Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 24. kapitola

26.11.2012 (12:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1458×

Po pozdní poradě se všichni odebrali na kutě anebo se věnovat svým drahým polovičkám. Bylo jasné, že i Jacob a Leah nemají v plánu dnes spát, ale všichni museli být připravení na zítřejší souboj a ani pro ně neexistovala výjimka. Udělala jsem to velice nerada, ale odmítali mě poslechnout, tak jsem na ně použila svou autoritu, tak mě nakonec poslechli a připustili, že mám pravdu. Nakonec jsem v obýváku zůstala sama s Paulem a Samem, na kterém bylo vidět, jak je unavený, ale nechtěl jít spát. Nejdříve jsem nechápala proč, ale pak nám Edward prozradil, že se bojí. Ne Volturiových, ale bojí se o nás a o ostatní vlky, a dokonce i upíři mu přirostli k srdci. Byl velmi statečný a nic před námi nedávala najevo.

„Maminko?“ oslovil mě najednou. Podívala jsem se na něj a koutkem oka zahlédla, jak se Paul napjal a čeká, na co se náš syn zeptá.

„Ano, Same?“ pobídla jsem ho. Mezitím si Paul přisedl vedle mě a našeho syna si posadil na klín čelem ke mně. Chvilku si Sam hrál s prstíky, ale nakonec našel odvahu a položil nám otázku, která ho trápila ze všeho nejvíce: „Je to má vina?“

Já i Paul jsme otevřeli ústa v němém úžasu. Jak ho jen něco takového mohlo napadnout? Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale můj manžel mě předběhl.

„Same, není to tvá vina! Ničí vina to není! Musíš vědět, že já a maminka tě milujeme a všichni ostatní také. Máš mnoho starostlivých strýčků a tetiček a všichni jsou ochotní tě ochránit a víš proč?“ zeptal se, ale můj syn jen zakroutil hlavičkou a vykulenýma očkama pozoroval svého tatínka. „Protože jsi náš poklad a neudělal jsi nic špatného. Jsi velmi výjimečný, to ano, ale není to důvod k obavám. Vezmi si třeba tetičku Ness, zpočátku nikdo nevěděl, jestli bude zdravá a jak bude růst, ale nyní je z ní krásná mladá dáma a je šťastná se strýčkem Jacobem. Sice nevíme, jak rychle porosteš ty a jestli se jednou také staneš vlkem, ale i tak tě milujeme. Zapamatuj si to, prosím, ať se stane cokoliv…“ Na posledním slově se Paulovi zlomil hlas, ale obdivovala jsem ho. Řekl dokonale pravdu a přitom našemu synovi nedával žádné milné naději, že se zítra nic nestane. Sam se k Paulovi přitiskl a slyšela jsem tichounké popotahování, jak se snažil neplakat. Musela jsem se usmát nad tou idylkou. Když mě Paul vyhledal očima a vpíjel se do těch mých, naznačila jsem mu něžně rty: „Miluji tě.“

„A já tebe víc než vlastní život,“ pošeptal, že to ani náš syn neslyšel. Paul mě políbil na čelo a pak mi dal Sama do náruče. Chvilku jsem mu vyprávěla příběh o jeho strýčku, který měl tak rád a v půlce vyprávění usnul. Když jsem ho ukládala do postýlky, obmotaly se kolem mě Paulovy ruce a začal mě něžně líbat na krku. Cítila jsem, že je stejně napjatý jako já, a že si uvědomuje, že se možná jedná o naši poslední společnou noc. Otočila jsem se k němu a polibky mu ochotně oplácela. Vpíjela jsem se do jeho rtů a užívala jsem si společné blízkosti. Neuvědomila jsme si, jak jsme se dostali nazpátek do obýváku a ani jsem neřešila, že tam může každým okamžikem někdo vstoupit, dokud se neozvalo pobavené odkašlání. Okamžitě jsme se s Paulem od sebe odtáhli a podívali se ke schodišti, kde stál Emmett. Počkat, cože? Co tu dělá Emmett, právě toho bych tu čekala ze všech nejméně.

„Co se děje?“ začala jsem okamžitě panikařit a přiběhla jsem k němu.

„Nic, jenže…“ zakoktal se v půlce věty.

„Tak co chceš?“ vyjela jsem už na něj, když mi došlo, že asi chce jen otravovat.

„Carlisle nechtěl rušit, tak jsem řekl, že pro tebe klidně dojdu. Chce s tebou mluvit, vlastně s vámi oběma.“ Při posledním slově se podíval na Paula a v mžiku byl pryč. Paul ke mně bez řečí přišel, chytil mě za ruku a vedl do pracovny, kde nás už Carlisle očekával. Měla jsem špatné tušení, věděla jsem, že něco není správně, jen jsem nemohla přijít na to, co…

A došlo mi to, až když se otevřely dveře do pracovny a v ní stáli všichni upíři. Paul nedokázal potlačit svou reakci a stoupl si ochraně přede mě, ale já ho políbila rychle na tvář, abych mu připomněla, že i když se mu to nelíbí, jsem silnější než on a umím se o sebe postarat. Ale pro jistotu si mě přitáhl do náruče, což ve mně vzbudilo novou vlnu vzrušení, až si musel Jasper odkašlat. Nenuceně jsem na něj vyplázla jazyk, ale snažila jsem se ovládat své pocity a pak jsem si vzpomněla na svůj štít, ihned jsme ho kolem sebe rozprostřela a najednou si Jasper, Edward i Alice vděčně oddechli. Přišlo mi to komické, ale musela jsem se soustředit.

„Chtěl jsi s námi mluvit?“ oslovila jsem Carlislea, protože mě už nebavilo čekat, co se bude dít.

„Ano, ale nejdřív se oba posaďte.“ Bez okolků jsme ho poslechli a sotva jsme se usadili, začal mluvit.

„Půjdu rovnou k věci, Nell. Edward tě jednou kousl a od té doby jsi na půl vlk a na půl upír, a proto si všichni myslíme, že bys před bojem měla nabrat co nejvíc síly, abys dokázala udržet svůj štít. A tím nabráním síly nemyslím lidské jídlo,“ vysvětloval, ale já jsme stále nechápala, o čem mluví. Koukala jsme na něj a čekala, jestli bude pokračovat.

„Lásko, Carlisle tím myslí, že by ses měla napít krve,“ osvětlil mi Paul, když rozpoznal můj nechápající výraz. Ihned mi spadla čelist a myslela jsem si, že si ze mě dělají všichni srandu.

„Nebudu pít krev žádného bezbranného člověka!“ vyjela jsem na ně.

„Nemyslíme člověka, ale vezmeme tě na lov a nasytíš se z nějakého zvířete,“ vysvětloval Edward, ale já ho nevnímala, otočila jsem se na Paula s otázkou v očích. Nemuseli jsme být ve vlčí podobě, aby mi dokázal číst myšlenky.

„Já s nimi souhlasím, lásko,“ řekl jakoby nic. Naštvaně jsem na něj zavrčela a o krok ustoupila.

„Nejsem žádný vrah a neberte si to zle, ale já nemám špičáky jako vy, abych mohla jen tak někomu rozsápat hrdlo!“ snažila jsem se být slušná, ale nedařilo se mi.

„Vážně?“ ozval se Emmett a zamával přede mnou sáčkem krve. Aniž bych věděla, jak se všechno seběhlo, ocitla jsem se přišpendlená k zemi Jasperem, Garrettem a Elezarem, měla jsme prodloužené špičáky a lačný výraz ve tváři a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: krev.

„Pusťte, mě!“ běsnila jsem, ale k nim se přidala i Kate a použila na mě svůj dar, a to mě vrátilo zpátky do přítomnosti, ale jinak, než si představovali. Roztáhla jsem nazpátek kolem sebe svůj štít, který zmizel, když jsem myslela na krev, a ti, kteří mě drželi při zemi, odlétli na druhý konec místnosti.

„Emmette, dej mi tu krev!“ zavrčela jsem přes zaťaté zuby, ale on je zavrtěl hlavou a přikrčil se připraven k obraně, ale než jsem stihla udělat krok, postavil se před něj Paul a vrčel na mě. Můj manžel na mě vrčel… Byla jsem zrůda… Tenhle fakt mě bolestně vrátil do reality a já stáhla svůj štít a zhroutila jsem se na zem.

„Musím na lov,“ přiznala jsem neochotně. Všichni si úlevně oddechli, dokonce i Paul, který mi pomáhal na nohy. „Ale sama!“ dokončila jsem větu.

„Ani omylem!“ zavrčeli všichni, ale já je odmítla v tomhle poslechnout.

„Nechci, aby někdo z vás viděl, co jsem za zrůdu, a chci to dokázat sama,“ snažila jsem se jim vysvětlit své důvody, ale odmítali poslouchat.

„Prosím, co kdyby sem někdo došel? Musím vědět, že Sam bude mít tu největší ochranu,“ prosila jsem, ale stále byli stejně neústupní.

„Dobře, ale půjde se mnou jen Ness, nikdo jiný!“ bylo mé poslední stanovisko. Po chvilkovém zvažováni souhlasili a já se s Ness odebrala hluboko do lesa, abych nikoho neohrozila.

„Mrzí mě to,“ promluvila najednou a tím mě vytrhla z mých myšlenek.

„Cože?“

„No, že musíš na lov… Vidím, jak se ti to příčí,“ vysvětlila mi a snažila se na mě trochu usmát, i když se spíše jednalo o nějaký škleb.

„Příčí se mi to víc, než si myslíš, a proto musím udělat tohle…“ Dřív než si stačila Ness něco uvědomit, praštila jsem ji do zátylku, až ztratila vědomí, a já se rozběhla dále do lesa. Musela jsem lovit sama, tak aby mě nikdo neviděl, jinak bych byla ještě horší monstrum, snad mi někdy odpustí…

Běžela jsem a běžela, větve mi šlehaly do obličeje, ale doufala jsem, že bolest je jediná daň za krev, kterou promařím. Neřešila jsem, co se děje okolo mě, nic jsem necítila, nic jsem neviděla, až mě srazila na bok postava v černém plášti a k ní se přidalo asi dalších třicet, které se postavily kolem mě do přesného kruhu. Chvilku jsem se na ně dívala, než jsem si uvědomila, kdo jsou.

„Volturiovi,“ zavrčela jsem.

Vím, že je kapitolka trochu uspěchaná, ale chci povídku co nejdříve dopsat, protože o ni už není zájem, takže vím, že když to neudělám teď a z donucení, tak ji nedopíšu nikdy... Pokud budete tak hodní, tak prosím o komentáře.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 24. kapitola: