Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 7. kapitola

25.09.2011 (16:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2372×

Stála jsem na louce a byla jsem obklopena upíry v černých pláštích. Utvářeli kolem mě neproniknutelný kruh a v jeho středu jsem byla já sama. Naléhavě jsem zavyla a očekávala příchod své smečky, ale nikdo se nedostavil. Svůj pokus jsem zopakovala, ale stále se nepřicházela žádná odezva. Upíři se začali po chvíli smát, polekaně jsem sebou škubla a přikrčila se. Podívala jsem se do jejich rudých očí, které mě děsily, jako nic na světě. Už jsem pár upíru zabila, ale tihle mi přišli jiní. Více nebezpeční než ostatní a s tajemstvím, které mi vlci neznáme.

„Proměň se vlčice!“ přikázal mi jeden z upírů. Jeho plášť byl ze všech nejtmavší a stál vepředu ještě se dvěma dalšími. Asi byl jejich vůdce… Na jeho rozkaz jsem nějak nereagovala, jenom jsem se více přikrčila a vycenila tesáky.

„Řekl jsem, proměň se!“ zavrčel na mě naštvaně. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a v nesouhlasu ještě zavrčela.

„Jane? Drahoušku, můžeš?“ zeptal se upírky za sebou. Podívala jsem se na malou dívku se škodolibým úsměvem. Pobaveně jsem zaštěkala a přehrávala si v mysli několik způsobů, kterými ji zabiji. Byla to malá dívka, ale její oči prozrazovaly neskutečnou krutost. Úsměv se jí roztáhl od ucha k uchu a upřela na mě své krvavé oči. A najednou jsem ucítila bolest, která mě spalovala zevnitř. Přišlo mi, jako bych každou chvíli měla zemřít. Tahle bolest byla horší než všechny fyzické, které jsme kdy zažila. Přála jsem si být mrtvá a necítit tuhle strašnou bolest. Dala bych cokoliv, aby přestala. Bolestně jsem zavyla. V mysli je prosila, ať přestanou, ale nedostavila se žádná odezva. V bolestných mukách jsem strávila asi dalších pět minut, dokud se neozval jejich vůdce:

„To stačí, Jane.“ Bolest náhle zmizela stejně, jako se objevila. Ležela jsem na zemi a ztěžka oddechovala.

„Změnila jsi už názor?“ zeptal se mě pohrdlivě ten upír. Nenávistně jsem mu pohlédla do očí, ale začala jsem se postupně třást, až jsem se proměnila. Ležela jsem na zemi před všemi těmi upíry úplně nahá, ale v tenhle okamžik mi to bylo jedno, jediné co jsem si přála, bylo, aby mi už neubližovali.

„Takhle je to o moc lepší,“ usmál se na mě, ale jednalo se pouze o přetvářku. Natáhl ke mně ruku a čekal, jak zareaguji. Neochotně jsem mu podala svou ruku, neboť jsem věděla, že nemám na výběr. Chvíli ji svíral ve své a pak se trochu zamračil.

„Zvláštní,“ poznamenal nakonec a pustil mou ruku.

„Co jsi zjistil?“ zeptal se ho jeden z upírů, který stál vedle něho. Měl blonďaté vlasy a zdálo se, že jsem mu trnem v oku.

„Nic.“

„Co že?“

„Nic, drahý bratře. Neslyšel jsem ji… Velice zvláštní…“ Opět upřel svůj pohled na mě a zkoumavě mě obešel. Přikrčil se a zašeptal mi do ucha slůvka, po kterých se mi zježily chloupky na těle.

„Já tě najdu.“

Zprudka jsem otevřela oči a zamžikala do tmy ve svém pokoji. Prohrábla jsem si rukou vlasy a úlevně vydechla. Všechno byl jenom sen. Ale i přesto byl velice děsivý… Když jsem se konečně uvolnila, všimla jsem si, že vedle mě leží Paul. Spokojeně oddechoval a usmíval se. Musel mít krásný sen a alespoň jeden z nás se dneska dobře vyspí. Pohladila jsem ho po tváři a přitulila jsem se k němu. Přivřela jsem oči a začala pravidelně oddechovat. Večer jsme opět měli hlídku a potřebovali jsme se prospat. Ale než jsem stačila usnout, ozvalo se naléhavé vytí, ale tentokrát nebylo výplodem mé fantazie. Paul se zprudka posadil a mě vytáhl sebou.

„Musíme jít!“ vyhrkli jsme oba zároveň. Seběhli jsme zaráz schody a utíkali jsme k lesu. Třásli jsme se po celém těle a chtěli jsme se proměnit. Ozvalo se další naléhavé vytí symbolizující nebezpečí. Konečně jsme doběhli do lesa. Rychle jsme se vysvlékli a přeměnili jsme se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Jareda s Embrym, kteří měli zrovna hlídku.

„Narazili jsme na upíří pach na hranicích Forks,“ informovali nás okamžitě. Postupně se k nám přidali i další vlci. S Paulem jsme už doběhli k Jaredovi s Embrymu. V čele celé smečky jsem se rozběhla směrem, kde pach zachytili. Po pravici se mi držel Jacob a po levici Paul. Ostatní běželi za námi, jak chtěli, jenom Leah se držela těsně za mnou. Měla potřebu mě chránit. Myslela si, že to dluží Samovi. Teď jsem měla na práci důležitější věc než ji, ale budu si s ní o tom muset promluvit…

Konečně jsme doběhli na místo, kde jejich stopa končila. Už na nás čekali. Stáli v obraných pozicích a upírali své zlaté oči na nás.

„Co že? Zlaté?“ podivili jsme se naráz všichni. Nikdy jsme se nesetkali s upíry, kteří by měli takovou barvu očí. Bylo jich deset a stáli v párech. Nejvíce nás zaujal pár, který stál vzadu, protože vypadali jako lidé, bylo jim srdce, ale páchli jako upíři.

„Kruci, kdo jsou?“ zanadávala jsem.

„Jsou z nás zmatení,“ ozval se blonďák, který se tyčil před malou černovláskou, která vykukovala za ním, a oči jí radostně zářily. Zavrčela jsem jeho směrem a přikrčila se. Ostatní zareagovali stejně. Nechtěla jsem žádný boj, tihle upíři byli velice zvláštní a nic jsme o nich nevěděli.

„Také nechceme boj,“ ujišťoval nás kluk s bronzovými vlasy. Natočila jsem hlavu na bok a měla otázku v očích. Jak věděl, na co myslím? Jenom pokrčil rameny a nijak to nekomentoval. Najednou z jejich řady vystoupil blonďák a za ním šla brunetka. Tvořili nádherný pár, a kdyby nebyli upíři, myslela bych si, že neublíží ani mouše.

„Já jsem Carlisle a tohle je moje žena Esme. Nemusíte se nás bát. Chceme obnovit staré hranice, pokud budete souhlasit se smlouvou, kterou jsme uzavřeli s vašimi pradědečky.“ Přehrávala jsem si v hlavě jeho slova a snažila se pochopit, co znamenají. Všichni vlci byli zmatení a uvažovali, jako smlouvu myslí. Nechala jsem se v jejich domněnkách a zaběhla jsem za nejbližší keř, kde jsem se, i přes protesty Paula, přeměnila. Opět jsem se postavila před smečku a přejela pohledem po všech upírech.

„Já jsem Nell a jsem alfou téhle smečky. Co zde chcete?“ Snažila jsem se chovat jako správný vůdce, ale neměla jsem žádné zkušenosti.

„Chceme se tady opět na čas usadit,“ odpověděl jako by nic Carlisle. Pochybovačně jsem se zasmála.

„A vy si myslíte, že vás necháme zabíjet nevinné lidi?“ Jsou opravdu tak naivní?

„My se živíme jenom zvířaty,“ opanoval mi okamžitě. Tohle byla pro mě novinka, ale vysvětlovalo by to jejich zlaté oči. Najednou mi na mysli vyplula stará legenda, kterou mi říkal Sam.

„Vy jste Cullenovi?“ zeptala jsem se a v mém hlase se nedalo skrýt překvapení. Všichni se zaráz zasmáli, ale přikývli.

„Musím se domluvit se svou smečkou, ale nezaručuji vám, že vás zde necháme žít,“ tentokrát jsem se na to vykašlala a proměnila jsem se na místě. Přišla jsem o další oblečení, ale bylo mi to jedno, stejně jsem chtěla jet nakupovat.

„Co si o nich myslíte?“ zeptala jsem se smečky okamžitě. Začali mluvit jeden přes druhého, až jsem se ztratila v návalu myšlenek.

„To stačí, budeme hlasovat! Kdo je pro obnovení smlouvy na pokusnou dobu?“ všichni na souhlas zaštěkali a já s nimi. Přeměnila jsem se do lidské podoby a hned jsem si oblékla Paulovo triko, které mi vnutil.

„Dohodli jsme se. Necháme vás zde být rok, pokud se nic nestane, budete zde moci zůstat tak dlouho, jak budete chtít. Ale pokud zemře jenom jeden člověk, okamžitě odtáhnete nebo zemřete,“ řekla jsem jasná pravidla.

„Děkujeme,“ zašeptala vděčně Esme. Chtěla jsem se přeměnit nazpátek do vlčí podoby a odejít, ale Carlisle mě zastavil.

„Chci vám ještě představit zbytek své rodiny, abyste jim náhodou neublížili,“ řekl, ale na konci trochu zvedl hlas jako v otázce. Jednalo se o nabídku, tak jsem přikývla.

„Ten blonďák je můj syn Jasper se svou ženou Alicí. S černými vlasy je Emmett s Rosalií. S Bronzovými vlasy je Edward se svou ženou Bellou. A vzadu je jejich dcera Renesmé se svým snoubencem Nahuelem.“ Na všechny jsem kývla v pozdravu a oni se zachovali stejně. Přišlo mi divné, že řekl dcera, ale nechtěla jsem se tím zabývat.

„Šedý vlk je Paul. Rudý Jacob. Světle šedá je Leah. Pískový Seth. Tmavě hnědý Jared. Našedlý Embry. Zrzavý Quil. Světle černý Brady a nahnědlý Collin.“ Představila jsem i já zbytek smečky, i když jim to nebylo moc platné, protože je neviděli v lidské podobě.

„Můžete se proměnit, prosím?“ zeptal se Carlisle.

„Možná jindy.“ Šibalsky jsem na ně mrkla. Odběhla za keř a proměnila jsem se. Chtěla jsem už přikázat, že odcházím, když jsem si všimla, že myšlenky vlků jsou nejisté a všichni přede mnou něco skrývají, dokonce i Paul.

„Co se tady děje?“ Na mou otázku nikdo nereagoval, tak jsem naštvaně zavrčela.

„Odpovězte. Ihned!“ Použila jsem rozkaz alfy, nechtěla jsem se takhle chovat, ale nebylo zbytí. Všichni si přestali hlídat myšlenky, ale nejvíce mě zaujala mysl Leah a Jacoba. Ponořila jsem se do jejich myšlenek a bolestně a naštvaně zavyla.

Chtěla bych opět poprosit o komentáře. Potěší to, když vidím, že se vám povídka líbí a jaký na ni máte názor. Protože je komentářů čím dál míň, tak psaní dalších kapitol bude pokračovat podle odezvy, tudíž podle množství komentářů....

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 7. kapitola: