Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vítej v reality show! - 11. kapitola

12.09.2011 (10:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5291×

Ráno mi bylo mnohem líp. Nevím, jestli to je tím, že ještě působí prášky proti bolesti, nebo jsem se z toho vyspala. Každopádně jsem za to ráda. Přesto jsem raději opatrně vstala a rozešla se do kuchyně. V břiše mi nepříjemně kručelo. Žaludek by byl snad snesl, kdybych do něj nasypala listí s bahnem, hlavně, aby tam něco bylo. Při té představě se mi trochu zhoupl, ale vydržel to.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě káravě Berta. Pouze jsem protočila oči a pokračovala v chůzi. Z kuchyně se ke mně dostávala nádherná vůně. Teď bych tam trefila klidně poslepu!

„Tady to voní!“ řekla jsem nadšeně mezi dveřmi. Za sporákem stála Jess. Na pánvičce míchala vajíčka a pořád tam něco dosypávala. Konečná verze vypadala zajímavě. Červená míchaná vajíčka.

„Co tu děláš? Máš ležet?! Snídani bych ti donesla.“ Její tón hlasu mi připomněl maminku. Pokaždé, když jsem neuposlechla nějaký rozkaz, tak na mě mluvila takto, i když mi bylo sedmnáct.

„Už je mi líp,“ protestovala jsem. Nikdy jsem se nenechávala obskakovat. Přijde mi to divné a ponižující. Proč by mi měl někdo sloužit? Vždyť jsem stejná jako ona…

„Jo, ale máš otřes mozku a rameno v háji.“ Vyplázla na mě jazyk. „Nechápu, proč musíš být tak tvrdohlavá!“

„Konec stěžování,“ poprosila jsem ji a hladově hypnotizovala vajíčka. Ty mi se smíchem podala a já se do nich pustila.

Jak jsem se od holek dozvěděla, tak dnes je na řadě Dara. U ní jsem necítila takovou žárlivost, ba naopak. Byla jsem za ni ráda. Připadalo mi to dost ošklivé, ale někde uvnitř jsem cítila, že u Edwarda nemá šanci. Že není jeho typ.

Odpoledne jsem opět byla v posteli.

Ťuk, ťuk! Tiché, ale přesto naléhavé klepání. Doufajíc, že mě přišla navštívit Jess, jsem vyzvala osobu, která klepala, dál.

„Bello?“ zašeptala blonďatá hlava ve dveřích. Už jen při tomto slově mi naskočila husí kůže.

„O-odejdi, Mio,“ vykoktala jsem se strachem. Kdyby na mě teď zaútočila, tak bych se jí neubránila. Našel by mě tu někdo? Asi ano… Ale za jak dlouho? Vždyť kdybych nekřičela, tak by na to nemuseli ani přijít! Nikdy jsem se žádného člověka nebála. Vím, že bych se ubránila, ale teď ne. Svůj život mám příliš ráda, než abych ho zahodila kvůli jedné Barbie!

„Prosím… Vyslechni mě,“ zašeptala. Její modré oči se koukaly do mé tváře. Vypadaly upřímně a smutně. Začalo mi ji být líto. Tuto „schopnost“ mám po mamce. Některé věci dokážu odpouštět rychle, ale některé nikdy.

„Fajn.“ Možná toho budu litovat. Jenže, co když je to, co mi chce říct, důležité? Litovala bych, kdybych jí nedala šanci vysvětlit to.

„Nechtěla jsem ti takto ublížit,“ začala a udělala váhavý krok k posteli. „Můžu?

„Jo… klidně si sedni. Jak to myslíš - „Nechtěla jsem ti takto ublížit“?“ nechápala jsem. Kdyby nechtěla, tak tu snad neležím s obvázaným ramenem a samolepkou na čele!

„Chtěla jsem tě zastavit… Promluvit si o tom. Nečekala jsem, že spadneš.“ V jejím hlase jsem cítila lítost. Podle její mimiky bylo vidět to samé. Je fakt, že já jsem už od narození nešikovná. Možná opravdu nechtěla, ale když se spojí její síla s mou nešikovností…

„Hm. Stejně si neměla právo mě chytat za ruku. Stačilo říct „počkej“,“ nedala jsem se.

„Kdybys hned nezačala utíkat.“

„Kdo by neutíkal?! Šel z tebe strach!“ vypískla jsem.

„Strach?“ Na to jsme se obě dvě rozesmály. Nevím, ale něco mi říkalo, že za její chování nemůže pouze ona sama. Jakoby ji někdo naváděl.

Po chvilce jsme seděly naproti sobě a uvolněně si povídaly. Jako bychom byly nejlepší kamarádky. Jako bychom se znaly už od malička. Bylo to příjemné, až do té chvíle…

„Když mi bylo šest, tak se naši rozvedli. Táta mě vybojoval do své péče, ale jelikož neměl kde bydlet, tak jsme šli k babičce. První rok bylo vše v pořádku. Byli jsme opravdu sehraná dvojka, ale pak se vše změnilo. Začalo to výchovnou fackou a poté to šlo hůř… Udělal si ze mě služku. Za každou špatně provedenou věc mě surově zmlátil. Jednou, když jsem rozbila vázu po jeho babičce, tak mě přivázal k posteli, vzal kladívko a zlomil mi obě dvě ruce,“ vyprávěla mi svůj příběh. Poslouchala jsem ji se zatajeným dechem. Její víčka se pevně zavřely, ale ani tak neudržely slzu.

„Nejhorší bylo, když svůj vzhled začal opravdu zanedbávat. Když mi bylo deset, tak vypadal opravdu zanedbaně. Ženy, které ho viděly, se mu smály a on to dával za vinu mně. Mlátil mě mnohem víc a už se nebál používat jiné věci, než ruce.“ Slzy jí už nekontrolovatelně stékaly po tvářích. Bylo mi jí opravdu líto, a to ještě nebyla na konci příběhu.

„Vše jsem snášela bez stěžování, ale tu noc… Když jsem spala, tak jsem cítila dotek na mé hrudi. Polekaně jsem otevřela oči a chtěla uskočit, ale jeho ruka mě zarazila zpět.

„Buď hodná a potichu. Ukážu ti, co znamená být milovaná. Dostaneš zkušenosti, o jakých se ti nikdy nesnilo,“ šeptal mi do ucha. Jeho ruce byly všude, stejně jako jeho rty. Bylo mi zle. Chtěla jsem pryč, umřít, vypařit se. Brala bych vše možné, jen abych tam nebyla já! Pomalu mi sundával pyžamo a jeho rty nebyly pouze na mém krku a tváři. Jeho ruce se dotýkaly mého nahého těla. Putovaly níž a níž. Nikdy jsem netušila, že můžu uronit takových slz. Tolik pocitů se ve mně míchalo – bolest, strach, ponížení…

„Opovaž se zakřičet!“ jeho výhružný tón mě ochromil natolik, že jsem opravdu ze sebe nedostala ani hlásku. Nejhorší ze všeho bylo, když se zaklínil mezi má stehna. Bolest, která projela mým tělem, když se do mě dostal, je nepopsatelná. Tehdy jsem neudržela svůj hlas. Bolestí jsem vykřikla a tím způsobila to, že jsem nemusela dál cítit tu ohromnou bolest. Na tváři mi přistála jeho ruka a mě tím uvedla do bezvědomí,“ její vzlyky se nesly pokojem, „když jsem se ráno probudila, tak jsem ležela v kaluži krve. Nemohla jsem se ani hnout. Jakmile jsem udělala sebemenší pohyb, tak mě ochromila bolest v podbříšku. Však ta noc nebyla výjimkou. Poté přišel až za týden. Pak už každý den… Trvalo to do mých čtrnácti let. Do doby, než ho zavřeli pro nesplácení dluhů.“

Jakmile dokončila svůj příběh, tak bylo v místnosti ticho. Někdy v polovině jejího vyprávění mi také stékaly slzy po tvářích.

„Nikomu to neříkej! Nestojím o soucit a lítost!“ štěkla a vyběhla z pokoje. Nezmohla jsem se na nic. Pouze jsem ležela v posteli a vzpamatovávala se z jejího příběhu. To, čím si prošla, musí být strašné. Řekla mi, že jsem jediná, komu to řekla. Proč? Jak s tím mohla tak dlouho žít?

Z pokoje jsem vyšla až v podvečer, když jsem měla opět hlad. Až dole jsem zjistila, kolik je. Dara odcházela po Edwardově boku pryč z vily. Hlad mě přešel, sedla jsem si na pohovku a nervózně čekala na její návrat…

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v reality show! - 11. kapitola: