Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 10. kapitola

10.10.2011 (07:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2404×

Třásla jsem se a každým okamžikem jsem se měla proměnit. Cítila jsem, jak mnou prostupuje teplo, ale stále se nic nedělo. Stála jsem před všemi ve své lidské podobě a nikdo nebyl schopen slova. Začala jsem si mnou spánky a přála jsem si stát se vlkem, ale nic se nedělo.

„Co se to se mnou děje?“ zanaříkala jsem. Klekla jsem si na zem, složila si hlavu do dlaní a brečela. Paul ke mně okamžitě přiskočil a přitáhl si mě do náruče. Hladil mě po vlasech a šeptal mi slova útěchy. Přitulila jsem se k němu ještě těsněji a mé slzy máčely jeho košili, kterou měl výjimečně oblečenou. Ničemu jsem nerozuměla… Proč jsem se nedokázala proměnit?

„Říkal jste, že je s ní vše v pořádku!“ obořil se na někoho Paul. Odtáhla jsem se kousek od něj, abych se mohla podívat, kam směřuje jeho pohled. Díval se na Carlislea a vraždil ho pohledem. Paulovi se začalo z hrudi drát vrčení a pomalu se začal třást. Pohladila jsem ho po tváři a políbila jsem ho na tvář. Okamžitě se uklidnil, ale svůj pohled nechal vyset na Carlisleovi.

„Nevím… Její krev byla v pořádku a všechny fyzické testy byly negativní. Není žádný důvod, aby byly nějaké problémy,“ hájil se Carlisle. Podívala jsem se na něj a v náznaku pochopení přikývla. Takže mé tělo je v pořádku. Je tedy možné, aby se mnou bylo něco psychicky? Zarmoutila mě možná ztráta, která čeká Leah a Jacoba, natolik, že se nedokážu proměnit? Nechci prožívat jejich žal, takže nějakým nepodvědomým způsobem se bráním přeměně? Je teda chyba ve mně? Ztěžka jsem si povzdechla a začínala jsem se cítit příšerně.

„Nehledej chybu v sobě. Neobviňuj se za to, co se ti stalo. Ty za nic nemůžeš. Ty ne!“ snažil se mě utěšit Jasper a zároveň pronesl poznámku jasně směřovanou na Edwarda, který na ni nijak nereagoval. Ale Bella naštvaně zavrčela a přikrčila se. Chtěla po Jasperovi vystartovat, ale na poslední chvíli ji zastavila Renesmé. Sotva se Belly dotkla, ihned se napřímila a přívětivě se na ni usmála. Až nyní, kdy byly tak blízko sebe, jsem si všimla, jak moc jsou si podobné. Měly podobné vlasy, rysy, chovaní… Že by opravdu byly matka s dcerou? Ale v tom případě by Edward musel být…

„Proto jsi se tak naštval, že?“ obrátila jsem se na Edwarda. Nechápavě zvedl obočí a podíval se na Jaspera.

„Konečně jí došlo, že Renesmé je opravdu vaše dcera,“ objasnil mu mé chování. Edward jenom přikývl a dál mě propaloval pohledem, čekal, co udělám. Zvedla jsem se od Paula a šla směrem k němu. Když jsem byla už jenom pár centimetrů od něj, Bella opět zavrčela.

„Uklidni se pijavice,“ vyjela jsme na ni už naštvaně. Opravdu měla problémy se sebekontrolou. Bella i Edward překvapeně zalapali po dechu, i když stejně nepotřebovali kyslík, Renesmé a Nahuel se rozesmáli a ostatní na mou nadávku nijak nereagovali. Dokonce i vlci si zachovali kamennou tvář, což byl třeba na Setha celkem výkon. Opět jsem se obrátila na Edwarda, který vypadal, že po mně každým okamžikem znovu vyjede.

„Tobě nepřijde vlk pro tvou dceru dost dobrý, že? Ty vlastně proti nám nic nemáš, kdyby se Jacob do ní neotiskl, vůbec bys po mně nevyjel. Ale protože si myslíš, že Nahuel je pro ni lepší parketa, tak raději ublížíš několika vlků, než abys dovolil, aby byla s jedním z nás, že? Nebereš v potaz naše pocity, dokonce ani její! Nechci mluvit za ni ani za Nahuela, ale co když je možnost, že se také zamilují do Jacoba a Leah? I tak jim budeš bránit?“ Dlouho se na mě pouze díval a vstřebával, co jsem mu právě řekla.

„Ty o mně nic nevíš!“ Každé slovo pronesl se zaťatými zuby. Bylo na něm hodně vidět, jak se snaží ovládat své emoce.

„Pleteš se! Vím toho o tobě až příliš! Možná si myslíš, jak jsi skvělý, když umíš číst myšlenky, že tobě se do hlavy nikdo nedostane. Ale pravda je opakem. Já ti do té tvé hlavy vidím až příliš dobře. Nemusím umět číst myšlenky ani poznat emoce druhých, ale i tak vím, že máš co dělat, abys po mně opět nevystartoval. Jsi jako…“ zmlkla jsem uprostřed věty. Hledala jsem správné slovo, a když jsem si na něj konečně vzpomněla, rozzářily se mi oči odporem.

„Jsi jako Volturiovi!“ Najednou v pokoji nastalo úplné ticho. Upíři se proměnili v sochy a vlci se slabě třásli, odhodlání kdykoliv zasáhnout, pokud se opět někdo z nich neudrží. Stáli jsme takhle několik minut, dokud se jako první neprobrala Bella. Naštvaně zavrčela, podívala se na mě a než někdo stihl zareagovat, skočila po mně. Nečekala jsem, že bude až tak moc silná a pod náhlým náporem jsme vyletěli z okna. Slyšela jsem, jak střepy dopadají na zem a tříští se na další milion kousíčků. Letěly jsme několik minut, dokud jsme ztěžka nedopadly do vody. Po cestě se mi od sebe povedlo odhodit Bellu, ale než jsem se stihla postavit, opět mě chytla pod krkem a byla odhodlána zabít mě. Přes její vrčení jsem zaslechla další ránu a pak z domu přiběhli vlci pronásledování upíry.

„Zůstaňte na místě,“ zachraptěla jsem ztěžka. Vlci chtěli protestovat, ale když mi Bella stiskla ještě pevněji krk, raději uposlechli. Mysleli si, že když se přiblíží, zabije mě. Jak byla tahle situace zvláštní. Během dvou dní jsem dokázala naštvat upíry, kteří jsou normálně hrozně hodní a milí, tak moc, že se mě pokusili oba zabít.

„Bello, pusť ji,“ oslovil ji opatrně Carlisle, ale ona nijak nereagovala. Nechápala jsem, proč se tak vytočila po tom, co jsem zmínila jméno Volturiovi. To byli opravdu tak příšerní? Já si je pamatuju jenom ze svého snu a už tam byli velice děsiví…

„Nech toho!“ zakřičela na někoho. Nevěděla jsem, ke komu mluví, ale dotyčný nijak nereagoval.

„Jestli toho okamžitě nenecháš, Jaspere. Tak si potom podám i tebe!“ Začala být nepříčetná a vyhrožovala už i vlastní rodině. Konečně mi došlo, co se děje. Jasper se ji snaží uklidnit, ale nijak to nepomohlo. Stále mě držela pod krkem a vraždila pohledem. Na mysli mi začaly běhat ty nejčernější myšlenky. Je možné, aby někdo přežil dva útoky upíra, i když je to vlk? Co se se mnou stane? Co bude se smečkou? Pomstí mě?

„Pusť mě nebo…“ Chtěla jsem jí vyhrožovat, ale ona se jenom rozesmála.

„Nebo co? Jsi jenom malá holčička, vlčice. Jakou sílu asi můžeš mít proti upírovi? Myslíš, že se tě bojím, ty spratku jeden?“ Přitlačila na můj krk, až jsem se rozkašlala. Pomalu mi začal docházet vzduch a věděla jsem, že jsem na tom už hodně špatně. Přivřela jsem oči a čekala asi další bolestné upíří kousnutí, když někomu vynechalo srdce asi dva údery a dotyčná osoba zalapala po dechu. Podívala jsem se tím směrem a uviděla jsem Emily. Držela se za srdce a vypadala, že každou chvíli omdlí.

Pohled na ni mi dodal sílu. Musím žít, kvůli ní, kvůli malému, co nosí. Slíbila jsem Samovi, že se o jeho dítě postarám a svůj slib také dodržím! Nenechám je tady samotné! A ani svou smečku neopustím. Budu bojovat kvůli své budoucnosti, kvůli své rodině a hlavně proto, že tihle upíři potřebují ukázat, co svede malý spratek!

Jakoby mi Emilyna přítomnost dodala na síle… Podařilo se mi pevně uchopit Bellinu ruku a pomalu ji oddalovat od svého krku. Šlo to stěží, ale mělo to aspoň nějaký účinek. Když její ruka byla dostatečně daleko, silně jsem ji nakopla do břicha, až odletěla na druhou stranu řeky. Okamžitě se oklepala a naštvaně zavrčela. Rozběhla se proti mně, ale já její útok očekávala. Přikrčila jsem se, zavyla a konečně se ozvalo uspokojivé vybuchnutí a stála jsem na místě ve své vlčí kráse. Trochu mě přeměna bolela, ale byla jsem ráda, že se povedla. Konečně jsem pro Bellu byla vyrovnaným soupeřem. Obratně jsem se vyhýbala jejím útokům a ona na tom byla stejně dobře.

Když se mi podařilo zakousnout se jí do ruky, udělalo se mi špatně. Ihned jsem od ní odstoupila. Celé mé tělo se třáslo a bylo mi zle. Začala jsem se motat ze strany na stranu a nakonec jsem s hlasitým žuchnutím dopadla do trávy. Všichni se ke mně rozeběhli a snažili se mi pomoct, ale nemohli se ke mně dostat. Třásla jsem se, převalovala jsem se a bolestně vrčela. Bylo mi, jakoby mě někdo zevnitř trhal na milion kousků. Připadalo mi, že se jedná o opačnou přeměnu, zevnitř se pokouší dostat moje lidská stránka napovrch, ale je agresivní, nepříčetná. Odmítá splynout s vlkem uvnitř mě. Jakoby tyhle stránky nikdy nešly dohromady. Kdyby to bylo možné, tak by se zdálo, že jsem vlastně nikdy nebyla vlčice, protože my žijeme s vlky spřízněně. Měníme se v ně, je to naše podstata bytí, tak proč mi vlčí tělo dělá tak zle? Při posledním bolestném zavrčením má lidská stránky uvnitř explodovala a já jsem se proměnila nazpátek do lidské podoby.

Ležela jsem nahá na zemi. Ztěžka jsem oddechovala a nevnímala okolí. Někdo mě chytil do náruče a odnášel do domu. Mluvili na mě. Prosili, ať komunikuju, domlouvali mi, ale já nebyla schopná slova. Byla jsem mimo…

Omlouvám se, že další kapitolu přidávám až nyní, ale v poslední době nemám vůbec čas. Mám mnoho věcí do školy a navíc, je čím dál méně komentářů. Takže mě psát už ani moc nebaví. Pokud bude po téhle kapitolce aspoň trochu větší odezva, budu psávat častěji a s větší vervou. Ale pokud ne, očekávejte, že další kapitolky nebudou přibývat moc rychle. Vše je jenom na vás. :-) Vaše KatherinaCullen

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 10. kapitola: