouchla se do hlavy, to je vše, co si pamatuju. Bolest mě přinutila zavřít oči a já se ocitla v říši snů.

Nicole:

Tenhle boj byl na život a na smrt. Vím, že pokud neuspěju, všichni budou mít po existenci. Nechci, aby kvůli mně o ni přišly a hlavně proto, že někoho v tom nesmrtelném životě mají: lásku. Lásku, která jim ještě dlouho vydrží a nesmí o ni přijít.

Já a lovec, jsme kroužili kolem sebe jako supi kolem kořisti. Jeden z nás musel udělat osudovou chybu. Chybu, která rozhodne o jeho porážce, či vítězství. Stačí jeden chybný krok, jeden špatný tah rukou a může se rozloučit se životem.

Dívala jsem se do jeho očí. Byly chladné a měly nepopsatelnou barvu. Viděla jsem v nich Van Helsinga, teď se mu právě tolik podobal, když byl ve škole, jako můj profesor nevypadal takhle, jak by se nějakým způsobem proměnil. Měl opravdu velké svaly, krátké černé vlasy, jako voják, koženou bundu a pod ní tuším velké množství zbraní, ale co mě nejvíc zaskočilo, bylo, že v jeho očích jsem viděla pýchu a naprosté opovržení, někým kým jsem já, ale ne jen to, viděla jsem i to, co on se snažil tolik zakrýt: strach. Strach, že to bude on, kdo udělá tu osudovou chybu a to mi dopřálo klid a sebevědomí. On stejně jako já ví, že když se nechá někdo z nás dvou rozptýlit, bude to ona osudná chyba.

„Halo! Bastarde!“ křikl na něho Edward, který mi četl myšlenky a pochopil, co musí udělat. Byla jsem mu za to vděčná, protože se lovec otočil zmateně na něho, právě to byla moje šance, které jsem se chopila a skočila po něm.

Tím jsem ho svalila na zem, a tak začal boj na život a na smrt, který bude ještě hodně napínavý. Lovec mě ze sebe shodil a bolestně uhodil do zad, sykla jsem bolestí a ranou do tváře jsem mu úder vrátila. To ho rozzuřilo a kopnul mě velmi silně do holeně. Nedala jsem na sobě znát tu strašlivou bolest a začala do něj boxovat, jako do pytle. Snažil se bránit a nakonec mu to zřejmě přišlo nudné, a tak se naše poloha změnila: on útočil, já se bránila. Nebyla jsem tak dobrá jako on a podlehla jsem, silně mě uhodil do tváře, až jsem spadla na zem. Vítězně se nade mě postavil, když v tom Edward zakřičel:

„Nicole! Máš nějaký dar, který ho může zabít!“ volal na mě a v lovci se tělem prohnala vlna strachu. Já jsem kráva! Jak jsem na to mohla zapomenout, vždyť je to muž! Upřeně jsem se začala dívat lovci do očí.

„Neublížíš mi a sám se zabiješ,“ vnucovala jsem mu svojí hypnózu. Je to přece muž a muž pro mě udělá přece všechno, ne? Pořád jsem se mu dívala do očí. „Neublížíš mi a sám se zabiješ,“ opakovala jsem charismaticky.

„Neublížím ti a sám se zabiju,“ zopakoval to po mně. Vzal nůž, který měl pod koženou bundou a vrazil si ho do srdce. Když mu došlo, co udělal, nejdříve se udiveně podíval na nůž a potom nenávistně na mě, ale bylo už pozdě, aby něco vrátil. Jeho krev stékala rychle dolů na zem a dělala pod ním kaluž, do které nakonec upadnul. Jeho oči se také zalily krví, ale na to už jsem se nepotřebovala dívat, mělo by ho to zastavit na další století, ale doufám, že ho to zastaví už na věky.

Utíkala jsem za Bellou, která stále bez vědomí ležela ve svém pokoji, kde ji Edward zřejmě donesl. Sedla jsem si vedle ní a zkontrolovala hlavu. Nic s ní naštěstí, tak vážného neměla, a tak jsem se jí snažila probudit.

„Bello?“ začala jsem potichu a jemně s ní třepala. „Bello!“ přitlačila jsem, ale pořád potichu, tak aby se neprobudila s bolestí. Pomalu začala otevírat oči. Všichni z Cullenovic rodinky byli v místnosti a jenom pozorovali, co se bude dít.

Bella:

„Bello?“ začal na mě někdo potichu mluvit a jemně se mnou třepat. „Bello!“ hlas začínal být ostřejší, ale stejně tak tichý. Automaticky jsem otevírala oči a uviděla Nicole, ale v tom jsem okamžitě začala brečet. „Bello!“ vykřikla vyděšeně Nicole a opatrně mě dala do sedící polohy a pevně objala.

„No, myslím, že u toho bychom neměli být,“ prohlásil Carlisle a tím všechny vyzval, aby odešli a taky se tak stalo.

„Myslíš… Myslíš, že…“ začala jsem vzlykat, ale ani jsem nedokončila větu a vložila se do toho Nicole.

„Ššš! Ne on je pořád na tomhle světě, uvidíš,“ uklidňovala mě Nicole, ale mě to nestačilo. Co když říkal ten lovec pravdu, co když je Marco mrtvý? Začala jsem vzlykat ještě víc.

„Nicole, musím ti něco říct, ten lovec měl pravdu,“ přiznala jsem se smutně, když jsem se trochu zklidnila a Nicole se překvapeně odtáhla. „Já čekám Marcovo dítě,“ odpověděla jsem na její otázku, kterou měla v očích a znovu začala vzlykat. Nicole mě pevně objala a tiskla k sobě ještě víc.

„Pak bys měla být ta nejšťastnější mamka na světě,“ říkala mi klidným hlasem do ucha v tom pevném sevření.

„Nicole, co když je ale Marco…“ znovu jsem to nedořekla.

„Ne není! Vím to a ty to víš taky,“ pořád mě v pevném objetí uklidňovala. Chtěla jsem ji věřit, ale co když je to pravda! Pořád jsem jen brečela a jediné na co jsem myslela, bylo dítě a Marco. Proč je ke mně život, tak krutý? Zrovna, když si najdu lásku své existence, někdo mi ji vezme a ještě k tomu Bůh ví, jak brutálně ho mohl vzít. A co potom Nicole, která svoje dítě nejspíš zabije, když se neudrží? Proč je život tak komplikovaný?  Ale mám život lepší než moje milovaná sestra a možná je to proto, že nejsem tady tak dlouho jako ona. Je mi jí líto. Osud k ní musel být často nespravedlivý.

„Nicole? Povídej mi o tvé minulosti,“ zaškemrala jsem, když jsem neměla co slzet a když jsem chtěla přijít na nové myšlenky.

„Proč?“ zeptala se mě nedůvěřivě. Zkusila jsem jí odpovědět v mysli, že bych o ní něco chtěla vědět a zřejmě to pochopila, protože položila další otázku. „Chceš vědět to dobré a veselé, nebo to špatné a smutné?“ obměkčila se a dívala se mi zvědavě do očí.

„Jaká byla tvoje první láska?“ zeptala jsem se, protože o ní nikdy nemluvila a bylo mi jasné, že to Demetri nebude. Nicole mě zamyšleně pozorovala, ale potom si jenom povzdechla a začala vyprávět:

„Píše se rok 1985 před Kristem. Jsem váženým hostem u krále Šalamouna, protože i v této době měl rod Volturi velkou moc. Slýchávala jsem o bohatství, moudrosti a velkorysostí Šalamouna, a tak jsem se chtěla přesvědčit, jestli to je opravdu tak, jak se říká, samozřejmě o tom Aro věděl, pořád mě špehoval a než jsem se dostala k Šalamounovi, trvalo to půl roku, přece jen to dávné cestování bylo jiné. Když jsem se k Šalamounovi dostala, tak jsem ho samozřejmě uchvátila, protože jsem byla siréna, ale co překvapilo mě, bylo, jak vypadal on. Byl nádherný, troufám si říct, že mohl být i upír,“ začala se vracet myšlenkami do minulosti Nicole.

„Takže jsi milovala Šalamouna?“ podivila jsem se, protože mi to přišlo zvláštní milovat někoho ještě před Kristem, taková dlouhá doba ani si to vlastně nedokážu představit.

„Ne do Šalamouna ne, byl sice ve věku, který jsem měla ve skutečnosti já, ale nezapomeň, že jsem pořád vypadala na sedmnáct,“ usmála se Nicole. „Milovala jsem jeho syna Menelika. Byla to úplně první láska. Byl milý, pozorný, zajímal se o mě, chtěl si mě dokonce vzít,“ Nicole si nakonec povzdychla.

„Co se stalo pak?“ Byla jsem pohlcená její minulostí.

„Jeho bratr, jednoduše nesnesl, že jsem mu dala přednost před ním, a tak mezi nejlepšími bratry vznikly spory, které vedly k rozpadu velké říše, kterou měl jejich otec,“ dívala se mi smutně Nicole do očí a ukápla jí slza, kterou rychle setřela. „Bello, moje lásky dopadly vždycky špatně a já na tobě poznám, že věříš v to, že je Marco živý, ale něco ti brání, aby ses té víře oddala naplno,“ usmála se na mě smutně a já ji stejně smutně způsob oplatila.

„Jsi nejlepší sestra, jaká kdy byla,“ usmála jsem se a objala ji. Cítila jsem její slzy, jak kloužou po mých vlasech, o které má opřenou hlavu a já jsem taky nechala slzy volně téct po mém obličeji a přemýšlela, co se bude dít dál.

25. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 24. kapitola :