Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 23. kapitola

19.08.2013 (12:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4062×

Tohle. A taky tohle. A tamto. Ještě toto… Všechno.

Nákupní košík. Zaškrtnout všechny položky. Mmm… Dobírka. Vyplnit fakturační adresu? Už zase?

„Co se to tu děje?“ slyšela jsem Jeremiáše už od dveří. Následovalo pár ran. Bleskurychle jsem zaklapla notebook na nohách v tureckém sedu a plně se začala věnovat televizi. Asi uvidím zprávy ze světa lidí. To mě sice moc nezajímá, ale fajn maskovací kulisa. Zase někoho zabili nebo otrávili, republikáni melou sračky a finanční krize stále ovládá svět.

Jenže srdce mi bušilo na poplach, jako bych byla nachytána u něčeho ilegálního.

„Bello, proč máme v domě všechny tyhle… věci?“ dodal zmateně, když vytáhnul z krabice to speciální švihadlo. Speciální je v tom, že je drahé jako prase. Ono už přišlo?

Zeširoka jsem se zazubila, celá nevinná a čistá lilie.

„Nakupovala jsem.“

Jeremiáš se rozhlédnul po obývacím pokoji zavaleném krabicemi, polystyrenem, balícím papírem, fakturami a především nejrůznějšími předměty. Pokud bych měla přehánět, mám tu antikvariát. Ale tak hrozné to zase nebylo. Dalo se tu chodit… Trochu. Stačilo vzít náš nový odklízeč listí Mistr2013. Nic tak silného ještě na trhu nebylo. Odfouklo by to i mě. Vypadá to spíš jako armádní dělo, než šikovný pomocník.

„To vidím,“ přitakal. „Taky jsem ti něco koupil, ale mám pocit, že se to pod záplavou tvých nových… úlovků ztratí,“ uvažoval nahlas, zatímco já s radostí vstávala. Jo, něco jsem nakoupila a vlastně si můžu pořídit, co chci, ale když vám dá něco chlap jako je Jeremiáš, má to nevyčíslitelnou a ničím jiným nedosažitelnou hodnotu. I kdyby to byl podtácek nasáklý zvětralým pivem, myslím.

Trochu jsem mezi věcmi na zemi zavrávorala. A hele. To je ten nejdražší vibrátor na světě Inez Gold z luxusního sex-shopu. Byl tak pěkný, že kdybych tu věc ze zlata v krásné, dřevěné krabici vystavila na čestnou polici, skoro nikdo nepozná, o co jde.

Kopla jsem tu rozbalenou krabici pod pohovku.

„Cos mi přivezl? A je mi úplně jedno, co to je. Hlavně, že je to od tebe,“ řekla jsem rovnou pravdu. A navíc mu tím spravím náladu. Nevypadal z nové výbavy domu zrovna dvakrát nadšeně. Sklopil ke mně zamračeně zrak a já se culila nervózně dál.

„Můžeš mi prozradit, na co budeš potřebovat švihadlo s diamanty?“ vmetl mi do tváře místo toho a zvednul vedle své hlavy předmět doličný.

„No, na skákání,“ odpověděla jsem se samozřejmostí, švihadlo mu z ruky sebrala a schovala za záda.

„A kde budeš, miláčku, skákat? Moc místa tu nezbylo,“ řekl mi takovým tím stylem – a teď tě tvrdě vrátím do reality.

„Před domem a na zahradě je místa spousta. Ale když ses konečně vrátil, můžu zase skákat na tobě,“ zahrála jsem to do outu a zároveň mu zabrnkala na to správné místo, kdy chlap přepne do jiného módu a myslí ptákem. Jenže on je upír. Zvládne tolik věcí najednou…

„Bello, co se děje?“ chtěl vědět. Z tohohle se nevykroutím.

„Já… Začalo to tak nevinně,“ povzdechla jsem si a padla zpátky na pohovku. Jeremiáš si po chvíli, kdy jsem si já žmoulala obličej v dlaních, přisedl ke mně. Položila jsem mu hned hlavu na jeho hruď a pevně se na něj přisála. „Omlouvám se, že jsem utratila sta tisíce dolarů,“ zamumlala jsem mu do studené pokožky sklíčeně. Tak tohle byla asi nejlepší omluva na světě. Jo. Každý mužský by mi hned řekl, že je to v pořádku a ať se klidně v jeho penězích začnu koupat, anebo bankovkami zatápím v krbu.

„Mně je přece úplně jedno, co s našimi penězi děláš. Já chci jen vědět, proč je z našeho domu vetešnictví a z tebe shopaholik.“

„Ty… Ty jsi byl pořád v Grónsku a bůhví kde ještě – vím, že mi ta místa hlásíš, ale většinu z nich ani nedokážu vyslovit – a Edward bloumal po lesích. Prý ho kontroloval, ale myslím, že se chodil utápět v žalu o samotě. A u toho zrevidoval les,“ dodala jsem, aby nedošel k mylnému závěru, že mě tu Edward nechal a šel za flámem. Ten tak. I když – to by se dneska v noci mohlo konečně změnit.

„Tak si začala nakupovat po internetu?“

„Nejdřív jsem se začala porozhlížet po doplňkách na zahradu a svatbu… A jakmile jsem k té svatbě došla, trochu jsem zešílela,“ přiznala jsem. Svatba. Začínám šílet znova. Postavila jsem se na nohy a začala před ním přecházet sem tam. „Strašně se toho bojím. Vypadá to tak pohádkově a dokonale a přitom venku zuří válka a tvůj bratr je Izmael Vogler, co chce otrávit každé štěstí na planetě zemi svým jedovatým, svinským jazykem…“

„Ty se bojíš, že Izmael zkazí svatbu,“ došlo mu.

„Jo! Toho se přesně bojím! Je to Izmael. Hajzl bez svědomí, který skáče radostí do stropu z utrpení druhých.“

„Izmael vlastní svědomí. Jen má jiné hodnoty,“ šeptl blahosklonně. Zarazila jsem se.

„Prosím? To myslíš vážně? Protože mám pocit, že tvůj bratr s těmi jinými hodnotami ojel tvoji ex,“ připomněla jsem mu opravdu citlivě, a to jsem šlápla na kuří oko. Kdysi jsme si slíbili, že o minulosti se nikdy bavit nebudeme. Ani s Izmaelem, jelikož je to jen lití alkoholu do otevřených ran.

„Taky nejsem vzor morálky, Bello. Udělal jsem hrozné věci a ještě hrozné věci udělám. Jen s tebou jsem takový, jaký jsem vždy chtěl být.“

„Ty se ho zastáváš?“

„Ne!“ Vstal a očima šlehal Diovy blesky. „Já nikdy nebudu obhajovat Izmaela Voglera. Gaja zabila Editu kvůli němu. Ale vím, že má svědomí. Všichni upíři ho mají. Jen se díváme na svět jinýma očima. Nesmrtelnýma.“

„Znám ho, takže vím, jak se svýma očima dívá na naši svatbu. Na náš vztah. Kompletně ten den zničí,“ malovala jsem čerta na zeď. Tenhle měl velké, špičaté rohy a neskutečnou chuť pustošit a drancovat. Založila jsem si ublíženě ruce na prsou.

Jeremiášovi vymizely černé stíny z duhovek. Karmínová byla zase paradoxně vnímavá a citlivá. Pro mě měkká a jemná. Červená platí za barvu, která evokuje nepokoj, hněv a revoltu, no, pro mě to byl už dávno domov, kde mě obklopoval rudý mír.

„Bello, teď ti něco povím… Nechtěl jsem tě tím znervózňovat, ale když se rozhlédnu kolem sebe, usuzuji, že to bude menší zlo… Izmael naši svatbu nezkazí. On chce, abychom se vzali. Vlastně se toho nemůže dočkat.“

„O čem to mluvíš? On ti něco…?“

„Nic mi neřekl, ale já ho znám déle, než je mi dnes milé. Vím, jak uvažuje. Jeho myšlení má přesný vzorec, kterého se vždycky drží a držet bude, protože je to upír a nezmění se.“

„Takže?“

„Takže čeká na to, až se staneš paní Voglerovou, jelikož ohnout moji ženu by pro něj bylo nezaměnitelně uspokojující.“ Pootevřela jsem ústa a pak zavřela oči, když mi došlo, že to je přesně Izmael a jeho zvrácené uvažování. Přivádění druhých do strašlivých muk - to je Izmaelovo existenční poslání, a proto by neodvedl žádnou fušeřinu a počká si, aby jeho dílo bylo hodno ďábla. Kvalita nade vše.

„Ten parchant,“ zamumlala jsem si do rukou na puse. Hlavou se mi honilo, co budu dělat. Jak mu odolám, až na to přijde?

„Bello, postarám se o to, aby se nic nestalo. Věř mi, že dokážu ochránit svoji ženu.“ Dal mi své nezdolné slovo a pohladil mě po tváři. „Víš, nechci tě děsit, ale… umím být velice temperamentní, když někdo sáhne na něco, co je mé,“ zabalil to do eufemismů. Slabý odvar té jeho temperamentnosti jsem už viděla. V momentě, kdy vytryskla na povrch, mě děsil víc, než kdy Izmael, právě protože to bylo ukryté pod povrchem. Izmael cenil zuby pořád a proto jste tak nějak… Nechci říkat – otupěli, poněvadž to nebyl ten správný výraz. Proti upírům a jejich výlevům zlosti nemůžete nikdy otupět.

Jen těžko jsem si dovedla představit, co se stane, když někdo Jeremiáše vážně hodně nasere a ani si to představovat nechci. Je to můj milující Jeremiáš. Moje první opravdová láska a muž, kterému jsem se odevzdala.

Někdo tvrdí, že jsem masochistka. Já sama se nazývám blbkou, protože něco cítím k chlapovi jako je Izmael. Ale taky pořád vím, že tužba a skutečný život – žití v tomhle světě – jsou odlišné věci. Občas je nelze sloučit. Jsem dospělá žena a uvědomuju si, že Izmael není vhodný muž pro partnerství, které neničí duši a chuť žít. Nejsme děcka ze střední školy. My jsme bytosti pohybující se mezi důvěrou, tolerancí a reálnými závazky. Takže ne. Nepotřebuju k absolutnímu štěstí probuzení godzilly nebo otevření Pandořiny skříňky. Chvíli je to sexy, že? Jo, ten týpek je tak špatný a arogantní. Rozpaluje mě to doběla. Svlékni se a zašukáme si. A potom zase. A zase… Dobijeme spolu galaxii na našem obláčku vášnivé lásky. A pak už přijde na řadu skutečný vztah, kde se s takovým chlapem nedá žít. Na to není žádná zralá ženská zvědavá. Leda si ráda brečí do vany.

„Jen… Buď můj Jeremiáš. Nekřič, nerozbíjej věci a nikoho netrhej na kusy, protože se na mě špatně podíval,“ poprosila jsem zkroušeně.

„To ti slibuji,“ přísahal a já se konečně zase usmála. Uvolňující. Našpulila jsem hned rty, aby mi dal stvrzující polibek, co se rázem proměnil v přezkoumání mandlí. Když mě pustil, abych se nadechla, zapadla jsem mu do náruče a pevně ho objala. Položil mi bradu na temeno a já byla rázem spokojená. Jeho náruč teď znamenala relax pro tělo i mysl. „A mimochodem, děkuji. Inspirovala jsi mě k psaní mého slibu.“

Zatrnulo mi. Svatební sliby?

„My budeme mít při obřadu sliby? To upíři mají?“

„Můžeme mít, co chceme. Myslel jsem, že tohle… zachováme.“

A kurva. Já jsem na tohle úplně levá. Nedokážu ani sepsat, co jsem měla k obědu. Natož pak celý švédský stůl lásky a porozumění.

Tak pár emailů jsem Edwardovi napsala, ale to není svatební slib, kdy máte vyšvihnout sebe i partnera do nebes.

„Zachováme.“ Evidentně je chce zachovat. Snad ze sebe neudělám totálního idiota bez špetky múzy. Co to melu?! Moje múza je Jeremiáš. On a náš vztah bude vést moje pero. Nebo prsty na klávesnici, pokud to mám převést do moderní verze z dvacátého prvního století.

„Dobře, tudíž nyní už zase můžeme přistoupit k veselejšímu tématu. Něco jsem ti přivezl z Belgie.“ Na sekundu mi vyklouznul a už stál zpátky s tmavě modrou, obrovskou krabicí. Copak to bude tentokrát? Sázím na safírový náhrdelník i s náušnicemi. Safíry měl totiž Jeremiáš rád, a proto už tím pomalu můžu začít plnit lodní kufr. Modrá mi prý sluší.

Podržel mi ji a já odklopila víko.

„Jéé!“ zavyla jsem v gurmánské euforii a začala poskakovat. Taky tleskat. Krabice plná belgických pralinek nejrůznějších barev, tvarů, náplní a ozdob. A jak to vonělo… Čokoládový ráj se stromy ze želé, jenž plodil jahody, ořechy a mandle. Scenérie zasněžená cukrem.

„Předpokládám, že máš z těch odporně páchnoucích kulinářských dobrot radost,“ usoudil. Přiložila jsem mu prst na ústa a přísně stáhla obočí.

„Nikdy neříkej o belgických pralinkách, že páchnou. To je hřích… A ony jsou hřích,“ uvědomila jsem si potom, co jsem si tu bednu kalorických bomb znovu mlsně přeměřila. Já to všechno sežeru a ani nemrknu. „Počkej. Kvůli tobě přiberu…“

„Neměj strach, miláčku. Já si tvůj zadek ohlídám.“

S hubou plnou slin jako čokl jsem chtivě natáhla ruku, ale víko se mi na poslední chvíli přiklopilo před prsty.

„Hele! To jsou moje pralinky!“

„Nechceš mi nejdřív ukázat, co jsi to zakopla pod sedačku?“ zahnal mě do kouta. Bitva o čokoládu prozatím prohrána. Ale já se vrátím.

„Ani ne.“

„Podívám se sám.“

„Fajn!“ zastavila jsem ho, když se ohýbal k podlaze. Padla jsem na čtyři a vytáhnula tu krásnou, dřevěnou krabici. Už byla otevřená, takže jsem jen z hedvábí vyjmula věc ze zlata. Byl těžký a studený, ale zlato se vyznačuje tepelnou vodivostí, takže předpokládám, že se zahřeje. Na to už nejsem zvyklá.

Dokonale hladký, jemně prohnutý a asi dvacet centimetrů dlouhý. No, stejně to bylo umělecké dílo. Futuristická hračka už ani ne při tom všem, co dneska můžete koupit na internetu.

Dala jsem to Jeremiášovi do ruky. Pozvednul obočí.

„Co to je?“ chtěl vědět a nastavil mi to před obličej.

„Nepoznáš vibrátor?“ odpověděla jsem, jistá si v kranflecích, když jsem to objednala já a věděla tak, co to je. Jinak mi to nepřipadalo ani trochu trapné. Když žijete s upírem, neutajíte nic. Ani feromony ve vzduchu. Věděl moc dobře, co se tu děje. A i kdyby byl člověk, je to úplně jedno. Taky leccos vím o chvilkách mužů v prázdném baráku nebo Jeremiášových aktivitách ve sprše. Kočka je z domu a kocouři mají pré.

Znovu si ho prohlédnul.

„Není to nějaké malé?“ optal se. Vedle něho je taky všechno malé.

„Ne, není.“

„To už začali dělat vibrátory ze zlata?“

„Je extrémně tichý.“

„Ale já bych to slyšel. A když jsem doma já, Bello, nechci to tu slyšet. To patříš jen mně a ne zasrané, kovové hračce, která umí jen pět programů,“ zasyčel na mě. Skousla jsem si ret a začala před ním se smíchem ustupovat.

„Jo, a kolik jich umíš ty?“

„Tolik, že by tě to roztrhlo vejpůl.“ On se nesmál. Garantoval mi tu nekonečnou slast, kterou s ním vždycky prožívám.

Díky mé rozhazovačné mánii, jež utěsňovala strach a nervozitu z toho velkého dne, jsem zakopla a spadla do nákupů. V tomhle nepořádku couvání nebylo dobrým nápadem.

Roztáhla jsem nohy, protože jsem přesně věděla, kam Jeremiáš zapadne. Přisál se mi na rty a já mu pevně stiskla stehny v legínách boky.

Váleli jsme se v krabicích a okusovali si čelisti, když jsem vrazila hlavou do Mistra2013.

„Ty sis koupila dělo?“ Rukou do toho strčil a můj šikovný pomocník odlétl kamsi do dáli a udělal tam pořádný rámus.

„To je na listí! I Horst Fuchs ho doporučuje.“

Tohle není správné. Chtěl jsem to prožít jinak. Diametrálně odlišná má tahle chvíle být… Donedávna jsem nevěřil, že mé staromódní představy jsou až tak neuskutečnitelné. Donedávna… Než nastalo tolik převratů, co mě zpřelámaly na kusy. Moje nitro, moje srdce a i mé předsvědčení.

Zažil jsem víc, než drsné probuzení.

Je tady. Remmi. Zaznamenal jsem její mysl, tolik odlišnou od všech ostatních v tomhle lidském mraveništi. Tak složitá, tak prostorná.

Přestal jsem se naschvál hrbit v ramenou a narovnal se, nevědíc, co očekávat. Co Bella vymyslela?

Když otevřela dveře, zamrazilo mě. Samozřejmě, ne na kůži s nulovou teplotou, ale v tom, co zbylo z mé duše uvnitř mě. Ona byla vážně moc… přitažlivá. Vlastně, právě jsem spatřil synonymum pro atraktivitu v teniskách s bílými tkaničkami zavázanými do mašlí na černých jazycích.

Hned jsem vstal ze židle, poněvadž dáma byla na nohou taky.

Všichni - a tím myslím absolutně celé osazenstvo slušně zaplněného bistra se po ní otočilo. Byla volavkou pro muže i přítomné ženy. Měla štíhlou, ale svalnatou postavu a světle hnědé, rovné vlasy po ramena. V trubkových džínách a prostém, modrém tričku s kulatým výstřihem sahající až ke klíční kosti, kde se jí houpal obyčejný fialový fluorit na koženém řemínku, působila tak… všedně. Taky skromně. Dokud jste se jí ovšem nepodívali do toho dokonale symetrického obličeje. To přestávala být všední i mezi upíry.

Měla opravdu velice výrazné rysy a ostré, nápadné čelisti. Lícní kosti jí vystupovaly. Na ženu vlastnila výjimečně tvrdé, téměř charakteristické kontury tváře.

Ani jedním coulem přede mnou nestanula typická, nesmrtelná krasavice. Nepůsobila by líbezně nebo něžně ani kdyby chtěla. Byla čistě… sexy. Ale tak sexy, že nebýt mrtvý, oblívá mě pot. Žahala.

„Ty,“ ukázala na mě a usmála se, „vypadáš překvapeně. Nejsem dlouhonohá blondýna. Mám jen metr sedmdesát a klapání podpatků není můj nejoblíbenější zvuk na světě. Ale ty jsi vyšší, než jsem čekala,“ dodala, když si mě přeměřila. Líbil jsem se jí. No, nebyla mnou fascinovaná, protože sama věděla, jaké to je být v hledáčku.

Superhrdina neobdivuje ze země ostatní superhrdiny.

„Edward Cullen,“ představil jsem se uctivě a podal jí ruku. V mysli se tomu lidskému gestu chichotala.

„Remmi,“ opětovala mi a stiskla mi s upřímným úsměvem ruku. „Musím říkat i příjmení? Přiznám se, že žádné nemám.“

„Ne, nemusíš. Pohybuji se mezi lidmi a tam se vyžaduje.“ I já se usmíval. Její svérázná, ale milá povaha mě k tomu vybízela.

„Vím, co jsi,“ utnula mě. „Je to překvapivé, ale stačila jsem si všimnout tvých hezkých očí. Navíc tomu odpovídá i to, kde jsme. V lidské restauraci jsem nikdy nebyla. Už na prvním rande ti musím poděkovat za zajímavou, nicméně bolavou zkušenost.“ Posadili jsme se, a to se k nám – k tomu nádhernému páru – rozhodla přijít servírka. Jen váhala, jak k nám nakráčí a cvičila si řeč. Divné. Cvičí si řeč o třech větách.

Remmi nehladověla jako většina upírů v dnešní době. Konexe a vazby na Voglerovi ji v tomhle podržely na snesitelné úrovni.

„Mohli jsme se sejít v lese, ale dnes a ani dlouhé dny potom to ještě nebude bezpečné. A co se týká toho rande, nevím, co ti řekli…“

„Řekli mi toho spoustu,“ přerušila mě znovu a otevřela si malý, růžový jídelníček. „Můj drahý ex-manžel mě povolal, dá se tvrdit. K něčemu tě potřebuje,“ prozradila mi bez okolků a přemýšlela nad tím, co je restované poprsí zámecké paní.

„Moment. V tomhle má prsty Izmael Vogler?“ Nemohl jsem toho idiota vystát. Z jeho mysli by bylo jednomu na zvracení. On byl tak nedobrý a zvrácený. Perverzní, egocentrický maniak. Nebyl to pro mě ani chlap. Muž neuhodí ženu květinou, ale on je schopný seřezat nevinnost na zdevastovanou hromádku neštěstí. Zvedalo mi to fiktivní žaludek. Obzvlášť, když ženu nazve domácím dobytkem a ani si pak neuvědomí, jak odporné to je, a to mi trhalo slepené, žulové žíly. Vysával ze mě energii.

„Využil dobré úmysly nastávající paní Voglerové. Já nevím, k čemu tě chce a je mi to úplně jedno, protože s Izmaelovými nápady bych občas vytřela podlahu spolu s jeho ksichtem. Ty se mi líbíš, a proto všechno, co udělám, bude jen na moje triko a v mých nebo tvých zájmech.“ Izmael byl pro ni velmi důležitý – to jsem z jejích myšlenek pochopil. Ale nikdy mu nepodléhala. V časech jejich manželství byli rovnocenní partneři.

„Dobrý večer. Vítejte v bistru u Velkého Johna. Máte vybráno?“ zašveholila nervózně ve své těsné, poněkud odhalující uniformě servírka. Tepna na krku se hlásila o slovo – tady, tady jsem. Zírejte všichni hladoví upíři na mě.

Spolknul jsem synchronně s Remmi dávku jedu. 

„Máte vybráno? To je roztomilé… Mmm, dám si jen vodu. Nemám zatím hlad.“ Poslední slovo z jejích úst zaznělo jako vulgární, ale útroby rozechvívající výraz. Šlehla přitom tmavýma očima do mých a já překvapeně spolknul další jed na jazyku. Ale tentokrát za to nemohly desítky srdcí pumpující tolik krve, že bych s ní naplnil malý bazén. Většinový podíl totiž nesla ona - Remmi. To není možné…

Servírka se mírně předklonila, aby jí vzala jídelníček. Byla z nás tak mimo, že zapomněla na pořadí a brala jí ho, přestože ještě neměla jídlo vybrané, ale možná se k tomu uchýlí.

Jak se ohnula, odhalila tím nejen rýhu mezi ňadry, ale i kousek spodního prádla. A pak přišlo to nejlepší. Zatímco já jsem sklopil oči, Remmi se jí zahleděla hluboko do duše. Z jejího smýšlení plynulo jediné – byla bisexuální.

„A vy pane?“

„Já palačinky a horkou čokoládu,“ objednal jsem si to, co měli u vedlejšího stolu. Jinak jsem veškerou pozornost věnoval mé společnici a jejím představám v otevřené hlavě, které rozvíjela do neuvěřitelných končin.

„Takže teď, když jsme zase sami, řekneš mi, jaké to je milovat zadanou ženu a nejlepší přítelkyni?“ vybalila spontánně. Zarazil jsem se dřív, než myšlenku převedla do mluvené formy. Tohle bylo… minimálně nečekané. Připadalo mi, že jsem v hajzlu. A to pořádně.

Jak pravil klasik – zatloukat, zatloukat, zatloukat.

„To nemám nejmenší tušení,“ odpověděl jsem a chtěl se ukrýt před jejím pátravým pohledem. Většinou jsem to já, kdo ví všechno. Vlastně to bylo pravidlem. Náhle mi její společnost už nebyla příjemná.

Zamlaskala nesouhlasně a udělala ukazovákem - tyty. „Nelži mi. A navíc takhle do očí. Nemám to ráda. Já vím, že ses zamiloval do snoubenky Jeremiáše Voglera, a že ona o tom evidentně nemá ani ponětí.“ Přestávala to být legrace. Ona vážně nehádala. Ona to věděla.

„Jak si na to přišla?“ upustil jsem páru a poprvé to částečně přiznal nahlas. Zvláštní pocit.

„Moc toho o ženách nevíš, že? Krásná žena a pěkný muž nemůžou být kamarádi. A především – upír se nemůže přátelit s vílou. Jednoho to musí vždycky dřív, nebo později poznamenat a já vsadila na tebe, jelikož Bella se chystá říct své ano někomu úplně jinému. Do tak krásné ženy jako je ona ses musel zamilovat. Izmael mi řekl jakousi krátkou anotaci na začátky vašeho jednostranného přátelství…“

„To přátelství,“ přecedil jsem skrz zuby, „není jednostranné. Budu stát po Bellině boku jako její přítel, přestože ji miluju od chvíle, co jsem ji podruhé uviděl. Viděl jsem ženu,“ vzpomněl jsem si s úsměvem na její slova.

Představ si, že jsem se nenarodila proto, abys mě beze studu a omluvy využil. Aby ses mi ani jednou nepodíval do očí a neviděl tam to, čím opravdu jsem. Ne vílou nebo antigenem. Ale ženou, co cítí, miluje, ale taky se bojí.

Nešlo odolat - šlápnul jsem na emocionální minu. Zamiloval jsem se do ní. Co se stalo, stalo se. Byla mým světem i vesmírem. Byla víc, než můj vlastní život. A nikdy se to nedozví.

„Jestli tomu mám dobře rozumět, ty v den svatby budeš svědkem toho, jak si láska tvé existence vezme jiného a neřekneš ani slovo? Nebudeš moct uronit jedinou slzu,“ hlesla. Dostalo ji to. Tohle nepředpokládala. Přišla sem, plná informací. Teď absorbovala něco jí nejasného.

„Ne… Ale uvnitř mě to bude drtit na štěrk jako VSV. Jen ještě bolestivěji… Pokaždé, když se líbají, mám chuť ho zabít. Nebo sebe. Vždycky potom, co se vrátím a dům je naplněný pachem jejich milovaní… Šílím z toho,“ vyznával jsem se z hříchů, které jsem v sobě po dlouhou dobu dusil. No, nebylo mi lépe. Láska mě uvázala kolem hořícího kůlu a přitom se mi krutě pošklebovala.

„Tak jí to řekni. Bojuj o ni!“ pobídla mě energicky a celkem podrážděně. Zakroutil jsem hlavou.

„Bella Jeremiáše miluje. Je s ním šťastná. Nikdy bych se nemohl postavit do cesty jejímu štěstí. To je pro mě vším,“ zamumlal jsem a doufal, že Jeremiáš je hodný tak dobré bytosti jako je Bella. Nejen, že byla krásná nymfa ze snů, ale navíc měla svoji nádhernou duši. Ona sama si ani neuvědomovala, jak neposkvrněná a dobrá je. Ve svém mladém věku nechápala, v čem tkví pravá, ryzí čistota.

Remmi se tvářila, jako kdyby jí někdo bodnul kudlu do zad. Byla naprosto okouzlená, ačkoli stále ještě nemohla plně uvěřit mým slovům.

„Obětuješ pravou lásku pro její štěstí… Budeš trpět, dokud nezemře, což může trvat taky příští čtyři milénia. Kdo ty jsi, Edwarde Cullene?“

„Bláhový idiot, co se zamiloval do víly?“ zkusil jsem.

„Ne. Já myslím, že je to úžasné. Ale tragické… Přála bych si, aby se do mě zamiloval muž jako ty. Jsi jiný formát.“

„To si opravdu myslíš?“

„Víš lépe, než já sama, co si myslím,“ odsekla. „No, tak to může jít můj ex-manžel do hajzlu, protože tebe já ničit pomáhat nebudu. Ba naopak. Udělal si na mě dojem. Chci být tvojí přítelkyní. Takovou, jakou ona už nikdy nebude moct být.“

„Neříkala si právě, že muž a žena nemůžou být kamarádi?“

„Za podmínky že chlap už není udělaný do jiné. To je pro mě celkem asexuální, víš. Nechci strávit stovky let strádáním.“

„Tak co…“

„Jak by se ti líbila postelová kamarádka?“ zeptala se bez okolků.

„Nevyznávám zrovna tenhle druh zábavy.“

„Proč ne? Lidé mají často takové bokovky.“

„Nejsem člověk.“

„Tak proč zuby nehty předstíráš, že jsi?“

„Nepředstírám.“

„Nelži mi zase!“ zasyčela a práskla rukou do stolu. Pod ohavnou, červenou dečkou popraskal.

Před očima mi zčistajasna vytanul rudý obrazec se zamlženými okraji. Překvapeně jsem vydechnul a odrazil se na židli se skřípěním od stolu, když po mém stehně přejela ruka a v mysli mi cizopasilo něco neznámého a silného.

Chytil jsem si místo, kde dlaň měla tisknout citlivé partie těsně u rozkroku. Ale nic jsem nenahmatal, přesto to tam bylo.

„Co mi to děláš?“ zavrčel jsem a zvednul černé duhovky k Remmi.

„Nejsi jediný, kdo si rád hraje s cizí myslí,“ odpověděla ledabyle a nenuceně se usmála. Ale ten úsměv ani zdaleka nedemonstroval, jak moc ji to bavilo. Ať už to bylo cokoliv.

„Nehraju si s nimi,“ přecedil jsem skrz zuby, když mi ta vymyšlená, ale zároveň tak skutečná dlaň vklouzla do kalhot. Snažil jsem se to zastavit. Vážně ano, jenže mi brzy došlo, že bojuju s větrnými mlýny. Ani upír nedokáže chytit kouř holýma rukama.

„Ne? No, já ano,“ odvětila a vstala. Chtěl jsem po ní skočit a zpacifikovat ji, ale to už vytvořila dokonalou iluzi toho, že mi svírá to nejcennější a nejcitlivější. U kořene mě pevně držela a nepustila. Pohnu teď jediným svalem a zbořím to tu… Vůbec mi nešlo absorbovat, jak mocné to je. Ne její dar, ale ženský dotek. I když jen domnělý.

Moje mysl věděla, že je to klam, ale moje tělo ne.

Ten uspokojivý pocit byl tak silný, že mě to ovládlo a přebilo instinkty. Už mi nevadilo, že na mě sahá cizí upír.

Obešla s potutelným výrazem stůl a stoupla si za mě. Sehnula se k mému uchu a položila mi ruce na ramena. Zavřel jsem oči.

„Chci něco vědět… Jsi vážně panic?“ zašeptala a otřela se mi rty o lalůček. Trhlo to se mnou. Ten dotyk byl stoprocentně skutečný.

Nevím, jak to věděla, ale přikývnul jsem. Měl jsem totiž zvláštní tušení, že má lež by se mi mohla vymstít.

„Tak to nemá chybu,“ šeptla nadšeně. Ohodila mě rozhodně nečekaná dávka jejího entuziasmu.

Zastrčila mě zpátky ke stolu a vjela mi prsty do vlasů. Drsně mi přejela po pokožce hlavy a srazila mi ji násilím dolu. Znovu jsem zavrčel, ale víc nic. Mám na práci důležitější věcí. Honí mi ho imaginární ruka. Kdybych to řekl nahlas, zní to asi ještě hůř.

„Když jsem byla člověk, přitahovala jsem všechno, co je schopné cítit touhu. I bez dlouhých nohou, krásných vlasů do pasu a parádního dekoltu mě považovali za nejatraktivnější ženu široko daleko. Byla jsem tím, čemu se dnes říká sex-symbol,“ pověděla mi pokojně a posadila se zpět. Se zaťatými zuby a v počátku absolutního stavu blaženosti jsem na ni zíral a držel se, abych nezačal řvát. „No, a v neposlední řadě jsem byla neobyčejně dobrá v posteli. Měla jsem neuvěřitelnou empatii pro každého partnera a věděla, kam sáhnout a jak tvrdě.“ Při slovu tvrdě zesílila přeludný stisk a mně ušel tichý sten s vrčením.

Do hajzlu s dary.

„A teď je ze mě tohle,“ oznámila a rozpažila. „V některých kulturách by mě nazývali bohyní sexu, že? Vlastně mi tak kdysi říkali,“ vybavila si, ale její vzpomínky jsem neviděl. Ovládala moji mysl a já mohl spatřit jen tolik, kolik mi sama dovolila a uvážila za vhodné. Můžu tvrdit, že byla výjimečně dominantní jedinec. Nikdy jsem si nepřipadal víc zranitelně.

„Vaše objednávka.“ Přicupitala k nám servírka a vyložila šíleně pomalu jídlo a pití na stůl. Remmi ustala ve svém počínaní, ale pořád mě pevně držela. Jak moje vědomí, tak penis, co mi pod stolem sám postavil velký stan.

Viděl jsem ji, jak mě líbá na krku a to skrz realitu.

„Je vám dobře, pane?“ optala se mě starostlivě, protože moje vzezření působilo bolavě a jako před infarktem. Ale bylo mi nádherně, jak už dlouho ne. Nedokázal jsem teď myslet na Bellu a ani na moji rodinu, co mi tak chyběla.

„Já… V pořádku,“ vydechnul jsem s naběhlými šlachami na krku.

„Děkujeme,“ pronesla Remmi tónem, který jasně naznačoval – zmiz.

„Dobrou chuť,“ špitla, vzala nohy na ramena a nechala mě zase s tím ďáblem, který zničil všechny romantické představy o téhle chvíli. V kalhotách jsem si přál jinou ruku a byl jsem přesvědčený, že nikomu jinému bych to nikdy nedovolil. Jen té pravé. Ale teď jsem si nedovedl představit, že by toho Remmi nechala.

Asi jsem se dlouhá léta o něco připravoval.

„Takže co to bude dál, Edwarde?“ zeptala se a zdvihla svoji hmotnou končetinu. „Orgasmus?“ Rozevřela dlaň stylem, jako kdyby jí z ní měla vyletět bílá holubice. Kouzlo.

Vybuchnul jsem v extázi a zvednul oči bezmocně ke stropu, když se mi tělo dostalo do jedinéčné křeče a pánevní svaly držely v šachu kontrakce. Pěstmi jsem praštil do svých vlastních stehen, protože jinak bych ze stolu udělal kůlnu na dříví. Tohle byl ten stav jako při lovu, kdy nedokážu ovládnout nic. Kdy neexistuje nic jiného, než ten nádherný, teplý pocit rozlévající se mi tělem do všech koutů.

Kdysi mi protekly krkem litry lidské krve. A naivně jsem si myslel, že není nic lepšího. Nic, co by s naším mrtvým tělem zahýbalo víc. Ale když mi Remmi dopřála to vyvrcholení a já jako upír prožil tu nejsilnější, fyzickou rozkoš, zjistil jsem, kde je svatá pravda.

Ale nirvána nic neměnila na tom, že to bylo špatné. Vzpamatoval jsem se a měl pocit, že jsem podvedl svoji lásku k Belle a vše, v co jsem věřil.

„Jak si mi to mohla udělat?“ zasyčel jsem na ni s rozšířenými nozdrami a chutí ji zabít. 

„Jediné, co mi ty můžeš vyčítat, jsou propálené kalhoty. Asi budeš potřebovat nové. Cítím, že v nich máš trochu mokro…“

„Proč? Proč si mě prostě nenechala být?“ přerušil jsem ji zničeně. Přestala být nad věcí a osvobodila moje vědomí od jejího daru.

„Chci, abys poznal radosti života. Upíří sex je něco… fenomenálního. Myslíš si, že když vidíš do hlavy všech kolem, že o sexu něco víš? Ne. Ty o něm akorát čteš krásnou, obrázkovou knížku. Mluvíš o jiných planetách, ale sám si nikdy nebyl na ani Měsíci. Bella jednou zemře a já se postarám o to, abys do té doby nebloumal po světě a neznal něco, v čem jsme mistři.“

„Nepřeháníš to?“

„Vidíš? Nic o tom nevíš, jinak bys tohle nevypustil z úst.“

„A proč se vůbec staráš? Pochybuju, že jen pro mé krásné oči.“

„Jsi muž, který měl získat svoji pravou lásku a sdílet s ní existenci. Žiju už hodně dlouho, ale nikdy jsem nepotkala někoho jako jsi ty… Chci ti dát alespoň kamarádku, která tě bude držet za ruku, až Bella řekne Jeremiášovi ano, protože to bude tak moc bolet, Edwarde. Zasloužíš si přinejmenším dobrou přítelkyni, co tě nepustí až na dno. Ještě si to neuvědomuješ, ale přátelství se mnou má nepřeberné množství výhod. Dokážu ti, že přestože si ztratil svoje výjimečné srdce, můžeš si čas na zemi užít.“

„Vidím. Chceš mě připravit o panictví v trojce," přečetl jsem si. „Jen přes moji mrtvolu.“

„V tom případě tě můžu se svojí partnerkou seznámit rovnou, protože ty už mrtvý jsi. Liv se budeš líbit.“

Pod Izraelským sluncem se mi líbilo. Ale ne tolik, abych tu strávila příští tisíciletí.

Přetočila jsem se na lehátku a pokynula jednomu z čety nemehel, aby předstoupil.

„Vzdal se laskavě! Stíníš, neohrabanče!“ štěkla jsem po něm. To si mi chce sednout na hlavu, anebo vůbec nepřemýšlí?

„Omlouvám se, královno,“ špitl, pokleknul přede mnou a sklopil oči. To je lepší. Vychovala jsem je k respektu. S jejich způsobilostí ovšem nic neudělám. Jeden by řekl, že na práci s lopatou je kvalifikovaný každý.

Strhla jsem si sluneční brýle a pohlédla na jeho zaprášenou tvář.

„Jsi ušmudlaný a zpocený, Failone. Na to se nedá dívat.“

„Při vší úctě, vaše veličenstvo, kopu dnem i nocí v poušti. Kromě toho si jako spousta z nás nemyslím, že něco najdeme. Ať už to má být cokoliv,“ zvednul mi žluč.

„Při vší úctě?“ zopakovala jsem a posadila se s chutí mu naliskat. Všichni vílí dělníci ustali ve svém počínání a zvedli k nám oči. Failon se skrčil, když jsem se postavila a vytyčila se nad ním. „Jak si můžeš dovolit odporovat svojí královně?!“

„Veličenstvo, jen jsem poukázal na to, že jsme tu už přes měsíc…,“ začal rychle drmolit a hlas se mu lámal. Odvaha schovaná za neposlušností ho zcela opustila a nechala na holičkách.

Rozmáchla jsem se pravou rukou a přerušila jeho směšný výlev, když jsem mu hřbetem vyťala tvrdou facku.

Vyletěl do vzduchu jako papírová vlaštovka a dopadnul daleko ode mě do rozkopaného příkopu. Než se stačil vznést další prach, propadnulo se pod ním dno a zavřeštěl. Ale aby mohl křičet, muselo tam být duté místo, kde mu hrdlo nezavalil písek.

„Našli jsme to,“ vydechla jsem a rozběhla se k propadlině, abych se přesvědčila. Srdce mi bubnovalo radostí a očekáváním.

Písek byl rozpálený, ale moje zanícenost pro věc pálila víc.

Paprsky blahodárného slunce pronikaly širokou skulinou a osvětlovaly starobylou dlažbu, na které se válel Failon. Pod hlavou se mu utvořilo jezero krve. Výborně. Další elf mrtvý… Aspoň byla jeho smrt  užitečná. Naštěstí mi byl příbuzensky velmi vzdálený a já tak necítila ochromující bolest pramenící z jeho skonu.

Bylo to ono. Cítila jsem tu energii víc, než předtím. Teď i vůni.

Všichni se shromáždili kolem trhliny, zřejmě rádi, že kopáčské práce skončily. Téměř.

„Povíte nám, co je tam dole, matko?“ zeptal se Sextus vedle mě. Pohladila jsem ho po líbezné tváři a usmála se.

„Můj drahý Sextusi, kéž by tohle mohla vidět tvá sestra. Musí nás hřát vědomí, že ji s tím pomstíme jako mnoho dalších.“ A především mě.

Podívala jsem se na své poddané, jenž němě čekali na příběh, který kdysi vyprávěl Jeremiáš mně. Je čas jim říct, co bude naší spásou.

„Nejdřív rozkopejte ten zbytek, ať vidíme, do čeho jdeme.“

Když našli kamenné schody ve velmi dobrém stavu, co se stáčely do neznámých končin, už jsem nechtěla čekat. Musela jsem to konečně vidět.

„Opatrně,“ přikázala jsem a rozešla se po nich dolů jako první. Schody to byly dlouhé a já našlapovala s rozvahou. Začala jsem vypravovat Jeremiášův příběh. Nastala vhodná chvíle. „Bylo nebylo, v Judských horách žil král David. Nejmocnější upír té doby. Ale všechnu svoji moc schovával za kamennými zdmi obrovského města Jericho, kde se však ukrývalo víc, než pouhé pojmy. David byl silně věřící žid s darem, který ho vynesl na vrchol hierchie a pomáhal udržovat pořádek a mír v hnízdě. Tvořil další jako on a všechny je vychovával v tom jednom jediném městě. Živili se krví zvířat – stádem ovcí na jejich loukách a setrvávali na světě jen pro modlení k jejich bohu po vzoru svého otce. Nikdy by je nenapadlo, že jsou přímo výsměchem Hospodinovi. Upíři ošidili smrt. Žili tak po tisíciletí, dokud David nestvořil Izmaela a Editu. Král je nechtěl proměnit, protože byli nevěrci, ale jeho syn Jeremiáš si dvojčata zamiloval a vyprosil si od otce jejich připojení k rodině. Slíbil, že pohani spatří boha, jen co sami na vlastní kůži pocítí něco nadlidského. Ale nikdy se tak nestalo. Oba měli svou hlavu. A nejen to. Místo toho, aby na ně Jeremiáš svoji víru přenesl, Izmael a Edita ji nalomili. Dvojčatům se existence ve městě nezamlouvala a vzájemně se v tom podporovali. Díky tomu, že byli dva, stále si připomínali, kdo jsou, a neztratili se v kamenných útrobách mezi modlitebními slovy. Chtěli spatřit novýma očima celý svět, krmit se na vonících lidech a ne odporných ovcích. Netrvalo dlouho a Jeremiáš zcela podlehnul své vlastní podstatě – viděl, že si ji lze užít, a jak moc. Spatřil v sobě poprvé upíra – nejsilnější bytost, co kdy byla stvořena, a toužil zakusit opravdové bytí nesmrtelného tvora. V tu chvíli nebylo cesty zpět. Ti tři se k sobě pevně připoutali a položili by za sebe své životy. Pojila je láska a přesvědčení. Tolik jiné, než ostatních ve městě. Jenže sourozenci věděli, že David by je nikdy nepustil. Radši by je pro svůj fanatismus zabil. Ale oni by ho spálit nedokázali. Byl to jejich otec a s ostatními byli také svázáni. Naštěstí pro ně, všichni ve městě měli dar – byla to podmínka – a Edita ten nejhorší a nejsilnější. Dar života a smrti. Potom, co se dotkla jakékoliv živé bytosti, anebo i květiny, život z nich vyprchal a nezbylo nic, než seschlá schránka. Zraněné uměla vyléčit, ale nikdy nepřivedla zpět mrtvé. To neumí nikdo. Už vám asi dochází, co se tu skoro dva a půl tisíce let skrývá pod zemským povrchem… Protože upíři už mrtví jsou, Edita na ně nemohla seslat smrt. Uměla udělat něco horšího, ale pro srdce tří sourozenců schůdnějšího. Všech třicet sedm upírů uvedla do věčného spánku. Jejich mozek bylo to jediné, co lze ochromit. Lidé to dnes nazývají kóma.“ V chladném, kulatém sálu jsem zvedla ruku nad hlavu a pak ji nechala rozzářit jako malé, modré slunce, co osvětlilo obrovskou hrobku, a ty, které už tak dlouho nikdo nespatřil.

Velkolepá podívaná - upíři kolem nás postaveni jako figurky na hrací desce do dvou řad v kruhu. Neusedal na ně prach – odpuzovali ho stejně jako všechny bakterie a hmyz. Bylo to tu nepřirozeně čisté. Jako kdyby se jim to stalo nedávno. I mně z toho běhal mráz po zádech. Všichni stáli v nepřirozené poloze. Někdo je do ní vmanévroval. Oči měli zavřené a kolem nich – nahoře i dole – tmavé, fialové kruhy extrémního hladu.

„Našli jsme klan z Judských hor.“ Vstoupili jsme do historie. Ale zářezy v upířích kronikách mě nezajímaly. Chtěla jsem jediné – pomstu a vykoupení.

„Výsosti, myslíte, že dva a půl tisíce let plně vnímají, ale nemohou se pohnout?“

„Ne. Říkala jsem, že Edita uspala jejich řídící centrum. Ale pokud ano, je to nejkrutější vězení. Už kvůli jejich žízni.“

„Nezešíleli?“

„Upíři nemůžou zešílet. Jsou nechutně dokonalí… Kde jen je?“ Otočila jsem se, abych našla svoji spásu.

„Nechcete je probudit všechny, doufám?“ ozvalo se vystrašené páže. Můj lid šeptal, jakoby se báli, že je probudí bázlivým kníkáním.

„Ještě jsem neprobudila ani jednoho,“ odsekla jsem a přehlédla pro jednou tu drzost. Mám důležitější starosti. „Támhle je!“ křikla jsem a ukázala na upíra se stříbrnou, masivní korunou na hlavě a rukama složenýma na hrudi do kříže. David měl typické, židovské rysy jako většina tady. Velký, orlí nos, protáhlý obličej a špičatou bradu. Vlasy uhelně černé, pečlivě učesané a sahající až k do poloviny pasu.

Přede mnou stáli velmi staří upíři a tomu odpovídala jejich fyziognomie – lidé se vyvíjeli a s nimi i ideály krásy. Tyhle tvrdé, židovské rysy byly dnes minimalizovány. Stále jste je v jejich tvářích našli, ale linie obličeje Davida a jeho potomků praštily do očí.

Jeho krása byla surová jako diamant.

V hlavě jsem to měla přesně rozvržené. Moje světlo ho vzkřísí a taky udrží na místě, až začne šílet. A že se staneme svědky notné nepříčetnosti... Nechám ho vypít Failona – jeho smrt už podruhé nepřijde vniveč. A pak si budu moct oprášit svoji starověkou hebrejštinu.

Neúspěch se nepřipouští.

„Edita byla jediná, kdo je mohl probudit. Ale chyba se vloudila, ta harpyje loudící mého syna je mrtvá.“

„Tak jak…“

„Jsem vílí královna. Dokážu snad vzbudit upířího krále.“ A Izmael s Jeremiášem dostanou, co si zaslouží. Po dvou a půl tisících letech se chlapcům po tatínkovi určitě moc stýská.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 23. kapitola: