Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 17. kapitola

01.01.2010 (19:05) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1645×

Nové bytosti

Nicole:

Ležela jsem na Demetriové hrudi, po dvou hodinách nádherného sexu, když mi došlo, že už se do žádného obchodu nedostaneme. Popadla jsem mobil a vytočila Bellu. Můj plán byl jasný: Bello kup barvu, jelikož jsi v Seattlu. Po dvou tónech se Bella konečně ozvala.

„Ahoj Nicole, co potřebuješ?“ Zeptala se takovým zvláštním nedočkavým hlasem.

„Ahoj Bello, nemohla bys mi prosím koupit v tom Seattlu barvu do pokoje?“ Bella jen chvíli mlčela, ale potom trochu nejistě odpověděla.

„Víš, já mám tak trochu něco na práci.“ Chvíli jsem si přehrávala ta slova v hlavě, než mi došlo, co se mi snaží naznačit.

„Aha, promiň, nechtěla jsem rušit, pa!“ rychle jsem odpověděla a típla to, aby mohli pokračovat. Demetri celý rozhovor slyšel a zlehka se smál.

„Co jsi čekala? Že budou vážně nakupovat?“ něco v jeho očích a v hlase mi řeklo, že o něčem vím.

„Tys to věděl?“ zeptala jsem se ho i s tázacím výrazem. Stála jsem předním a on seděl na kraji postele.

„Tak trochu to bylo v plánu.“ Nahodil andělsky nevinný úsměv. Bez váhání jsem šla blíž k němu a sedla si obkročmo na něj, těsně jsem se přiblížila k jeho tváři.

„Tak mi ten plán řekni.“ Pošeptala jsem vábivě.

„Já tady, on tam.“ Odpověděl krátce a začal mě líbat, když v tom zase hlasy.

„Jsme sice rády, že jsi zapomněla na Stefana, ale i tak ho, aspoň pro začátek, přestaň líbat!“ Tou bolestí v hlavě jsem se od něho musela odtrhnout a pevně si přitisknout prsty na spánky.

„Nicole? Co se děje?“ zeptal se mě vyděšeně Demetri. Vzpomněla jsem si, proč jsem odešla z Volterry. Bez odpovědi jsem vstala z Demetriho oblékla se a pomalu začala mluvit.

„Demetri… Já… Já… Já už s tebou nemůžu dál být.“ Řekla jsem potichu. Podívala jsem se do jeho tváře.

„Proč?“ zeptal se mě krátce. Musela jsem mu zalhat, bolelo mě to, ale nemohla jsem dopustit, abych ho zabila.

„Zjistila jsem, že tě nemiluju.“ Řekla jsem pevně a rázně, ale v duchu se mi zlomilo srdce. Teď už ale nemůžu zpátky. Čekala jsem na jeho reakci, ale marně, jeho obličej mluvil za vše: byl zdrcený. Chtěla jsem mu něco říct, ale zazvonil zvonek, tak jsem tedy šla otevřít.

Vzala jsem dveře za kliku a v nich stál Stefan a nějaká drobná žena se srdcovitým obličejem, hnědými vlasy a se zářivým úsměvem.

„Ahoj Nicole, tohle je Esme, pomáhala mi při rekonstrukci tohoto domu.“ Zamaskovala jsem své zlomené srdce a mile se usmála.

„Těší mě Esme. Jsem Nicole, ale to vy už asi víte.“

„Taky mě těší.“ Usmála se ještě mileji.

„Pojďte dál.“ Pozvala jsem je a rukou pobídla směr dům. Nakonec vstoupili.

„Tak jak, se vám líbí dům?“ zeptala se Esme.

„Esme prosím, tykejte mi. Cítím se pak staře.“ Usmála jsem se.

„Ale v tom případě, vy musíte tykat mě.“ Usmála se a napřáhla ruku. „Platí?“ dodala. Přívětivě, jsem jí podala ruku i já. „Platí.“ Řekla jsem a usmála se. Věděla jsem, že je upírka, a tak jsem toto téma mohla vynechat.

„Dům je okouzlující, přesně takový, jaký jsem ho chtěla a myslím, že i Bella.“ Odpověděla jsem na již zmiňovanou otázku.

„To jsem velmi ráda, a kde je Bella?“ zeptala se Esme.

„Bella, šla nakupovat s přítelem a myslím, že se tam ještě dlouho zdrží.“ Řekla jsem a v duchu se začala smát.

„Je všechno v tomto domě, tak jak má být, nejste s něčím spokojení?“ zeptala se starostlivě Esme.

„Ne, dům je opravdu bez chybičky, až na můj pokoj.“ Řekla jsem, tak trochu potichu.

„Co se nelíbí, můžeme to změnit.“ Řekla Esme a už vytahovala z tašky návrhy.

„Ne! Nic takového, že bych s ním nebyla spokojena, ale trochu jsem se uhodila do hlavy a je tam trochu větší skvrna od krve, ale myslím, že vymalovat nebude problém.“ Usmála jsem se.

„Aha, nevěděla jsem, že sirény můžou krvácet.“ Řekla udiveně Esme.

„To nevím skoro nikdo. Prokletí nešikovných sirén,“ usmála jsem se na vysvětlenou. „Nepůjdeme si sednout, do jedné z těch velkých společenských místností?“ zeptala jsem.

„Ráda bych, ale musím ještě na Aljašku, navrhovat byt pro další vegetariánský kmen. Moc se omlouvám.“ Omluvila se Esme s milým úsměvem.

„A já musím s ní,“ usmál se Stefan. „Zatím se měj.“ Řekla a otevřel dveře ven.

„Jsem ráda, že jsem tě poznala Nicole; a doufám, že brzy poznám i Bellu.“ Řekla a zamávali mi. Ani jsem neměla šanci odpovědět, jelikož už byli v autě a jeli pryč. Zavřela jsem za sebou dveře, když v tom znovu někdo zazvonil. Povzdechla jsem si a zase dveře otevřela. Ve dveřích stálo pět vysokých, svalnatých kluků. Podle vůně vlkodlaci. Nezmohla jsem se ani na slovo, protože s vlkodlaky nemám moc hezkých vzpomínek.

„Ahoj, jsem Sam Uley tohle je,“ začal po všech ukazovat. „Jacob Black, Embry Call, Paul a Jared.“ Chvíli jsem je pozorovala, ale vzpamatovala jsem se.

„Ahoj jsem Nicole Giampilis the Volturi. Ráda vás poznávám.“ Tentokrát vypadali překvapeně oni.

„Jménem celé rezervace La Push, tě vítám ve Forks, ty asi nejsi upír, že?“ vybalily to na mě takovou rychlostí, že jsem nepostřehla, o čem to vlastně mluví, ale nakonec mi to došlo.

„Ne, jsem siréna. Ani ne upír, ani ne vlkodlak.“ Usmála jsem se.

„Ale upíři tady nějací noví jsou, že?“ zeptal se, Paul?

„Ano, má nevlastní sestra je poloviční upír. Pak je tady ještě její přítel, ten je úplný upír,“ usmála jsem se. „A můj, teď už bývalý přítel, taky upír.“ Vysvětlila jsem, chvíli jim trvalo, než mě pochopili, ale na psy jim to šlo celkem slušně.

„Potom, bychom vás měli seznámit se smlouvou, která se týká upírů, takže tebe a tvé sestry ne.“ V tom ale přiběhl ze shora Demetri.

„Do té věci nekousnu, ani omylem,“ řekl naprosto tvrdě a chladně. „Nejsem vegetarián, jako Cullenovi,“ jeho slova, byla naprosto bezcitná a rozzuřená. „A teď vypadněte.“ Do tohohle jsem musela zasáhnout.

„Uklidni se Demetri! Není to tvůj dům!“ Vyjela jsem po něm. Zuřivě se na mě podíval, vzal bundu, vrazil do vlkodlaků a odešel.

„Omluvte ho,“ řekla jsem klidným hlasem. „Nechcete jít dál?“ zeptala jsem se mile.

„Ne, děkujeme, ale musíme znovu jít chránit rezervaci. Doufám, že se ještě někdy setkáme.“ Řekl Sam a odešel jako první. Potom se semnou rozloučil Jacob, Embry, Jared a nakonec Paul.

„Nechtěla bys dneska někam zajít?“ zeptal se mě s úsměvem.

„No, víš, na večer už něco mám, ale domluvíme se někdy jindy, ok?“ zalhala jsem mu, ale nechtěla jsem mu ublížit, i když jsem mu dala planou naději, a to ho může ranit ještě víc. Jsem krutá, měla jsem mu rovnou říct, že s ním nemůžu být.

„Fajn. Tak zatím.“ Vzal mi ruku a políbil mě na hřbet.

„Podívejte se. Zase toká.“ Zasmáli se všichni. A já jsem se taky musela usmát. Paul sebou škubnul, ale pořád zůstal celkem klidný. Nakonec se usmál a odešel. Na oplátku jsem se na něho taky usmála, zavřela dveře a začala sama sebe znovu proklínat. Proč mu dávám takovou naději? To je fuk, stejně ho už nikdy neuvidím. Šla jsem do pokoje, lehla si na postel pod krvavou skvrnu a do pěti minut usnula.

„Zabila jsi mého bratra! Zabila jsi ho!“ křičel na mě Stefan a bil mě do tváří. Byla jsem slabá, nemohla jsem mu vzdorovat, a tak jsem před ním jen klečela a brečela.

Aro:

Sice jsem byl zaneprázdněn povinnostmi, ale i tak jsem seděl v pracovně a bez jediného pohnutí se díval před sebe. Hlavou se mi honily vzpomínky z doby, kdy Stefan terorizoval Nicole.

Spěchal jsem společně s gardou do domu, ve kterémse to mělo seběhnout.  Díky Viliemovi, který pracně střežil Stefanal, jsem zjistil, kde mám jetl.

Vtrhl jsem do pokoje, odkud šel slyšet pláč, nadávání a mlácení. Vtrhl jsem do toho pokoje a nemusel dlouze čekat. Ani ne za setinu sekundy, byla Nicole v Demetiové náruči, zřejmě omdlela a Stefan byl na druhém konci pokoje, kde ho za krk tiskl naštvaně ke stěně Felix.

„Pusť ho.“ Pokynul jsem děkovně na Felixe. Felix se na mě nechápavě otočil, pak se zuřivě podíval znovu na Stefana, ale nakonec ho pustil. Stefan přede mnou klečel na kolenou s hlavou směrem na zem.

„Co jsi to udělal?!“ vykřikl jsem zuřivě na něho a lehce se naklonil nad něho.

„Zabila mi bratra!“ křikl na mě naštvaně Stefan. Musel jsem uznat, že i já bych měl vztek, kdyby mi někdo zabil bratry, ale i tak šlo o mou dceru.

„Co teď s tebou mám asi udělat?!“ zeptal jsem se ho znovu rozzuřeně. Stefan se mi podíval do očí.

„Pustit mě – za svého bratra jsem se pomstil a musíš uznat, Aro, že i když je Nicole tvá dcera, tak si to zasloužila. Je to tak psáno i v upírských právech a pravidlech, že se mohu pomstít.“ Řekl nasupeně Stefan, a proti tomuto obhájení, jsem nemohl nic namítat.

„Máš pravdu, ale jestli se k ní ještě jenom na dvacet metrů přiblížíš, tak tě bez milosti popravím!“ Doufal jsem, že to bude brát na vědomí, a tak se mu podařilo přežít.

Nicole se další den probudila a nevěřila tomu, co jsme jí řekli a nasupeně odešla. To, že mi nevěřila, měl určitě na svědomí Stefan, a tak jsem se rozhodl to s ním vyřídit, ale už se mi ho nepodařilo najít, a postupem času jsem to vzdal.

Probudil jsem se ze svých vzpomínek, které byli na mě až příliš nešťastné, a dál jsem se věnoval povinnostem.

„Doufám, že ho tentokrát zabijí!“ řekl jsem si potichu pro sebe.

Bella:

S Marcem jsme se rozhodli, že odjedeme už domů, aby se tam náhodou něco nestalo. Dojeli jsme domů, vešli jsme do domu, slyšela jsem televizi v obývacím pokoji od Nicole, a tak jsme se tam vydali. Nicole ležela schoulená do klubíčka na sedačce a “sledovala“ televizi, i když se vlastně dívala úplně mimo ní. Potom jsem si všimla, že je všude spousty kapesníčků, a že vlastně brečí. Marco náhle odešel, asi věděl, že to není téma určeno pro něj.

„Nicole?“ šeptala jsem potichu a opatrně šla k ní. Neodpovídala mi, slzy jí stále stékaly po tváři a ona bez hnutí ležela dál.

„Nicole.“ Tohle jí asi probralo, protože se otřásla a potom ostře zvedla o podívala se na mě.

„Ahoj Bell.“ Řekla mi sklesle a bolestně.

„Nicole, Co se stalo?“ zeptala jsem se jí smutně a sedla si k ní na sedačku.

„Já jsem se rozešla s Demetrim.“ Řekla smutně a její hlas byl plný bolesti. Smutně jsem se na ni dívala a potom objala.

„To bude dobré.“ Šeptala jsem jí do ucha ještě pořád v objetí, ale potom se Nicole odtáhla.

„Ne nebude – přišli tady vlkodlaci, celkem dobře se s nimi povídalo, ale přišel Demetri a vyjel po nich, ať okamžitě vypadnou, řekla jsem mu, že to není jeho dům… no spíš jsem to po něm vyštěkla, on si vzal bundu a rozzuřeně odešel,“ Teď už se rozbrečela. „Já ho miluju.“ Řekla nakonec a hlavu položila do dlaní a začala brečet. Hladila jsem jí po zádech, aby se trochu uklidnila.

„Ale proč ses s ním rozešla, když ho miluješ (?),“ zeptala jsem se, ale nakonec mi to došlo. „Promiň, já zapomněla, že jsi siréna.“  Omluvila jsem, a dál jí hladila po zádech.

Vím, že je to předčasné, alei tak. Jak má skončit povídka? Možnosti: N+D, N+E, N+někdo jiný (xD) B+M, B+E, B+S, B+někdo jiný? Možností je celkem hodně, tak doufám, že to nenecháte, na tom, jak to chci já, protože já nejraději zabíjím, takže: Děkuju moc za přečtení povídky a doufám, že mi necháte komentář! :-*