Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 19. kapitola

Další kapitolka, řekla bych, že torchu kratší, ale to se snadno přehlédne, pro ty, kdo nečtou perexy, jsem dolů napsala poznámku, která vám příjde vhod_xD Příjemné počtení! A prosím komentáře!:-*

Bella:

Odjely jsme společným autem do školy. Cesta proběhla v tichosti, Nicole zřejmě přemýšlela nad Demetrim. Chudinka, je mi jí líto, tolik si toho musela v životě prožít. Když jsem se na Nicole dívala, trochu jsem ztuhla, protože řídila, ale spíš se dívala do blba.

„Nicole?“ neodpověděla mi. „Nicole!“ tiše jsem křikla, jako bych jí budila. Nicole se otřásla, zakroutila hlavou.

„Ano?“ zeptala se mě pohotově.

„Neusni za tím volantem!“ vzala jsem si její zírání do blba s humorem.

„Příště řídíš ty!“ utnula mě a já ztuhla.

„Já neumím řídit.“ Usmála jsem se na ni.

„Cože? Jak to?“ vytřeštila na mě oči.

„Myslíš, že mě někdo ve Volteře pustil k volantu? A dívej se prosím na cestu!“ okřikla jsem jí, jelikož mě to trochu znervózňovalo.

„To se musí změnit, budu tě učit.“ Zajásala.

„Hele, ale s mými autíčky se učit řídit nebudu.“ Usmála jsem se nevině.

„Koupíme na to nějaký levný křáp!“ usmála se, ale já věděla, že křáp nekoupí. Dál už jsme to nerozebírali, protože jsme už dojely do školy. Místo bylo jenom vedle stříbrného Volva, tak jsme zaparkovaly vedle něj.

„Nevím, jak ty, ale mě se to Volvo nelíbí.“ Prohlásila se šklebem Nicole.

„No, to druhé auto taky nestojí zanic.“ Ukázala jsem na auto za Nicole. Zasmály jsme se a šly do školy.

„První hodinu mámě historii?“ zeptala se mě Nicole otráveně.

„Ano, bohužel.“ Odvětila jsem ji.

„No, co naděláme.“ Řekla a s těmito slovy jsme šly do učebny. Místa v učebně čekala jenom na nás, opětně vedle upíra a vedle toho jednoho kluka. Nicole se na mě mučednicky podívala a já se na ni pro změnu vítězně usmála. Zamířila jsem vedle toho kluka a Nicole vedle upíra, otočila jsem se na ní, jakou tvář má teď. Musela jsem se zasmát, protože Nicole nasadila naprosto kamenou tvář, zatím co ten upír vypadal, jakoby měl skočit po potravě, ale nakonec z něj vypadla věta.

„Ahoj jsem Edward Cullen.“ Řekl krásně melodickým hlasem. Nicole se na něho prvně zákeřně podívala, ale potom se usmála.

„Ahoj, jsem Nicole Giampilis the Volturi.“ Odpověděla mu mile.

Nicole:

„Myslíš, že je chytré, mluvit o Volteře?“ zeptal se mě Edward, když jsem mu řekla své jméno.

„Já o ní nemluvím. Já mám jenom takové příjmení, to je vše.“ Snažila jsem se utnout rozhovor.

„To sis ho nemohla změnit?“ zeptal se mě nevěřícně. Co se do toho plete? Není to snad moje věc?

„Promiň, ale nemyslela jsem si, že někdo z Američanů, bude znát nějaký rod v Itálii, a taky si myslím, že to ani nikoho nezajímá, takže.“ Těkala jsem po něm, trochu ho to zarazilo. „Promiň. Nemám dneska moc drobný den.“ Omluvila jsem, otočila dopředu a snažila se zaposlouchat do výkladu nudného učitele z doby, kterou jsem už prožila.

„Taky se omlouvám, není to moje věc.“ Připustil. „A ta Bella, to je tvoje kamarádka z Volterry?“ zeptal se mě dodatečně.

„Ne, to je moje nevlastní sestra.“ Vysvětlila jsem stav naší rodiny.

„A kdo je Váš otec?“ zeptal se znovu podezřele.

„Aro.“ Dala jsem mu jasnou a stručnou odpověď. Věděla jsem, že Ara musí znát, protože ho zná každý upír. Podívala jsem se na něho. Jeho oči byly upřené k Belle, která právě něco psala.

„Už někoho má.“ Pošeptala jsem pobaveně.

„Škoda.“ Pronesl velmi sklesle a velmi neslyšitelně.

„Tohle jsem slyšet asi neměla, že?“ usmála jsem se.

„Ty jsi to slyšela?“ zeptal se mě nedůvěřivě a vyplašeně.

„Jako siréna, mám dvojnásobně lepší sluch než upíři, takže ano, slyšela.“ Vysvětlila jsem mu pobaveně.

„A je sním šťastná?“ zeptal se smutně, jako by chtěl nějakou naději, kterou asi vážně chtěl.

„Ano, a jak.“ Pronesla jsem zasněně a usmála se. „Kolik Vás tady vlastně je?“ zeptala jsem se, abych odběhla od tématu, jelikož jsem měla náběh, že se rozbrečím kvůli Demetrimu.

„No, mám dva bratry, Jaspera a Emmeta. A potom dvě sestry, Alice a Rosalie.“ Vzpomínal na svou rodinu. „No a ještě náš adoptivní otec Carlisle a matka Esme.“ Dodal, aby nikoho nevynechal.

„Tvoje „matka“ je Esme?“ zeptala jsem se, protože to jméno jsem znala. „a tvůj otec Carlisle?“ dodala jsem udiveně, protože oba dva jsem znala.

„Ano, předpokládám, že je znáš. A jestli ano, tak odkud?“ zeptal se pobaveně.

„No, tvůj otec chvíli žil s tím mým, ne? A Esme nám zase navrhovala dům.“ Vysvětlovala jsem, kde jsem ty jména slyšela.

„Vy bydlíte, kousek od La Push, že?“ ujasňoval si to Edward v hlavě.

„Ano,“ usmála jsem se. „Hned vedle vlkodlaků.“ Řekla jsem nakonec potichu, že mě mohl slyšet jenom Edward.

„Jak reagují sirény na vlkodlaky?“ zeptal se mě potichu, aby to nikdo neslyšel.

„No, některé, si jdou spolu s nimi po krku, jiné jsou zase s nimi nejlepší kamarádi, a některé se jim raději vyhýbají. U nás to záleží na povaze.“ Usmála jsem se na něho.

„No, to já bych je nevystál.“ Oplatil mi úsměv.

„Ty jsi taky upír,“ řekla jsem potichu poslední slovo, aby to nikdo neslyšel. „A budu hádat. Ty čteš myšlenky, tvůj bratr Jasper umí ovlivňovat city, Alice umí věštit budoucnost a Emmet, pokud je to ta pohybovací hora svalů, tak je velmi silný. Esme dělá nádherné byty, Carlisle je soucitný, Rosalie je krásná. Mám pravdu?“ vybalila jsem to rychle a potichu na něho a on se na mě podíval výrazem: kdo jsi, a jak to, že znáš tak dobře mojí rodinu? Musela jsem se tomu zasmát.

„Jak to…“

„Typla jsem si.“ Nenechala jsem ho domluvit, protože jsem věděla, na co se zeptá. Byla pravda, že jsem si typla zvlášť u Rosalie a Emmeta.

„Nemohla sis typnout a uhodnout, celou mojí rodinu.“ Konstatoval vyděšeně.

„Fajn, o tobě Carlislovi, Alice a Jasperovi, jsem zaslechla, když jsem musela něco vymlátit upírům z hlavy.“ Usmála jsem se při té vpomínce. Byla to celkem legrace.

„Aha, a jak o nás věděli?“ zeptal se znovu a čekal na vysvětlení.

„To už tak chodí, když ke mně někdo zavítá, tak jako správná, ty víš kdo, z něho první vymlátím patřičné informace.“ Vysvětlovala jsem s lehkým úsměvem a znovu vzpomínala.

„Podle tvého úsměvu soudím, že tě to bavilo, je takhle tyranizovat.“ Usmál se Edward.

„Ano, máte pravdu, Edwarde Callene, římského císaře Caligulu, opravdu bavilo své poddané terorizovat, či dokonce, a to obzvlášť ženy, sexuálně zneužívat.“ Verval se do našeho rozhovoru učitel. Počkat, neříkal, že budeme probírat řeckou mytologii? Edward se na naše učitele jenom usmál a dál upřeně pozoroval Bellu.

„Chudák.“ Pomyslela jsem si, když jsem ho tady takhle viděla. Náhle mi před očima znovu proběhnul poslední rozzuřený obličej Demetriho.

„No to si z nás děláš srandu.“ Ozvaly se hlasy v mé hlavě.

„O čem to sakra mluvíte?“ zeptala jsem se jich v duchu celkem zuřivě, ale to už se mi neozvaly. Přestávám to chápat.

Všichni si tohle prosím přečtěte!!!: Kapitolky, budu přídávad vždy ve středu a v neděli. Další kapitolku, tak očekávejte v 17.1. v neděli!! Děkuju za přečtení, a doufám, že ponecháte komentář! :-* A ještě něco... xD Mám novou povídku jmenuje se: Já chci pryč! Prosím Bože, nech mě umřít! Tady máte PROLOG a doufám, že zanecháte komentáře a bude se Vám povídka líbit!:D

20. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 19. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text: