Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vítej v reality show! - 8. kapitola

06.09.2011 (08:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4850×

„Bello, prosím! Já vím, že nemáš ráda, když tě někdo budí, ale musíš rychle vstát! Bello!“ prosila mě Jess a u postele byly seřazeny ostatní dívky. Nechápala jsem, co se děje.

„Bello!“ vyštěkla znovu a začala se mnou třást.

„Jo furt! Co se děje?“ Opravdu nemám ráda, když mě někdo budí, ale když je to potřeba, tak to překousnu. Však co nepřekousnu je způsob. Vždyť to jde i jinak, ne? A ne se mnou třást jako o život a něco na mě hulákat.

„Krabice! A velká! Kytky, dopis… Vstávej,“ zakňourala. Nechápala jsem ani slovo. Podívala jsem se na ostatní. Doufala jsem, že pochopí, že jsem to nepochopila a vysvětlí mi to. Naštěstí jsem si všimla, jak Mia protočila oči a dala se do vysvětlení.

„Dole neležel jenom dopis, ale i krabice a kytka. Vše adresovaný tobě. No a my bychom taky rády věděly, co v tom je…“ Mia na mě mrkla.

Ihned jsem se posadila. Kmitala jsem pohledem z jedné na druhou, jestli je to pravda. Rychle jsem vstala. Tím jsem shodila Jess na zem. Chtěla jsem jí pomoct, ale rukou na mě mávala, ať se nezdržuji. Poslechla jsem ji a svižnější chůzí jsem se hnala do obýváku. Opravdu, vedle pohovky stála krabice. Na ní bylo položeno asi tucet růží a obálka. Přešla jsem ke krabici, dopis i růže jsem položila na stolek a klekla jsem si k ní. Pomalu jsem ji začala otevírat.

V krabici byly nádherné bílé šaty. Vytáhla jsem je a přiložila jsem si je k tělu. Byly opravdu nádherné.

„Jsou k nim i boty,“ ozvala se Berta.

Otočila jsem se. V ruce držela sněhově bílé lodičky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přešla jsem k Bertě, vzala si od ní boty a obula si je. Ať už je koupil kdokoliv, tak musel mít perfektní odhad. Nebyly mi velké ani malé… Prostě akorát. Do ruky jsem si vzala obálku a vydala se nahoru. Chtěla jsem si zkusit i šaty.

Vypadala jsem opravdu krásně. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem kráska, ale toto. Připadala jsem si jako anděl. Ta osoba v zrcadle jsem nebyla já.

„Dopis!“ došlo mi. Přesunula jsem se k posteli a začala číst.

Bello,

ještě jednou se omlouvám. Nechtěl jsem se tě dotknout nebo urazit.

Proto jsem si dovolil ti dát tyto šaty. Snad jsem se trefil ve velikosti.

Doufám, že není moc troufalé tě požádat, aby sis je dnes oblékla. Moc

rád bych tě v nich spatřil.

E.C.

Vše bylo napsané krásným rukopisem. Má opravdu krásné písmo…

Ještě nějakou dobu jsem se rozplývala nad dopisem. Cítila jsem se jako malá. Byl hezký, neznámý, tajemný a romantický. Něco mě k němu táhlo, i když jsem nevěděla co. Nebyla to zamilovanost nebo láska, ale co přesně to je, nevím.

„Bello?“ nakoukla do pokoje Dara. „Páni!“ vydechla a koukala na mě s otevřenou pusou. Její pohled mě začal znervózňovat a já cítila, jak se mi postupně hrne krev do tváří. Sklopila jsem pohled a snažila se ovládnout aspoň na chvilku své tělo a vyhnat červeň z tváří.

„Moc ti to sluší! Ty jsou od Edwarda?“ Až moc divně se uculovala, ale prohlížet si mě nepřestala.

„Ano…,“ zašeptala jsem. Tím jsem si vysloužila uchechtnutí. Dál to neřešila a odešla.

Po obědě jsme šly opět do moře, a poté jsme si povídaly. Pak jsem se šla připravit… Na sebe jsem si vzala nové šaty, boty a stříbrné náramky, které mi půjčila Mia. Měla opravdu dobrý vkus. Holky šly dolů, ale já chtěla být chvilku sama. Až dnes se dá říct, že máme rande. Předevčírem jsme se pouze představili, a to je vše. Teď jsem se cítila opravdu nervózní. Vím, jak vypadá, vím, co mě přibližně čeká. Co když toto rande dopadne jako tamto?

Vyrušilo mě až zaklepání na dveře. Nereagovala jsem. Vždyť jsem jim řekla, že chci být sama. To to nemůžou respektovat? Pouze jsem si položila hlavu do dlaní. Potřebovala bych pořádně nakopnout, abych se přestala bát.

Po chvilce se ozvalo další, tentokrát naléhavější klepání. Opět jsem nereagovala, ale moje zoufalost byla větší a větší. Uslyšela jsem zavrzání dveří a tiché krůčky. Ať je to kdokoli, tak ať nepočítá, že se mu svěřím nebo budu odpovídat na nějaké otázky!

Postel se vedle mě prohnula. Čekala jsem nějaký výslech, ale nic. V duchu jsem napočítala do deseti, když jsem ucítila pohlazení po vlasech. Zvedla jsem hlavu. Chtěla jsem vědět, kdo mě neposlechl. Kdo vešel do pokoje, sedl si vedle mě a pohladil po vlasech. Jenže vztek rychlostí blesku zmizel. Místo něho se dostavilo překvapení.

„Jsi v pořádku? Jestli se necítíš dobře, tak můžeme jít třeba zítra.“ Edward se usmál se a znovu mě pohladil po vlasech.

„Ne. Jsem v pořádku,“ pokusila jsem se mu úsměv oplatit. „Půjdeme?“

„Jistě.“ Zvedl se a nabídl mi ruku. Teď už s radostí jsem ji přijala a šli jsme dolů. Zvláštní, jak jedno jeho slovo dokáže povzbudit. Zvláštní, jak jeden jeho dotek dokáže zahnat nervozitu. Byla jsem ráda, že to není tlustý, plešatý, čtyřicetiletý chlap s pivním břichem, jak jsem si myslela ještě v letadle.

Ruku v ruce jsme procházeli kolem holek. Všechny - do jedné, koukaly s otevřenou pusou. Pohled to byl k nezaplacení!

Vedl mě stejnou trasou, jako jsme šli včera na vyřazování. Před námi se začal objevovat obrovský altán. Uprostřed něj byl stůl prostřený stůl pro dva. Všude byly svíčky, které navodily romantickou atmosféru. Celé to bylo kouzelné.

„Máš ráda čínu?“ zeptal se nejistě.

„Mám,“ zašklebila jsem se. Čínu mám opravdu moc ráda.

Odsunul mi židli a pomohl mi sednout. Překvapilo mě to, a dost. Takto se ještě někdo chová? Celou dobu plnil vše, co mi na očích viděl. Dolil mi pití, když viděl, že mám prázdnou skleničku. Ani na chvilku konverzace nevázla. Vyprávěl mi, jak ho jeho bratr navezl to této reality show a já mu vyprávěla o trochu víc rozjetém mejdanu. Kolem nás už byla pořádná tma, dokonce i pár svíček dohořelo. Překvapeně jsem zamrkala a hned se mi dostala odpověď na nevyřčenou otázku.

„Už dvě hodiny,“ řekl s úsměvem.

„Moment! To jako, že tu sedíme dvě hodiny?!“ Jak je to možné? Vždyť jsme teprve před chvilkou přišli!

„Ano?“ odpověděl zmateně. „Ale můžeme se jít projít, jestli chceš…“

Působil zmateně i nervózně. Rychle ke mně přišel a pomohl mi na nohy.

„A já myslela, že gentlemani vymřeli,“ řekla jsem do ticha. Na to se Edward rozesmál.

„Asi jsem nepochopila vtip,“ nechápala jsem.

„T-to nic!“ vykoktal ze sebe. Rty stáhl do úzké linky. Vedl mě po pláži. Opět jsme si povídali. Vyprávěl mi o svém otci i matce. Podle vyprávění je měl moc rád, i když nebyli jeho praví rodiče.

„Nejsi unavená? Asi bychom se měli vrátit…,“ zakončil náš rozhovor a bez mé odpovědi mě vedl do vily. Cestu tam jsme mlčeli.

Před vilou se zastavil a za ruku mě k sobě přitáhl. Koukali jsme si do očí. Pomalu zvedal ruku a přikládal ji na mou tvář. Přivřela jsem oči a užívala si jeho dotek. Byl tak povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout. Jeho prst přejel po mém čele.

„Na co myslíš?“ zeptal se, zničehonic.

„Na nic,“ řekla jsem a usmála jsem se. Přeci jen bych vypadala za hlupáka, kdybych mu řekla, že mám pocit, že už se někdy dotkl mé tváře…

„Opravdu? No nic… Byl to krásný večer.“ Už se opět usmíval.

„Ano, to byl. Děkuji.“ Chtěla jsem se otočit, ale opět mi v tom zabránil. Rychle si vzal můj obličej do dlaní a zlehka se dotkl mých rtů. Velké zklamání přišlo, když se hned odtáhl.

„Dobrou noc, Bells,“ zašeptal a usmál se. Nečekal, že se s ním rozloučím. Na patě se otočil a odcházel. Chvilinku jsem tam stála, a poté se vydala na výslech…

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v reality show! - 8. kapitola: