Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 21. kapitola

17.08.2012 (09:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1681×

Obklopovala mě tma a jediné, co jsem slyšela, byl děsivý smích. Chtěla jsem do temnoty zakřičet, ať se mi ta osoba ukáže, ale nemohla jsem mluvit. Měla jsem stažené hrdlo strachem a nebyla jsem schopná se pohnout. Když se konečně přede mnou objevily rudé oči, které jistě patřily upírovi. Vpíjely se do mě a zdálo se, jako by mi viděly až do duše. Ozval se další smích a upír už stál pár centimetrů ode mě, až jsem cítila, jak z něj sálá chlad.

„Brzo si pro tebe a tvého syna přijdu, Nell. Velice brzo,“ řekl upír až příliš medovým hlasem. Přistoupil ke mně a lačně se přisál na mé hrdlo.

S křikem jsem se posadila na posteli. Očima jsem těkala po místnosti a snažila jsem se zklidnit své srdce, které bilo jak o závod. Otřela jsem si již tak zpocené čelo a podívala jsem na dětskou postýlku, která se nacházela vedle naší manželské postele. Ale můj syn se v ní nenacházel. Během sekundy jsem stála u postýlky a přehrabovala jsem se peřinkami, ale můj syn tam nikde nebyl. Kam se mohl podít? Co když… Co když ten sen nebyl pouhým snem? Mohl ho unést ten neznámý upír?

Rychle jsem na sebe hodila župan a vyběhla jsem na zahradu. Ani na ní se můj syn nenacházel. Začala jsem plakat a mé tělo zachvátil třas. Okamžitě se ze mě stal vlk a jako střela jsem vyrazila do lesa. Nikdo jiný nebyl přeměněný. Neměl být Paul a Jared na hlídce? Něco mi tu nehrálo. Zavyla jsem a čekala, až ucítím mysl někoho dalšího, ale nic se nestalo. Zavyla jsem o to naléhavěji, až se stromy kolem mě roztřásly. Po několika nekonečných minutách jsem ucítila vědomí všech členů smečky.

„Co se děje, lásko?“ strachoval se hned můj manžel.

„Sam se ztratil. Vzbudila jsem se a nebyl v postýlce ani nikde poblíž. Kde jen může být?“ panikařila jsem. Bolestně jsem zvrátila hlavu dozadu a znovu jsem zavyla.

„Nell, uklidni se. Sam je v pořádku,“ ujišťoval mě hned Jared.

„Jak to víš?“

„Byli jsme s Paulem na hlídce, když se zde objevil Emmett. Poslala ho Alice, že je to naléhavé. Měl okamžitě přivést Sama do jejich vily. Nechtěli jsme tě budit, tak jsme ho tam odnesli a zůstali jsme u nich na chvíli, když jsme uslyšeli tvé vytí,“ objasnil mi celou situaci Jared. Ze srdce mi spal velký balvan. Posadila jsem se do trávy a začala jsem se třást. Po chvilce jsem byla opět v lidské podobě. Došla jsem ke svému manželovi, odvázala jsem mu z nohy tričko a oblékla jsem si ho. Pak jsem ho políbila na tvář a vyskočila jsem mu na záda.

„Mám pocit, že Alice nám chce něco říci, měli bychom se tam všichni vydat. Hned,“ přikázala jsem hlasem alfy. Všichni se dali hned do pohybu a běželi jako o život. Do minuty jsme byli u Cullenů. Sotva jsme se objevili před dveřmi, uslyšela jsem nadšené: „Mama!“ Seskočila jsem Paulovi ze hřbetu a rozběhla jsem se za svým synem. Byl v náručí u Rosalie, ale hned, jak mě uviděla, bez okolků mi mého syna podala. Přivinula jsem si ho k sobě a políbila ho na čelo. Po chvilce v obýváku stáli všichni vlci a Cullenovi.

„Alice, co se děje?“ zeptala jsem se jí přímo. Byla duchem nepřítomná a já měla podezření, že se to týká mého snu. Ztěžka jsem se opřela o mého manžela. Byla jsem po porodu moc unavená. Proběhl skoro bez komplikací, ale každá přeměna od té doby mě velice vysilovala. Měla jsem zákaz se proměňovat, ale dneska nebylo zbytí. Jestli to zjistí Carlisle…

„Už to ví,“ upozornil mě Edward. Naštvaně jsem na něj zavrčela, ale když jsem uviděla pohled Carlislea, hned jsem ztichla.

„Hned, jak zde skončíme, půjdu tě prohlédnout. Cítím totiž krev,“ objasnil mi a ostatní upíři na dotvrzení jeho slov přikývli.

„Alice?“ oslovila jsem ji znovu. Konečně svůj pohled zaostřila na nás a povzdechla si. Jasper ji pevněji objal, aby jí dodal jistotu. Ale Alice nikdy takhle rozhozená nebyla, co se jen může dít?

„Máme problém. Stejný, jako byl tehdy s Ness. Aro se bojí, co ze Sama vyroste, proto sem přijde i s celou gardou. Ale tentokrát nám nepomůžou ani naši svědci. Za nimi Aro poslal ty nejhorší z gardy, aby je upozornil, jaký trest je čeká, pokud se k nám opět přidají,“ vychrlila najednou Alice. Všichni na ni oněměle koukali.

„Takže nemáme šanci,“ pronesla jsem napjatě.

„Nějakou šanci máme. Klan z Denali, amazonská smečka a Benjamin a Tia se k nám stejně přidají, ale ostatní už bohužel ne. Máme skoro nulovou šanci na přežití a tentokrát víme, že není nikdo stejný, jako je Sam. Je potomkem dvou měničů a k tomu jeden z rodičů byl pokousán upírem a k tomu má dar. Co jen může vzniknout z takového spojení? Toho se Aro nejvíce bojí.“ Alice zase byla duchem nepřítomná a mezi námi se rozvířila žhavá debata o tom, jak budeme jednat. Já poslouchala jen na jedno ucho a vpíjela jsem se do očí svého manžela. Oba jsme měli strach o našeho syna a nechtěli jsme, aby byl někdo z nás zraněn.

„Kdy přijdou?“ položila jsem otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíc.

„Naši spojenci dorazí zítra, někteří až za dva dny. Volturiovi tu budou za čtyři dny brzo ráno, pak se mi budoucnost ztrácí. Jsem ráda, že jsem dokázala vůbec vidět tolik, protože tam budou i vlci,“ odpověděla Alice okamžitě. Přikývla jsem a podala jsem Sama do náruče mého manžela.

„Bello, naučíš mě ovládat můj štít, prosím? Myslím, že to budu potřebovat… Sice to do určité míry zvládám, ale potřebuju zvětšit jeho rozsah a přesnost.“

„Samozřejmě.“ Bella se na mě zářivě usmála a pokynula všem, aby si šli stoupnout před dům. Když tam konečně byli všichni, obrátila se čelem na mě.

„Zkus je všechny zaštítit,“ přikázala mi. Nemusela jsem se skoro ani soustředit. Stáli těsně u sebe, takže se pod mou ochranu dostali všichni bez problémů. Horší bylo, když stáli dál od sebe. Dokázala jsem svůj štít natáhnout na vzdálenost větší jak sto metrů, ale dál to už nešlo, a jen udržet těch sto metrů déle jak pár minut mi dělalo problém. Pak jsem se snažila obalit dotyčné do šítu tak, aby obléhal jejich postavu, takže by oni byli v bezpečí a zároveň by mohli útočit. To byl pro mě už ale větší oříšek. Ze začátku jsem nedokázala přijít na ten princip, a když se mi to konečně podařilo, bylo těžší udržet štít kolem všech tady. Jednalo se skoro o dvacet osob, a to tady ještě nebyli naši spojenci. Jak jen můžu něco takového zvládnout? Můj štít je silnější než Belly, ale já je nedokážu všechny ochránit, jak ona. Co můžu dělat? Začínala mě pohlcovat panika, když mě začal Jasper uklidňovat. Ani jsem si nevšimla okamžiku, kdy jsem stáhla svůj štít.

„Nell, můžeš být v klidu. My všichni ti pomůžeme, jak jen budeme moci. A ty budeš hlavně hlídat vlky a Sama o nás se postará Bella, a kdybychom už moc prohrávali, tak nás na chvilku zaštítíš ty,“ uklidňoval mě dále Jasper. Vděčně jsem se na něj usmála, i když se mi jeho plán moc nelíbil. Budu muset vymyslet nějaký jiný…

Doufám, že si na tuhle povídku ještě někdo z vás vzpomene. Nejdřív se chci omluvit, že přidání další kapitoly trvalo tak dlouho. Neměla jsem čas a na určitou dobu mě opustila i inspirace. Příběh se nám pomalu blíží ke konci, tak se pokusím kapitoly přidávat častěji. Chtěla bych vás taky požádat o komentáře. Vždy mě potěší a hned se mi lépe píše :)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 21. kapitola: