Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 17. kapitola

30.03.2012 (21:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1686×

„Alice?“ ozval se vedle mě nešťastně Paul.

„Kolikrát ti mám říkat, že ji nevidím, čokle?“ vyjela po něm Alice a Jasper vedle ní zavrčel. Nedivila jsem se jim, bylo to minimálně potřetí, co se jich zeptal, a to jsem při vědomí pouze pět minut.

„Carlisle říkal, že by měla být v pořádku, tak proč se neprobouzí? Celé je to moje chyba…“ Slyšela jsem, jak přerývaně oddechuje. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale nedokázala jsem pohnout jediným svalem ve svém těle, natož otevřít oči nebo dokonce promluvit. Tahle bezmocnost mi opravdu hodně vadila, připadala jsem si, jako by moje mysl byla uzavřená v nějaké schránce, která odmítá jakýmkoliv způsobem reagovat. Začala jsem se soustředit, stále dokola jsem si opakovala, že chci otevřít oči. Vynaložila jsem do svého snažení všechnu sílu, kterou jsem měla, ale stále se nic nedělo. Naštvaně jsem zavrčela. Chtěla jsem do něčeho praštit, ale nebylo do čeho ani jak.

„Slyšeli jste to…?“ ozvala se z koutku místnosti Ness.

„To jsi nebyl ty, Paule?“ zeptala se překvapeně Alice.

„Ne,“ odpověděl okamžitě Paul.

„Ale když jsi to nebyl ty ani nikdo poblíž,“ začala dumat Alice.

„Tak to byla Nell,“ dokončil její myšlenku Edward, který se objevil v místnosti a s ním i zbytek Cullenových s vlky. V téhle malé místnosti stáli úplně všichni, cítila jsem teplá těla vlků i studená upírů.

„Nell, slyšíš mě?“ Carlisle se posadil vedle mě a naléhavě mi stiskl ruku, chtěla jsem jeho stisk opětovat, ale neměla jsem dostatek sil, tak jsem nadále ležela bez pohnutí.

„Všichni ven kromě Edwarda a Belly a držte se na takovou vzdálenost od domu, abyste nic neslyšeli!“ přikázal najednou Carlisle a odběhl o patro níž do své pracovny.

„Nikam nejdeme!“ namítl okamžitě Paul, když se Carlisle vrátil. „Nenechám Nell tady s těmi dvěma, kteří jí už několikrát ublížili! Na to zapomeňte, doktore.“

„Věříš mi, Paule?“

„Samozřejmě. Vám ano, ale jim ne.“

„Tak mě tady nech s nimi o samotě, jestli chceš, aby byla Nell v pořádku, odejdi a udrž všechny z dosahu domu. Ihned.“ Paul chvíli stál na místě a uvažoval, jestli ho má poslechnout, a nakonec se i tak stalo. Poslal smečku ven a bez pobízení ho následovali i Cullenovi kromě Ness, která zůstala stát v rohu místnosti.

„To se týkalo i tebe, zlatíčko,“ oslovil ji něžně Carlisle.

„Chci vám pomoci, dědo. Prosím…“ Zněla opravdu zoufale, a tak mě vůbec nepřekvapilo, když Carlisle po chvilce svolil.

„Budu potřebovat vaši pomoc, můj plán je celkem riskantní, ale nemáme jaksi na výběr…“

„Mluv na rovinu, jakou má šanci?“ Ness na posledním slově přeskočil hlas, ale snažila se být silná.

„Přijde mi, že je v určitém druhu spánku, všechno kolem slyší, dokonce vnímá naši přítomnost, ale nedokáže se hýbat, její tělo nereaguje na podněty, které posílá její mozek zbytku těla. Muselo se to stát důsledkem vypětí v posledních dní. Objevení jejího daru, příchod Jane, svatba, Paul, ztráta Sama… Všechno se v ní postupně kupilo, až se to dostalo na povrch a skončila takhle. K tomu kolem sebe nevědomky drží svůj štít, takže nevíme, co se s ní děje, takže jsem dostal nápad. Bello, ty jsi také nejdřív nevěděla, jak svůj štít ovládat, takže jí můžeš pomoct. Vysvětlíš jí, jak ses ho naučila ovládat, a budeme doufat, že nás slyší a dokáže se podle tvého návodu zachovat. Ty, Edwarde, budeš poslouchat její myšlenky, jakmile ji jenom trochu uslyšíš, dáš mi vědět. Ness, pokusíš se Bellu přivést na pěkné myšlenky, má psychický i fyzický štít, ale nyní funguje pouze psychický, takže by ses jí teoreticky mohla dostat do hlavy, když to dokáže Bella, pokud ne, tak máme o něco menší šanci na úspěch, ale nevadí.“

„Ale proč tu máš ty kapačky?“ nechápal Edward.

„Potřebuji do ní dostat trochu jídla, no a nevím, jak s ním teď je, když je i trochu upír, tak jí zapojím kapačku s výživou i s krví, uvidíme, jak bude reagovat. Pochopili jste mě všichni?“ Nikdo nic neřekl, ale museli alespoň přikývnout, protože jsem ucítila, jak mi do každé ruky byla zapíchnuta jehla. Na čele jsem ucítila lehký dotek roztřesených ruček Ness. Čekala jsem, jestli v hlavě uvidím nějaké obrázky nebo něco podobného, ale stále mě obklopovala stejně tíživá temnota.

„Ness, nemá to cenu,“ upozornil ji jemně Edward.

„Ne, musím jí pomoct.“

„Ještě si ublížíš. Jdi za Paulem, Nell by byla určit ráda, kdyby věděla, co se zde děje, připrav Paula na to, že Carlisleův plán nemusí vyjít.“ Po chvilce jsem slyšela, jak Ness vyskočila oknem a utíká na sever za ostatními.

„Začněte,“ vyzval je Carlisle. Z každé strany se vedle mě posadila Bella a Edward, zhluboka se nadechli, chytili se za ruce a podívali se na mě.

„Nejdřív jsem nevěděla, jak se svým štítem zacházet, ale pak jsme zjistila, že je mou částí. Pohybuje se stejně jako já, bylo to jako moje druhá kůže, dokázala jsem ho napnout jakkoliv daleko, anebo ho také úplně vytlačit ze své mysli, ale bylo to velice namáhavé, učila jsem se to několik dní, ale svůj štít jsem dokázala zcela ovládnout až pod nátlakem, který na tebe bohužel teď vyvíjet nemůžeme, ale jsi o dost silnější a odhodlanější než já, pomysli na svou smečku, která tě čeká venku, která nedokáže bez tebe žít. Vzpomeň si na Paula, který tě miluje jako svůj život, je pro tebe vším a ty pro něj. Jste dvě půlky, které jsou konečně jedno. Jste celek, který už nikdy nikdo nedokáže oddělit ani ta nejsilnější bytost na planetě. Byli jste pro sebe stvořeni, tak Paula neopouštěj a bojuj…“

Bella na mě stále mluvila, ale přestala jsem ji vnímat. Uzavřela jsem se ještě více do sebe a soustředila jsem se. Měla pravdu, Paul je pro mě vším a nehodlala jsem ho za žádnou cenu opustit. Když jsem se do něj otiskla, bála jsem se, jestli nebude jiná dívka, která by pro něj byla vším, ale otisk byl vzájemný a v ten den mi zase vysvitlo mé vlastní slunce. Každý okamžik s Paulem, každý dotek a především naše první noc mi stále vířily v hlavě. Věděla jsem, že on je ten pravý, že nikoho jiného už v životě nedokážu milovat, i kdybych se do něj neotiskla. Musela jsem se probrat, už jenom kvůli němu. Začala jsem se soustředit, připadala jsem si stále vyčerpaná, ale už ne tak moc jako před chvílí, doplňky výživy, které mi dal Carlisle, musely mít vlastní účinek. Musím stáhnout svůj štít, aby mi mohli pomoct! Musím! Prostě musím! Jsem vlčice a k tomu alfa, mám své povinnosti a nehodlám své blízké opustit, prostě nehodlám! Takže zvládnu stáhnout ten zatracený štít!

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Pomaličku jsem začala vnímat, jak mě můj štít obklopuje. Pomaličku, milimetr po milimetru, jsem ho začala zavírat hluboko do své mysli, aby mě přestal obklopovat a Edward se mi dostal do mysli, i když jsem z toho nebyla zrovna moc nadšená.

„Slyším ji!“ vydechl najednou překvapeně Edward. Ne asi, všichni jsou daleko a celou dobu se na mě soustředil, koho jiného asi mohl slyšet.

„A je sarkastická a nepříjemná jako obvykle.“ Ts, já jsem velice milá a sarkastická taky nejsem, prostě tě nemám ráda a mám na to právo!

„Jo a nebýt mě, tak teď nikdo neví, že nás vnímáš, a možná by se ani nikdo nesnažil ti pomoct…“ poškleboval se Edward. V duchu jsem nad tím zavrčela, chtěla jsem mu skočit po krku, ale bohužel jsem nemohla.

„Edwarde, nech ji a buď tak laskav, tlumoč mi její myšlenky,“ utnul ho Carlisle. „Jsi velice zesláblá a navíc jsem zjistil, co s tebou opravdu je, když jsem tě prohlížel, ale to ti řeknu, až budeš při vědomí. Takže, dám ti další infuzi a zavolám sem Paula.“

„Těší se na Paula, ale je velice zmatená… Neví, jak se probudit, a je velice zesláblá a žádá tě, abys jí prozradil, co s ní je ve skutečnosti,“ tlumočil stručně Edward mé myšlenky.

„Edwarde, Bello, odejděte a zavolejte sem Paula, ale ať sem přijde nejdříve za deset minut, a jděte hned a bez otázek,“ přikázal Carlisle. Oba ho bez protestů poslechli, věděli, že by nemělo cenu oponovat mu. Chtěl si se mnou promluvit sám, a to nevěstilo nic dobrého, něco se mnou muselo být v nepořádku. Čekala jsem, až Carlisle začne mluvit, ale uběhla minuta a stále se nic nedělo. Začínala jsem být velice nervózní, když se zhluboka nadechl a začal mluvit: „Nevím, jak je to možné, ale… Nell, na devadesát procent jsi těhotná.“ Při posledním slově ztuhla i má mysl. Já jsem těhotná? Jak můžu být těhotná! Můj první a jediný sex jsem měla s Paulem, a to bylo předevčírem, možná později, nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem v bezvědomí… Ale i tak to nebylo možné, přece jsem hned nemohla otěhotnět. To přeci nejde… Měla jsem milion otázek, můj mozek přestával fungovat a moje mysl začínala být průzračná jak moře, až jsem otevřela oči.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 17. kapitola: