Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 12. kapitola

22.10.2011 (09:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2009×

„Smím se jim ukázat?“ zeptal se Sam někoho, koho jsem už ani já neviděla. Ozvalo se souhlasné zamručení a pak se pomalu, i pro ostatní, začaly objevovat ruce, obličej, tělo, křídla… Až před nimi v celé své kráse stál můj anděl, můj bratr, můj Sam.

Všichni vyjeveně koukali na Sama a nevěděli, co dělat. Vlci koukali s otevřenou pusou, Emily vypadala, že každou chvilkou omdlí a upíři neprozrazovali žádné emoce, kromě Ness a Nahuela. Ness zvědavě postoupila o krok dopředu a Nahuel se zase raději o pár kroků stáhl.

„Nezdá se mi, že ne?“ vykoktal přidušeně Jacob. Na tuhle větu celá smečka zamrkala, až na Setha, který se štípl, pak si dal dokonce i facku, a pak se začal smát, až se málem válel po zemi.

„Jak ses tu ocitl, brácho?“ vydal ze sebe mezi salvami smíchu. Přiběhl k Samovi a chtěl ho obejmout, tak se Sam pomalu snesl na zem, posadil mě vedle sebe a pak Setha objal. Spokojeně jsem zatleskala a zapištěla. Začala jsem po Samovi opět natahovat ruce, trochu přiškrceně se zasmál, ale odtáhl se od Setha a uchopil mě do náruče. Okamžitě jsem se k němu přitiskla a začala jsem si hrát s jeho křídly. Fascinovala mě, hlavně když s nimi Sam párkrát zatřepal a my se hned o několik centimetrů vznesli.

„Same,“ vydechla Leah, po tváři se jí skoulela slza a stejně, jako její bratr, okamžitě ho šla obejmout. Naštvaně jsem popotáhla, ale nevšímali si mě, tak jsem začala trucovat. Po Leah následovali i ostatní vlci a jako poslední šla Emily. Držela se za srdce a brečela, ale štěstím.

„Jak je to možné?“ Nečekala na odpověď a políbila Sama. Polibek jí začal okamžitě vracet, ale neuvědomil si, že mě stále držel v náručí, tak sevření kolem mě povolil a já začala padat, na poslední chvíli mě chytil Paul a pevně mě k sobě přitiskl. Zeširoka jsem se usmála, ale on se na mě ani koutkem oka nepodíval a stále jenom hypnotizoval Sama s Emily. Vznášeli se několik metrů nad zemí a stále se líbali a objímali. Potichu jsem se zasmála a zčervenala. Drcla jsem do Paula a on pohled stočil ke mně, okamžitě jsem našpulila rty a zavřela oči, chtěla jsem zkusit tu věc, kterou dělali můj bratr a jeho přítelkyně. Čekala jsem už hodnou chvíli, ale stále jsem na svých rtech nic necítila, zamlaskala jsem a znovu pusu našpulila, ale stále nic. Naštvaně jsem otevřela oči a uviděla Paulovu tvář zkřivenou do bolestné grimasy. Pohladila jsem ho po tváři, ale opatrně mou ruku odtáhl, začala jsem plakat a chtěla jsem jít od něj z náručí, ale nikdo si mě nevšímal. Až když jsem opravdu hodně nahlas zaječela, tak ke mně přiběhla Rosalie a vzala si mě k sobě. Přitiskla jsem se k ní a ztěžka oddechovala, snažila jsem se uklidnit, ale nešlo mi to. Nebylo mi dobře, hrozně mě bolelo na srdci, připadala jsem si opuštěná, zrazená… Prostě sama…

Konečně se nazpět na zem snesli Sam a Emily. Oba vypadali hrozně šťastně a o něčem si špitali. Sam pohladil Emily po břiše a pak se vydal ke mně. Políbil mě do vlasů a pak se naštvaně otočil na Edwarda a Bellu, kteří stáli ruku v ruce od něj ze všech nejdál.

„Co jste jí to udělali?!“ vyjel na ně naštvaně a ukázal na mě. Okamžitě jsme ho za ruku chytila a přitiskla jsem si ji ke tváři. Oba sklopili zrak a jako první promluvila Bella:

„My jsme nechtěli. Byla to nehoda…“

„Nehoda?“ Samovi vyletěl hlas o dvě oktávy nahoru a začal rudnout ve tváři.

„Nechtěli jsme, aby byla taková!“ zanaříkala Bella a zhroutila se na zem, Edward ji objal kolem ramen a začal horlivě přikyvovat, na dotvrzení jejích slov.

„Na vás si dám ještě pozor! Ale teď hlavní důvod, proč tu jsem…“ Sam opět obrátil svůj pohled na mě.

„Můžu, Rosalie?“ Natáhl ke mně ruce a ona mě mu vložila opatrně do náruče. Chytila jsem se ho kolem krku a čekala, co se bude dít. Opatrně začal stoupat, až jsme byli nad vrcholky stromů. Když jsme byli dostatečně vysoko, začal se se mnou točit dokola a stále zrychloval, stala se z nás jenom černá čára, ale stále jsme přidávali na rychlosti a kolem nás se začal rozlévat záře. Pomalu se mi začínala motat hlava a věděla jsem, že každou chvilkou se asi pozvracím.

„Prosím tě, zastav!“ zakřičela jsem a chytila se za pusu. Sam mě okamžitě poslechl a ustal v otáčení. Když přestal, hlava se mi začala točit ještě víc a já Sama od sebe začala odtlačovat, chtělo se mi příšerně zvracet a nechtěla jsem ho proto ohodit, ale neuvědomila jsem si, že jsem příliš vysoko. Sam mě pod mým nátlakem pustil a já začala padat. Ale zem se ke mně přibližovala pomalu, dokázala jsem se ve vzduchu otočit, abych mohla spadnout na nohy. Při dopadu jsem se proměnila. Tentokrát mi přeměna ve vlka nezpůsobila žádnou bolest, ale i tak jsme se necítila dobře. V krku jsem měla plameny, všechno jsem viděla, cítila a slyšela lépe než předtím. Změnila jsem se, a to hodně…

„Nell?“ ozval se vedle mě překvapeně Paul. Vyhledala jsem ho pohledem a vpíjela jsem se do jeho očí, ve kterých se zračilo nepoznání, strach, ale i láska a nekonečná něha. Přistoupil ke mně ještě o krok blíž a rukou mi vjel do kožichu. Spokojeně jsem zavrčela a proměnila jsem se nazpátek do lidské podoby. Před všemi jsem stála nahá, ale bylo mi to jedno, protože jsem se konečně opět cítila normálně. Věděla jsem, že už to jsem já. Byla jsem v pořádku, už jsem nebyla zaostalá…

„Co se to se mnou stalo?“ otočila jsem se tázavě na Sama.

„Pomohl jsem ti, uzdravit se, víceméně. Tím můj úkol zde končí, budu muset odejít.“ Podíval se na nebe a pokrčil rameny. Objal každého z vlků a nejdéle se zdržel u Paula, kterému dlouho něco říkal, a často stočili pohled na mě. Pak přistoupil k upírům. Všem poděkoval, že se o mě postarali, kromě Edwarda a Belly, je ignoroval. Pak přistoupil ke mně. Přehodil přes mě dlouhý bílý plášť a pevně mě objal. Když se odtáhl, podíval se mi smutně do očí.

„Pamatuj si, ať se s tebou stalo cokoliv, nejsi zrůda! Musíš být ráda, že jsi aspoň přežila a po čase se s tím naučíš žít. S tvou temnou stránkou a darem, který přináší. Ale nezapomínej, především jsi vlčice. Vůdce kmene, hlavně ho nikdy nezraď!“ Políbil mě na čelo a pak se vydal k Emily. Dlouze ji políbil, pevně objal a pak, přes všechny její prosby, aby zůstal, pomalu zmizel. Zůstali jsme stát tiše na místech a nikdo nechtěl tohle ticho porušit.

„Co myslel tím, že nejsi zrůda?“ zeptal se mě Jared. Jenom jsem pokrčila rameny, neměla jsem ani potuchy, ale samotnou mě to zajímalo. Zrůda… Tohle slovo mi neustále znělo v hlavě, i když jsem na něj nechtěla myslet.

Kolem pasu se mi najednou obmotaly teplé ruce a Paul mě políbil na krk. Okamžitě jsem se od něj odtáhla. Pamatovala jsem si, jak se ke mně teď choval. Nebyl se mnou, když jsem byla mimo, ale já ho potřebovala! Co jsem mu udělala, že se ke mně tak choval?

„Děje se něco?“ zeptal se nechápavě.

„Nebyl jsi se mnou… Odmítal jsi mě,“ řekla jsem prostě. Po těchto slovech jsme se rozbrečela, shodila ze sebe plášť a proměnila jsem se. Bolestně jsem zavyla a pak se rozběhla do lesa, který mě vítal s otevřenou náručí.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 12. kapitola: