Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 27. kapitola

17.09.2013 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4620×

Gaja

Dívala jsem se do Jeremiášových očí zasazené v překrásné tváři Tabithy a nenechala si uniknout jediné její slovo. Bedlivě jsem poslouchala, přikyvovala tomu tvoru, co jsme s Jeremiášem stvořili. Byla dítě skutečných bohů. Královny víl a mocného upíra.

„Vyvolala jsem v něm dojem, že ji poslouchám na slovo.“

„Takže si Izmael myslí, že je naživu a ty ji chráníš,“ rozvinula jsem svoji geniální myšlenku, kterou jsem jí vnukla.

„Ano. Věří tomu.“

„A pokud tomu věří Izmael, věří tomu i Jeremiáš. Nevadí, že pro ni nešel on. Efekt se dostaví tak jako tak.“

„Jsi plytká, matko, jako člověk. Mohla si ho tím zlikvidovat. Kdyby Jeremiáš věděl, co se stalo, pokusil by se mě zabít a já bych zabila jeho. Ale ty ho miluješ a držíš naživu kvůli tomu hloupému citu, který k němu chováš z hloubi svého živého, bijícího srdce,“ zasyčela na mě a já se přiblížila k vodní hladině, odkud se na mě jeho oči s opovržením dívaly.

„Já a Jeremiáš jsme ti dali život! Nenuť mě toho litovat a nemluv se mnou jako se sobě rovnou. Jsem především tvá královna, Tabitho. Můžu tě kdykoliv připravit o jakoukoliv podobu svobody!“ přecedila jsem skrz zuby a zatnula nehty do kamenného stolu, na kterém mísa s vodou stála. Pár mých černých pramenů do ní spadlo a tancovalo na rozvlněném povrchu.

„Smím odejít, má královno?“ zeptala se bez tónu a probodávala mě barevnými duhovkami, jež už na dálku symbolizovaly její výjimečnost.

„Chci ještě vědět, jak si ji zabila. Pověz mi, jak si připravila o život Isabellu Swanovou, která otrávila mého Jeremiáše.“

„Roztrhla jsem ji jako hada, veličenstvo.“ Přivřela jsem slastně oči a vydechla. Ta úleva a blaho byly pohlcující záležitostí. Ta Satanova malá děvka je mrtvá. „To je vše. Můžeš jít,“ dodala jsem a prsty projela hladinu, abych ukončila kontakt. Voda je nejlepším pojítkem mezi dvěma sférami. Neutrální a poddajná, schopná přijmout moji energii.

„Chci, abys probudila všechny mé děti,“ promluvil za mnou David, ale já nenadskočila leknutím – jeho pach a síla se do mě zabodávaly. Věděla jsem přesně, kdy se kolem mě plíží.

Otočila jsem se k němu a shlížela na něj z výšky. Masivní koruna na jeho hlavě obtěžovala moje široké, zrakové pole vycházející z toho, že mé vlastní oči se nacházely dva metry nad zemí.

Změřila jsem si ten starodávný, strnulý obličej a ohrnula horní ret.

„Nehodlám zničit tenhle svět probuzením nasraných, pomstychtivých upírů.“

„Ne. Ty si myslíš, že ten svět bude tvojí novou kolonií a lidský druh si domestikuješ,“ vyložil mi s neochvějnou jistotou, jako kdyby to právě přečetl z knihy.

„Tvá angličtina je na finální úrovni,“ vyhnula jsem se jeho sdělení. Neprohlížel si mě s úctou, ale ani se zaujetím. Nebyla jsem pro něj tím, co pro ostatní – naprosto jedinečnou. A tudíž ani důvod ke studiu. To mě uráželo.

„Jsem upír, Gajo. Učím se rychle,“ odseknul a obrátil se ke mně zády. Řekl mi jménem a ukazuje mi lopatky? Nakrčila jsem nos a mělce se nadýchla studeného vzduchu v hluboké jeskyni. Na hlavě nosí symbol monarchy, ale nutí mě s ním konverzovat pod zemí, jenom protože nechce na páchnoucí povrch, kde jezdila auta a lidé si mysleli, že jim tahle planeta patří. Spal moc dlouho a odmítal se evidentně adaptovat. „Ačkoliv se mi nelíbí všechny ty výrazy… Slovní zásoba je dnes přehnaně široká. Například ty jsi ufňukaná děvka, že?“ zeptal se a bříškem prstu to vyryl precizně do vápence.

„Jak se opovažuješ?! Já jsem královna!“

„Ale prosím tě,“ sykl. „Ty nejsi žádná královna. Jsi jen odporná nevěstka snad samotného ďábla. Znal jsem opravdovou, váženou, vílí královnu, jenž toho titulu byla hodná. Tvoji matku, děvenko.“ Moji matku? Vážně? U svatého Eruntára…

„Calime byla opravdu velevážená, když obchodovala s tebou. Vlastní rasu zaprodávala upírovi, aby na nich mohl cvičit svoje potomky. Skutečně přelomová technika, jak vystupňovat jejich sebeovládání na dokonalé. Takovou už nikdo nevymyslí.“

„Milá, zlatá, kdybych je neučil odolávat tomu nejhoršímu zlu, a to vílí krvi, nemohli byste pak o dva a půl tisíce let později znesvětit náš jed a zplodit potomky, protože by tě mí synové rozdrtili při vašem zvráceném obcování jako nicotného broučka. A nemysli si, že nevím, proč si mě probudila. Který z nich tě chce zabít?“ šel přímo ke zdroji a přitlačil mě tím ke zdi. Uhnula jsem pohledem. „Mluv, Gajo!“ vyzval mě rázně, ale tiše. On nemusel řvát, aby šířil strach.

„Oba dva,“ přiznala jsem hned. Ta autorita, co z něj sálala, byla nekonečně otravná. Proti jeho aktivnímu daru jsem imunní, ale už jako člověk v sobě měl něco, co nutilo celé davy za ním jít a cítit k němu přirozený respekt, zřejmě.

„A teď se tě zeptám na něco jiného a ty mi odpovíš popravdě nebo si mě nepřej. Máš něco společného se smrtí mé dcery Edity?“ Jestli zalžu, dozví se to a já budu mít další problém. Už tak se to kupí. Nepotřebuji znovu zkoušet stabilitu té hromady.

„Podřízla jsem před ní elfa nakaženého virusem mrtvých. Neovládla se a vypila ho.“

„Proč si to udělala?“

„Abych se pomstila Jeremiášovi.“

„Pokračuj.“ Zvedla jsem oči ke stalaktitu, co visel ze stropu, a znechuceně kroutila rty. Nechtěla jsem to vyprávět, ale nemám na výběr.  

„Chodila jsem s Izmaelem, a když jsme se zasnoubili, představil mě svému bratrovi… Zpočátku bylo všechno v pořádku, ačkoliv mě přitahoval další mocný upír s půvabnou tváří. Ale Jeremiáš měl ten svůj hluboký pohled... Něco, co Izmael nikdy neměl. Svést ho nebylo těžké. Jsem víla a ještě k tomu královna… Neodolal ani kvůli Izmaelovi. Upír zradil bratra… Chvíli to fungovalo a já sdílela lože s oběma, jenže pak jsem se do Jeremiáše zamilovala. Ale on mi zlomil srdce… V ten večer, kdy to skončil, už jsem byla těhotná s ním. Abych před nimi oběma ochránila děti, vykoupala jsem se v Aurewenu v řece Nique, která smyje všechny hříchy a nečistoty – Jeremiášův pach, a potom šla za Izmaelem. Vyspala jsem se s ním a řekla mu, že večer se potkáme u jeho bratra, protože pro nás má svatební dar. Dalo to práci, ale znovu jsem svedla Jeremiáše a slíbila mu, že je to naposledy… Izmael ho našel mezi mými stehny. Málem ho zabil, jak byl vzteky nepříčetný. Zastavilo ho až to, když jsem jim přiznala, že jsem s jedním z nich těhotná a čekám dvojčata. Jeremiáš chtěl odpravit mě a Izmael děti, ale každý zachránil objekt zájmu toho druhého, protože mě Izmael miloval a Jeremiáš se bál, že jsou to možná jeho děti a tomu nedovolilo zabít mě nebo je. Izmael to na sobě nedal znát, ale je to upír… Za normálních okolností by se s bratrem, co mu ošukal snoubenku, vůbec nebavil, ale vidina mé bolesti a jeho vlastní ze ztráty nenarozených potomků ho zastavila a dohodli jsme se. Přísahala jsem, že dvojčata nikdy nepřekročí práh lidské sféry, jinak je Izmael zabije, protože věděl, že budou něco velkolepého, co se vymyká jeho moci. Myslela jsem, že když bylo všechno prozrazeno, Jeremiáš mě k sobě pustí… Ale řekl mi něco, co mu nikdy nezapomenu. Pomstila jsem se potom na tom, co miloval nejvíc.“

David vymrštil ruku a já se připravila na bolestivý náraz. Zavírala jsem oči, když před mojí tváří sbalil ruku do pěsti a zastavil se tak. Celý se třásl hněvem. Mohla jsem využít jeho chvilkovou slabost a teleportovat se, ale já toho kreténa potřebuju.

„Vy nevěrci a váš prázdný život. Neptáte se, neuvažujete, jen zabíjíte. Připravila si moji dceru o nesmrtelnost, aby ses pomstila muži, kterého si svedla na zakázané ovoce. Sama si můžeš za svoji zkázu.“

„Tvá dcera tě pohřbila pod zem,“ připomněla jsem mu taktně. Měl by být rád a ne mi kázat.

„Do mé rodiny ti nic není. Kromě toho nejsi žádná boží ruka spravedlnosti, tudíž se opět zařaď do řady, sklop uši a doufej, že jen tak nedostaneš, co si zasloužíš. Protože to dostanou jednou všichni… Mimochodem, ty uši – to je teď obyčej všech elfů vypadat jako lidé?“

„Já se umím přizpůsobit novému světu,“ pronesla jsem se zjevným útokem na jeho tlení v jeskyni, ale buď to nepochopil, anebo zkrátka nereagoval. „Davide, doufám, že nezapomeneš, kdo tě probudil,“ snažila jsem se v něm podnítit špetku vděčnosti. I já bych poděkovala tomu, kdo by mě nenechal stát pod zemí navždy, ať už by za tím byly jakékoliv postranní úmysly.

„Samozřejmě.“

„A kdy se začne něco dít? Neměl si zabít Izmaela při první příležitosti?“ Rozhodně se nedalo říct, že tlačím na pilu… To bych musela mlátit hlavou o zeď a ječet, když si s nimi nedávno jen popovídal jako otec s nezbednými syny. Pohřbí ho zaživa – nebo za mrtva, u něj je princip stejný – a nic se neděje. Měl rozpoutat apokalypsu a toho hajzla si podat.

„Jenom Izmaela? Nemá na tom Jeremiáš stejný podíl?“ optal se mě zkoumavě. Ale on se na nic ptát nemusel… Šlo mu jen o zpytování mého svědomí. Kdybych nějaké ovšem měla…

„Jeremiáš nedělal problémy, dokud si mu nedal bratra.“

„To by se ti hodilo… Něco ti povím, drahá. Já jsem nesmrtelný. Nikam nepospíchám. Žil jsem dlouho před Jerichem a ještě dlouho žít budu. Nedělám unáhlená rozhodnutí a do ničeho se neženu po hlavě – to je recept na zaručenou věčnost. Pokud se skutečně považuješ za královnu, měla by sis ze mě vzít příklad.“

„Neseděla jsem se založenýma rukama a nedovolila jim, aby mi skákali po hlavě.“

„Ne, to ne. To ty jsi jim totiž skákala po hlavě, a když se vzbouřili, potrestala si je za to. Jsi pánem vlastního osudu, Gajo. Napsala sis ho sama, a co je psáno, to je dáno.“

„Takže si to s nimi nevyřídíš?“ vyprskla jsem. Všechna práce, vykopávky a utajování bylo k ničemu?

