Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 1.

05.04.2010 (17:00) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2447×

Edward:

Seděl jsem rozvalený na kožené sedačce v obýváku a držel jsem v ruce ovladač od televize. Moje výstřední matka na mě otvírala ústa dokořán, ale já jsem ji nevnímal. Byl jsem k tomu ovšem donucen. Vyrvala mi ovladač a mrskla s ním do kouta místnosti.

Znuděně jsem jí pohlédl do tváře a složil jsem si ruce na prsou. Se smířením jsem poslouchal, co má na srdci…

„Tím už přestává všechno, Edwarde. Pohár mojí trpělivosti přetekl. Nedáváš mi jinou možnost. Hned zítra tě pošleme za strýcem Carlislem na venkov. Dáváme ti lásku, šatíme tě a ty se nám za to odvděčíš takhle? Zkus se aspoň jednou zamyslet nad tím, co děláš. Jen počkej. Strýc ti už zatne tipec. Bože, po kom má ten kluk tak stupidní nápady. Koho normálního by napadlo něco tak blbého. Kdyby to bylo poprvé, mávla bych rukou, ale to je v jednom kuse. Edwarde, uvědomuješ si, že tě vyloučili ze školy? Co chceš dál dělat. Myslíš si, že to takhle někam dotáhneš? Přihlásíme tě na střední školu ve Forks, tam už ti spadne hřebínek. Říkám ti, že budeš sekat dobrotu, jestli se totiž dozvím, že vyvádíš nějaké vylomeniny, tak si mě nepřej. Rosteš pro kriminál, mladíku. Dávám ti poslední šanci, pak tě zavřeme do kláštera,“ prskla mi matka do vyjevené tváře. No páni, tak to tady ještě nebylo. Doufám, že už s tím kázáním přestala.

Forks, taková díra. Co tam asi tak budu dělat? Jenom si vzpomenu na tu osudnou událost a hned se mi chce řvát smíchy. Kdyby šlo všechno podle plánu, byl by to super vtípek. Bohužel to ale úplně nevyšlo.

Jedu si takhle po školní chodbě na svojí milované krosové motorce. Spolužáci křičí a uskakují z cesty a v tom jsem jí spatřil. Katie Sandersová mě obdařila tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. Bylo to jako něco nadpozemského, jako kdybych se přenesl do jiného světa. Udělal jsem osudnou chybu.

Otočil jsem se za ní. Když mi došlo, že bych měl radši koukat na cestu, bylo už pozdě. Otočil jsem se dopředu a před sebou jsem uviděl prosklenou vitrínu plnou školních pohárů. Ze všech sil jsem zmáčkl brzdu, ale dostal jsem smyk a pak už jsem slyšel jen tříštění skla.

„No, tak to bude průšvih,“ pomyslel jsem si, ale tím to celé ještě nekončilo. Vitrína se začala naklánět a nakonec spadla a opřela se o protější zeď. Při nárazu srazila hasicí přístroj, kterému se po dopadu na podlahu utrhl ventil. Hasičák vyrazil po podlaze tryskovou rychlostí jako torpédo a co čert nechtěl, zrovna ze své kanceláře vycházel ředitel Snayder.

Hasicí přístroj byl jako naváděná střela a mířil si to přímo k řediteli. Prosvištěl chodbou jako blesk a podrazil řediteli nohy. Ten s výkřikem vyhodil do vzduchu papíry, které držel v rukou a rozplácl se na podlaze jak široký, tak dlouhý. Chvíli mu trvalo, než se vydrápal zpátky na nohy. Narovnal si brýle, podíval se směrem ke mně a obličej mu ztuhl v podivné grimase.

A tak to vlastně všechno začalo.

„Tyyyyyy… Cullene, okamžitě padej do mojí kanceláře!“ zařval na celou chodbu a rázným krokem se vydal směrem ke mně…

… „Vážení cestující, za malou chvíli budeme přistávat. Zůstaňte prosím na svých místech a připoutejte se,“ ozvalo se z reproduktoru nad mojí hlavou a já se jen líně podíval z okénka

„No bezva, tady dávají lišky dobrou noc,“ zamumlal jsem si pod vousy a unaven z dlouhého letu jsem si promnul oči. Letadlo v pořádku přistálo, ale čekání na kufr bylo nekonečné. Jak jinak, než že můj kufr přijel po pásu úplně poslední.

Konečně jsem prošel celou tou letištní mašinerií. Carlisle na mě čekal v letištní hale. Když mě zahlédl, široce se usmál a začal na mě mávat, abych si ho všiml.

„Áááá, Edwarde, co tě k nám přivádí?“ zeptal se ironicky a začal se smát.

„Opravdu vtipné, strýčku.“

„Prosím, ty formality si nech od cesty. Říkej mi Carlisle. Doufám, že na střední škole ve Forks nebudeš vyvádět podobné vylomeniny. Jezdit po škole na motorce, no to jsou nápady,“ dodal a propukl v ještě větší smích než předtím.

Takového si Carlisla vůbec nepamatuju. Je vidět, že mu život na venkově prospívá. Zamířili jsme směrem na parkoviště a býval bych přísahal, že si mumlal pod vousy něco jako.

„No to mě podrž. Je jako já za mlada.“

Když jsme vyšli z letištní haly, rozhlédl jsem se po parkovišti a tak trochu jsem si uslintl. Carlisle si to mířil ke krásně nablýskanému černému Mercedesu.

„Tak tohle je můj miláček, teda samozřejmě až po Esme,“ usmál se a mrkl na mě. Otevřel auto, naložil můj kufr a mohli jsme vyrazit. Sedl jsem si na místo spolujezdce a já se jen rozplýval. Pohodlné kožené sedačky, klimatizace, tónovaná skla, palubní deska vyvedená ve tmavém dřevě. Prostě krása. Vrátil jsem se do reality a všiml jsem si, že už jsme vyrazili. Právě jsme vjížděli na dálnici.

„No tak co mi povíš? Nebo budeš celou cestu mlčet?“ snažil se Carlisle navázat konverzaci.

„Doufám, že auto řídíš líp než motorku. Jedno mám pro tebe připravené a nerad bych, aby si ho sešrotoval v areálu Fokské střední.“ Auto pro mě? No tak to jsem opravdu nečekal, ale s mým štěstím to bude nějaký starý Ford.

„Myslel jsem, že školy v L.A. jsou na úrovni, ale asi jsem se pletl. Na chodbách asi není zrovna schůdný terén, když tam musíte jezdit na motorkách. Máte tam vůbec lavice nebo sedíte na hroudě uplácané z hlíny?“

„Mohl by sis ze mě přestat dělat srandu?“ poprosil jsem a ušklíbl se.

„No dobře, ať je po tvém, ale tak mi aspoň řekni, jak tě to vůbec napadlo,“ vyzvídal Carlisle.

„Byla to sázka. Měl jsem prostě vjet do školy, projet jí dokola a zase vyjet ven. Byla to sranda, ale tak úplně to nevyšlo.“

„A co se zvrtlo?“

„No vlastně to byla moje chyba,“ pokračoval jsem ve vyprávění.

„Všechno šlo podle plánu, až do té doby než jsem ji uviděl.“

„A kdopak to byl?“ zeptal se Carlisle s šibalským úsměvem.

„Katie Sandersová. Ona je tak nádherná. Má rovné vlasy černé jako uhel, čokoládově hnědé oči a ten nejkrásnější úsměv na světě.“ Opět jsem se zasnil. Probralo mě až drcnutí do ramene, které mi uštědřil Carlisle s širokým úsměvem.

„Haló, Země volá Edwarda,“ prohodil Carlisle a dál se věnoval řízení.

„Koukám, že máš dobrý vkus. Už jsi ji někdy někam pozval?“ vyzvídal.

„No měl jsem to v plánu, ale teď to asi jaksi nebude možné,“ klesl sem hlasem a sklopil hlavu.

„Ale neodbíhejme od tématu. Jak to bylo dál?“

„Udělal jsem tu největší chybu. Když jsem kolem ní projel, otočil jsem se za ni a ona se na mě krásně usmála, jak to umí jen ona. Byl jsem jako v transu a než jsem si uvědomil, že bych měl koukat kam jedu, už bylo pozdě. Vrazil jsem přímo do vitríny se školními trofejemi a průšvih byl na světě,“ vyprávěl jsem Carlislovi svůj příběh a podle cedule jsme právě přijížděli do Forks.

„Ještě pár kilometrů,“ řekl Carlisle a usmál se na mě.

„Esme se na tebe hrozně těší. Když se dozvěděla, že přijedeš, hned začala uklízet a připravila ti pokoj. Prý, aby ses u nás cítil jako doma.“

Na tetu Esme mám jen ty nejlepší vzpomínky. Když jsem byl malý, trávil jsem s ní hodně času. To ještě bydleli v L.A. jen o pár domů vedle nás. Carlisle a Esme mají dceru Alice, se kterou jsem si často hrával. Moji rodiče na mě nikdy neměli moc času, tak se o mě teta ráda starala.

Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč bydlí strýc Carlisle s tetou Esme právě tady. Matka vždy říkala, že má dům v lese kousek od Forks pro Carlisla sentimentální hodnotu. Nikdy jsem tam nebyl, ale tak trochu jsem si dovedl představit, jak ten dům asi vypadá.

Celá naše rodina je poměrně hodně bohatá, a tak to určitě nebude žádná chata v jezerní kotlině, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Projeli jsme Forks a pokračovali dál po silnici. Už jsem se Carlisla chtěl zeptat, kdy už tam budeme, ale právě v tom okamžiku odbočil na nevydlážděnou cestu, sotva viditelnou mezi kapradím. Byla po obou stranách lemovaná lesem. Po pár kilometrech les začal řídnout. Přijeli jsme na malou mýtinu a mně se naskytl pohled na ten nejúžasnější dům, jaký jsem kdy viděl.

Byl postavený v moderním stylu a z poloviny prosklený. Vypadal opravdu monumentálně. Carlisle dojel až těsně před dům, zastavil, otočil se na mě a s úsměvem řekl.

„Tak Edwarde, vítej v našem skromném sídle. Doufám, že se ti bude u nás líbit.“

Byl jsem pořád tak trochu v šoku. Carlisle vystoupil z auta a tak jsem ho následoval. Otevřel kufr, podal mi zavazadlo a vydal se směrem k domovním dveřím. Přirozeně jsem ho následoval. Zastavil se před domem, zhluboka se nadechl a řekl.

„Konečně doma.“ Mrkl na mě, otevřel dveře a zavolal.

„Esme, zlato jsme doma!“