Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 13. kapitola

21.11.2009 (07:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3003×

První den

Nicole:

Po důkladném zkoumání našeho domu, jsem se rozhodla splnit slib, který jsem dala a rozhodla se vyjet koupit nové auta.

V obchodu:

Bella se ihned rozběhla ke krásnému růžovému autíčku.

„Ten je nádherný!“ vykřikla a okamžitě do něj už zkušebně nasedala.

Bellino autíčko

Jakmile jsem to auto uviděla, tak jsem si rychle nasedla k Belle.

„Fajn, že je růžové.“ Řekla Bella.

„Jo, konečně pořádná barva, jak má být.“ Dořekla jsem to a začaly jsme se smát.

„Chtělo by to taky něco se střechou.“ Dodala jsem a začala vybírat.

„Stačí něco normálního, co by zapadlo mezi ostatní auta.“ Říkala jsem, jakmile jsme se pustily do výběru. Do očí mi vletěl naprosto nádherné auto, těžko říct, jaká značka, ale to podstatné to mělo: střechu.

"Normální" auto Nicole

„Co tenhle?!“ zakřičela jsem na Bellu tázavě. Bella se postavila vedle mě a tiše sledovala auto. Po půl minutě se pustila do hlasitého smíchu.

„Už vidím, jak to auto zapadne na normálním parkovišti. Možná zapadne jako perla mezi brambory.“ Dostala ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„No hold, budou to muset přežít, že někdo má lepší auto než oni.“ Dodala jsem po hlasitém smíchu s Bellou.

„Ještě ty si vyber nějaké auto, ať můžeme pro oblečení. Bella se rozhlédla, pak se jí rozzářily oči a radostně vykřikla.

„Tohle mi postačí.“ A ukázala prstem na nádherné a přitom podobné auto, jaké mám já.

Druhé Bellino autíčko

Souhlasila jsem a pro jistotu jsme se s Bellou dohodly, že budeme mít ještě jedno auto pro případ nouze. Takže za oběť padlo další nádherné autíčko.

Auto pro případ nouze

Účet byl za ta nádherná autíčka vysoký, i když je to pochopitelné, protože jsme vybraly jen ty nejdražší. Prodavač se nabídl, že nám auta doveze, a protože byl večer, nemohly jsme nic jiného, než souhlasit. Vyrazily jsme domů. Nákupy se odložili, na dnešek toho bylo až moc a já byla unavená. Auta nám přivezli, takže jsem si mohla dát klidnou koupel a rychle do hajan. Ještě než jsem usnula, jsem měla v hlavě jedno-Stefana. Proč jsem ho vlastně opustila? Sakra, nemůžu si vzpomenout. Zítra se ho budu muset zeptat, i když to vyzní divně. Sakra, vždyť to bylo něco důležitého! Náhle jsem však ztratila nit a usnula.

Jsem v tomto domě, ale je prázdný. Všude bílá stěna, ale já jen stála a koukala před sebe. Uvnitř mě byla zlost, úzkost a také strach. Tahle místnost byla pro mě nebezpečná. Chtěla jsem odtud pryč, ale nohy mě neposlechly. Začala jsem plakat a ani nevím proč. Snažila jsem se alespoň pohnout z místa, ale po pár minutách mě to přestalo bavit a vysílená jsem padla k zemi. Plakala jsem, vzlykala a pořád dokola. V tom jsem uslyšela něčí kroky ve vedlejší místnosti. Zmocnil se mě strach. Nohy mě najednou poslechly, vymrštily nahoru a utíkaly přes celou místnost, když v tom jsem zavadila o Stefana. Byla jsem kupodivu vystrašená. Byla mi zima a Stefan mě jen s vítězným a škodolibým pohledem držel jednou rukou pevně u sebe a druhou rukou mi hladil tvář.

„Pusť! To bolí!“ vykřikla jsem, když jeho sevření bylo až moc pevné, ale on mě neposlechl. Rozběhl se proti stěně a mě tím tak silně praštil o zeď. Ozval se ze mě bolestný sten.

„Ty bastarde!“ vykřikla jsem zuřivě na něj, ale on se pořád jen smál. Vzal mě a hodil přes celou místnost, až jsem narazila do stěny.

V tu chvíli jsem se probudil rychlým pohybem do sedu. Rychle a nahlas jsem vydechovala a snažila se uklidnit. Byla jsem naprosto zpocená i peřina byla mokrá. Co to bylo? Ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na hodiny. Bylo pět ráno. Věděla jsem, že neusnu, a tak jsem se vydala dokoupeny smít ten pot. Po sprše se mi ulevilo a já se začala připravovat do školy. Samozřejmě až po jídlu. Šla jsem do kuchyně a první, co jsem viděla, jsem dala do pusy. Chutnalo to jako jablko, takže by to mělo být jablko.

S jablkem v puse jsem se vydala k šatníku. Chtěl jsem si vybrat oblečení do školy, ale moc na výběr jsem neměla. Budu muset zajít nakoupit. Ze skříně jsem vzala černé džíny k tomu nádherné bílé tričko a černou mikinu. Nesměly chybět krásné černé lodičky na patnácticentimetrovém podpatku. Tohle je přímo ráj pro mě. Šla jsem do obýváku a pustila si televizi. Po chvíli jsem usoudila, že je to nuda, ale to už přišla za mnou do obýváku Bella.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala se mě.

„Jasně, ale jakým autem jedeme?“ nebyla jsem si jistá, jestli vůbec pojedeme spolu, ale zeptat jsem se mohla.

„Mě je to jedno. Třeba tím tvým sporťákem? Ještě můžeme tím mým.“ Navrhla.

„Fajn, tak jedeme?“ zeptala jsem se. Bella kývla, a tak jsme se sebraly a vyrazily do školy. Cesta trvala jenom chvíli a už jsme se blížily k parkovišti, kde jsem musela ubrat rychlost, abychom nebyly tak nápadné, ale ani to zpomalení nepomohlo. Jen co jsme vystoupily z auta, hned se na nás všichni museli se zaujetím dívat. To si vážně mysleli, že jsou nenápadní? Rychlým krokem a za doprovodu zvědavých pohledů jsme došly do jakési budovy, kde nám měli dát rozvrh a mapu školy. Musím uznat, že na to jak byla školy celkem malá, byla vážně složitá. Mapu jsem podala Belle se slovy.

„Já se v ní nevyznám!“ proklínala jsem ten malý lísteček s náčrtkem školy. Bella se na mě podívala a kohoutky jí začaly cukat směrem nahoru.

„A nebude to tím, že jí máš ještě složenou?“

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně. Já mám černý vlasy a chovám se jako blondýna? Bella se usmála a rozložila ten malý papírek a podala mi ho nazpátek.

„Zkus to teď.“ Papírek jsem od ní vzala. Sakra. Měla pravdu.

„Nemají to dělat, tak složitý. Kdo to má sakra vědět, že to má první rozložit.“ Nadávala jsem a na Belle šlo poznat, že opravdu už smích zadržovat dlouho nemůže.

„No, dojde to těm, co logicky uvažují.“ Řekla a polkla smích.

„Dovol.“ Odvětila jsem jí.

„Dovolím.“ Odpověděla mi na to.

„Hele, přeskočíme toto téma, ano?“ Podívala jsem se na ní.

„Fajn, bez problému.“ Řekla Bella a pokrčila rameny.

„Jo, a abych nezapomněla, teď jsi Bella Giampilis the Volturi, jen tak mimochodem.“ Bella vypadala překvapeně.

„To se v životě nenaučím říkat to takhle rychle.“ Podívala jsem se na ní.

„Promiň, jenom bychom se měly vydávat za úplné sestry se vším všudy.“ Mrkla jsem a usmála se.

„A stačí, když budeš říkat, že jsi Bella Giampilis.“ Bella začala vypadat spokojeně. Šli jsme na první hodinu. Učebna historie, výborně, žiju už nějaký ten pátek, takže tohle by mi dělat problém nemělo. Vešly jsme po zvonění do třídy, samozřejmě na nás všichni zíraly, ale na to jsem už byla zvyklá a věřím, že si i Bella zvykne.

„Dobrý den.“ Pozdravily jsme jednohlasně profesora.

„Dobrý den. Vy jste slečny Nicole a Bella Giampilis the Volturi, je to tak?“ řekla mile profesor.

„Ano.“ Odpověděly jsme zase jednohlasně.

„Volturiovi, slavný italský rod, pokud se nepletu, že ano?“ řekl profesor. Tohle jsem s Bellou nečekala. Jak to může vědět? Bella nebyla schopná odpovědět a vyděšeně plná zmatku se na mě podívala. Rychle něco řekni Nicole!

„Ano.“ Dostala jsem nakonec ze sebe. Na tom profesorovi mi něco nesedí. Jenže co?

„Ten rod sám o sobě píše historie, takže doufám, že budete pilné žačky.“ Řekl přátelsky a podal nám oběma učebnice. Mile, ale vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Posaďte se prosím.“ Pobídl nás profesor. Neměly jsme moc na vybranou. Já si sedla dozadu vedle nějakého zřejmě od pohledu vysokého kluka s hnědými vlasy a medovými oči. Posadila jsem se a najednou mi něco došlo. Podívala jsem se na něj. Ty oči, ta pleť. Zaposlouchala jsem se do jeho tlukotu srdce, abych něco uslyšela, ale nic. Sakra, upír. Podívala jsem se rychle na Bellu, které měla úplně to samé dilema. Sakra. Najednou jsem ucítila, jak se do mé hlavy snaží něco dostat. Hned jsem pochopila, kdo za to může. Uvolnila jsem štít a rozhodla se, pěkně mu vynadat.

„Nelez mi do hlavy, je to neslušné.“ Řekla jsem mu v duchu a okamžitě zase zprovoznila svůj štít. Cítila jsem, jak se napnul. Počkat, neříkal Stefan, že se dneska uvidíme ve škole? Kde je?

„Otevřete si prosím knížky, tento rok se budeme převážně zabývat řeckou mytologií. Prosím o pozornost v mých hodinách. Takže, je tady pár mytických postav…“ dál jsem ho už přestala vnímat a v knize jsem si našla krátký článek o sirénách.

Ten večer  před naším odjezdem pod pečetí naprosté mlčenlivosti mi prozradila Kirké, že než se dostaneme k ostrovu Thrínakii, kde se pasou stáda boha Hélia, na nás čekají ještě dvě velká nebezpečí: ostrov Sirén, těch napůl lidských a napůl ptačích bytostí, které lákají nezkušené plavce líbezným zpěvem, a těm, kdož se jím dají obloudit a vystoupí na pevninu, vysávají krev z těla.

Fuj! Co si to o nás myslí? Já bych nikdy do pusy lidskou krev nedala a už vůbec ne, jako upír! Blbý Řekové! A jak to myslí napůl lidských a napůl ptačích bytostí? Já jsem celá lidská! To mám mít jako dole nějaké ptačí nohy? Divím se, že upíři nepromění celé lidstvo! Takové žvásty! Uklidni se Nicole! Klid! Řvala jsem na sebe v duchu. Uviděla jsem Bellu, která si mě ze třetí lavice prohlížela, a šlo poznat, že zadržuje smích. Fajn, tak tahle si už článek přečetla. Fakt, výborný.

Přestala jsem na to myslet a věnovala se nudnému výkladu učitele. Chvílemi jsem se dívala na toho vedle sebe; vypadal dost napjatě. Ti chlapi to mají těžký.

„Slečno Giampilis, víte něco o řecké mytologii?“ díval se upřeně profesor na mě. Na jeho otázku jsem si v duchu odpověděla.

„Jo, že si vymýšlí!!“ ale tohle jsem samozřejmě říct nahlas nemohla, a tak jsem odpověděla jedinou věc.

„Ano, velmi mnoho.“ Odpověděla jsem s umělým úsměvem. Celá třída se na mě nechápavě podívala, dokonce jsem slyšela jednu holku, jak říká té druhé.

„Určitě si vymýšlí! Beztak se chce předvést.“ Bože, to nemůžu vědět aspoň něco o historii?

„Tak co o ní potom víte?“ Zeptal se mě profesor. Chvíli jsem uvažovala, jak co nejstručněji a zároveň nejdetailněji mu to říct.

„Řecká mytologie sestává z vyprávění o řeckých bozích, polobozích a bájných hrdinech, která se nejprve předávala ústní básnickou tradicí a tvoří součást starořeckého polyteistického náboženství. Řecký mytologický systém byl později v upravené podobě přejat římskou mytologií. Při studiu řecké i římské mytologie je třeba brát v úvahu jednak to, že řada bájí existuje v různých variantách, jednak to, že řečtí a římští bohové sice často tvoří vzájemné protějšky, nejsou však vždy úplně totožní.“ Vyhrkla jsem najednou ze sebe. Tímhle jsem učitele posadila na bobek.

„Mám pokračovat?“ řekla jsem znuděně, protože to byla nuda.

„Není potřeba. Vím, že o tom víte své.“ Ujistil mě profesor a pokračoval.

„Nyní vám rozdám schéma, které byste se měli naučit, snažil jsem, se co nejpřehledněji to jde.“ Všem nám pak rozdal schéma.

I když, jsem bohy uměla nazpaměť, tak tohle mi dalo zabrat, co to je? Na první pohled jsem to pochopila celkem dobře, ale po zkoumání jsem usoudila, že je to divné. Jenže to do mých myšlenek zazvonilo. Já si konečně oddychla a ten kluk co seděl vedle mě, vyletěl ihned na chodbu. Moje intuice se nemýlila: fakt divný upír. Bella a její cukavé koutky úst směrem nahoru, byla hned u mě.

„Tak jak šla hodina?“ zeptala se mě s utajeným dechem, aby se nerozesmála.

„Ty jsi to četla, že?“ Zeptala jsem se jí. S jemným zadrženým smíchem mi kývla.

„Co máme další hodinu?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Matiku, španělštinu a tak dále.“ Řekla Bella nakonec, protože se jí přestalo zřejmě chtít všechno vyjmenovávat.

„Takže nebudeme mít moc společných hodin, co?“ zeptala jsem se.

„No, co se dá dělat.“ S těmito slovy jsme vyšly na chodbu. Hodiny bez Belly byly celkem nudné, ale jinak to ubíhalo rychle. A já se začala těšit na oběd.

14.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 13. kapitola :