„Nepochybně si to s nimi vyřídím. Ale jak se dnes říká – co budu dělat se svými dětmi - do toho ti hovno je. A dodatkem… Zabila jsi v podstatě všechny tři. Neopětuješ Izmaelovu věčnou lásku a Jeremiášovu jsi nechala popravit, jak jsem právě slyšel. Měl bych ti na místě setnout hlavu, ale spal jsem přece jenom moc dlouho. Nepřísluší mi míchat se do vašich konfliktů.“

Izmael

„Buď pro jednou užitečný a řekni svému nebo mému synkovi, aby konečně otevřel ten zasraný portál a my mohli pro tvoji nebo moji pichnu,“ poučoval jsem prolhaného bratra, poněvadž naprosto neprospěšný Gavriel stál v obývacím pokoji už dvě minuty a civěl do prázdna s rukama v prostoru. Ano, bylo tam jen velké nic. Žádný vír a tudíž ani žádná Amálka zpět v relativně bezpečné sféře.

Rozhodně to tu bylo lepší než u ziskuchtivých, zbabělých, plachých a úskočných zmetků. A především se zde volně neprocházela hybridní nemrtvá, které vlezla upíří síla na její vílí mozek.

„Izmaeli, evidentně se snaží. A je to můj syn. Buď tak laskav a neber si ho do huby nebo ti ji zase rozbiju,“ šeptl Jeremiáš, aniž by ke mně vzhlédnul. Seděl v křesle a já stál nad ním. Vjel jsem mu rukou do ryšavých vlasů a na temeni je sevřel v pěsti. Zavrátil jsem mu mírně hlavu a naklonil se k jeho uchu.

„Tvá jistota, co se týká DNA, mě těší.“

„Mě též.“

„A mohu vědět, jak si na to, drahý bratře, přišel? S jedem moc při těch testech s chatrnými sklíčky pracovat, předpokládám, nelze.“

„Má moje oči,“ hlesl zadumaně. Zřejmě si prohlížel ty svoje oči v soustředěném ksichtu Gavriela. Milé.

„Vidíš to, co chceš vidět.“ Možná je vážně měl, ale já se tak bál, že dvě povedená dítka padnou na moji hlavu, že jsem neuvažoval racionálně.

„I kdyby, je mi to jedno. Už je to můj syn, já se k němu připoutal, takže si drž ruce u těla.“

„Jako s Amálkou?“ uchechtnul jsem se zlomyslně a Jeremiáš vyletěl. Zavrčel a já zamáchal rukama jako ve špatné parodii na kung-fu. „Já tasím rychleji, záhadný cizinče!“

„Hele, to znám!“ vzpomněl si Daryl a všichni jsme se po něm otočili. Do té doby mlčel jako zařezaný. „To bylo v Housovi, ne?“ dodal tišeji a pokrčil rameny.

„Deset bodů pro mého nejlepšího přítele, který mě nikdy nezradil. Správně, kámo,“ pochválil jsem ho a pokýval na něj ukazovákem.

Do hrudě mi vrazila prudce pěst a stejně tak bratr dostal na frak. Edward každého vystřelil na jinou světovou stranu a já skončil venku na útesech. Skutálel jsem se až na ostrou hranu, které jsem se chytil, abych nespadnul v novém Burberry do slané, rozbouřené vody. Vyhoupl jsem se nahoru a oprášil si ramena. Pozdě. Jak jsem se odrážel od kamenů, oblek se potrhal.

„Bella ani není v tomhle světě a vy melete tak neskutečné sračky?“ zasyčel si pod nos s napnutou čelistí a vydýchával vztek skrz zaťaté zuby.

„Ó můj bože, ten chlapec řekl vulgární slovo. Ztrestejte ho někdo, anebo se neudržím a tuto jeho prostořekost ukončím teď a tady!“ pronesl jsem s takovou dávkou teatrálnosti, jakou mi může závidět i samotný Aro.

Jeremiáš vylezl z díry ve stěně, kam se zavrtal jako kulka, a já překročil roztříštěné, původně neprůstřelné, sklo rozsypané po zemi.

Edwardův obrys se třásl a evidentně mu nebylo vůbec do smíchu. Výborně. Musím okamžitě strčit jazyk do vosího hnízda.

„Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií,“ citoval jsem francouzského dramatika Edmonda Rostanda a jeho Cyrana. Širák nemám, musím improvizovat. „Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon,“ hodil jsem po Darylovi sako za tisíc pět set dolarů, „a tasím kord. Jen žádný shon, hned v úvodu boj nerozhodnu, pointa je mi je nad zákon: na konci poslání vás bodnu!“ dokončil jsem profláknutou repliku a dohrál tu svoji pantomimu. Ve třináctém století jsem byl úžasný rytíř a dokonalá ukázka toho, že to slovo a jeho význam se přeceňuje.

„Izmaeli, vážně?“ optal se otráveně Daryl. Rozepjaté paže slehly a já přestal stát jako idiot na bitevním poli.

„Přiznávám, že když to Edmond psal, byl trochu nalitý.“

„Přeháníš to. Oba to přeháníme… Tohle není vtipné. Bella je bůhví kde, zlomená, a ty tu hraješ divadlo,“ vložil se do mého představení Jeremiáš a hodlal ho narušit. Nepřál mi asi ovace diváků.

„Prosím tě, Amálka je v pořádku. Po důkladnější rozvaze jsem ti řekl, že Tabitha ji nejspíš poslechne na slovo, protože je Bella poslední žijící vílou, která se nepřidala na Gajinu stranu a má oba rodiče královského rodu. Asi si ji teď to hloupé, vílí obyvatelstvo bude plést s královnou. Ty naše nebo tvoje děcka – to je fuk – nebudou zase tak chytrá a nezávislá. Kdo by se jim divil, když jsou celá po mamince.“

„Voglere, ty jsi šašek a chudák. Umřeš sám,“ řekl mi převelice moudrý Edward.

„Pěkné, ale pokud mluvíš s mým bratrem, je slušné dívat se mu do očí.“

„Láska tvojí existence je snad to nejzákeřnější stvoření pod sluncem a ani to tě není schopné milovat.“

„Když jsem to naposledy kontroloval, tak mě milovala láska tvé existence.“

„Svedl jsi nevinnou vílu, která má sklony hledat i v upírovi dobro, protože teprve mezi nimi začala žít. Opravdu obdivuhodné.“

„Já vím. Jsem nejlepší… Kdo tě sem vůbec pozval, Cullene? Nejsi z rodiny,“ došlo mi a zamračil se. Nesnáším ho a pokud nebudu muset nadále trpět jeho přítomnost, uleví se mi.

„A ty ano?“

„No, tady Daryl si vzal Editu, která byla mojí sestrou. Bella je Darylova sestra, tudíž i když z její svatby z mým bratrem sešlo, je v rodině Voglerů. Všechny příbuzenské cesty vedou ke mně. Je to složitá záležitost.“

„Nenechám Belly osud v rukou dvou rozhádaných synonym zla. A vydržím kvůli tomu civět i na tvůj arogantní ksicht!“

„Ale já to asi nevydržím.“

„Držte, proboha, ty svoje kamenný, mrtvý huby. Poslouchám to od rána do večera. Pořád melete pantem,“ štěkl otráveně Daryl a promnul si oči.

„Tebe už mám taky dost, Dixone. Nechal si svoji vlastní sestru trávit čas s Izmaelem a věděl si, co je zač,“ zavrčel po něm Jeremiáš a Daryl se hned postavil na nohy.

„Izmael není prolhaný zmrd a Belle by neublížil.“

„To jsem viděl, když jsem jí léčil jedem pořezaná záda nebo chladil její modřiny rozseté po celém těle.“

„Hlavně že trávila čas s tebou, co?“

„Já ji miluju. Ode mě by se fialovo zelená nevrátila.“

„Ty jsi radši rozdrtil její duši. Jsi mnohem lepší,“ souhlasil Edward. Nemohl jsem si nevšimnout slabého závanu ironie linoucí se z jeho hlasu. Plácnul jsem mu dlaň na rameno.

„A ty jsi z nás asi úplně nejlepší. Amálka ani neví, že ji miluješ. Jsi tak dobrý přátel, když jí tajíš celé měsíce své city a tudíž jí lžeš každý den do očí. A co teprve jak si se ji pokoušel zabít…“ Strhnul ze sebe moji ruku a cvakl po mně zuby.

„Použil si Editu, aby sis udržel Bellu. Nejen, že jsi nepřišel, když umírala, ale ještě uděláš tohle, hajzle odpornej.“ Daryl si odplivnul k Jeremiášovým nohám.

„Kdyby si do téhle sféry nelezl, Edita by se zamilovala do upíra a žila by navždy.“

„Chcípni.“

„To už jsem udělal před těmi tisíci lety.“

„Jo, jsi mrtvý kus šutru. Gratuluju. Vyhrál jsi! Debile.“

„Víš, Edwarde, ty jsi jen sexuálně frustrovaný blbeček, který jednou zjistí, že je upír a ne andělíček strážníček. Pokud tě tedy do té doby někdo nezabije. Třeba já. Omylem tě roztrhám a nešťastnou náhodou spálím… To by byla pohroma. Ups.“

„Izmaeli, ty za to taky svým způsobem nemůžeš. To tvá matka zplodila asociálního, omezeného pitomce a uvrhla katastrofu na tenhle svět.“ Zavrčel jsem a strčil do něj. Vrátil mi to.

„Nestrkej do mě, kokote!“

„Nechci vás rušit, pánové, jelikož tohle by určitě poslouchal každý rád… Ale nejde to,“ promluvil poprvé Gavriel, který se našeho soukromého, diskusního kroužku, respektive čtverce, neúčastnil. Snažil se celou dobu proniknout do jeho rodné sféry a já očekával, že se mu to taky nakonec podaří. Potom, co mě Tabitha vyhodila z Falayského lesa jako papírovou vlaštovku, už jsem nebyl k jejich do nebe vynášeným schopnostem tak skeptický.

Přestali jsme se hádat a kousek od sebe odstoupili, protože do teď to bylo celkem… těsné.

„Nejde? Asi ti dobře nerozumím,“ hlesl taťka Jeremiáš. On rozuměl výtečně, ale odmítal si to přiznat.

„Nemůžu se tam dostat. Ta sféra je obehnaná neproniknutelnou bariérou. Říká se tomu Tári a nechat ji spustit může jen královna.“

„Královna nevstoupí do Aurewenu ani palcem u nohy. Vykázali ji do vyhnanství,“ připomněl jsem mu věcně.

„Nevím jak, ale je to určitě Tári. Já jsem schopen otevřít portál během sekundy odkudkoliv, ale tohle nedokážu zpřístupnit. A to není všechno… Nikdo se nemůže dostat tam, ale taky sem.“

„No, to je znamenité. Zavání to průserem.“

„Izmaeli, víš, jak dlouho bylo naposledy Tári spuštěné?“ zeptal se mě Daryl pohřebním tónem.

„Hodně dlouho?“ zkusil jsem.

„Přes dva tisíce let.“

„Super, tak to tu máme Bellu za… asi sedm set třicet tisíc dní. Opravdu si potřebuji opatřit kalendář. Nejlépe s odvážnými fotografiemi Mily Kunis nebo Kate Upton.“ Ani já si to nepřipouštěl. Je brzo na to, aby tenhle příběh skončil… Osud je moc velký čurák, než aby nás nechal v klidu dojít vstříc vlastním cílům. Vždycky se do toho ještě musí motat nějaká Rusalka.

„Co můžeme dělat?“ chtěl vědět Jeremiáš. Topící se bude chytat stébla.

„Nic. S tímhle nikdo nic neudělá… Měli byste se začít smiřovat s tím, že Bellu už možná nikdy neuvidíte.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 27. kapitola: