Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 9. kapitola

01.10.2011 (08:45) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1840×

Pomalu ke mně přicházel a usmíval se. Když byl jenom pár metrů ode mě, nedočkavě jsem natáhla ruku. Chtěla jsem se ho dotknout. Vypadal jinak, ale byl nádherný.

„Dlouho jsme se neviděli, Nell.“

Obdařil mě dokonalým úsměvem a já jsem se mu vrhla kolem krku. Pevně mě objal a políbil do vlasů. Začala jsem se smát a plakat štěstím.

„Same! Bratříčku můj zlatý!“ vydechla jsem omámeně. Byla jsem hrozně ráda, že ho vidím. O téhle chvíli se mi několikrát zdálo a konečně se vyplnila. Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji a odmítala jsem se ho pustit.

„Zdáš se mi, nebo jsi skutečný?“ Začala jsem vyzvídat. Přála jsem si, aby byl skutečný, aby tahle chvíle nebyla jenom výplodem mé fantazie, ale Sam byl mrtvý... Nemohl tady být se mnou... To bylo nemožné...

„Obojí. Co kdybychom se přesunuli na nějaké hezčí místo?“ navrhl. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ocitli jsme se na louce uprostřed lesa. Slunce bylo vysoko na obloze a příjemně hřálo. Pustila jsem se Sama a se smíchem jsem se rozeběhla po louce. Kolem mě začali lítat motýli a já se smála jako malá holčička. Znala jsem tuhle louku. Otec mě sem se Samem brával, když jsme byli malými dětmi. Točila jsem se dokola a užívala jsem si, jak sluneční paprsky dopadají na můj obličej. Nakonec jsem si lehla do květin a dívala se na nebe. Sam přišel ke mně a přitáhl si mě do náruče. Hladil mě po vlasech a také se díval na nebe.

„Jsi dobrá alfa. Smečka nemohla získat nikoho lepšího než tebe, ale mrzí mě, že ses přeměnila. Nepřál jsem ti tenhle osud…“ Sam si zničeně povzdechl. Překvapeně jsem se posadila a donutila jsem ho, aby se mi podíval do očí.

„Neviň se za to, že je ze mě vlčice. Jsem ráda, že jsem se přeměnila. Získala jsem Paula, skvělé přátele a pocit volnosti, který se pokaždé dostaví, když jsem ve vlčí podobě. Nemohla jsem si přát nic lepšího, než se mi děje nyní. Jediná věc mi schází a to jsi ty.“ Celou dobu jsem držela jeho obličej ve svých dlaních a mile jsem se usmívala. Říkala jsem mu pravdu, opravdu jsem byla ráda, že je ze mě vlk, i když jsem se s tím zpočátku nemohla smířit. A také jsem si nepřála být alfa, ale stalo se tak. Osud si mě vyvolil a já se snažím svému postavení dostát, co nejlépe mohu.

Až nyní jsem si pořádně prohlédla Sama. Vypadal mladší a hezčí, ale stále to byl můj velký bratr a navždy jím zůstane. Ale jedna změna mě na něm hodně překvapila. Ze zad mu vyrůstala obří černá křídla. Natáhla jsem k nim ruku a opatrně po nich přejela. Na dotek byla sametová a na slunci se třpytila.

„Co jsi, Same?“ Celá situace mi nedávala smysl. Nechápala jsem, co se děje, proč tu je...

„Jsem tvůj strážný anděl. I když jsem zemřel, dávám na tebe pozor. Nechtěli mi tě svěřit, ale řekl jsem, že nikdo jiný tě tak dobře neohlídá a že mou přítomnost potřebuješ. I když mě nevidíš ani neslyšíš, nikdy jsem tě neopustil…“ Podíval se mi něžně do očí a opět mě objal.

„Chyběl jsi mi!“ Začala jsem brečet a ještě víc jsem se mu schovala v náručí. Smutek z jeho ztráty jsem v sobě celou tu dobu dusila. Snažila jsem se být silná kvůli ostatním, ale už jsem nedokázala svůj smutek skrývat a dral se na povrch.

„Já vím, Nell!“ Opět mě hladil po vlasech a utěšoval, jako když jsem bývala malá. Několik minut jsme strávili v objetí a úplné tichosti. Užívali jsme si vzájemné přítomnosti a nechtěli jsme tuhle chvilku ničit slovy.

„Jak dlouho zůstaneš?“ Tahle otázka mě hodně tížila na srdci, nechtěla jsem, aby mě opět opustil. Sam byl na tom stejně, ale oba jsme věděli, že nadejde okamžik, kdy odejde.

„To záleží jenom na tobě…“

„Jak na mně?“

„Zůstaneme v tomhle snu jenom tak dlouho, dokud se neprobudíš z kómatu... Ale pokud se neprobudíš, tvé tělo se nevypořádá se zraněními, tak ty zůstaneš se mnou. Odejdeš do nebe a nikdy se už nevrátíš.“ Nabídka zůstat se svým bratrem a stát se andělem, byla hodně lákavá, ale věděla jsem, že se budu muset vrátit. Mám povinnosti ke své smečce, k Paulovi, vesnici. Ke všem lidem, kteří pro mě něco znamenají. Musím pomoct Leah a Jacobovi, nemůžu si dovolit zůstat... Smutně jsem se podívala Samovi do očí a věděla jsem, co v mém obličeji uvidí. Milion výčitek a provinilost.

„Věděl jsem, že se rozhodneš vrátit. Nikdy bych ti neodpustil, kdyby jsi kvůli mně opustila smečku a navíc já budu vždycky s tebou.“ Přívětivě se usmál a políbil na čelo.

„Mají Leah a Jacob šanci?“ Doufala jsem, že Sam ví třeba něco víc než my. Že zná jejich osud, ale jenom zavrtěl hlavou. Ani on mi nedokázal poradit, opravdu nemají šanci? Přijdou o soby svého otisku? Tyhle otázky mě tížily na srdci, ale nevyřkla jsem je nahlas. Nechtěla jsem slyšet další zápornou odpověď.

„Až se vrátíš, pozdravuj kluky. Řekni Leah, že mě mrzí, jak jsem se k ní tehdy zachoval a že doufám, že bude s Nahuelem šťastná... Paulovi řekni, že jestli ti ublíží, sešlu na něj hněv bohů... A Emily… Emily řekni, že ji miluji a nikdy jsem na ni nezapomněl. Že také na ni dávám pozor a na naše dítě budu dávat pozor také…“ Pod jeho slovy jsem ztuhla a šokovaně zamrkala. V posledních dnech jsem byla tak zaměstnaná Paulem a vlčími záležitostmi, že jsem s Emily od pohřbu nemluvila. Ona je těhotná? Čeká malého Sama?

„V-Víš to jistě?“ zakoktala jsem.

„Ano. Ale ona to ještě neví, tak ne, že se prořekneš. Jasný, ségra?“

„Čestný skautský!“ Olízla jsem si v přísaze prsty a pak se rozesmála.

„Gratuluju.“ Opět jsem Sama objala a představovala jsem si, jak ze mě bude tetička.

„Je mi líto, že mě mé dítě nikdy nepozná. Ale pořád budu s ním. Budu ho doprovázet na každém jeho kroku a budu doufat, že bude šťastný a zdravý.“ Samovi přímo zářily oči jenom nad samotnou představou. Najednou mi ho bylo líto. Nikdy své dítě neobejme. Nebude s ním, až ho bude potřebovat… Budu mu muset Sama nahradit. Budu ta nejúžasnější tetička ze všech a nedám na to škvrně dopustit. Tuhle věc jsem si slíbila a byla jsem odhodlána ji splnit.

„Za chvilku budu muset jít…“

„Nechoď, prosím…“ Sam se postavil, ale já ho chytila za ruku a odmítala jsem ho pustit.

„Musím. Začínáš se probouzet…“ Naposledy mě objal a políbil. Utrhl kytku a vložil mi ji za ucho a pak se vydal doprostřed louky. Pomalu začal letět k nebi a celou dobu se vpíjel do mých očí.

„A abych nezapomněl, dej si pozor na…“ křičel na mě Sam. Ale větu už nedokončil. Začala jsem vidět rozmazaně a zalehlo mi v uších. Začala foukat vítr, který mě tlačil hlouběji do lesa, až se mi Sam ztratil z dohledu.

„Nell!“ Slyšela jsem hlasy, kolem sebe, ale nevěděla jsem, komu patří. Nechtěla jsem je vnímat, chtěla jsem jenom jít za Samem a vědět, co mi chtěl říct.

„Prober se!“ Hlasy byly stále hlasitější, ale já se je pokoušela ignorovat.

„Same! Same!“ volala jsem, ale nedostávala jsem žádnou odpověď.

„Za chvíli už bude vzhůru…“ Konečně jsem rozpoznala jeden hlas, patřil Carlisleovi. Co u mě dělá? Jsou tam i ostatní upíři? Žije ještě Edward nebo ho smečka už zabila? Je smlouva v ohrožení?

„Lásko? Slyšíš mě?“ zajímal se Paul. Byla jsem ráda, že ho slyším, že je při mně, ale potřebovala jsem vědět, co mi chtěl Sam říct, tak jsem i jeho ignorovala. Paul mě začal volat naléhavě a já věděla, že Sam se už neobjeví. Rezignovaně jsem si povzdechla a přestala jsem se vzpírat větru. Najednou se přede mnou objevilo tornádo a odhodilo mě na nebližší strom, až se mi vyrazil dech. Všechno se sehrálo tak rychle, že jsem nestačila nijak zareagovat.

Po nárazu do stromu jsem se konečně probrala. Ležela jsem na bílém nemocničním lehátku ve velké prostorné místnosti. Příšerně to zde smrdělo, jako by tu byla nějaká zatuchlina. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila jsem několik osob. Upírů i vlků. Byli zde všichni kromě Edwarda a Jaspera. Byla jsem ráda, že tu Edward není, jinak bych se asi znovu rozčílila a hned bych vybuchla. Paul mě najednou pevně objal a letmo políbil.

„Měli jsme o tebe strach. Mysleli jsme, že se už neprobereš…“ Na posledním slově se mu zlomil hlas a pevněji mě stiskl ve své náruči. Nechápala jsem, co tím myslel, byla jsem mimo jenom chvíli.

„Přijdeš mi zmatená… Po tom co tě Edward napadl, ses vůbec neuzdravovala, ale ani jsi neumírala, což byla dobrá zpráva. Hlavně po tom, co jsme zjistil, že pro vlky je kousnutí od upíra smrtelné… Byla jsi mimo necelé dva dny.“ Upřesnil mi Carlisle. Dva dny? Odmítla jsem se tímhle faktem zabývat, tak jsem Paula letmo políbila, chtěl polibek prohloubit, ale mně se udělalo nevolno a musela jsem se od něj odtáhnout. Rosalie mi podala kbelík a já se do něj hlučně vyzvracela. Nejhorší ze všeho bylo, že jsem vyzvracela proud krve. Všichni upíři, kromě Carlislea, si zacpali nos a opustili místnost. Po chvilce dokonce odešla i Renesmé s Nahuelem. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Postupně jsem začala vidět ostřeji než dříve, také se mi zlepšil sluch a mé pohyby byly také rychlejší. Z úst mi unikl tichý sten, který donutil všechny v místnosti zareagovat, a zavalili mě salvou otázek.

„Co se mi děje?“ zanaříkala jsem a pohlédla jsem na Carslislea.

„Tvé tělo jinak reaguje na upíří jed. Normální člověk by se proměnil, ale u tebe se asi jenom zlepšily smysly. Už takhle jsi je měla více vyvinuté kvůli vlčímu genu a upíři jed je dovedl k dokonalosti…“ Vzal do zkumavky trochu krve, které jsem vyzvracela, a odnesl ji pod mikroskop, kde ji začal fascinovaně studovat. Konečně jsem se podívala po všech vlcích. Vypadali zničeně a unaveně, jak je znám, tak celou dobu byli se mnou a odmítali se od tuď hnout…

„Kde to vlastně jsem?“ Podívala jsem se na Paula, který se okamžitě rozesmál, až spadl z postele na zem.

„Myslel jsem, že podle nevábného zápachu to poznáš. Jsme v domě těch pijavic.“ Uvedl mě Seth do obrazu. Opět jsem začichala, ale tentokrát mi ta vůně nepřišla tak příšerná, jako když jsem se probudila.

„Měli jsme o tebe strach.“ Leah ke mně přistoupila a objala mě. Za ní následovali i ostatní vlci a dokonce zde byla i Emily. Okamžitě se mi oči zvětšily štěstím, vzpomněla jsem si na rozhovor se Samem a neubránila jsem se a pohladila jsem ji po břichu. Emily na mě nechápavě hleděla, ale nijak mou reakci nekomentovala a také mě objala.

„Sam by mi nikdy neodpustil, kdyby se ti něco stalo… Od teď tě budu víc hlídat,“ slíbila mi. Chtěla jsem protestovat, ale stejně by to bylo zbytečné, za pár dní se oni budu starat já a ne ona o mě.

„Vnímala jsi nás, když jsi byla mimo?“ zajímal se Embry. Na všechny jsem se oslnivě usmála, ale zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu.

„Byla jsem se Samem.“ Všichni naráz otevřeli ústa a koukali na mě, jako bych spadla z višně.

„Co… Co říkal?“ zajíkla se Emily.

„Mám vás všechny pozdravovat, a že se mu po vás stýská. Leah, chce, abys byla šťastná. Paule, jestli mi ublížíš, tak si raději nepřej, co ti potom udělá. Emily, nikdy tě neopustí, stále bude s tebou, ať se děje cokoliv.“ Po celou dobu nikdo nepromluvil a napjatě poslouchali, co jim Sam vzkázal. Kluci se začali usmívat, Paul něco naštvaně zamručel, Leah pohlédla z okna a tiše zašeptala:

„Děkuju.“ A Emily se usmívala a zároveň plakala. Sedla si do židle a zakryla si obličej rukama. Všem se v místnosti hned zvedla nálada, dokud se postupně nezačali vracet upíři. Smečka na ně byla hodně naštvaná, kvůli tomu co se stalo, ale snažili se krotit. Jako poslední přišel Jasper v těsném závěsu s Edwardem. Na Jaspera jsem se oslnivě usmála a on můj úsměv opětoval, ale na Edwarda jsem nijak nereagovala. Bella nenápadně žďuchla do Edwarda a on se vydal ke mně.

„Omlouvám se. Ujely mi nervy,“ zašeptal neochotně a ještě dodal: „Neměla jsi mě vyprovokovat…“ Nevěřícně jsem na něj koukala a začala jsem vrčet. Vlci mě okamžitě napodobili, ale mávnutím ruky jsem je okamžitě uklidnila. Edward dostal od každého člena své rodiny pohlavek, ale mně to nestačilo. Slezla jsem z postele, přikrčila jsem se a stále vrčela. Mým tělem pomalu začal lomcovat třas a já byla odhodlaná se proměnit.

Opět bych prosila komentáře. Děkuju :-)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 9. kapitola: