Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 2. kapitola

23.10.2009 (18:45) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1624×

Seznámení

Bella:

Dívala jsem se škvírkou mezi dveřmi do velkého bílého sálu, měla jsem zakázáno se dívat, ale když tady nebyl nikdo, kdo by mě uhlídal, tak to mu nelze odolat. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Caius s polovinou gardy, která samozřejmě zůstala stát za dveřmi a blokovala tak východ. Dovnitř vlezla také opravdu nádherná dívka. Měla krásné černé vlasy do půli zad, výborně se k tomu hodící černé oči a co mě zaskočilo, byla opravdu celá v černém a na krku a ruce znak Volturiu. Vzpomněla jsem si, že stejnou dívku jsem již viděla na obraze v arově pracovně, vedle toho mého.

Musím uznat, že obraz, byl oproti ní nic, byla snad stokrát krásnější. Cítila jsem její krev, což znamenalo, že je člověk, ale něco mi říkalo, že to není pravda. Byla naprosto klidná. Ne, jak ostatní, kdo do téhle místnosti vkročili, ale pokud patřila k našemu rodu, pak se neměla čeho bát. Měla kamennou tvář, která byla klidná a vyrovnaná. Najednou Aro, promluvil s milým úsměvem.

„Zdravím, Nicole.“ Řekl, Aro ale Nicole, jak jsem slyšela, mu jen kývla.

„Jsem rád, že jsi přijela zpět do svého domu.“ Nicole se na něho znechuceně zatvářila a řekla otráveně.

„S donucením přijela.“ Arův úsměv ztuhl do rovné linky. Chvíli jsem je přestala poslouchat, ale jakmile začal, Aro mluvit o mně, zpestřila jsem.

„Máme zde jednu novou dívku Bellu, neznáš ji, ale je tak zvláštní, jako jsi kdysi bývala ty. Byl bych rád, kdybys tu zůstala a trochu se s ní seznámila.“ Nicole je mi podobná? A v čem? Vždyť ona je krásná, určitě nemá problémy s chůzí a je velmi charismatická. Nicole se jen zasekla pohledem na mé utajené škvírky a hned se podívala na Ara.

„Dobrá, Aro, nemá cenu namítat, kde mám svůj pokoj?“ řekla a začala se rozhlížet kolem sebe. Aro, byl sice rád, že mu vyjednávání vyšlo, ale potom se zarazil.

„Ještě maličkost, Nicole. Minule ti útěk vyšel, bez jediného rozloučení, nyní si tě maličko ohlídám. Nemáš doufám nic proti?“ Na Nicole, šlo poznat, že by po něm v tu ránu skočila, ale potom řekla.

„Dobrá, Aro, ať je po tvém.“

„Tohle je Felix a Dan, jsem si jist, že tě ochrání.“ Dodal Aro a mile se usmál na Nicole. Nicole mu uměle úsměv oplatila, otočila a už vycházela ze dveří. Rychle a nemotorně jsem utíkala pryč, aby mě tu nikdo nenačapal.

Nicole:

Cestou do svého pokoje jsem se párkrát zastavila na chodbách, kde byly pověšeny mě známé obrazy. Nakonec jsem došla i do mého pokoje. Byl velký a krásný, jak tady bylo zvykem. Chtělo se mi spát. Byla jsem vyčerpaná, ani nevím čím. Hned bych utíkala k posteli a skočila do ní, ale tak trochu mě štvali mí ochránci. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale zkusit jsem to mohla.

„Budete tady stát celou dobu, co já budu spát a nedopřejete mi soukromí?“ řekla jsem pravým volturiovským namyšleným hlasem. Viděla jsem v jejich tvářích, jak se rozhodují, co mi mají říct, a jestli by mi vůbec měli něco říct. Nakonec jsem se dočkala odpovědi, asi tak po pěti sekundách.

„Ano, tak zní rozkaz, hlídat vás neustále.“ Řekl ten jeden vysoký s černými vlasy a s opravdu velkými svaly. Nespokojeně a s naštvaným výrazem na tváři jsem kývla na odpověď.

„Ty budeš Felix, viď?“ jenom přikývnul. Měla jsem chuť jít za Arem a vyřídit si to s ním, ale řekla jsem si, že je času dost, abych se s ním začala hádat, počkám, tak ještě jeden den a pak uvidím. Zakručelo mi v břiše a Felix s Danem se na mě se zvláštností v očích podívali.

„No, co? Jsem přece něco jako člověk.“ S těmito slovy už jsem procházela kolem nich a chystala se do kuchyně, vydali se za mnou jako poslušní pejsci, jak jsem očekávala. Prošli jsme chodbami, scházeli schody, které vedly do dalších chodeb, až jsme konečně došli do kuchyně. Byla jsem ráda, že se tady nic nezměnilo, jinak bych celou věčnost bloudila.

Vešla jsem do kuchyně a zůstala leknutím stát na místě. Vzhledem k celá Voltře, byla kuchyň moderní, nová. Po, asi tak minutě strávené ve dveřích, jsem se konečně pohnula směr lednička. Překvapilo mě, že je plná, někdo tady musel jíst, ale bylo mi divné kdo, když upíři přece nejedí.

Najednou jsem ucítila dva další upíry a ještě jednu vůni, byla to lidská smíchaná s upírskou, potom mi došlo, že tady tato věc zřejmě bude jíst. Do dveří vešla drobná dívka a za zády dva upíry, zřejmě jako já své bodyguardy. Byla hlídaná stejně jako já, ale s tím rozdílem, že s tím zřejmě byla spokojena.

Bella:

Rychle a zároveň nemotorně, jsem odcupitala od škvíry, bohužel už pozdě. Naproti mně se zjevil, Aro s podrážděným výrazem.

„Řekl jsem ti přece, že nemáš co dělat u naší soudní síně!“ káral mě a já se mu neopovážila podívat do očí, a tak jsem se smutně dívala dolů.

„Marco, Demetri!“ zakřičel, i když zbytečně a za okamžik, oba dva stáli u něj.

„Demetri, jelikož jsem zjistil, že jeden upír na tuto mladou dámu nestačí, že ano Marco? Budete tedy dva.“ Pak ještě stihl, Aro udělat opovrženíhodný výraz na Marca a odešel zřejmě do své pracovny. Marca mi bylo líto. Srazila jsem jeho důvěru u Ara a to jen díky mé zvědavosti, bude mu nějakou dobu trvat než jí zase dostane.

„Promiň, já nechtěla. Moc mě to mrzí.“ Hodila jsem na něj smutný pohled a on mi na oplátku, předhodil svůj umělý úsměv. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ale vím, že bude mít moc krásný hlas, pokud tedy někdy promluví. Rozhodla jsem se jít osprchovat. Voda byla to nejlepší, co jsem kdy potkala, měla jsem jí ráda, spíš přímo milovala. Po sprše jsem se rozhodla omluvit Arovi. Tak jsem se rozhodla za doprovodu svých věrných bodyguardu a s ještě mokrými vlasy jít do Arovy pracovny. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Aro, právě něco vyřizoval ve vedlejším pokoji, tak jsem si sedla na křeslo a čekala na něj.

„Co potřebuješ, má milá?“ zeptal se přívětivým hlasem.

„Chtěla bych se ti omluvit, že jsem tě neposlechla.“ Řekla jsem a přitom se dívala na zem.

„No, pro příště si to snad zapamatuješ.“ Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale v tom se ozval můj žaludek.

„Měla bys jít něco sníst, jinak mi tady umřeš hlady.“ Řekl, Aro pobaveně. Kývla jsem mu, zvedla jsem se a vycházela ze dveří, kde na mě čekal Demetri a Marco.

„Ještě jednou se ti chci omluvit, Marco.“ Řekla jsem mu a objala ho. Byl celkem vyděšený, ale pak se usmál na znamení, že je to v pořádku. Přemýšlela jsem, jestli nemá náhodou schopnost potěšit lidi, ale to je asi hloupost. Šli jsme společně po chodbě a mířili si to ke kuchyni, vešla jsem do dveří a uviděla Nicole, jak stojí a dívá se na mě na oplátku. Chvíli jsme stály, koukaly na sebe, ale potom promluvila.

„Ahoj, jsem Nicole. Dáš si toust?“ řekla a vytáhla z ledničky sýr, salám a kečup.

„Ahoj, já jsem Bella, jo jasně.“ Řekla jsem a usmála se na ni, ona udělala to samé. Naši čtyři upíři stáli u dveří a znechuceně pozorovali, jak jíme.

„Jak už jsi tady dlouho?“ zeptala se mě Nicole. Uvažovala jsem, jestli mám říct pravdu nebo ne, ale po chvíli, jsem si řekla, že pravda je to nejlepší.

„Jsem tu pět let.“ Vykoulila na mě oči. Chtěla něco říct, ale já ji skočila do nádechu.

„Aro mě přinesl, jak jsem byla malá. Nikdo neví, odkud jsem ani, kdo jsem. A co ty? Jak dlouho už znáš Ara?“ Podívala se na mě, a také zřejmě přemýšlela, jestli má říct pravdu nebo ne.

„No, jsem Arova dcera, ale popřela jsem to, nemám ho moc v lásce, jsem siréna přeměněná roku 500 před Kristem.“ Usmála se na mě a já jsem jí jen s obdivem sledovala.

„Jo, abych nezapomněla, ty tousty jsou dobré.“ Usmála jsem se na ni.

„Díky. Mnoholetá zkušenost.“ Mrkla na mě s úsměvem. Zasmály jsme se tomu a dál cpaly do pusy tousty. Najednou, jsem ucítila Jane, která sem měla zřejmě namířeno.

Nicole:

Stála jsem tam a vůbec nevěděla, co mám říkat. Probrala jsem se ze svoji otupělosti a zpustila jsem.

„Ahoj, jsem Nicole. Dáš si toust?“ tím jsem jí asi probrala ze spánku a hned na to začala mluvit ona.

„Ahoj, já jsem Bella, jo jasně.“ Řekla a mile se na mě usmála, já jsem jí úsměv opětovala a vytahovala z ledničky vše potřebné. Naši bodyguardi stáli od nás hodně daleko, zřejmě se báli, aby nebyli jediní upíři, kteří by mohli zvracet. Celkem mě to rozesmálo. Společně jsme žvýkaly v puse tousty a já jsem se jí chtěla zeptat na něco důležitého.

„Jak už jsi tady dlouho?“ zeptala jsem se. Bella ja začala uvažovat, zřejmě nad tím, jestli říct pravdu nebo ne.

„Jsem tu pět let.“ Vykulila jsem na ní oči. Chtěla jsem něco říct, ale v polovině nádechu jsem to zapomněla a do mého neúčelného vdechu mi vkročila Bella.

„Aro mě přinesl, jak jsem byla malá. Nikdo neví, odkud jsem ani, kdo jsem. A co ty? Jak dlouho už znáš Ara?“ Jak tuhle otázku řekla, začala jsem přemýšlet, co jí mám říct, aby se náhodou nelekla, ale šla jsem s tím ven, jak nejstručněji jsem mohla.

„No, jsem Arova dcera, ale popřela jsem to, nemám ho moc v lásce, jsem siréna přeměněná roku 500 před Kristem.“ Usmála jsem se na ni, viděla jsem, jak jí to překvapilo. Rozpomenula se, a pak dodala.

„Jo, abych nezapomněla, ty tousty jsou dobré.“ Usmála se na mě a já ji na to jenom vtipne odpověděla.

„Díky. Mnoholetá zkušenost.“ Mrkla jsem a začaly jsme se společně smát, když v tom mě zarazil pach, jedné z těch osob, které jsem tady nenáviděla nejvíc. Jane. Ta upírka se vecpe všude, kde mi je dobře!

3.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 2. kapitola :