Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 6. kapitola

28.05.2013 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3502×

Bella

Ze sklepa jsem byla přesunuta do druhého patra. Má hvězda stoupá – kampak se až vyšplhám? No, už asi nikam, protože ve střešním apartmánu s terasou o velikosti tenisového kurtu trůnil Daryl. Když jsem se tam byla podívat, abych věděla, co vůbec pod střechou všechno máme – jsme teď velká trojka – akorát jsem zakopla o flašky a podupala roztříštěné sklo. Bože, ten tam měl neskutečný nepořádek. A ta zválená postel se saténovými, tmavě fialovými přikrývkami taky nevěstila nic dobrého. Ale bráška mě rychle na prohlídce objevil a ještě rychleji vyhodil.

Po mém dalším pátrání přišlo na řadu ještě zajímavější zjištění. Přímo naproti dveřím mé ložnice byly černé. Samozřejmě jsem se hned šla podívat, co se tam ukrývá pěkného. Po špičkách, jako zloděj, jsem se plížila po tmavých dlaždicích se zlatými, hebrejskými rytinami. No… Špajz to nebude. Tam není trojlůžková postel. Hned upoutala můj pohled. Ani ne kvůli tomu, co se tam všechno muselo udát, ale protože polštář a deka byly povlečené v materiálu, díky kterému působila matrace jako politá roztaveným zlatem. Povrch se jemně vlnil, protože taky nebyl zrovna dvakrát ustlaný, což mu dodávalo na plastičnosti. Složitá pelest z černého, opískovaného kovu se sbíhala uprostřed v další, hebrejské slovo nebo větu. Bylo to přeplácané a šíleně okázalé, ale božské. Nádherné. Jako celá tahle místnost. A když jsem se podívala na fotku na nočním stolku, jen se mi potvrdilo, že je to Izmaelova ložnice.

Posadila jsem se s fotografií v bílém, těžkém rámečku do přikrývek a civěla na Izmaela a jeho společnost. Podle toho, jak na něm byla z boku zavěšená – ten styl toho objetí – jsem usoudila, že je to jeho sestra.

Byla nádherná. Upíří, sošná, až nepřirozená krása, ze které bolí oči. Dokonalá. Ale stejně jsem byla překvapená. Kvůli Izmaelovi, který vypadal jako pravý od Mattela – ty blond sčesané vlasy dozadu, Ken jeden – jsem myslela, že i ona bude kozatá, dlouhonohá blondýna s kudrnatými, hustými vlasy po pás. Ve skutečnosti byla extrémně hubená a tmavě hnědé vlasy měla ostříhané nakrátko. A když říkám nakrátko, myslím vážně dva centimetry porostu na hlavě. Rozježený trávník.

Ta fotka ale nebyla celá. Roztrhaný okraj odpradávna symbolizoval nehezkou minulost.

„Už jsi prošmejdila svůj nový domov?“ zeptal se mě Izmael, který stál zničehonic nade mnou a rámeček mi vytrhnul z ruky. Položil ho zpět na místo a napil se ze své krvavé skleničky. Přitom zíral někam za mě a vypadal… dost nepřístupně. Perfektní eufemismus.

„Kus chybí. Kdo tam byl?“ chtěla jsem vědět hned. Jeho už se nikdy ptát oklikami nebudu. Pěkně přímo na věc, protože i tak to z něj budu dolovat hodinu.

„Našich dalších deset sourozenců,“ odpověděl se stoickým klidem a šel ke skříni na druhé straně. Otáčela jsem se za ním. Zase byl můj magnet.

„Fakt?“

„Ne.“

Protočila jsem oči. Co jsem říkala? Ten prostě nemůže odpovědět přímo, pokud se otázka týká jeho. Nový, vypozorovaný rys.

„Tak kdo tam byl?“ dorážela jsem dál. Položil si skleničku na stolek s prázdnou, zlatočernou vázou a začal se hrabat ve skříni barvy slonoviné kosti.

„Nikdo důležitý.“

„A proto sis tam ten roztrhaný okraj nechal jako nějaká puberťačka. Připomíná ti to, že se něco posralo…“

„Když ti řeknu, kdo tam byl, zaklapneš svá krásná ústa?“ optal se sladce a upřel na mě černé oči. To má z toho věčného chlastání krve. Myslím, že má rudé jen v případě klidu a pohody, paradoxně. Teď si tu srkal spešl, horké nápoje, tak zase vypadá jako z hororu s těmi černými ploškami místo očí.

„Zkus to. Mimochodem, ta ložnice nemůže být víc honosná a okázalejší.“

„Děkuji,“ špitl s přehnanou, doprovodnou grimasou a důrazem na to slovo. Jakoby přehrával. „A na té fotografii byl můj bratr. Doufám, že konverzace tímhle spěje ke zdárnému konci,“ dodal a vrátil se do útrob svého šatníku. Přebíral se obleky jako nerozhodná ženská.

„A jak se jmenuje, a proč jsi ho utrhnul?“ chrlila jsem to dál a lehla si, protože ještě stále mě - i přes chvilku na zmrzlém lososu - bolelo sedět. „Co jsi mu udělal, Izmaeli?“ chtěla jsem vědět. Jistě, že je na vině Izmael. Kdo jiný? Jedině, že by byl jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

„Jmenuje se – soukromá záležitost.“

„Úžasné. A záležitost je prostřední jméno nebo příjmení?“

„Nechám to na tobě,“ odvětil a nervně zahodil hnědé sako.

„To modré. S proužky,“ specifikovala jsem to a ukázala na druhý konec nekonečné řady obleků pro všechny příležitosti. Pozvednul jedno obočí, ale odhrnul pár kousků před mým tipem. S pochybnostmi si tmavě modré sako se světlými, decentními proužky měřil.

„Je to… retro,“ zamumlal s našpulenými rty. On je tak… sexy, přesto, co je zač. Zkrátka jsem si zvykala na to, že je to parchant. Nelíbilo se mi, že takový je, ale dalo se na tom najít pozitivum. Za prvé – na nic si nehrál. Prostě jsem hajzl a vy se třeba poserte. Za druhé – vždycky jste s ním věděli, na čem jste, a co můžete čekat. Průser. A za třetí – nebyla to póza. Nesnáším nafoukané frajery, co se tváří jako ti největší zmetci světa, protože si myslí, že je to sexy. Špatní kluci. Když už hnusný bastard, tak ať do morku kostí. Pozérství se u mě nenosí.

„No a? Kolik ti je? Pět tisíc let?“

„Ne. Jen dva tisíce sedm set devadesát devět. Brzo budu mít narozeniny. Dvě stě osmdesáté kulatiny,“ povzdechl si ten mladík s tváří anděla. To s těmi kulatinami…Takové starosti bych chtěla mít.

„Takže v tvém případě to zrovna retro není. Mimochodem, nerada ti to říkám, ale můžeš si vzít na sebe i trnovou korunu a budeš vypadat tak perfektně, že se nikdo neodváží zpochybňovat tvůj vkus.“ Buďme upřímní. Svět je pak lepší. Navíc, on dobře ví, jak vypadá, takže mi nedělá problém vyřknout to nahlas.

„S tou korunou na něco narážíš?“ zeptal s podezřením a já se bázlivě zazubila.

„Byl jsi u toho? A je to vůbec skutečná historie?“

„Už je to zase tady. Vy smrtelní s tím pokaždé začnete otravovat, ale já mám nervy jenom jedny. Nech historii odpočívat v pokoji a všímej si raději přítomnosti. Mnoho lidí by si tím prokázalo velkou službu,“ zasyčel a podíval se na mě, jak ležím v jeho posteli s rukou pod hlavou a holýma nohama. Ještě pořád jsem měla jen župan. Chce to sehnat nějaký ohoz. „Musím si jít něco vyřídit, aby pak večer proběhl podle plánů,“ oznámil mi po kratší pauze, kdy se odmlčel, protože na mě civěl. Dovedla jsem si moc dobře představit, na co myslí.

On jde pryč? Panebože, já myslela, že na to budu muset čekat dny, ne-li týdny, a pravděpodobně je to tu! Můj útěk! Jen se musím přesvědčit, že mě Daryl bude hlídat.

„To mě tu necháš samotnou? V tomhle hotelu si budu muset rozsvítit všechny lampičky.“

„Hlavně Alfréda.“

„Já to myslím vážně, Izmaeli.“

„A taky si evidentně myslíš, že já jsem naprostý idiot, co tě nechá při první příležitosti zdrhnout. Zůstane tu s tebou tvůj bratr, když si tě tak pěkně pověsil na krk. Jeho volba, tak teď si ji vyžere hlídáním děcek.“

Zatnula jsem zuby a rozšířila nozdry. Možná si na něj zvykám, ale na hlavu si srát zase tolik nenechám. A mimochodem – ano! Zůstanu tu s Darylem a ten primitivní, ale dokonalý plán můžu rozjet.

„Šukáš děcka? Ve sprše ti nevadilo. Ani na umyvadle. A co si budeme nalhávat – nevadilo by ti to ani tady.“ K mému nemilému překvapení se jemně usmál pro sebe. Popošel k posteli a s oblekem se posadil k mým nohám.

„Bello, Bello… Něco ti teď řeknu a ty se nad tím zkusíš zamyslet,“ zašeptal a já čekala, co to zase bude. Konečně se mi podíval do očí. V těch jeho byl mentor. „Je mi dvacet osm staletí. Všude jsem byl, všechno jsem viděl a všechno znám. Opravdu si myslíš… Vážně se domníváš, že na mě máš nějaký vliv a tohle pro mě něco znamená?“ zeptal se mě tiše. Měla jsem se nad tím zamyslet, ale on mi dal už jasně najevo, jak to je. Bolelo to. Ne protože bych k němu něco cítila, ale připadala jsem si teď dost méněcenná a malá v tomhle světě. Moje ego trpělo. Nezanechala jsem v Izmaelovi jedinou stopu? Možná lže a možná taky ne.

„Všechno ne. Já jsem první víla, se kterou sis to rozdal,“ uvědomila jsem si. Můj objev ale netrval dlouho. Ani jsem si ho nestihla patentovat. On se totiž usmál stylem – nachytán na třešních. „Už jsi nějakou klátil? Koho?“ vyprskla jsem. To tu sbírám drby?

Když seděl tak blízko mě, chtěla jsem si zopakovat to ráno od a do z.

„Nebuď zvědavá, jinak budeš brzo stará,“ varoval mě a poplácal blahosklonně po obnažených kolenech velkou, chladnou rukou. Pak si klidně vstal a otočil se na kramfleku.

„To těžko, Anežko,“ zamumlala jsem si pod nos. Jestli to vyjde, viděla jsem Izmaela snad naposled. Bohužel a bohudík. Všechno zlé je pro něco dobré – teď jsem to viděla i obráceně. Záchrana života je sice fajn, ale asi mi budou ti hajzlové potrhlí chybět. Tomu se říká těžký masochismus.

No, ale mějte se tu krásně, skládejte básně, jelikož a poněvadž mně oni dva ani omylem za bolestivou smrt nestojí.

Vyhoupla jsem se z postele a taky se rozhodla porozhlídnout v Izmaelově skříni. Žádná ženská tu nebydlí, takže musím improvizovat. Naštěstí nebyl vysoký a oblečení nosil těsné. Nejspíš aby mu zvýraznilo tu jeho muskulaturu z obálky Men's Health. No, pořád mi to bylo hrozně volné, protože žirafa sice není, ale mohutný ano. V jeho limetkově zelených kalhotách s nízkým sedem jsem vypadala fakt stylově. Teda, ona to zase taková ironie není, ale párty v nich vynechám. Přes hlavu jsem si přetáhla světle šedé tričko s výstřihem do v. Zredukovala jsem plandání uzlem na boku. Páchlo novotou.

Nutno dodat, že jsem si vůbec nepřipadala drze, když jsem se hrabala v jeho almaře. Ten chlap nemá žádnou úctu k věcem a vsadím se, že to, co si na sebe vezme poprvé, je taky naposled. Navíc – to on se mě pokusil zabít, on mě zavřel do sklepa, on mi vlezl do sprchy. Já se cítit špatně nemusím.

Cupitala jsem po chodbě s cílem najít Daryla. Přichází první část plánu. Ne, že by byla nějaká další. Prostě ho ožeru do němoty, k čemuž ho nebudu muset moc přemlouvat, a pak vezmu čáru pryč. Izmael to totiž neviděl. V té jeho upíří hlavě nechápal, že Daryl má slabinu, které dokáže využít i tak neschopná intrikánka jako já.

Sice našemu drahému Izmaelovi táhne na tři milénia, ale to, že smutek se v chlastu utopit a naprosto pohřbít nedá, neví. Jeho mínus.

„Nazdar,“ pozdravila jsem ho. Seděl v kuchyni u mramorového baru s hlavou v dlaních. Na druhém konci stála plná karafa. Jako správná Eva teď navedu Adama, aby snědl jablko. Spoustu jablek…

Neodpovídal. Ovšem, nic výjimečného. Musela jsem převzít iniciativu, takže jsem našla dvě skleničky a v gigantické lednici, kde bylo chlastu pro celou hospodu, i něco pro mě. Začínala jsem mít totiž nervy na dranc. Myslela jsem, že to dám levou zadní a ani se nezapotím, ale třásly se mi ruce. Hořké Campari to vyřeší.

Nalila jsem oběma sklenku a na Darylovi nešetřila. Šoupla jsem mu to po hladkém, mramoru mezi zapřené lokty. Vykoukl ze své skrýše, když ucítil závan toho hnusu. Nesnáším whisky. Zato Campari bych pila do aleluja. Jen to teď nesmím přehnat. Opilá nikam nezdrhnu a akorát tu uspořádám večírek.

„Na co si připijeme?“ zeptala jsem se roztřeseně. Proboha, v klidu! Nejsem zase tak neschopný idiot, přestože mě za to vyhodili z mého rodného světa. Alkoholika ještě ožrat zvládnu.

„Asi na… Já nevím. Třeba na to, že jsi první sourozenec, kterého nechci zadupat do země,“ projevil mi svým nezaměnitelným způsobem náklonnost. Zůstala jsem civět se sraženým obočím, protože tohle jsem nečekala. Já sice nebyla morální vzor, ale tímhle mi dost rozkopal můj projekt. Nevěděla jsem, že by mě mohl mít vážně i nakonec rád a vytvořit si ke mně nějaký vztah. Evidentně to na to najíždělo. Vždycky jsem chtěla mít sourozence, který by mě chránil a nestříhal mým panenkám řasy a vlasy. Tohle bylo regulérní, emocionální vydírání! Což on nevěděl…

Ale na příbuzenství mu kašlu. Neměl si ze mě dělat živý terč.

Byl opilý! Navíc tě pak zachránil.

Drž hubu, otravný, vnitřní hlase! Snažím se tu zachránit i tvůj imaginární zadek, abys měl pak koho trýznit.

„To se mi líbí,“ odvětila jsem a pozvedla sklenku. Chvíli zíral, jestli se teda zapojí, ale s nulovou dávkou entuziasmu si se mnou ťuknul. Ani jsem nemusela čekat – naklopil do sebe dvojitou na ex a já se nenechala zahanbit. Jenže on měl na rozdíl ode mě tvrdou whisky.

Víc se mnou už nemluvil, za což jsem byla vděčná vzhledem k tomu, jak špatně jsem se cítila. Z karafy ubýval obsah rychlostí blesku a po akci zákonitě přichází reakce, která neotálela a přišla se ukázat v celé své kráse.

Když už se mu rozjížděly oči všemi směry a hlavou klimbal sem tam, ještě jsem mu přidala a pobízela ho, aby si dal další. Dokud nepadnul tváří na desku baru, nepřestávala jsem do něj ten jed nalévat.

Chtěla bych ho alkoholismu a smutku zbavit – pomoct mu. A místo toho to využiju. Odporné.

Po tom všem mám stále ještě svědomí a zábrany – bod pro mě.

„Je mi to líto,“ hlesla jsem a vyjmula mu z ruky poloprázdnou skleničku. Nedokázala jsem zmizet hned, a tak jsem mu dala ještě pod tvář polštář z pohovky v obývacím pokoji. Prohledala jsem mu opatrně kapsy a vzala si jeho mobil. Nikdy nevíte, co v něm najdete. Navíc nebude moct hned volat Izmaelovi, až se probudí.

Chce to auto. Po svých moc daleko nedojdu. Asi navštívým ten vozový park, co tu vydávali za garáž. Jsem si jistá, že tu ztrátu přežijí.

Izmael

Vlak z Calgary měl desetiminutové zpoždění. Nedochvilné, nespolehlivé lidské systémy. Nechci se o ně opírat, ale nemám na výběr, když je v něm zahrnuté naložené zboží.

Přeskočil jsem meandrující řeku. Následovala hned další. Přes ni už ale vedl železniční most. Stačily poslední dva skoky – jeden na most, kde jsem nechal otisk v rezivějícím trámu. Druhý byl technicky náročnější, ale pořád legrace. Chytil jsem se i levou rukou a vyhoupnul se do vzduchu, ve kterém jsem se otočil o třista šedesát stupňů čelem napřed a dopadnul ladně a s absolutní rovnováhou jako kočka oběma chodidly na oranžovou střechu vlaku. Vítr tu byl takový, že člověk by zase pěkně odletěl dolů jako papírová vlaštovka. Mínus dvacet stupňů by taky zapracovalo.

Teď si budu muset ten medikament v pěkném balení najít. Přešel jsem ke střešním poklopu, vyrval ho a hodil pryč.

Octl jsem se ve vylidněném vagónu sloužící pro odklad použitého nádobí a další nepořádek. Vagónů je na dráze ještě osm a já nemám zájem o to vozit se ve vláčku a obdivovat noční krajinu v Kanadě. Proto jsem to vzal trochu rychleji a prolítnul do druhého vozu. Naštěstí většina pasažérů spala, šukala, anebo civěla do počítače – každopádně byli zalezlí a nepřekáželi v úzké uličce.

Ale ona ne. Ona nemohla spát. Věděla, že je na seznamu.

V silném ponču stála u okna na druhém konci. Dlouhé, rezavě červené, kudrnaté vlasy jí vlály i z okna. Inteligentní. Někde se jí to zachytne a bude se moct chlubit dokonale skalpovanou hlavou.

Otevřel jsem prosklená dvířka do druhé třídy. V tom hluku to neslyšela, ale periferně zaznamenala pohyb. Podívala se po mně a rozšířila hrůzou oči. Osvětlovalo mě pro ni úsporné světlo nad vchodem, ale především moje kůže ve tmě slabě zářila. Něco tak bílého musí být viditelné i tady.

Šíleně pomalu se otočila a ještě pomaleji se rozeběhla na druhou stranu – co nedál ode mě. Nechal jsem ji dorazit k hlavním dveřím, které znamenaly konečnou pro tenhle vagón. Prskala úsilím, aby od sebe oddělila těsnění. Jakmile vkročila na venkovní platformu – a to bylo poznat podle zvuku drhnutí podrážek o kovovou desku s vroubky - postavil jsem se za ni.

„Boj o život? Rozkošné. Na vílu nečekané,“ věnoval jsem jí lehký kompliment a musel řvát, protože by to přes hluk kvílejícího větru a pracujících kol na trati neslyšela. Chytil jsem ji za tu tmavě červenou, lesklou hřívu, namotal ohon kolem zápěstí jako provaz a pevně sevřel v pěst. Strčil jsem do ní tak, že přepadla dozadu a přirozeně se obrátila kvůli vlasům obličejem ven – do kolejiště. A protože už jsme nejeli po mostu, mohl jsem jí zbrousit ksicht o kamení pokryté ledem v téhle studené krajině za rychlosti sto deset kilometrů v hodině. Patami byla zapřená o přechod mezi vagóny.

Jediná věc, co ji držela od ostrých, špinavých hran makadamu, byly její vlasy v mé ruce.

„Kde je ta svině?“ zařval jsem na ni. Ječela jako smyslů zbavená, protože kamenivo nevypadalo moc vábně a zřejmě jí došlo, že na její obličej nebude působit blahodárně. „Řekni mi kde je nebo z tebe zůstane jen krvavá sračka!“ slíbil jsem jí a začínal trochu pěnit. Nemám na tohle čas. Zhluboka jsem se nadechnul, protože když jsem měl nervy na dranc, můj hlas přeskočil do ještě vyššího tónu. Do toho jsem vrčel a vznikala šílená kombinace.

„Já nevím koho hledáš!“ vypískla ubrečeně.

„Kde je Gaja?!“

„Nevím!“ zalhala sprostě. Povolil jsem sevření a hebké, vílí vlasy snadno proklouzly mezi mými prsty. Tím jsem ji dostal na hranu a níž už spadnout nemohla. Tedy mohla, ale pak má po ksichtu. Všimla si toho, protože znovu hystericky zařvala. Vůbec neocenila, že teď si může makadam prohlédnout zblízka.

„Kde je Gaja?“ zopakoval jsem. I v téhle rychlosti jsem viděl slzy dopadající na hrubé plochy kamení. Ona mi to řekne. Je to víla. Ty se neumí obětovat ani pro tu nejdražší bytost na světě. Dokonce ani pro matku jejich rodu.

„Je v Buenos Aires!“ přiznala konečně. Tak Argentina? Ze všech míst na světě je zrovna tam… Chytré, protože jsem nečekal, že se vrátí do města, kde to všechno začalo, a to Gaja věděla.

Vážně moc bych ji chtěl pomalu pouštět, dokud by jí z lebky nic nezbylo, ale antigen se nezabijí rozsekáním o kolejiště. Vytáhl jsem ji nahoru a zaznamenal, jak už si připravuje svoji blikotající dlaň k útoku.

„Ruce k sobě, krásko,“ zašeptal jsem a rychle ji obrátil zády k sobě, paže jí zkřížil na hrudi, aby si mohla odpálit leda tak vlastní hlavu.

Zavrčel jsem, když se mi rozvibroval telefon v kapse. Zrovna, když pracuji na obnovení rovnováhy, abych mohl způsobit zase následné vychýlení a chaos, začne mi zvonit mobil.

Volal mi Daryl. Už zjistil, že jeho sestřička je ve skutečnosti velmi otravná bytost nezasluhující ložnici ve druhém patře?

„Já pracuji, Daryle,“ zvednul jsem to a tohle mu hned připomněl. A proč tak zrychleně dýchá? Navíc to nezní jako jeho dech.

„Potřebuju pomoc, Izmaeli! Oni po mně, do hajzlu, střílí!“ zahulákala mi do telefonu Bella.

„Co jsi udělala? A proč máš Darylův mobil?“ zasyčel jsem rozčíleně a zatáhnul tu vílu zpátky dovnitř vagónu, aby mě Bella slyšela.

„To je jedno! Pomoz mi nebo tu umřu!“

„Ty jsi utekla?“ vydedukoval jsem a nepochybně správně.

„Ježiši, ano! Utekla jsem a teď po mně střílí víly, které jsem zavolala. Myslela jsem, že mě zachrání, a když přijely a já doufala, že je po všem, vytáhly mega bouchačky a začaly po mně pálit! Co to, kurva, je?! Já jsem přece taky víla!“ zakřičela, aby ji asi slyšela i její společnost. Hned na to se ozvaly výstřely dost účinné, automatické hračky. Bylo to totiž nepřerušované.

„Ty jsi blbá,“ odvětil jsem otráveně a protočil oči. Zdrhne a zavolá bůhví kam. Ovšem zůstává pravdou, že jsem neměl nejmenší tušení, proč po ní její druh střílí.

„Díky, kreténe. To mi pomůže!“

„Které auto jsi ukradla?“ optal jsem se jí, protože já na rozdíl od ní dokázal uvažovat.

„Proč to chceš vědět?“

„Ty jsi vážně neskutečně hloupá. Chtějí tě zastřelit a ty se mě ptáš – proč? No, vidím, že asi ze sebe chceš nechat udělat cedník…“

„Maserati.“

„Výborně, strako. Pod sedadlem spolujezdce je šuplík. Vezmi si z něj C8. Je to krátká, samonabíjecí pistole. Jako jedinou ji zvládneš, protože je automatická. Zásobník je plný a ani ji nemusíš odjistit. Až vystřelíš, nemiř na nebe, do země nebo dokonce na sebe, Bello. Miř na ty svině a pamatuj si, že tě chtějí zabít. Buď zabiješ ty je, anebo oni tebe. Jiná možnost není,“ nadiktoval jsem jí rychle a jasně pokyny k přežití, přestože si je nezaslouží.

„Dobře. Ale já…“

„Žádné ale. Zabij je! A ještě mi řekni, kde jsi.“

„Za Surrey směrem k hranicím v lese u dálnice. Kousek odtud je motel.“

„To jsi moc daleko nedojela. Budu tam, ale možná ne včas. Už je to jen na tobě, beruško. Já nejsem chůva a ty nejsi nesvéprávná, aby ti někdo zachraňoval zadek. Jestli chceš přežít v tomhle světě, začni se snažit. Pac a pusu. Tvůj super Izmael,“ ukončil jsem to a dotkl se červeného sluchátka. „Co je?“ utrhl jsem se na vílu, jejíž zápěstí jsem držel v kleštích. Když jsem ji k sobě otočil čelem, dívala se na mě s opovržením. „Nejsem její anděl strážný a nikdo nebude. Neschopné princezny nemají v mé existenci místo a já se jimi nikdy obklopovat nezačnu. K čemu taky? Jestli chce žít, ať pro to něco udělá.“

„Já vím, proč chtějí tvoji kamarádku zabít,“ vmetla mi do tváře hrdě.

„O čem to meleš?“

„Tobě to nedochází, upíre? Gaja je tady, protože začala válka. Víly proti vílám. Upíři proti upírům. Upíři proti vílám. Tady už není žádná strana. Jsou to všichni proti všem, když už známe to vaše malé, nechutné tajemství.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 6. kapitola: