Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já - 10. kapitola

26.10.2011 (18:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3144×

Vzala jsem Jasperovi papír z ruky a přečetla si název městečka, ve kterém budeme žít. Je to malé město na jihu Aljašky, které se jmenuje Destiny. Jak trefný název. Podívala jsem se na obrázky domu, který nejspíš bude náš, a okouzleně jsem vydechla. Velká vila obklopená lesem a sousedící s malou říčkou. Pro Rose to bude to nejkrásnější místo, kde může vyrůstat. Pohladila jsem fotku a podívala se na Edwarda. Zamilovaně na mě hleděl a nepatrně kývl hlavou. Usmála jsem se a také kývla hlavou. Můj snoubenec se otočil na svého bratra a věnoval mu jeden vděčný úsměv.

„Tak panstvo, myslím, že se budeme stěhovat,“ řekl Edward a Rose se na něj zvědavě podívala. Její otec k ní došel, vzal jí do náruče a seznamoval ji se vzniklou situací. Malá ho pečlivě poslouchala a svá velká kukadla měla úžasem do kořán otevřená. Když dopověděl, malá se na něj zakřenila a velitelsky ukázala na mě. Edward mi ji podal a já si ji prohlédla. Opět jsem na ní zaznamenala jisté změny. Barva očí již byla totožná s mou a vlásky šly do bronzového odstínu po svém otci. Malé rtíky nabíraly odstín růží, které pěstuje její babička v zimní zahradě. Ručičku, kterou měla položenou na svém bříšku, zvedla a položila mi ji na tvář.  Dostala jsem malou ranku a trochu se zatřásla. Nebolelo to, ale šimrala mě celá tvář. Viděla jsem svou tvář, ale z pohledu mé malé dcerky. Jejíma očima jsem viděla vzniklou situaci a cítila její radost z nového domova. Když její ručička spadla zpátky na její malé tělíčko, unešeně jsem vzdychla. Má další dar.

„Edwarde, malá má další dar. Právě mi ručičkou sáhla na tvář a já jsem viděla všechno jejíma očima,“ řekla jsem a cítila Edwardovu ruku, jak mě chytá za tvář. Usmála jsem se na něj, ale v jeho tváři byl strach a zděšení. I ostatní se tvářili vyděšeně.

„Co se děje?“ Rosalie mi vzala malou z náruče a Edward mě vedl k zrcadlu, které bylo pověšené v předsíni. Podívala jsem se do něj a zalapala po dechu. Měla jsem bílou tvář a mé oči zářily karmínově červenou. Jak je to možné? Vždyť se mě jen dotkla. Rukou jsem si přejížděl po svém dokonalém obličeji a vzpomněla si na tu ranku, která mě na chvilku úplně ochromila. Lehce jsem se třásla, ale pak to zmizelo. Je ze mě upír? To není možné, musel by mě někdo kousnout. Edward mi o tom jednou vyprávěl.

„Co to mám s očima? Přece nemůžu být upír,“ řekla jsem vyděšeně a podívala se na svou malou dcerku. Ta se na mě usmívala a ručičkama se ke mně sápala. Vzala jsem si ji a položila si její ručičku na svůj obličej. Ucítila jsem malou ranku a otevřela jsem oči. Běžela jsem k zrcadlu a uviděla hnědá oči, jak na mě překvapeně hledí.

„Koukám, že Rose je samé překvapení,“ smál se Emm a bral si ode mě svou neteř. Hodila jsem to za hlavu a dál se věnovala plánování nového domova. Vila, která byla na obrázku, se ještě ten den koupila a my se mohli začít stěhovat.

***

Během týdne jsme se přestěhovali a pokračovaly plány na svatbu. Měli jsme šaty, pozvánky, oblek, místo, počasí, ale nebylo datum. Podle Alice bude celý týden krásně, a proto byl problém najít to vhodné datum. Prohlížela jsem si zrovna dny v kalendáři, když jsem si to uvědomila. Dvanáctého prosince se narodila má maminka. To datum bylo dokonalé.

Rozeslali jsme pozvánky a začali připravovat velkou zahradu na svatební obřad. Emmett odklízel sníh a dřevo. Jeho žena mi pomáhala s předsvatební nervozitou a věnovala se malé Rose, když jsme zrovna neměla čas. Nenáviděla jsem se za to, když jsem jí nechávala několik hodin samotnou jen kvůli svému štěstí. Edward mě vždy brával za ruku a říkal mi, že všechno bude dobré. Věřila jsem mu to. Zbývaly dva dny do naší svatby a já propadala panice. Co když se něco pokazí? Co když Edward řekne ne?

„Tak Bello, teď se postav sem a dej ruce nad hlavu,“ řekla mi Alice a já udělala to, co po mně chtěla. Poslední zkouška před opravdovou svatbou. Ruce i nohy se mi klepaly tak, že jsem málem upadla. Cítila jsme, jak na mě Alice oblékla šaty a naposledy je kontrolovala, jestli jsou v pořádku. Když byla spokojená, poslala mě do pokoje, abych si šla odpočinout. Otevřela jsem dveře a zalapala po dechu. Edward ležel na posteli a povídal si s naší dcerou. Nevšiml si mě, takže jsem nenápadně vlezla do pokoje a schovala se za závěsy u okna.

„Moc tvoji maminku miluju, ale bojím se toho, že řekne ne a uteče,“ svěřoval se jí a hrál si s jejími nožičkami. Malá se smála a bacala tatínka po tvářích. Edward se začal smát a Rose šimral po bříšku. Místností se rozezněl dětský smích a křik. Malá se snažila bránit, ale proti upírovi neměla moc šancí. Když už chtěl přestat s trápením naší dcery, tak se stalo něco ohromného.

„Tatí, už ne,“ řekla Rose a oddychla si, když jí otec přestal šimrat. Ztuhl a překvapeně se díval na dítko před sebou.

„Rose, co jsi to řekla?“ Můj hlas byl překvapený a chraplavý. Byla jsem dojatá a nesmírně šťastná. Edward byl pořád ztuhlý šokem, takže si ani nevšiml, že stojím vedle něj.

„Tatí,“ řekla potichu Rose a pohladila tatínka po tváři. Ten se vzpamatoval a políbil malou na čelíčko. Cítila jsem z něj tu radost a spokojenost, která naplňovala i mě. Objal mě kolem pasu a ruku položil na mé prázdné lůno. S láskou se na mě podíval a já přesně věděla, na co myslí.

„Chci další,“ zašeptal a já měla nesmírnou radost, že mu to splním.

***

Nastal den naší svatby. V noci jsme ani oko nezamhouřila, jak jsem byla šťastná a natěšená. Když konečně vletěla do pokoje Alice, že je čas vstávat, začala jsem skákat radostí. Nervozita se dostavila až po pár okamžicích, ale má nejlepší kamarádka mi pomohla. Namalovala mě, udělala mi ten nejkrásnější účes, jaký jsem kdy viděla, a nakonec vyndala z velkého bílého vaku šaty. Vždycky, když jsem je uviděla, tak jsem oněměla úžasem. Byly dokonalé. Oblékla jsem se do nich a můj zrak padl do zrcadla přede mnou. Dívka, která tam stála, jsem snad ani nebyla já. Vážně jsem o tom pochybovala, protože jsem byla nádherná. Porcelánová tvářička, dlouhé tmavé řasy, jemné růžové rty a nádherné šaty. Přišla za mnou maminka a pomohla mi dát do vlasů sponu po její babičce. Bylo to staré a modré. Půjčený jsem měla podvazek od Alice.

„Bello, už je čas,“ řekla Alice a podala mi kytici. Vyšla ze dveří a minula se se Samem. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že si beru upíra, ale bylo na něm vidět, že je spokojený. Byla jsem šťastná a to pro něj bylo nejdůležitější.

„Nenech mě spadnout,“ poprosila jsem ho a pevněji jsem se ho chytla.

„Nikdy tě nenechám spadnout,“ řekl a usmál se na mě. Přes to všechno, co se za těch pár měsíců stalo, jsem ho pořád měla ráda. Pořád to byl můj otec. Kráčela jsem s ním ze schodů a neměla odvahu na to, abych se podívala jinam, než na své nohy. Nesměla jsem spadnout. Když se mé nohy dotkly pevné země, rozhlédla jsem se kolem sebe. Květiny, stuhy a sníh. Nádhera. To bylo první, co jsem si pomyslela. Všude kolem bylo tolik světla a květin, až mi z toho šly oči kolem. Nebylo tu moc lidí, jen ti nejdůležitější. Máma, táta, rodina Cullenových, část La Pushské smečky a přátelé upíří rodiny, kterou se za pár okamžiků stanu součástí.

Oddával nás zdejší kněz a šlo mu to dobře. Odříkali jsme své sliby, vyměnili si prstýnky a nakonec jsme se políbili. Všichni kolem nás jásali a gratulovali nám, ale my jsme měli oči jen pro sebe. Obřad pomalu přešel k oslavě, která byla snad ještě lepší než sám obřad. Všichni se smáli, objímali se, povídali si, ale hlavně se usmiřovali. Pozorovala jsem vlky, jak se pomalu ale jistě začínají bavit s upíry. Byla jsem z toho naměkko. Dva klany, které se několik desítek let nenáviděly, se stanou přáteli.

„Miluji tě,“ řekl Edward a sáhl mi na nohu. Zatřásla jsem se a potichu vydechla. Rukou se dostal pod mé šaty a začal mě hladit po vnitřní straně stehna. Měla jsem co dělat, abych na něj neskočila hned tady a teď. Omluvili jsme se a šli se převléknout. Alice mi koupila nádherné šaty, ve kterých prý budu na svatební cestě dokonalá. Edward přišel v černých kalhotách a červené košili, která pevně obepínala jeho svaly. Vzali jsme se za ruce a jeli na místo našich dvoudenních líbánek. Dva dny jen proto, abychom se mohli věnovat naší malé holčičce. Dneska byla úžasná. Za pomoci Rosalie donesla k oltáři prstýnky. Měla na sobě krásné bílé šatičky s malými mašlemi.

„Tak a jsme tady.“ Hlas mého muže mě probral z přemýšlení a já se kolem sebe rozhlédla. Byli jsme ve Forks, u domu mých rodičů. Nasucho jsem polkla a vděčně se podívala na Edwarda. Propletla jsem si s ním ruce a políbila ho. Vystoupila jsem z auta a běžela k domu. V ložnici byla velká manželská postel a všude kolem byly svíčky, plátky růží a ve vzduchu se nesla líbezná hudba.

„Miluji tě. Jen s tebou budu navěky šťastná,“ řekla jsem a spojila naše rty v dokonalém polibku.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já - 10. kapitola: