Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest epilog

04.05.2013 (13:45) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1437×

Paul:

Bylo mi příšerně. Musel jsem se dívat, jak žena, kterou nadevše miluji, bojuje sama proti královské rodině upírů a je odhodlána zemřít. Musel jsem jí pomoct a být jí nablízku. Byla ode mne pouhých deset metrů, ale mně to přišlo jako nekonečná vzdálenost. Stále jsem zkoušel prorazit jejím štítem, ale bezúspěšně. Poprvé jsem zalitoval, že má Nell tak skvělou schopnost. Kdyby jen na okamžik štít stáhla, dokázal bych ji ochránit a už nikdy bych ji nenechal samotnou. Ale ona byla tvrdohlavá a nehodlala ho stáhnout. Navíc poprosila Bellu, aby ji zaštítila a to mě vytočilo ještě víc. Nell byla ve vlčí podobě, ale neslyšel jsem její myšlenky. Bylo to příšerně frustrující. Nešťastně jsem zakňučel a se mnou celá smečka. Jako by Sam vycítil mé obavy, chytl mě pevněji za chlupy na zátylku a hlasitě popotáhl. Chtěl jsem nějakým způsobem uklidnit mého syna, ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že jestli ztratí matku, nepomůže mu nikdo. A v ten okamžik jsem si slíbil, že svou manželku zachráním za jakoukoliv cenu.

A právě tehdy se to stalo. Nell se zhroutila ne zem v lidské podobě, bílá jako stěna. Viděl jsem, jak se její hrudník skoro neznatelně zvedá a její oči se snaží zaostřit mým směrem. Když se jí to konečně povedlo, letmo se usmála a rty naznačila: „Miluji vás oba.“ Její štít naposledy zablikal, až zmizel nadobro. Okamžitě jsem se ke své manželce rozběhl, ale věděl jsem, že nebudu dostatečně rychlý. Když jsme se k ní všichni dostali, Aro ji držel polomrtvou za vlasy a propaloval ji nenávistným pohledem. Stačil by jeden malý pohyb a zlomil by jí vaz. Zůstali jsme stát na místě a čekali, co se bude dít dál. Netrpělivě jsem přešlapoval a modlil se, abych mohl svou ženu konečně bezpečně sevřít v náručí. Mezitím se za Arem shromáždil zbytek jeho gardy. Přibližně dvanáct upírů a manželky vládců, ale ony nevypadaly, že by měly v plánu angažovat se v boji. Aro postupně pohlédl na mou smečku, Cullenovy a naše svědky a nakonec jeho pohled zůstal na mém synovi, přičemž se mu z hrudi vydralo znechucené zavrčení. Ještě pevněji uchopil mou manželku za vlasy, až bolestně zanaříkala. Chtěl jsem po tom samozvaném vládci skočit, ale nemohl jsem. Mohl bych ublížit Nell nebo našemu synovi, a to jsem nechtěl.

„Myslím, že je načase pronést rozsudek,“ prohlásil obřadně Aro. Všichni jsme zpozorněli, neboť jsme poznali, že chystá opět nějakou léčku.

„Tahle vlčice,“ ukázal na Nell a dál pokračoval, „se opovážila na mne a mou gradu vztáhnout ruku. Ohrozila nás všechny, a navíc přivedla na svět takové monstrum, jako je její syn. Nezaslouží si žít. Nikdo z nich. Ale budu shovívavý. Opět odpustím Cullenovým a jejich svědkům tu drzost, že se mi postavili a nepotrestám je. Bohužel to stejné nemůžu říct pro tyhle měniče. Jejich vůdkyně bude popravena a stejně tak i její syn, manžel a další polovina smečky, jako varování. Jako důkaz mé solidarity se smečka sama rozhodne, kdo z nich zemře, a zbytek bude moci nadále žít, jako by se dnešní den nikdy neodehrál. Ale jestli ještě někdy zkříží Volturiovým cestu, nechám je pronásledovat a zabiju je do posledního z nich, včetně jejich vesnice a rodin. Rozumíme si?“ Aro nás propaloval nenávistným pohledem a bylo na něm vidět, že stačí letmý náznak nevole a utrhne Nell hlavu.

„Aro, promluvme si o tom ještě, prosím,“ snažil se ho přesvědčit Carlisle.

„Ne, můj příteli. A buď rád, že tebe a tvou rodinu ušetřím!“ Carlisle si nešťastně povzdechl, o krok ustoupil a chytl se s Esme za ruku. Jednalo se o tak malé gesto, ale přitom bylo protkáno nevýslovnou láskou a náklonností. Po tváři mi nekontrolovatelně stekla slza, když jsem si uvědomil, že něco takového asi už nikdy se svou manželkou nezažiji.

„Edwarde, vezmi si k sobě Sama, prosím,“ oslovil jsem ho v myšlenkách. Zpočátku na mě nijak nereagoval, ale když jsem na něj zařval, tak si mě konečně všiml. Koukal na mě nechápavě, ale naštěstí se na nic neptal. Došel až ke mně, a vzal si Sama do náruče. Můj syn nijak neprotestoval, věděl, že něco je špatně a že ho Edward dokáže ochránit. Nikdy jsem tohoto upíra neměl rád, hlavně ne potom, co kousl Nell, ale nyní byl tou nejlepší volbou, abych mohl svůj plán uskutečnit. Když jsem už Sama neměl na zádech, proměnil jsem se a došel až před Ara.

„Uzavřu s tebou dohodu,“ nabídl jsem mu. Aro nazdvihl obočí a pak se neovladatelně rozesmál.

„Nad tím pochybuju, nemám náladu s tebou ještě o něčem diskutovat,“ pronesl pohrdavě, ale já jsem ho ignoroval.

„Vždy jsi chtěl vlky a měniče zkoumat, že? Nic o našem druhu pořádně nevíš, a přitom bychom tě tak moc zajímali, ale nikdy jsi neměl šanci získat někoho z nás, kdo by byl ochotný stát se tvým pokusným králíkem. Slibuji ti, že s tebou odejdu do Volterry a nikdy tě nezradím. Ale oplátkou za to necháš všechny naživu. Cullenovy, naše přátele a především celou mou smečku, manželku a syna a budeš přísahat, že nikdy nikomu z nich neublížíš. To je má nabídka. Co na ni říkáš?“ Aro na mě koukal s otevřenou pusou a přemýšlel, jestli náhodou neblafuji. Uslyšel jsem, jak vlci nesouhlasně zavrčeli a ostatní upíři zalapali překvapeně po vzduchu. Aro se moc dlouho nerozhodoval. Asi po pěti vteřinách ke mně natáhl ruku na stvrzení dohody. Věděl jsem, že jestli mu podám svou, tak už nebude cesty zpátky, ale to jsem byl ochoten pro svou manželku a syna podstoupit. Já jsem ten, kdo má ochraňovat rodinu, i když si má žena myslí opak.

Už jsem se chystal mu podat svou ruku, když Sam zakřičel:

„Tati, nedělej to, prosím!“ Podíval jsem se na svého syna. Po tvářích se mu koulely slzy a snažil se vyprostit Edwardovi z náručí, ale on ho držel pevně a pro jistotu mu pomáhala i Rosalie.

„Pozdravuj ode mě maminku, až se probudí. A řekni jí, že jsem ji miloval od prvního dne, kdy jsem ji uviděl, stejně jako tebe, a že na vás nikdy nezapomenu. Same, postarej se o ni. Vím, že to dokážeš, jsi statečný chlapeček.“ Naposledy jsem se na něj usmál a pak jsem Arovi podal svou ruku. Vtom můj syn začal příšerně křičet, chytil se za hlavu a v obličeji příšerně zrudnul. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, ale Aro mi drtil ruku ve svém sevření, aby mi připomněl, že od teď patřím jemu. Najednou můj syn otevřel oči a mně se na moment zastavilo srdce. Bylo vidět jen bělmo, žádné zorničky a stále tak příšerně křičel. Rvalo mi to srdce a bylo vidět, že i všem ostatním. Carlisle k němu okamžitě přiběhl a chtěl mu pomoct, ale můj syn ho od sebe odtlačil. Nyní ho musel držet Edward s Rosalií a Emmettem. Normálně bych se bál, že mu ublíží, ale teď jsme se spíš bál, že nebýt jich, tak si můj syn ublíží sám.

„Můj tatínek nikam nepůjde!“ zakřičel plačtivě a vtom se stalo několik věcí. Arovi začal hořet plášť a plameny mu už zachvátily celé tělo. Házel sebou na zemi, ale už mu nebylo pomoci. Zbyl na jeho místě už jen prach a kousky pláště. Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, objevily se kolem gardy plameny a došlo k několika výbuchům. Oheň lítal všude a já věděl, že mu taky nedokážu uniknout, když vtom Nell otevřela oči, skočila po mně a přitiskla mě na zem. Vytvořila kolem nás svůj štít a plameny se nám díky němu vyhnuly. Díval jsem se do vyčerpané tváře mé ženy a byl jsem rád, že ji vidím živou a do jisté míry zdravou. Nemohl jsem si pomoct, tak jsem ji pohladil po tváři. Jako by jí můj dotek dodal síly, její štít zlatě zablikal a několikanásobně zvětšil svůj rozsah. Dříve než jsem se stačil nadát, byli v něm zabaleni i všichni naši přátelé a náš syn.

Když konečně plameny zmizely, Nell se mi zhroutila vyčerpaně do náruče, ale stále se na mě usmívala. Edward pustil našeho syna, který k nám okamžitě přiběhl a začal nás objímat a ujišťoval se, jestli už nikdy neodejdeme. Slíbil jsem mu, že ho neopustíme, políbil jsem ho na čelo a pak jsem vášnivě políbil svou manželku. Ochotně mi polibek začala oplácet a její ruce se mi pevně obmotaly kolem krku. Kdybychom byli teď sami, bezodkladně si ji vezmu. Potřeboval jsem ji cítit, být v ní a vědět, že nikam neodejde. Ale také jsem věděl, že oba potřebujeme být chvíli s naším synem. Neochotně jsme se od sebe odtáhli a přitáhli si mezi nás Sama, který se na nás spokojeně usmíval.

„Všichni Volturiovi jsou mrtví,“ upozornil nás Elezar. Měl pravdu, všichni uhořeli pod plameny, které se zde tak znenadání objevily.

„Carlisle, co to předtím bylo s těmi plameny?“ zeptal jsem se ho napřímo.

„My všichni mysleli, že jsi je vyvolal ty, Paule,“ řekl zaskočeně Carlisle. Odmítavě jsem zakroutil hlavou. Já jsem je určitě nevyvolal a pochybuji, že by Nell měla další nadpřirozenou schopnost.

„Pokud ten oheň nevyvolal nikdo z vlků, ani z vás upírů, tak kdo tedy?“ Nechal jsem svou otázku viset ve vzduchu, když mi to konečně došlo a všem ostatním taky. Podívali jsme se na mého syna a nechápavě na něj koukali.

„Same, to ty jsi udělal ty hezké plamínky?“ zeptala se ho Nell.

„Ano, mami. Plamínky jsou hodné, nikdy by neublížily vlkům nebo kamarádům upírům. Ale tihle upíři ti ublížili a chtěli odvést tatínka, tak i plamínky musely být zlé,“ řekl se zářivým úsměvem Sam. Byl jsem stále tak v šoku z toho, že můj syn umí ovládat oheň, že jsem nechápal, jak to myslel.

„Hodné plamínky?“ zeptal jsem se ho, protože mi to stále nedávalo smysl.

„Ano, podívej, tati!“ přikázal mi. Přiběhl k Emmettovi a vyskočil mu do náruče. Emmett ho k sobě přitiskl a čekal, co se bude dít. Vtom se na něm objevily plameny a všichni o několik kroků ustoupili a zděšeně se dívali, jak Emmett hoří.

„Vidíte. Strejda je hodný, takže i plamínky jsou hodné.“ Sam se zářivě usmál a jako na povel plamínky zmizely a celý Emmett si úlevně oddechl a s ním i Rosalie. Sam ke mně a k Nell opět přišel a posadil se mezi nás.

„Už vás nikdy neopustím,“ slíbila Nell.

„Budeme spolu navždy,“ potvrdil jsem a políbil ji na naší konečně šťastné cestě do budoucna.

Konečně jste se dočkali a povídka je u konce. :)

Zajímaly by mě vaše názory na celou povídku a rady na psaní do budoucna. Děkuji za vaši trpělivost při čtení mé povídky, kterou jsem většinou moc často nepsala, a především děkuji všem mým věrným čtenářům.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest epilog: