Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 15. kapitola

15.12.2009 (15:45) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1353×

Sen

Nicole:

Ne, že bych nic necítila, to se nedalo říct, spíš jsem zase umírala. Jen v malých úsecích pokračoval můj sen, má noční můra.

„Prosím! Prosím! Už ne! Prosím!“ Křičím po Stefanovi s pláčem.

„Ale no tak, Nicole, snad bys nechtěla, abych přestal, nebo ano?“ zadíval se mi pevně do očí. Bolest byla ještě horší, ale nejhorší bylo na tom to, že jsem se nemohla bránit, jeho dar, jeho krutost. Nedokázala jsem mu říct ne, můj štít byl moc slabý na jeho dar. Klekla jsem si před něj se všemi svými modřinami a prosila ho na kolenou, aby toho nechal. Plakala jsem a pořád ho prosila, on se jen vítězně usmál a uhodil mě celou svou silou do tváře.

Probudila jsem se. Rozhlédla jsem se po místnosti a naproti sobě vidím Bellu, jak drží Stefana zákeřně pod krkem. Nevím proč, ale musela jsem se ho zastat.

„Pusť ho! Co to děláš?“ zakřičela jsem po Belle. Bella ho rychle pustila a přiběhla ke mně se zděšením ve tváři.

„Nicole, vzpomínáš si, co jsi se Stefanem dělala?“ Ano! Sakra, ten sen. Jak to bylo s tím snem, co se mi to zdálo? Byla jsem se Stefanem v ložnici a spolu jsme se jemně líbali. Ach. Vrátila jsem se do reality.

„Co bych s ním měla dělat?“ zeptala jsem se Belly naštvaně.

„Ublížil ti?“ hned se mě zeptala. Moje podvědomí křičelo ano, ale já jsem si byla jistá, že nic.

„Cože? Proč by měl, a jak by vůbec mohl?“ ptala jsem se vyděšeně.

„No tak Nicole! Vždyť ti ublížil, sakra!“ zařvaly mé pudy, ale já je neposlouchala, tohle by nemohl udělat. Bella se vyděšeně podívala na Stefana, který měl ve tváři vítězný úsměv, odkud ten úsměv znám? Vím jistě, že se mi o něm zdálo, ach ten jeho úsměv.

„Nicole, prober se, sakra!“ Zakřičely pudy. Proč bych měla? Je tak nádherný.

„Tak co se tady stalo?“ vyštěkla jsem najednou ze sebe, ani nevím proč.

„Víš Nicole, tvoje sestřička zešílela. Vrhla se na mě.“ Řekl Stefan nevinně. Něco, mi říkalo, ať mu nevěřím, ale něco říkalo, ať mu věřím.

„Proč jsi to udělala Bello?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Nicole, svírala ses tady v bolestech, a když jsem tě tiskla k sobě, viděla jsem, jak s tebou Stefan třískal o zeď a ty ho na kolenou prosíš, aby toho nechal.“ Řekla Bella vyděšeně. To není pravda, Stefan by něco takového nikdy neudělal.

„O čem to mluvíš? Stefan by něco takového nikdy neudělal, jsi cvok! Jsem už dost dlouho spolu Bello, znám ho.“

„Cože? Jak to myslíš?“ Ježíši, vždyť jsem s ním pořád.

„Já a Stefan jsem spolu pořád, ne snad, nikdy jsem se od něho nehnula dál než dvacet metrů.“ Otočila jsem se na Stefana, ach.

„Nicole?! Co to tady povídáš?“ okřikla mě Bella. Chvíli bylo ticho, ale potom se zeptala.

„Pamatuješ si na Demetriho?“ Demetri? To jméno mi něco říká, ale co?

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. Bella se vyděšeně postavila a utekla.

„Je to blázen.“ Řekl Stefan a podal mi ruku, abych mohla stát ze země. Měl pravdu on, by mi nic takového nikdy neudělal.

„Nicole! Uteč! Uteč od něj!“ Zaječely mé pudy znova.

„Nechte mě! Vždyť je krásný a gentleman, nikdy by mi nic neudělal!“ Okřikla jsem je na oplátku já.

„Tak dobrá, ale my jsme tě varovaly.“ Odsekly mi a dál už se neozvaly. Připadala jsem si jako Johanka z Arku, která slyší hlasy. S tím rozdílem, že já nejsem svatá, ale prokletá a už vůbec ne panna.

„Máš hlad?“ zeptal se mě Stefan.

„Abych pravdu řekla, ne.“ Svůdně jsem se na něj usmála.

„Jdeme ke mně?“ zeptal se mě opatrně a vábivě Stefan.

„A nebude ti vadit, že tě všichni uvidí, jak vycházíš z dámských toalet?“ usmála jsem se a chytla ho za ruku.

„Tak na to jsem nepomyslel, ale co? Beztak budou jenom žárlit.“ Usmál se a hrdě semnou vyšel z toalet. Nikdo to ale naštěstí neviděl, tedy doufám. Vyšli jsme ruku v ruce na parkoviště a nasedli do jeho auta. Věděla jsem, že Bella odjela, takže nemělo cenu se o ni zajímat. Vyjeli jsme za Stefanem. Nic jsem neříkala a věnovala se míhající se krajině.

„Jeď domů!“ křikly mé pudy.

„Tak vy toho nenecháte?“ Zeptala jsem se.

„Nicole, trochu začni uvažovat nad tím, proč se ti zdají ty sny, sakra!“ Okřikovaly mě.

„Jsou to jenom sny!“ Obránila jsem Stefana. Připadala jsem si dost divně, když jsem se hádala sama se sebou.

„Děje se něco?“ zeptal se mě Stefan.

„Ne, nic, v pohodě.“ Odpověděla jsem mu a usmála se na něj.

„Jak to, že nic? Nicole on se tě pokoušel zabít! Jestli tomuhle říkáš nic, tak potom nechápeme, co pro tebe znamená něco! Dej na naše rady!“ Křičely mi v hlavě.

„A proč bych měla? Kvůli vám se moje matka zabila! A to jen proto, že dala na ty vaše blbé rady!“ Tohle ty hlasy, na chvíli odmlčelo.

„Ne, tak to nebylo Nicole. My jsme radily tvojí matce, aby zabila tebe, v tom je rozdíl!“

„A proto se mě teďka snažíte zachránit?“ Zeptala jsem se.

„Asi ano.“ Odpověděly krátce. Díky bohu konečně ticho.

„Věř, že to má svůj důvod.“ Zase začaly.

„Sakra, už mlčte!“ Okřikla jsem je rozzuřeně v hlavě.

„Kdyby nás poslechla, nemusela ses tady s námi dohadovat, jak blázen!“ Tohle trochu zabolelo.

„Promiň.“ Omluvili se, Když jim došlo, jak mi ublížily. Stefan zastavil.

„Nicole? Jsi v pohodě?“ zeptal se mě celkem ustrašeně.

„Ne, necítím se moc dobře. Zavezl by si mě domů, prosím?“ zeptala jsem se ho. Na odpověď nastartoval auto.

„Jasně, že jo.“ Usmál se a rozjel se. Pudy už se neozvaly, takže jsem se mohla plně věnovat míhající se krajině. Strom, strom, kytka, kytka, strom, kytka, strom, strom a pořád dokola. Normální člověk, by asi v takové rychlosti viděl jenom čmouhy, ale já jsem mohla vidět každý malý detaily květiny, nebo stromu. Miluju přírodu, protože jí už není tolik, jako kdysi, kdy byly lesy všude, kam ses podíval, květiny rostly všude a nikomu to nevadilo a to nejen sedmikrásky, nebo pampelišky, ale i planě rostoucí růže, které zdobily každou zahrádku, ach ta renesance. To nádherné období plné květin, básníků, pěvců, čarodějnic, kacířů a katolíků. Normální člověk by se smál, že tahle doba byla spíš brutální, než romantická, ale to by jí musel zažít, aby poznal, o čem vůbec mluví. Nebylo zas až tak strašné, i muži byli nádherní a to nejen pár z mnoho, ale musím uznat, že skoro každý. A ti králové, ach.

František I. nádherný muž, ne jak na nějakém obraze v dnešním světě. Obrazy strašně skreslovaly a právě to nejkrásnější. Františkovi podlehla každá žena, samozřejmě kromě mě, i když musím uznat, že nemyslet na něho, na jeho krásu a aroganci, bylo těžké. Věděl jak získat ženu. Až na tu válku s Anglií. Jindřich VIII. sic další krasavec, ale točil se za kde jakou sukní. Měl víc bastardů, než Marie Terezie dětí.

A můj nejlepší přítel Da Vinci. Mohla jsem mu říct cokoliv, co mě tížilo, a on mi vždy poradil, jak se s tím vypořádat. Pomáhala jsem mu kreslit jeho díla a vytvářet vynálezy. Za to, co pro mě dělal, si to zasloužil. To on mě naučil přírodní vědy, fyziku, astrologii, malířství, sochařství, anatomii, matematické vědy, hrát na hudební nástroje, zpívat a také mě naučil francouzštinu a španělštinu i základy angličtiny. Ne, že bych neuměla Francouzky, ale Leonardo mi jí vysvětlil tak, že by to pochopilo i malé dítě. Byl to výborný učitel.

„Jsme na místě.“ Vytrhl mě Stefan z mých vzpomínek.

„Děje se něco?“ zeptal se mě vyděšeně.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se ho na odpověď zase já a sledovala jeho výraz.

„Máš tvář plnou slz.“ Řekl mi a podal mi kapesník. Vzala jsem si kapesník od něj, ale prvně přejela rukou přes tvář, abych měla jistotu a opravdu. Vůbec jsem si neuvědomila, že pláču. Utřela jsem si tvář kapesníkem a usmála se na Stefana.

„Díky za odvoz a za kapesník.“ Poděkovala jsem a dala lehký polibek na tvář.

„Zítra ve škole.“ Usmál se na mě mile, zatím co já jsem už vylézala z auta.

„Jo, tak zatím!“ řekla jsem a zavřela dveře. Rovnou jsem se vydala domů a vpadla do pokoje. Batoh jsem odhodila do kouta a lehla na postel, ne, že bych to potřebovala. Až teď jsem cítila, jak mi z očí padají slzy. Vzpomněla jsem si na ty šťastné dny, kdy jsem vesele běhala po louce…

Všude nádherně rozkvetlá louka. Květiny se nádherně barevně proplétaly, slunce zářilo vysoko na bledě modré obloze, kde bezstarostně létali ptáci. Utíkala jsem se smíchem mezi květinami. Mé šaty byly pro chudé, ale byly nádherné, utíkala jsem, utíkala, smála se a šťastně křičela. Teplý letní vítr se mi jemně zaplétal do mých vlasů.

„A mám tě!“ křikl a objal zezadu, tak abych se nemohla ani hnout.

„To není fér!“ otočila jsem se k němu čelem. Jeho krásné nakrátko ostříhané hnědé vlasy, jeho nádherně zbarvené oči do hnědé a jeho nádherný úsměv, plný lásky.

„Fér? Já ti povím, co není fér, smíchat mojí krásně čistou žlutou barvu s modrou, chceš, aby se Leonardo znovu rozhněval?“ zeptal se mě.

„Ano, to je pak s ním největší zábava.“ Odpověděla jsem s hlasitým smíchem, „Raději vem nohy na ramena.“ Řekla jsem pobaveně. Pochopil, o čem mluvím a rozběhl se, nechápala jsem, kde se v něm ta rychlost bere, nikdy mi takhle rychle neutíkal. Rozběhla jsem se co nejrychleji za ním. Byl dost přede mnou, ale začal zpomalovat; využila jsem situace a nabrala ještě větší rychlost, když v tom se s radostným úsměvem otočil. To jsem nečekala a nestihla zabrzdit, skočila jsem na něho a povalila ho do vysoké trávy. Bolestí zasyčel, ale potom se začal smát semnou.

„Tohle bolelo.“ Řekl mi a převalil se tak, aby mohl být nahoře on a začal vášnivě líbat, samozřejmě jsem mu polibky oplácela. Chtěl mi sundat šaty, když v tom Leonardo zakřičel na celou louku.

„Heuréka!“ Nasupeně jsme se od sebe odtrhli.

„Dědek jeden bláznivý, na co zas přišel?“ zeptal se naštvaně Antonio, když jsme se tou nádherně vonící a rozkvetlou loukou vraceli.

„Možná zdokonalil to svoje kružidlo.“ Zasmála jsem se a Antonio semnou. Došli jsme do dílny, Leonardo vesele skákal a na jeho tváři byl, jak jinak, než blažený úsměv.

„Vymyslel jsem anemometr!“ Podívali jsme se zvědavě na stůl, kde ležela nějaká divná železná věc.

„Promiň, ale k čemu to je?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Na měření.“ Odpověděl mi radostně.

„Není to nějak malé?“ zeptal se zase Antonio.

„Je to na měření směru větru“ ukázal na jeden z kalíšků „tady foukne a začne se to točit.“ Vysvětloval.

„A to jen proto, že do toho foukne, poznáš, odkud vane vítr?“ zeptali jsme se s Antoniem najednou. Leonardo se začal smát.

„Tak nějak. A copak jste dělali vy dva? Doufám, že jsi Antonio dokončil ten obraz.“ Zeptal se Leonardo. Sklopila jsem zahanbeně zrak k dřevěné podlaze.

„No…“ snažil se z toho vyvlíknout Antonio, „tak trochu mi došla žlutá barva.“ Cítila jsem, jak se na mě Leonardo krutě dívá. „Teď bude malér.“ Pomyslela jsem si, a taky že jsem měla pravdu. Leonard se nadechl, aby mi něco mohl říct, ale v tom…

„Nicole? Nicole prober se!“ Na povel jsem tedy otevřela oči. Cítila jsem pod sebou mokrý polštář. Podívala jsem se nahoru a uviděla Demetriho.

„Demetri!“ vykřikla jsem šťastně. A natáhla se k němu, abych ho mohla obejmout. Pochopil, o co se snažil a už si sedl na postel a objal mě.

„Co… Co tady děláš?“ ptala jsem se nervózně.

„Aro, mě posílá kvůli Stefanovi.“ Zlověstně jsem se odtrhla z jeho náruče.

„A proč?“ zeptala jsem se naštvaným tónem.

„Promluvíme si o něm někdy jindy, ano?“ zeptal se mě tónem, jaký používal, často Aro.

„Proč jsi plakala?“ zeptal se mě s láskou a něhou. Neviděla jsem ho jeden den a už jsem z něj byla mimo.

„Já… Zdálo se mi…“ nedokončila jsem větu, kterou jsem stejně ani nemohla dát dohromady, když v tom do pokoje vešla Bella s Marcem.

„Dobré ráno ospalče.“ Řekla Bella s radostným a upřímným úsměvem, Marco jí jen držel za ruku a kývl na mě na pozdrav.

„My půjdeme.“ Řekla Bella vesele.

„A kam?“ zeptala jsem se jí, protože jsem nechápala, kde by tady jela.

„No přece do Seattlu.“ Usmála se Bella a už byla pryč. S Demetrim jsme se začali nechápavě smát.

„Chudák Marco.“ Řekla jsem.

„To je pravda.“ Řekl na to Demetri a začal se ke mně naklánět. Najednou mi ale začalo kručet v břiše. Demetri se zábavně odtáhl.

„Přinesu ti něco k jídlu.“ Řekl a letmo mě políbil.

16.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 15. kapitola :