Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 24. A žili šťastně až na věky

11.03.2010 (07:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4177×

A ŽILI ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY
(Edward)

„Tak jak bylo ve škole, děti?“ zeptala se Esme, sotva jsme zaparkovali před domem.
„Hádej,“ začal se řehtat Emmett. Tiše jsem na něj zavrčel.
„Co se dělo?“ zeptala se moje žena, ani, jak krásně to zní, a přišla mě políbit.
„Celý den jsme se museli zdržovat kolem Edwarda a odhánět od něj holky,“ zasmál se Jasper.
„Alice, co kdybychom mu na tváři napatlali make-up jako akné a nějak ulízali vlasy, nebo něco? Pak by měl třeba klid,“ rýpla si do mě Rose.
„Vám se to mluví,“ zavrčel jsem na ně.
„My nemůžeme za to, že ona se ze školy ulívá,“ ukázala Alice na Bellu.
„Aby Vám na tu školu v noci nespadl meteorit,“ zavrčela Bells a odtáhla mě k nám do pokoje.

„Vážně to bylo tak strašné?“ ptala se mě, když jsem házel batoh do koutu pokoje.
„Ani si to neumíš představit, navíc, když jim čtu myšlenky,“ otřásl jsem se a ona si zatím sedla na postel.
„Jsi prostě moc dokonalý,“ zapředla, popadla mě za ruce a stáhla na sebe na postel.
„A jen tvůj,“ zašeptal jsem jí do ucha mezi polibky.
„Já vím,“ zavrněla mi do ucha. Zrovna jsem se chystal strhnout jí šaty, ale ona moje ruce uvěznila ve svých a odtáhla se. Tázavě jsem se n ani podíval.
„Vlastně jsem ti chtěla říct, že dnes odpoledne a v noci mám tam dole nějakou práci,“ usmála se smutně.
„Cože?“ vyjekl jsem.
„Taky bych den raději strávila s tebou, ale dnes bychom měli problémy s peklem konečně vyřešit,“ zamyslela se.
„To budu v noci sám?“ zeptal jsem se smutně.

„Jé Edward má v noci utrum,“ zahulákal Emm do domu.
„Ty taky,“ slyšel jsem zasyčet Rose.
„Cože?“ zaslechl jsem ještě jeho hysterické ječení a dál ho nevnímal.

„Promiň, ale už budu muset jít,“ usmála se smutně. Vyskočil jsem na nohy a šel ji políbit.
„Vrať se mi brzy,“ stihl jsem k ní zašeptat, než mi zmizela. Rozhodl jsem se, že si zatím aspoň skočím na lov. Alici uvidí, kam jdu. Oknem našeho nového pokoje jsem vyskočil na nyní již sluncem zalitou zahradu a rozhodl se zalovit si dnes až u Erijského jezera. Má celé odpoledne a noc.

„To je dost že jdeš!“ zahulákala na mě Alice, když jsem vybíhal z lesa a mířil k domu.
„Promiň, nějak jsem neodhadl vzdálenost,“ zamumlal jsem a vyskočil oknem do našeho pokoje, kde mě už čekalo oblečení do školy od Alice. Teď, když mám svoji Bellu, školu nenávidím ještě víc. Ale tam nahoře je nuda, vždy řeší jen povstalce v pekle, vylepšení v nebi a soudí upíry. Kdybych tam byl Belle nablízku a nějak jí pomáhal, byl bych rád, protože bych byl s ní. Ale ona mě tam okázale ignoruje, pravda, má práci… Natáhl jsem na sebe to oblečení, protože by bylo zbytečné protestovat a sešel dolů.
„To je dost,“ zavrčel Emmett.
„Ale, tady měl někdo taky utrum?“ rýpl jsem si.
„Jen kvůli tobě,“ prskal a vyběhl před dům.
„Tak jedeme,“ zavelel Jazz a za ním jsme se všichni poslušně vydali do aut. Jel jsem sám ve svém Volvu a psychicky se připravoval na nával nemravných myšlenek se mnou v hlavní roli, na všudypřítomné pohledy a sázky dívek, která z nich mě dostane první.

„Edwarde, za dvě minuty přijde další,“ povzdechla si Alice na obědě. Naštěstí dnes odpadlo celé škole odpolední vyučování, kvůli pololetní poradě a uzavírání známek. Ihned jsem se zvedl a mířil k autu, protože další odmítání by už dotyčná nemusela přežít, jak mě to vytáčí. Se sklopenou hlavou jsem se loudal na parkoviště v patách se svými sourozenci. Podle hlasitosti myšlenek tam byla celá škola, někteří nás dokonce vyhlíželi. Tedy spíš mě, já jsem tady přece ten volný. Sourozenci chodili ruku v ruce, objímali se a líbali se. Všichni pochopili, že u nich nemají šanci, ale mně pokoj nedali. Ale pak mě v myšlenkách něco uhodilo, jako blesk z čistého nebe. Téměř všichni kluci si představovali nahou Bellu, nebo si o ní mysleli, že by stála za hřích. Okamžitě jsem pohledem přejel parkoviště a pak ji uviděl. Nenuceně se opírala o mé Volvo a krásně se na mě usmívala. Na nic jsem nečekal a běžel jí naproti.

Jen okrajově jsem vnímal zuřivé myšlenky dívek, které chtěli mě a kluků, kteří by si rádi užili s Bells. Raději jsem to ignoroval a byl rád, že neplatí fráze „zabít pohledem“. Jen co jsem k ní doběhl, pevně jsem ji objal a na obličeji se mi rozlil úsměv, který patřil jen jí.
„Co tady děláš?“ mumlal jsem jí do vlasů a stále ji objímal. Pak se odtáhla, aby mi viděla do obličeje a spustila.
„Přišla jsem tě zachránit od přílišného zájmu, copak nejsi rád?“ usmála se na mě nádherně.
„Samozřejmě, že jsem, ale takhle vypadáme spíš jako staří přátelé, nemyslíš?“ zeptal jsem se laškovně.
„No podle těch vražedných pohledů, nevím, nevím,“ zasmála se. „Ale asi je to vážně málo zřetelné,“ zamumlala a stoupla si na špičky. Sklonil jsem k ní hlavu a hladově ji políbil. Okamžitě mi zajela rukama pod košili a já udělal to samé. Přitiskl jsem jí zády na auto a nehodlal se od ní odtrhnout. Taky nevypadala, že by to měla v plánu. Parkoviště během našeho představení naprosto zmlklo a všichni nás pozorovali. Viděl jsem to přes myšlenky.
„To by stačilo, ne děcka?“ ozval se za námi Emmett.
„Ne,“ vydechli jsme s Bellou současně a nenechali se rušit. Emm si hlasitě povzdechl, a i když jsem to věděl dřív, než to udělal, odtrhl nás od sebe násilím.
„Tak si to nechte na doma, ne?“ mrkla na nás Alice.
„Tak pojedeme,“ povzdychla si Bell. Už jsem nastupoval na místo řidiče, když mě strhla zpátky a zatlačila na zadní sedadlo.
„Alice, prosím,“ hodila po ní psí oči. Alice přikývla a už si to s Jasperem štrádovali na přední místa mého Volva. Bella si za mnou přisedla do zadu, takže jsem nějak zvlášť neprotestoval. Ale zvědavost byla větší.
„Proč…“ začal jsem, ale Bella mě gestem ruky zastavila.
„Nepůjdeme na naši louku?“ zeptala se a hodila po mě psí oči.
„Pro tebe všechno,“ usmál jsem se a políbil ji. Hned na to jsem uslyšel lusknutí a následně už jsem pod sebou necítil pohodlné sedačky, ale padal jsem do trávy na naší Forkské loučce.

Leželi jsme nazí uprostřed louky, Bella měla hlavu položenou na mé hrudi a pozorovali jsme měsíc a hvězdy.
„Jsi šťastná?“ zeptal jsem se nejistě do ticha, které přerušovalo jen naše pravidelné dýchání.
„Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ pronesla a upřela na mě své zlaté oči. Věřil jsem jí a sám byl nejšťastnějším mužem na světě.
„Nikdy jsem nedoufal, že bys mi někdy odpustila, co vše jsem ti způsobil a čím sis musela projít,“ zašeptal jsem bolestně.
„Každý děláme chyby a všechno zlé, je pro něco dobré,“ řekla a znovu se na mě usmála. A pak jsem uslyšel její myšlenky. Viděl jsem, jak se cítí a jak je šťastná.
„Bello,“ vydechl jsem a políbil ji. Cítil jsem, co s ní můj polibek dělá. Líbilo se mi to, hodně.
„Dnes v noci jsme to zkoušeli, když jsme vyřešili peklo,“ usmála se a odtáhla. Se smutkem jsem si uvědomil, že štít zase stáhla.
„Můžeš to udělat ještě jednou?“ zeptal jsem se s nadějí. Jen přikývla a štít opět stáhla. Ukazovala mi vše. Jak mě poprvé viděla, když jsme se spolu poprvé bavili, poprvé se dotkli, políbili, milovali… Ukazovala mi všechny její šťastné okamžiky a já u toho cítil její emoce…
„Miluju tě,“ zašeptala mi v myšlenkách nakonec a znovu mě políbila.
„Já tebe víc,“ vydechl jsem jí do úst a převalil se nad ni. Přece jenom jsme byli pořád nazí…

K O N E C

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 24. A žili šťastně až na věky: