Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládnoucí coven 12

06.10.2009 (18:45) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1814×

Volterra, 17. století

Odhrnula těžké sametové závěsy a dovolila měkkým paprskům nahlédnout dovnitř. Mírný vítr si na podzimní zahradě pohrával s padajícím listím a jeho tichý šum ještě podtrhoval její osamělost. Koruny stromů hrály všemi barvami – od žluté až po karmínově červenou – a ona mlčky pozorovala, jak se s elegancí snášejí k zemi. Nikde nebylo ani živáčka. Volterrské okolí zelo jako obvykle prázdnotou. Neměla by se divit, kdy tomu bylo jinak?

Trochu zklamaně odstoupila od prosklených dveří vedoucích na balkon a letmo se rozhlédla po taktéž opuštěném pokoji. Byl dokonalý, sama si jej zařídila. Laděný do světle modré až tyrkysové působil lehce a čistě. Jaký paradox, napadlo ji. Velká postel s nebesy a nadýchanými polštářky zaujímala nejspíš největší část prostoru. Tu jí pořídil Aro. Každý den jí připomínala, čeho si na ní její muž váží nejvíc. Čím mu vlastně je. Nenáviděla tu postel, nenáviděla ten pokoj, nenáviděla opuštěnou zahradu Volterry, nesnášela opuštěnost, nesnášela blížící se zimu.

V rohu se opatrně krčil malý psací stůl, který si vymohla, aby mohla psát verše, ke kterým se upírala, když ji přepadal smutek, a vedle něj pak dvoumístná pohovka a vysoká lampa. Tenhle kout pokoje byl jediným místem ve Volteře, kde se dokázala zhluboka nadechnout, vypnout a zapomenout. Na svou existenci, svého manžela, svět.

Volterrská růže. Nejkrásnější bytost jejíž nohy se kdy dotkly zemského povrchu. Obklopena přepychem, nádherou a vším, na co si vzpomněla. S nekonečně dlouhými zlatými vlasy, diamantovou pokožkou odrážející sluneční paprsky a vysokou postavou bez jediné chybičky. Ale také otrok, kterému za lásku platí zlatem a šperky, žena a přitom spíš kvalitnější matrace, v nádherných šatech sloužících k tomu, aby byly strhány a zahozeny v kout.

A na křehké, plaché a pláčem ztrhané duši byla nasazena maska smíchu, radosti a vyzývavosti. Musela. Ale zajímalo to vůbec někoho? Zajímalo někoho, že ta sebevědomá, dokonalá a arogantní žena, která zaplňuje chvilky jedné z nejmocnějších bytostí světa, by mohla být i něčím jiným? Že ta smyslná, hříšná a krutá kráska by pod tou slupkou mohla skrývat bledě modrou až tyrkysovou povahu? Nenapadlo.

Volterrské růži se za Arovými zády přezdívalo docela jinak. A ona tu roli hrála dokonale. Musela...

Ostré zaklepání na dveře ji vytrhlo ze zamyšlení. Rosalie upustila závěs, který se vrátil na své původní místo a nasadila profesionální masku. Mírně našpulené rty, prostoduchý výraz a vypnutí hrudi. Klasika. Na stolku ještě stále ležel papír s nedopsanou básní a do oken se opřel nápor větru.

„Dále,“ špitla. Dveře se otevřely. Už v tom pohybu bylo cosi zlověstného. Byl to muž a tvářil se šibalsky.

„Demetri,“ vzdychla a tak tak si udržela úsměv na rtech. „Ty už jsi zpát...“ Nedořekla, tvrdý náraz na zeď jí vyrazil dech. Jeho tělo náhle bylo všude kolem. Přitiskl ji k sobě tak natěsno, až měla pocit, že její silueta zůstane obtisknutá ve zdi.

„Ach, Demetri,“ zasténala tiše. „Po- počkej. Jak – jak  to, že už jsi se...“ Použila veškerou svoji sílu, aby ho odstrčila, ale nepovedlo se jí to.

„Aro je na cestě do Austrálie,“ zašeptal. „Jel chytat nějaký vegetariány, nebo co. Nebude nám překážet...“ Mezi slovy se jí pokoušel rozepnout složitě vymyšlený korzet. V tom jediném se lišil od Ara, neškubal její šaty. Jeho rty se hrubě přisály k jejímu krku a ona se jen s obtížemi nadechla, aby mohla mluvit.

„Ale... ty jsi měl přijet až...“ Těžce ze sebe dostávala jednotlivá slova, mezitím co on se snažil přelstit šaty. „... až za měsíc, vždyť...“ Nedořekla, naštvaně ji přerušil.

„Jak se to rozepíná, k čertu!“ Nadával a lomcoval s korzetem. Kdyby se nejednalo o tak vážnou situaci, musela by se při pohledu na upíra, jak zápasí s tenkými tkaničkami, rozesmát.

Jeho zaujetí jí však nahrálo do karet a Rose se podařilo silněji se nadechnout. „Přestaň!“ vykřikla mu do tváře, když jejím plicím dostalo dostatečné množství vzduchu. Překvapením zkoprněl. Rázně ho od sebe odstrčila.

„Co je...“ nechápal.

„Ten korzet rozepíná vpředu, vzadu je šněrování přišité jen jako ozdoba.“ řekla, ale když uviděla, jak mu zajiskřilo poznáním v očích, prudce si na hrudi překřížila ruce.

„Tak co se děje?!“ Vyjel na ni, teď už naštvaně.

„Nic,“ odsekla. „Kde je moje dcera?“ Železo se má kout, dokud je žhavé...

Demetriho čelo se nespokojeně nakrčilo. „Co to má co dělat s námi, ježíš!“ zaúpěl. „Rose, no tak...“ zaprosil ale ona prudce ucouvla a zatnula čelisti.

„Ptám se, kde je moje dcera...“ Na chvilku si ji přeměřil a když pochopil, že své odmítnutí myslí smrtelně vážně, jeho rysy ztvrdly. „Kde asi,“ odsekl. „Tam, kde vždycky. Je zavřená ve východní věži.“ Rozmrzele se posadil do křesla a natáhl se pro láhev, kterou měla položenou na stole. Odzátkoval ji a mocně si lokl. Zhnuseně jej pozorovala, jak se zakloněnou hlavou nechává stékat nápoj do hrdla.

„Byl ses už podívat, jestli je v pořádku?“ zeptala se.

Pohlédl na ni se zdviženým obočím. „Hrabe ti?“ odbyl ji. „Šel jsem hned sem, myslel jsem, že mě uvidíš ráda.“

„Měl by ses na ni jít podívat, Demetri. Jsi jediný, kdo má klíče od jejího pokoje, proboha! A byl jsi tři dny pryč!“

Zasmál se a mocně se znovu napil. „Neměj péči, ano?“ řekl stručně a její tvář ovanul dech prosycený krví. „Co to tu máš za hnus?!“ oklepal se. „To musí být tak den staré, pro Ara! To je z krys, nebo co?!“

Sebrala mu láhev a s ledovou tváří se podívala do jeho karmínových očí. „Moje dcera,“ zasyčela. „Moje dcera je člověk a je už tři dny zavřená sama v pokoji!“ hlas jí trochu přeskakoval.

Demetri vybuchl smíchem. „Ale Rosalie, kotě, to je opravdu dojemné... Taky jsem se mohl vrátit až za měsíc, vzpomínáš?“ Přišlo mu to velmi k smíchu.

Měla co dělat, aby se nerozklepala, nevrhla se na něj, nezačala ho mlátit. Zápasila sama se sebou.

„A mimo jiné,“ dodal. „Tvůj starý péči o ni svěřil mě, ne? Ty máš dokonce zakázáno se o ní něco dozvědět! Měla bys mi děkovat, Rose! Měla bys být štěstím bez sebe, že mě vidíš! A ne mě odmítat...“

„Demetri,“ teď už prosila. „Jdi tam, já tě prosím... Je to teprve dítě. Není jí ještě ani devět. Demetri, já ti přísahám, že...“

„Co?“ Zasmál se. „Že si to budeš se mnou rozdávat víckrát za den? Nebuď směšná...“ odfrkl si a vstal z gauče. „Jdu, mám ještě spoustu práce.“

„Demetri!“ Vyskočila a popadla ho za ruku, ale on ji hravě setřásl. „Zajal jsem Jane Volturi,“ pochlubil se. „Ale nejen ji, zajali jsme spoustu zrádců. Musím je jít pozavírat, nezlob se. Čas, který jsem nám vyměřil, už vypršel.“

„Ale Samantha je tam už třetí den bez jídla... a možná i bez vody! Musíš jít i tam, slyšíš?!“

Skepticky se pousmál. „Uvidíme,“ řekl s výsměchem. „Záleží na chování její matky. Doufám, že budeš mít zítra vhodnější oděv. Nejlépe žádný...“

„Demetri!“

Konec svého jména už neslyšel, Rosaliin výkřik přerušilo ostré bouchnutí dveří.

***

Otevřela oči. Šlo to velmi ztěžka. Museli ji něčím omámit a uspat. Strašně se jí motala hlava a rozmazávalo okolí, což bylo trochu zvláštní, protože podobný pocit už dlouho nezažila. Kolem svých zápěstí cítila chlad ocelových pout, které ji nekompromisně držely u zdi. Podlaha byla kamenná a všude kolem bylo ticho jako v hrobě. Pod nahými chodidly ucítila stébla slámy a těžký vzduch byl prosycen pachem hniloby. Ani s mírně přiotráveným vědomím nedělalo Jane problémy rozpoznat, že je v proslulých kobkách kdesi hluboko pod hradem. Kolem ní se rozprostíralo nekonečné podzemí.

Pokusila se promluvit, ale vyšlo z ní jen cosi podobného zasténání. Prudce se vzepřela ocelovým poutům, ale velmi brzy pochopila, že tyto náramky nebyly zhotoveny pro lidské bytosti. Hlava jí poklesla k hrudi.

Kdesi v dálce slyšela kapat vodu, zřejmě podzemní pramen, takto hluboko pod zemí bylo velmi vlhko. Pravidelnost toho zvuku jí připomínala pomyslné hodiny, které odtikávají její poslední vteřiny před smrtí... Aro jí už novou šanci nedá, tím si byla jistá. Ne, že by o ni stála...

Jen kdyby zjistila, kam zavřeli Thomase! Kde je Alec! Isabella!

Klap klap klap...

Přestala dýchat, z toho odporného puchu se jí zvedal žaludek. Bylo to k ničemu, všechno se pokazilo. Její naděje se zhroutily jako domeček z karet a ona mohla jen přihlížet, jak ji vír osudu smete do hlubin.

Ty omamné látky, kterými ji nadopovali, stále ještě účinkovaly. Jak by jinak mohla přehlédnout, že zamřížovaný vchod do její cely zastoupila temná postava v plášti? Sklesle visela zavěšená na řetězech, důmyslně krátkých tak, aby si nemohla sednout, a pohybovala se na hranici vědomí a nevědomí, když ticho přerušil příjemný hlas.

„Jane Volturi?“ zeptal se.

Prudce se nadzvedla a instinktivně přikrčila, přestože by jí to přivázané nebylo nic platné. Na zavrčení už nenašla dost síly.

„Kdo jsi?“ zasípala. „Co chceš?! Jdeš mě mučit? Poslal tě Aro? Nebo Demetri?“

„Pšššt,“ zareagoval naléhavě neznámý muž a rozhlédl se obezřetně kolem. „Aro tu není. Odjel do Austrálie,“ řekl.

Její slabé tělo se otřáslo smíchem, který však hlasivky nedovedly převést do zvuku. „Austrálie? Jasně... Tak mě už hrabe! Jak se jmenuješ, vidino?“

„Nejsem přízrak,“ zašeptal. „Aro tam skutečně odjel. Odvezl sebou i Isabellu. Jedou nás napadnout, i když to nazývají dohodou.“

„Vás?“ zašeptala pochybovačně.

„Nás, Culleny. Ale velmi nás podcenili, Jane, a to se jim stane osudným... Máme své zvědy, dávno o nich víme a jsme připraveni.“

„Zvědy?“ Celé jí to přišlo strašně absurdní.

„Kupříkladu mě,“ zasmál se. „Ale i spoustu dalších.“

„Aha.“ Neskutečná vyčerpanost způsobila, že se těžko soustředila.“

„Kde je Demetri?“ zeptal se.

„Dementy? Jo, jo, vím, Demetri,“ honem se opravila, když viděla jeho výraz, a trochu se pousmála. „Jenom přezdívka,“ mrkla na něj spiklenecky. „Ale před ním ji raději nevyslovuj. Nevím, kam šel, přivázal mě tu a pak s radostí odběhl.“

„V tom případě nemáme moc času. Musím tě odtud dostat dřív, než se vrátí.“

Jeho slova působila na její mysl jako léčivý balzám a Janino vědomí se zaostřilo. „Ty jsi mě přišel odtud vytáhnout?“ vydechla nevěřícně.

Veselé oči mladíka zajiskřily. „A co jiného?“ zazubil se. Byl dvojnásobně vyšší než ona. „Musíme se dostat do Austrálie co nejdřív. Nestihneme to sice před Arem, ale i potom budeme užiteční.“ Opravdu se uměl neuvěřitelně křenit. „Jo a mimochodem,“ řekl jí. „Ten, kdo mě poslal tě hledat, se jmenuje Edward. Už ti svítá?“

„Ale Edward je... on je přece... mrtvý!“ hlas se jí zlomil. „Takže jsi přece jen přelud!“ zasténala.

„Nejsem přelud, proboha! Kolikrát ti to budu ještě opakovat!“ zakroutil hlavou.

„Tak kdo jsi?!“

Roztáhl rty od ucha k uchu. „Jsem Emmett. Emmett Cullen.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládnoucí coven 12: