Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládnoucí coven 4

14.08.2009 (14:25) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2333×

Byla jedna z jasných italských nocí, kdy měsíc svítí uprostřed milionů zářících hvězd, které neskrývá ani jeden mráček. Od odchodu z Alecova pokoje, kde tu romantickou podívanou mohli spatřit, avšak nepřikládali jí žádnou pozornost, Jane a Alec na nikoho, kromě hlídkujícího Santiaga kterému se hravě vyhnuli, nenarazili.

Zabočili do další honosné chodby, na jejímž konci konečně uviděli vytoužené dveře. Pokoj Corina, pána zmatku. Jeho dar byl velice složitý a ani nyní, kdy byl ve Volteře jen o dvě staletí méně než dvojčata, ho zcela neovládal. Takže jim zbývalo pouze doufat.

Když došli skoro ke svému cíli, který se skrýval uvnitř, Jane se otočila na Aleca a zadívala se mu hluboce do červených očí.

„Jsi si jistý, že to chceš? Až otevřu ty dveře, nebude cesty zpátky,“ zašeptala tak, aby ji mohl slyšet pouze on.

Jedna jeho část, naštěstí dost malá na to, aby ji jednoduše utišil, byla ovládnutá strachem z neznáma a rozhodnutá vzít ji za ruku a co nejrychleji se vrátit zpátky. Ale jeho druhá a větší část toužila po svobodě a hlavně… po lásce.

„Ano, jsem. Uděláš to pro mě?“ optal se, jeho sestra byla občas velmi nestálá.

„Když necouvneš ty, tak ani já. Dávej pozor, ať se neprobudí,“ připomněla mu a pohlédla na pytel, který držel v rukou.

„Neboj se, mé uspávadlo je velmi silné,“ ušklíbl se.

Věnovala mu lehký úsměv před tím, než krátce zaklepala na dubové dveře, před kterými stáli. Zhluboka se nadechla a snažila se rozehnat všechny své pochmurné myšlenky o tom, jestli to, co právě dělá je správné a ne hloupé. Poté, co se zevnitř ozvalo “dále“ rychle otevřela dveře, vešla a tiše je za sebou zavřela. Alec zůstal sám na chodbě.

„Zdravím, Corine,“ pronesla Jane na ni až nečekaně mile.

Upír, kterého oslovila, právě seděl v křesle a četl si v objemné knize. Překvapeně vzhlédl, když zjistil, kdo ho poctil svou návštěvou a rychle vstal

.„Jane,“ odpověděl a mírně se jí podle zvyku uklonil.

Pak se narovnal a zadíval na blonďatou upírku před sebou. Ačkoliv byla přeměněna již ve svých deseti letech, díky jejím ostrým rysům vypadala na čtrnáct. A k tomu na tomto světě již setrvávala poměrně dlouho, takže měla mnoho zkušeností a vzpomínek, které se zračily v její tváři. Corin sjel pohledem její drobnou štíhlou postavu a zastavil se u jejích očí, které dokázaly každému připomenout, kdo tady má moc. Přesto pro ni měl nevysvětlitelnou slabost.
„Za co vděčím tvé návštěvě?“ zeptal se.

„Potřebovala bych od tebe malou laskavost,“ usmála se na něj a on začal přemítat o tom, jestli se má bát.

„Můžu si sednout?“ zeptala se Jane a ukázala na křeslo, které stálo naproti toho, ve kterém před chvílí seděl Corin.

„Ale jistě,“ přikývl.

Jane se v něm tedy uvelebila a rozhlédla se po pokoji, ve kterém se ocitla. Nebyl tak velký ani honosný, jako ten její. V duchu se usmála nad dalším důkazem toho, jak si jí Aro cení.
„Myslím, že to, co žádám, bude pro tebe hračka. Máš velice mocný dar, který ti mnozí závidí,“ snažila se, aby to vyznělo tak, že mezi ně také patří, což by mu jistě polichotilo a tím usnadnilo její úkol.

„Neřekla jsi ovšem, co přesně žádáš,“ upozornil ji, protože stále nerozehnala všechny jeho obavy.
„Je to jen maličkost. Prohození dvou věcí. Pro tebe to jistě problém nebude.“

„Jakých věcí?“ dožadoval se přesné odpovědi.

„…Pachů,“ řekla po malé odmlce.

„Pachů? Jane, to není hračka! Já…“

„Jsem si jistá, že to dokážeš,“ řekla ostře a v očích se jí zablesklo.

„Pokusím se,“ řekl po krátkém zaváhání. „Jaké pachy máš na mysli?“

„Upíra a člověka.“

„Cože?! Ty si rozhodně neuvědomuješ, jak-“

„Corine, ty mi nerozumíš. Ty to musíš dokázat,“ z jejího hlasu nyní kapalo nebezpečí, s kterým si není radno zahrávat.

„Kdy?“ zeptal se rezignovaně.

„Hned. A žádné námitky,“ teď už mu otevřeně vyhrožovala.

„Ale-“
„Neslyšel jsi? Máš pár minut, za chvíli jsem zpátky,“ zasyčela na něj, plynule si stoupla a zamířila ke dveřím.

Dřív, než se Corin mohl vzpamatovat, byla pryč. Za chvíli se ovšem vrátila a s ní i její dvojče, bez kterého podnikala jen málo co. Z plátěného pytle, který Alec nesl, vyndali asi pětileté dítě.
„Co máme dělat?“ zeptala se Jane.

„Takže mám prohodit tvůj pach a pach toho dítěte?“

„Ne, Alecův pach.“

Corin se snažil nedat znát na sobě zmatek z nastalé situace a obrátil se na Aleca.
„Tak si sedni do jednoho křesla a do druhého dejte to dítě,“ řekl a povzdechl si nad tím, co po něm žádají.

***

„Fuj. Smrdíš vážně jako člověk,“ ulevila si Jane. „Demetri by tě neměl moci vystopovat, takže ani nikdo jiný, pokud to Corin udělal správně.

„Musíme mu věřit,“ připomněl ji Alec.

„A doufám, že bude opravdu držet klapačku, jak říkal,“ zavrčela výhružně.

„Máš všechno promyšlené?“ přesunula své myšlenky jinam.

„Ano, mám, ale čím méně ti toho řeknu, tím lépe,“ řekl při myšlence na Ara.

Zabočili za další tmavý roh jedné z nejméně používaných cest do údajně pustého volterrovského hradu. Najednou Jane prudce zastavila a Alec proto udělal to samé. Oba se pozorně zaposlouchali do okolního ticha a nasáli vlhký vzduch. Upíři dokázali být tišší a nehybní jako kámen, a proto mohli být prakticky neslyšitelní i pro svůj vlastní druh, ale jejich slabinou byl pronikavý nasládlý pach.

„Kdo je to?“ zašeptala Jane.

„Já… myslím, že někdo nový a Afton,“ zašeptal v odpověď Alec. „A ten nás jen tak nepustí.“
„Děkuju, za všechno, co jsi pro mě udělala. Mám tě moc rád, sestřičko, budeš mi chybět,“ zašeptal Alec slova rozloučení a objal ji.

„Není zač. Dávej tam na sebe pozor, taky mi budeš scházet,“ zašeptala mu do ucha, dala mu pusu na tvář a pak se oba rozběhli vstříc nebezpečí.

Jejich výhodou byl moment překvapení, který také využili, přeci jen měli léta výcviku. Jane skolila Aftona jediným pohledem a ten se v křečích svalil na zem. Alec si vzal na starost toho druhého upíra, z kterého se okamžitě stal kámen. Rychle kolem něj proběhl a hnal se k východu.
„Hodně štěstí!“ uslyšel ještě hlas své sestry a kroky upíra, jehož ochromení již přešlo, protože se na něj nesoustředil.

Pak již uviděl nádhernou tmavou oblohu a udělal své první kroky na svobodě.A tak zmizel jeden z největších pokladů Volturiů. Na dlouho…?

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládnoucí coven 4: