Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 31. kapitola

19.07.2014 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 57× • zobrazeno 6114×

Izmael

„Měli bychom si přiznat, že jsem vstoupil dvakrát do stejné řeky. Denní civění na to, jak ty civíš do vody, mi nabídlo prozření. Je to otrava, Gajo,“ syčel jsem na ni jako každé ráno. A každé odpoledne, večer… Jen v noci olejem zapáchající královna víl spala, ačkoliv jsem se snažil jí tenhle zvyk hatit. Nedalo to velkou námahu. Mnul jsem si ruce nad tím, když jí tekly slzy vyčerpání. Na světě nebylo nic sladšího než vlhkost vytékající z jejích očí. Chtěl jsem jejích slz vypít celý oceán.

„Kdyby se Jeremiáš nezamiloval do blbky číslo dvě – tedy do Belly – a místo toho věnoval svoje srdíčko blbce číslo jedna – tobě –, byli byste skutečně epický pár, co se hledal, až se našel. Oba dva lžete až do poslední chvíle. Rozdíl mezi tebou a ním je, že on u toho nevypadá hloupě.“

„Jaké to je, Izmaeli?“ šeptla a zvedla ke mně svoji kdysi majestátní černovlasou hlavu.

„Jsem ztracen. Netuším, na co se ptáš. Co ovšem vím, je, že to bude něco, co by mi mělo rozervat dušinku.“ Každý v tomhle zasraném, zaláskovaném příběhu přitom ví, že tak už se dávno stalo.

„Když už nikoho nemáš.“

„To mi řekni ty, couro. Chybí ti, Jeremiášek? Jsem si jist, že dokud ho nezpopelním, jemu bude chybět tvá nezvěstná dcera. Byl jsem na jejich svatbě…“

„Která se neuskutečnila. Díky mně,“ blýskla se úsměvem, který naznačoval, jak je sama se sebou spokojená. Aspoň co se téhle svatební záležitosti týká.

„To sice ne, ale ji si aspoň můj bratr chtěl vzít. Na rozdíl od vás, vaše jasnosti,“ oplatil jsem jí úsměv. Koutky jí spadly a rozšířila vztekle nozdry.

„Seru na tebe, hajzle,“ štěkla a zvedla se od studny, jejíž hladinu hypnotizovala.

„Prosím?“ optal jsem se a srovnával si masivní zlaté prsteny na bílých prstech. Ten s velkým zeleným smaragdem na prostředníku byl od Amálky. Bišvil gadól šéd mitakhat kokháv – Pro největšího ďábla pod sluncem, stálo po jeho vnitřním obvodu. Bella byla příšerné, šeredné stvoření, ale tenhle dar si nechám.

Možná že tak šeredná nebyla… Vlastně byla velice příjemná jak v exteriérech, tak i v interiérech, ale já už ji osm let neviděl a příběhy se s věky mění a lidoví. Tudíž lze z Amálky udělat ohyzdu a předávat to tak z generace na generaci. Kdyby se za pár tisíc let, nedej bože, vrátila, bude tu mít vzkaz posílaný tichou poštou s upgradem.

Zatímco jsem plánoval sepsání nových mýtů a vyobrazení Belly jako nejohavnějšího bájného tvora a první ošklivou vílu v historii Rusalek – přidám i to, že proto ji vykopli jako novorozeně z Aurewenu –, Gaja stále ještě ve svém smrtelně pomalém mozku formulovala odpověď.

Víly se aspoň dožívají milénií, ale člověk – jak ten může něco v jeho jepičím životě stihnout, když mu to tak zoufale pomalu myslí?

„Slyšel si. Chcípni. Ty, Jeremiáš… Ale hlavně nejdřív uvidíš umírat toho posledního, na kom ti záleží. Nedám Darylovi ani jedinou kapku Néco.“

Vzhlédl jsem a zazubil se. Předvedl jsem jí všechny své perličky, co symbolizovaly průser. Smál jsem se, jen když jsem mohl plenit, drancovat a ničit. Cokoliv a kohokoliv.

„Ale ano, Gajo, dáš mu celé vědro. Budeš prosit, abys mi litry té řeky, o které stále pochybuji, že existuje, přinesla k nohám a pak mi lízala špičky bot s pokornými prosbami, aby se Daryl probudil.“

„Jsem, kurva, královna. Ta nikdy před nikým nepoklekne.“

„Taky jsi nejlepší rozkuřovačka v okolí. Před mým poklopcem sis klekala poměrně pravidelně.“

Její pološílené, zářivě zelené oči zuřily. Její dlouhé, smetanové paže se zvedly. Vystavila mi svoji hruď – svoje srdce.

„Zabij mě, protože ti nedám ani hovno.“

„Gajo, víš, že po skoro po tři tisíce let jsem byl pan doktor samouk. Probíral jsem se tkáněmi za tkáněmi a učil se, za kterou nitku zatahat, aby jej doprovázela agónie, a přitom si to se mnou mohl studovaný objekt užívat co nejdéle. Budu tě stahovat z kůže, trhat ti nehty, lámat prsty, vyrvu ti zuby...“

„Dobře! Udělám to!“ zapištěla a přitiskla si ruce na prsa. Objímala si trup a bála se o všechno, co odstávalo, zřejmě. Třeba bradavky.

Bylo mi z ní ouzko. Taky zle. Připadalo mi, že se mi už nikdy nemůže postavit péro, když jsem tohle viděl.

„Ty jsi směšná. Nemáš už nic ze ženy, kterou miluju,“ zašeptal jsem znechuceně a zároveň zrazeně. Byla dokonalá, ale už je to tak dávno. „O to bude snadnější tě potom zabít. A teď dělej, nemám na to celé tisíciletí. Musím taky umřít.“ A nemůžu se dočkat. Tenhle výjev, tahle beznadějná scenérie zase posílily moji tužbu po pravé smrti, jež mi byla už dávno předpovězena. Ještě dřív, než jsem potkal Gaju.

I kdybych se zavrtal pod zem hned, jak se Aurelie a Desiderie se mnou začaly dělit o nepodstatné informace, jako je můj skon, stejně bych na ni jednou narazil. Osud je kurva se svojí taxou.

„Já umřu, ty umřeš. Půjdeme do pekla spolu, Izmaeli.“

„Jestli je i peklo, tak tam mám já vyhrazenou sekci pro speciální případy se svou jmenovkou na dveřích. Vlastně mám všechny kompetence pro to dělat pravou ruku Satanovi. Pravděpodobně se tam budu mít lépe jak tady.“

„Vy dva jste stále dokonale zábavní. Vždycky budu vaším největším fanouškem, věrná srdcem i duší vašemu katastrofickému a nenávistí poplivanému vztahu,“ zašveholil důvěrně známý hlásek jako konipásek. V mžiku jsem objímal kamennou studnu a koukal do tváře drobnému ztělesnění nešvaru.

„Moje drahá, zlá, zlá Desiderie,“ oslovil jsem ji a usmál se na černovlásku o velikosti mého ukazováku oděnou v rudých šatečkách.

„Byla jsem moc zlobivá holka a potřebuju naplácat, Izmaeli,“ oplatila mi poťouchle pozdrav. Byla rozkošná a od přírody představovala nepřístojnost a hřích. Vždycky mi bude sympatická, třebaže mi řekla, že mě čeká bolestivá a strašná smrt. Má to v popisu práce jako já.

„Co ty tu děláš? Chci mluvit s Tabithou!“ štěkla na ni Gaja a připojila se k naší konverzaci přes obvyklý komunikační aparát dvacátého prvního století.

„Ó ano. Nachytala jsem bláznivku Tabithku, jak kuje pikle ve Falayském lese a chystá se s někým spojit. Jako už tolikrát, že, Gajo?“ chichotala se škodolibě.

„Jsem tvoje královna, Desiderie, a ty mi budeš sloužit, jinak…“

„Ty nejsi ničí královna. Žádná žijící víla před tebou už nikdy nepoklekne a nebude ti sloužit. Natož já nebo Aurelie.“

„Až se mi dostaneš do ruky…“

„Aby ses dřív nedostala ty do ruky nové královně Aurewenu,“ odsekla Desiderie. Gaje jako by tím vyťala políček. Vypadala jako někdo, komu právě sebrali z hlavy korunu a trůn jí podpálili pod zadkem.

„To není možné. Nepředala jsem svoji moc,“ kuňkala nemožně. Vychutnával jsem si její právě potvrzený exil. Kdo je nová královna zbabělých, úskočných tvorečků, mě snad ani nezajímalo… Co monarcha – to katastrofa.

Bella to být nemůže. Elfové jsou možná pitomí až na půdu, ale dodržují své staré zákony. Nikdy by neposadili na trůn desátou.

„Nepředala. Vaše moc se mezi vás rozdělila. To, že ty vypadáš jako starý krkavec, není jen tím, že tě bytí na zemi pomalu hubí.“

Gaja pěnila. Rodil se v ní znovu život. Možná nebude tak beznadějná troska.

„Při všem, co je mi svaté… Zabiju ji a vezmu si zpátky to, co mi patří,“ přísahala. Sálal z ní žár a touha po moci. Mocichtivá čůza, co se narodila proto, aby se angažovala v politice.

„Ráda slyším, že tvá duše plná hříchu stále doutná. Nudím se… Aurewen je utopie. Nenajdu tu ani nicotný kousíček zla k opečovávaní. Potřebuju zlo – živí mě. Královna Bella je tou nejlepší panovnicí, co tahle země od počátků věků měla. Její funkční období je sice zatím…“

„Královna Bella?“ zopakoval jsem a hlas mi vylétl o oktávu výš. Co to, kurva?

„Ano, Izmaeli. Královna Bella. Celé království ji zbožňuje. Zasadila sémě míru a dobroty, které vyhnalo všechno, co prokrvuje moje tělo. Proto přestávám být neutrální a postarám se o pár věcí, které rozběhnou jisté události.“

„Jak může Amálku někdo zbožňovat? Je líná, otravná a uřvaná. A pokud vím, tak utekla se zlomeným srdíčkem,“ pitvořil jsem se. Nevěřím tomu, že z ní někdo udělal královnu. Natož dobrou nebo skvělou. Je nebezpečná i sama sobě. „Kromě toho je desátá z jednoho vrhu a má oba rodiče královského rodu. Má znamenat zkázu, ne rozkvět.“

„To byl mýtus vytvořený Calime. Desátá princezna je zrozená pro to, aby jí byla předána moc královny a ona usedla na trůn. Calime chtěla vládnout až do konce svých dní, a to by se jí povedlo, kdyby ji Gaja, devátá princezna, neotrávila. Ty, Gajo, jsi byla nejhorší z nejhorších královen vílí historie, protože jsi na něm neměla co dělat. A země tak upadla na několik tisíciletí do bídy, strachu a nepokoje. To mi možná trochu chybí,“ připustila spiklenecky. „Bella se dozví, že její bratr spí a už se neprobudí – o to se postarám.“

„Amálka se vrátí? Ušetřete mě,“ zoufal jsem si. Její jasnost mi nějakým převratným způsobem nechyběla. Ať pošle soudek vody a svůj malý zadek nechá tam, kde je.

„Bella už dávno není tím, čím bývala, Izmaeli,“ šeptla Desiderie. Její sdělení mohlo mít hned několik významů.

„Takže se ta malá děvka vykoupala v Lossilë,“ konstatovala Gaja vševědoucně.

„Co to zase, kurva, je?“ povzdechl jsem si otráveně. To je horší než řecká mytologie. Každá louže má význam.

„Lossilë je soutok dvou řek. Kdo se v ní vykoupe, zapomene.“

„Co přesně?“

„Všechno, co si nechce pamatovat.“

„Předpokládám, že po mně a po každém mém centimetru teskní každou noc. Komu bych taky nechyběl?“

Neuvěřitelný. Je to skoro rok. Víc zatim nemám co říct. Možná jen... Tvrdit, že to bylo zvláštní zase psát, je eufemismus. Snad charaktery, co jste měli tak rádi a každej si našel svůj oblíbenej, svůj team, budou tím, čim bejvaly. To je to nejhorší, co by se mohlo stát. Ne to nedopsat – ale ublížit mýmu příběhu. Doufám, že jste si rozjezdem připoměli, čim pro vás tahle povídka byla. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 31. kapitola: