Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volterovi ženy - 11. kapitola

14.11.2009 (20:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1487×

Let

Nicole:

Sedělo se mi pohodlně. Aby tak ne, když všude byly letušky a dodávaly k tomu všemu luxusu i harmonii. Bella seděla hned vedle mě a kupodivu, byla uvolněná.

„Letěla jsi už někdy letadlem?“ zeptala jsem se, protože mi přišlo divné, že by někdy vystrčila paty z Volterry.

„Ne, proč?“ zeptala se m bezstarostně.

„No, já jen, že jsi na svůj první let poněkud klidná.“ Odpověděla jsem jí na otázku trochu udiveně.

„Vždyť se mi přece nemůže nic stát, ne?“ usmála se a mrkla na mě, tak jak to dělám vždycky já.

„To máš vlastně pravdu.“ Usmála jsem se na ní, tak jak se vždycky usmívá ona. Letuška začala s bezpečnostními pokyny.

„Dámy a pánové…“ dál už jsem neposlouchala a začala jsem uvažovat nad Demetrim. V hlavě mi pořád zněl ten jeho nádherný hlas a přímo před očima jsem viděla každý jeho sval. Je zvláštní, že mu to Aro, vysvětlil tak, že mě nechal jít jen se slovy „Miluju tě.“ a s nádherným polibkem, tak daleko od něj.

„… přejeme příjemný let.“ Dokončila letuška své povídání. Zanedlouho se letadlo rychle rozjelo a my jsme vzlétli. Stoupali jsme, stoupali až světýlko, které značilo zapnout se, náhle zhaslo. Podívala jsem se na Bellu, která se smutně dívala do jednoho místa.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, jako pravá starostlivá sestra.

„Nic.“ Odpověděla mi ledabyle.

„No tak, vím, že se něco stalo, poznám to na tobě.“ Řekla jsem mile a povzbudivě.

„Já jen… Já nemůžu uvěřit… Nemůžu uvěřit, že mě Marco, pustil tak snadno. Bez jediné prosby, jediného přemlouvání. Jenom mi řekl, že pokud je to mé rozhodnutí, bude ho respektovat.“ Řekla a ukápla jí slza. Bylo mi jí líto.

„Možná to mělo své důvody.“ Snažila jsem se jí povzbudit.

„Vážně? A jaké?“ zeptala se mě nevěřícně. Tak na tohle jsem neměla odpověď.

„No…“ Dostala jsem ze sebe, ale díky bohu mi skočila do řeči letuška

„Něco k pití?“ zeptala se milým hlasem, a i když jsem byla otočená na Bellu, věděla jsem, že má na tváři milý úsměv. Otočila jsem se k ní čelem a padla úžasem. Byla to siréna jménem Elizabeth. Na pozdrav jsem jenom nepatrně kývla hlavou.

„Ne, děkuji. Co ty Bell?“ otočila jsem se na Bellu.

„Máte něco silného?“ zeptala se, jako alkoholik.

„Ano, samozřejmě, třeba tato tequilla?“ usmála se tázavě na Bellu. Elizabeth má dar vymazat paměť, a to i malé nepatrné úseky a pozná, jak se kdo cítí. Byla velmi dobrá ve svém používání darů a tohle se rozhodla používat pro dobro, za což jí velice chválím. Elizabeth podala Belle skleničku a Bella si jí s úsměvem vzala do ruky.

„Děkuji.“ Řekla Bella, když položila skleničku před sebe na stolek

„Není zač.“ odpověděla Elizabeth a začala se věnovat dalším cestujícím. Následující půl hodiny, bylo ticho a Bella se ještě ani nenapila ze své skleničky. Ale za chvíli zřejmě už dostala žízeň, a tak se začala natahovat pro skleničku, když v tom ze sedačky vyskočil terorista s pistolí v ruce.

„Nikdo se ani nehne!“ křičel. Bella se ho tak lekla, že skleničku převrhla na sebe. V letadle bylo ticho, jen jediná mokrá Bella začala klít.

„Sakra! Blbý terorista!“ Každý se na ní s údivem a šokem podíval. Dokonce i já jsem byla šokovaná.

„Neboj, já se za tvé tričko od Gucciho pomstím.“ Řekla jsem tak potichu, že i v tom tichém letadle, to mohla slyšet jenom Bella a Elizabeth.

„To doufám!“ odpověděla mi Bella. Vstala jsem ze sedačky. Terorista na mě s údivem zíral, ale pak na mě namířil pistolí. To mě trochu znervóznělo, ale nedala jsem se.

„Tobě asi nedochází, že je tohle teroristický útok, že?“křičel, ale já se mu jen vražedně dívala do očí a poslala mu v myšlenkách.

„Vezmeš pistoli, přiložíš si jí k hlavě a zmáčkneš spoušť.“ Sakra. Zase ty moje pudy! Připadala jsem si, jako obluda, ale za to tričko si to zasloužil. Terorista odstoupil k hlavním dveřím a udělal to, co jsem mu řekla. Ozvala se rána a tělo teroristy padalo bezmocně na zem. Fuj! Všichni byli zděšení a překvapení, jen já se otočila na Elizabeth a dala příkaz k mazání myšlenek. Rychle jsem si sedla k Belle, která byla vyděšená. Opatrně jsem jí položila ruku na rameno a řekla.

„Chceš vymazat paměť? Tohle si nebudeš muset pamatovat, pokud ti to přijde odporné.“ Bella se na mě podívala a kývla.

„Elizabeth?“ zeptala jsem se nahlas.

„Hned tam jsem.“ Poslala mi Elizabeth v myšlenkách.

„Já jen doufám, že to nebolí.“ Chtěla jsem odpovědět, ale to už mluvila Elizabeth.

„Neboj, nic neucítíš, jen mi podej ruku.“ Řekla s milým úsměvem. Bella jí poslechla a opatrně podala ruku. Za pár vteřin byla Bella hotová a vůbec nic si nepamatovala. Chvíli se divila, proč má mokré tričko, ale všechno jsem jí vysvětlila a za chvíli, jsme měli přistávat.

„Dámy a pánové, za okamžik budeme přistávat. Děkujeme, že jste si vybrali naše aerolinky a přeje příjemný den.“ Náhle se světla, které značily zapnout se, se rozsvítily a já jsem tedy udělala to, co po mě chtěli. Letadlo se zhouplo a my začali klesat.

„To je nepříjemné.“ Řekla Bella tiše.

„Ano, to je.“ Odpověděla jsem jí s úsměvem. Konečně jsme měli pevně kolečka na zemi a už jsme stáli. Zanedlouho jsme vyšly z letadla, prošly celní kontrolou a už si to mířily na parkoviště, kde na nás čekal někdo, koho jsem vůbec nečekala. Okamžitě jsem zapomněla na Demetriho a vrhla se mu kolem krku.

„Stefane!“

„Nicole!“ nadzvedl mě a točil se semnou.

„Tak dlouho jsem tě neviděla.“ Řekla jsem smutně.

„Je důležité, že jsi tu zase semnou lásko.“ Při těch slovech jsem uslyšela Bellu, jak si hlasitě odkašlala.

„Promiň. Bello, tohle je Stefan, Stefane, tohle je Bella.“ Seznámila jsem je.

„Těší mě.“ Řekl mile Stefan a podal Belle ruku.

„I mě těší.“ Řekla s milým úsměvem Bella.

„Odkud se vlastně vy dva znáte?“ zeptala se Bella. Stefan se usmál a odpověděl.

„Potkal jsem jí, hned jak odjela z Volltery. Stačil jeden pohled a já se do ní zamiloval.“ Usmál se na mě a objal mě kolem pasu. Bela se uměle usmála a řekla.

„Něco mi budeš muset Nicole vysvětlit.“ Nechápavě jsem se na ní podívala, ale ona mi jen řekla.

„Teď to prosím neřeš.“ Nastala chvilková odmlka, ale poté promluvil Stefan.

„Nechcete vidět své nové auto a doklady?“

„Jasně!“ řekla jsem s velkým nadšením i Belle se rozsvítily oči.

„Vidíte tam ten zelený jeep? Tak ten je váš. Doklady a různé jiné papíry máte v autě a dům máte, tam kde vždycky. Ty víš kde Nicole, že?“ podíval se na mě s milým a nevinným úsměvem.

„Děkuju, lásko.“ Řekla jsem nakonec.

„A kdy se uvidíme?“ zeptala jsem se Stefana, protože mi bylo jasné, že dnes to nebude možné.

„Zítra ve škole.“ Mrkl na mě a usmál se na Bellu. Bella mu úsměv spolu semnou oplatila a potom musel Stefan odejít.

„Já vás nebudu zdržovat.“ Řekl a políbil mě na rozloučenou.

„Pá lásko, zítra ve škole. Ahoj Bello.“ Hned jak odešel, jsme se i my vydaly k autu. Musím uznat, že to byl skutku nádherný jeep.

Auto Nicole a Belly

Nasedly jsme do něj a já ještě řekla.

„Peněz máme dost, takže určitě koupíme ještě nějaké auta.“ Mrkla jsem na Bellu, která se usmála.

„Jak řekl Felix. Být bohatý se vyplácí.“ Řekla a zasmály jsme se tomu. Nastartovala jsem auto a vyjela z parkoviště k našemu novému domu.

12.kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volterovi ženy - 11. kapitola :