Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 8. kapitola

28.09.2011 (18:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2459×

Leah se dívala směrem, kde stál Nahuel s Renesmé a Jacob na tom nebyl jinak. Oba se utápěli v očích svých druhých poloviček, které jim vyvolil sám osud. Otiskli se v okamžik, který nikdo nečekal, a do bytostí, které jsou od přírody našimi protivníky. Opět jsem zavyla a drápy jsem vyryla v hlíně hlubokou jámu.

„Co se děje?“ zajímal se jejich vůdce Carlisle. Ale nikdo se neměl v odpověď. My vlci jsme byli jako přimražení a nikdo z Cullenů nevěděl, co se děje.

„Jsou v pořádku?“ zeptala se dívenka hlasem jako milion zvonečků. Jacobovi začalo zrychleně být srdce a byl unešený z jejího hlasu. Vpíjel svůj zrak do jejího a z nějakého podivného důvodu se Renesmé také dívala jenom na něj.

„Je nádherná,“ zašeptal a někteří vlci souhlasně zavrčeli, dokonce i Paul. Bolestně mě píchlo u srdce, ale rychle jsem své myšlenky, protkané pocitem méněcennosti, zahnala. Naštěstí si nikdo nevšiml, kterým směrem mé myšlenky směřovaly…

Leah na tom byla stejně jako Jacob. Možná i hůř. Nedokázala říct ani slovo a jenom Nahuela hypnotizovala. Přejížděla ho pohledem po celé délce jeho svalnaté postavy a nejčastěji se zastavila na jeho dokonalých rtech. Najednou zakňučela, musela k němu jít blíž, ale to jsem jí odmítla povolit. Zavrčela jsem a v myšlenkách oběma přikázala, ať se ani neopováží přeměnit se a jít si promluvit s osobami svého otisku či jinak je kontaktovat. Okamžitě mi začali opanovat, ale když si všimli, že zlost ve mně narůstá, zmlkli a už jenom po očku se dívali na ty dva.

„Edwarde?“ Podíval se Jasper s otázkou v očích na jmenovaného.

„Co se děje? Cítím neskonalou vášeň, ale i vztek a obavy…“ konstatoval blonďák.

„Mají nějaký problém, nedokážu přesně pochopit, co se stalo… Jedná se o jejich legendu, podle které najdou svou drahou polovičku. Osobu, která pro ně bude vším a oni pro ni. Je to silnější pocit než láska a objeví se znenadání. Jakmile danou osobu uvidíš, už nikdy ji nedokážeš opustit,“ řekl Edward zkráceně, ale přesně vystihl danou situaci. Všichni upíři se na sebe šokovaně podívali a v páru se k sobě ještě více přitiskli. Z jejích tváří se dalo vyčíst jediné - mají strach, kdo se stal objektem otisku? Kdo přijde o osobu, kterou tak moc miluje?

„Vracíme se. Hned! A všichni!“ rozkázala jsem. Chtěla jsem odejít a být co nejdál od Cullenových. Věděla jsem, že Jacob a Leah budou trpět, ale musela jsem vymyslet nějaký plán. Přece neřeknou lidem, kteří jsou zasnoubení, že k sobě nepatří a mají být s nimi? To nejde… Otočila jsem se a chtěla odejít, když jsem na boku ucítila studený dotyk. Zavrčela jsem a instinktivně jsem se ohnala po upírovi, který se mě dotkl.

„Zůstaňte chvíli, prosím.“ Malá černovláska měla v očích bolest a něhu zároveň. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Alice, ale nechápala jsem její prosbu.  „Prosím!“ zopakovala svou prosbu naléhavě. Nakonec jsem přikývla. Leah a Jacob se spokojeně usmáli a už se chtěli vydat k Renesmé a Nahuelovi, ale Edward se jim postavil do cesty a já udělala, to samé.

„Vy odcházíte, já zůstávám,“ upřesnila jsem ostatním vlkům.

„Ne!“ opanovali mi Leah, Jacob a Paul naštvaně.

„Vrátíte se do La Push. Tam se přeměníte do lidské podoby, dokud se nevrátím. Jestli někoho z vás potom uslyším, nepřejte si mě vidět…“ Vlci zklamaně svěsili hlavy, ale uposlechli mě. Paul mě oblízl na tvář a v čele smečky se rozběhl směr La Push. Po cestě jsem si vyslechla několik nadávek a výčitek, ale když byli už na dohled vesnice, přeměnila jsem se do lidské podoby. Bylo mi nepříjemně, když jsem jako jediná zůstala s deseti upíry

„Co chcete?“ vyjela jsem na ně podrážděně.

„My bychom se měli ptát, co se tady děje!“ Mluvil se mnou stejně naštvaným tónem Edward.

„Co? Nelíbí se ti, že tvoje dcera, pokud je tvoje dcera, patří vlkovi?“ Neodpustila jsem si jízlivou poznámku. Edward naštvaně zavrčel a chtěl už po mně vystartovat, ale na poslední chvíli ho Jasper zadržel.

„Snažme se zůstat v klidu. Všechno popořádku, ano?“ Snažil se nás všechny uklidnit Carlisle, ale celou dobu se díval jenom na mě. Neochotně jsem přikývla a opřela jsem se o nejbližší strom. Tohle totiž bude nadlouho…

„Proč jsi chtěla, ať zůstaneme?“ zeptala jsem se už mile Alice.

„Neviděla jsem vás, dostala jsem o vás strach…“ Pokrčila rameny, jako by se jednalo o samozřejmou věc.

„Neviděla?“ Nechápala jsem, co tím myslí. Upíři nejsou slepí a my jsme stáli přímo před ní.

„Já vidím do budoucnosti. Edward čte myšlenky. Jasper cítí emoce lidí kolem sebe. Renesmé ukazuje, co si myslí a Bella je psychický štít…“ vychrlila na mě. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou a mozek mi šrotoval na sto deset procent. Snažila jsem se její slova dát nějak dohromady, ale nešlo mi to.

„Jo jasně. A mně když se chce, tak můžu ovládat vítr nebo zablokovat mysl… Opravdu hodně vtipné,“ odpověděla jsem sarkasticky. Myslela jsem, že máme vycházet v dobrém a ne si navzájem lhát. Alice naštvaně zavrčela. Otočila se ke mně zády a rozběhla se k Renesmé. Chytila ji za ruku a doslova ji ke mně přivlékla. Pokynula jí hlavou a ukázala na mě. Renesmé ke mně natáhla ruku a nechala ji pár centimetrů ode mne, jednalo se o nabídku. Nejistě jsem její ruku uchopila do své a překvapeně zamrkala. V mysli se mi začal objevovat obraz rudého vlka.

„Jacob!“ vydechla jsem překvapeně. To není možné! Alice nelhala? Nejistě jsem od nich ustoupila, začínala jsem se jich bát. Renesmé se oslnivě usmála a pak se vrátila nazpátek k Nahuelovi. Najednou mi bylo Jacoba a Leah líto, když jsem viděla, jak ti dva na sebe zamilovaně hledí. Je nic nerozdělí ani otisk ne. Nebudou brát na vlky ohled a vezmou se… A pak… A pak bude mít Leah a Jacob zlomené srdce… Chtělo se mi brčet, srdce jsem měla najednou mnohem těžší, ale nešlo to. Pomalu jsem se začala uklidňovat a usmívat se. Nechápala jsem, co tahle náhlá změna v mé povaze znamená, dokud si Alice nepovzdechla:

„Jaspere, nech toho.“ Po těchto slovech mě uklidňující pocit opustil a mně zase bylo na nic. Jasper provinile sklopil zrak a já se na něj povzbudivě usmála. Nechtělo se mi najednou nějak mluvit. Z ničeho nic se mi nechtělo vůbec nic. Mluvit, dýchat, žít… Kdybych neměla Paula, asi nemám důvod proč žít.

„Kdy plánujete svatbu?“ Musela jsem znát odpověď kvůli mým vlkům. Musejí vědět, do kdy mají šanci bojovat.

„Za tři dny,“ řekl zasněně Nahuel. Ve mně hrklo a po tváři se mi už opravdu skoulela slza.

„Nemůžete se vzít!“ začala jsem je okamžitě přesvědčovat. Všichni na mě naštvaně koukali, ale hlavně pár, o který se jednalo.

„Oni se do vás otiskli, nemůžete jim ublížit! Oni vás milují, jste pro ně vším!“ Bezmocně jsem si rukama prohrábla vlasy a schoulila se na zem. Začala jsem brečet. Cítila jsem bolest místo Leah a Jacoba. Jako alfa jsem si dokázala představit, jak jim bude. Jak by mně bylo, kdyby mě Paul nemiloval a já ho ztratila.

„Prosím,“ pokusila jsem se znovu. Ale Renesmé s Nahuelem smutně zavrtěli hlavou a na důkaz svých slov se letmo políbili. S vypětím všech sil jsem se postavila na nohy a hodlala jsem odejít. I přes mé předešlé rozhodnutí musí Leah s Jacobem bojovat o jejich lásky. Nesmějí o ně přijít a já, jako správná alfy, jim pomohu.

„To neuděláš!“ zavrčela na mě výhružně Edward.

„Proč myslíš? Mají na to právo! Mají tři dny! Ať se ti to líbí nebo ne, budou o ně bojovat!“ křičela jsem na něj. I když jsem byla hodně rozrušená, vůbec jsem se netřásla. V mysli jsem si představila obrázek Jacoba s Renesmé a Leah s Nahuelem. Vypadali nádherně a tím jsem Edwarda ještě víc naštvala. Zavrčel a vystartoval po mně, nikdo ho tentokrát nestihl zarazit. Plnou silou do mě narazil a odmrštil mě na nedaleký strom. V letu jsem se proměnila v bílého vlka a roztrhla jsem už i Paulovo oblečení. Po dopadu jsem se rozběhla na Edwarda a byla jsem rozhodnutá se pomstít. Před chvílí jsme uzavřeli dohodu a on nemá právo na mě útočit! Ale byl příliš rychlý, sice se mi podařilo mu urvat jednu ruku, ale já jsem na tom byla mnohem hůř. Chybělo mi několik chlupů, nedokázala jsem došlápnout na přední tlapu a pomalu jsem se začínala opět třást, což znamenalo jediné. Že se opět brzy přeměním do lidské podoby. Sotva jsem na to pomyslela, tak se tak stalo. Ale Edward už nestihl svůj útok zabrzdit a bolestně mi škubl s ramenem a zakousl se mi do krku. Chvíli sál mou krev a pak se ode mě znechuceně odtáhl. Nahá jsem dopadla do trávy potřísněné mou krví.

„Jak jsi mohl?“ ozvali se všichni zaráz. Edward jenom neschopně zavrtěl hlavou a přiklekl ke mně, chtěl mi pomoct, omlouval se, ale já jsem ho od sebe odstrčila. Nechtěla jsem pomoct, hlavně ne od něj. Začínalo mi být čím dál hůř. Rostla mi teplota a upíří jed mi nedělal dobře. Říkalo se, že je pro nás nebezpečný, ale nikdo jsme nevěděli jak, protože nás nikdy ještě upír nekousl. Bolestně jsem zakřičela a po tvářích mi neovladatelně tekly slzy.

„Musíme jí pomoct!“ naléhala Rosalie. „Je ještě dítě!“

„Nevím jak! Je měnič. Měla by se uzdravit sama. Nevím, proč její tělo reaguje tak špatně…“ Carlisle ke mně přiklekl a opatrně prohlížel mé rány.

„Nastydne. Musíme aspoň přes ni něco přehodit!“ začala panikařit Esmé. Opět jsem bolestně zakřičela a přestávala jsem vnímat své okolí.

„Doneseme ji do La Push. Tam snad na něco přijdeme.“ Carlisle mě obalil do svého kabátu, ale když mě chtěl vzít do náruče, Rosalie naštvaně zavrčela. Vzala mě sama do náruče a rozběhla se směrem La Push.

„Paul…“ zaskuhrala jsem.

„Už u něj budeme. Jenom vydrž. Prosím…“ Rosalie ještě přidala a mně se najednou začalo špatně dýchat. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo to. Pomalu mi začal docházet kyslík a já začínala rozostřeně vidět. Pomalu mi začínalo i zaléhat v uších, když jsem uslyšela hlas svého milovaného:

„Nell! Lásko, neopouštěj mě! Podívej se na mě!“ Snažila jsem se ho vyhledat očima, ale nepovedlo se mi to. Kolem mě byla jenom tma a žádné zvuky. Ocitla jsem se na studené zemi a kolem mě byla jenom tma. Začala jsem se třást zimou, když na mě začalo svítit světlo. Podívala jsem se do něj a zahlédla jsem mužskou siluetu. Pomalu ke mně přicházel a usmíval se. Když byl jenom pár metrů ode mě, nedočkavě jsem natáhla ruku. Chtěla jsem se ho dotknout. Vypadal jinak, ale byl nádherný.

„Dlouho jsme se neviděli, Nell.“

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 8. kapitola: