Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 22. kapitola

14.08.2013 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3823×

Ráda jsem se do toho domu á la vila Tonyho Starka vracela. Nebyl na útese v Malibu, ale v ledové Kanadě, no uvnitř bylo zatopeno až až. Tam, kde je ďábel, se vždycky vaří jeden velký kotel plný vroucí vody nabrané snad ze samotné řeky nenávisti Styx. Jednoho malého, blonďatého, usmrkaného spratka v ní snad kdysi vykoupali a on z toho má trvalé následky.
Zlo se prý nerodí. Zlo se tvoří. Tomuhle výroku ale já nevěřím. Stejně jako každý, kdo ho poznal. Mám jinou, utkvělou představu, ve kterou chovám velkou víru, a to, že malý Izmael při stavbě Jeruzaléma nepokládal žádné základní kameny. Ten je možná tak šlohnul a pak je pouštěl z výšky dělníkům na hlavu. Kdyby se zlo - jeho podhoubí - nerodilo, nemohlo by ani růst nebo se tvořit. Tohle heslo asi prosazují ti, co nedokážou uznat, že jejich milý byl vždycky prohnilý bastard nebo vydává zkorumpovaného zmrda za lobbyistu. Kdyby se takový nenarodil, nikdy by se ke zlu a tomu, co zastupuje, nesnížil. Zkrátka - okonorka, harfy, šum se nikdy nestane plně funkční, protože z vody rum neuděláte. A stejně tak nebude ze světla temnota a z dobrého člověka někdo jako je Izmael Vogler.
On není ten špatný, tajemný sexy týpek, co padne před láskou na jeho perfektně stavěný zadek. On je ten, co dá při cvičení důvěry vždycky ruce pryč a nechá si vás rozsekat nos o zem. A bude z toho mít radost. Obrovskou. Takový je a bude – to si musím pořád připomínat. Hlavně teď, když jsem zase tady.

Vracím se sem ráda, protože je dobré vzpomínat na to, jaké to bylo. To totiž jednou dostane nálepku – za svobodna. Než jsem se stala vdanou ženou a paní Voglerovou, tropila jsem hlouposti se svým bratrem a jeho nejlepším kamarádem. Byli jsme veselá, psychicky nevyrovnaná trojka.

Ale přestože tu teda ráda trávím chvilky s Darylem a snažím se být užitečná při rehabilitaci, pokaždé se bojím, že natrefím na něj. V tom obchodě se teda překonal. Vlastně v obou. Jak s těmi šaty a monologem o tom, že mám na víc, než na prostou krásu, tak tím jeho striptýzem, který je vystavený na Youtube a stalo se ostře sledovaným videem.

Nešlo o to, že by Izmael byl něco, co doma nemám, a tak chodím šmírovat k sousedům. Jeremiáš měl tělo jako bůh a já až moc dobře věděla, jaké mám, kurva, štěstí, že mě takový chlap miluje a neběhá za jinými. Ale jeho bratr je zkrátka židovská, pomatená děvka, co umí své… tělesné proporce prodat. A já na to čumím, jelikož k němu něco cítím. Ne protože by měl něco, co bych nevídala každý den. Co k tomu víc povědět? Jsem jen křehká, nebohá žena milující mužské tělo a expandující bicepsy… Na takovou věc se nedá vypěstovat obranyschopnost. Je to nevyléčitelná, krutá, brutální nemoc, která se s ženskými nemazlí.

„Nazdar,“ pozdravila jsem Izmaela, neobvykle rozjařená. Seděl v obývacím pokoji u stolu a jako už tolikrát se hrabal v té své technologii. Hádám, že se mu to zase rozbilo, protože si na to nějaká sedla svým kamenným zadkem, když ji šukal.

Doufám, že i tentokrát posloužím jako testovací objekt. Má mě totiž za králíka. Přinejlepším za šimpanze.

Byla jsem dobře naložená, protože mám za sebou perfektní den a on mi ho nezkazí.

Moment. S kým že to tu teď hodlám trávit čas? S Izmaelem Voglerem? Aha, takže mi náladu totálně posere.

Ani se na mě nepodíval a dál montoval Optimuse Primea. Po chvilce jsem si sedla vedle něj a jako dítě chtěla sahat na zakázané. Tím nemyslím jeho poklopec, ale zvláštní šroubky na stole. Okamžitě mě plácnul rozmazaně přes ruku přesně jako toho malého fakana.

„Nešmatej na to těmi vílími prackami. Víš, že na co sáhneš, to paradoxně zkurvíš,“ zasyčel, aniž by zvednul oči. Nenechala jsem se rozhodit – už mi řekl daleko horší věci a já mám svůj dobrý den – a opřela se zády o měkké podloží. Civěla jsem na něj, jak pracuje, a usmívala se pro sebe.

Najednou přestal a slyšitelně začmuchal.

„Někdo tu má velmi dobrou náladu,“ zašeptal podezřívavě a pak se na mě s přimhouřenýma očima podíval.

„Přiznávám,“ odvětila jsem a ukázala mu zuby. Narovnal se a pečlivě mě zkoumal. Jeho pátravý výraz pálil. Hned potom se vědoucně usmál. Přišlo osvícení.

„Hádám, že ten někdo celý den masturboval a teď se mu na tváři odráží všechny jeho orgasmy,“ vmetl mi do ksichtu inspektor Clouseau a sledoval, jak mi mizí skvělá nálada z obličeje.

„To není pravda,“ odsekla jsem a založila si ruce na prsou. Pozdvihnul obočí a s tím – všechno vím, všechno znám – na mě upínal rudé oči, kterými mi viděl až do žaludku. Takový tlak se nedá vydržet. Rentgen jeden. „Jo! Fajn! Nachytal si mě!“ štěkla jsem po něm a rozhodila pažemi. „Jak si na to přišel?“

„Cítím z tebe plastovou hmotu.“

Obrátila jsem oči v sloup.

„Celá záříš a já náhodou vím, že tvůj drahý je mimo kontinent. Ale to je v pořádku, Amálko. Každý občas potřebujeme čas pro sebe,“ vytáhnul z brožurky Tisíc plus jedno moudro Izmaela Voglera a zase se věnoval své práci. Pochopila jsem, že to nebude víc rozmazávat a ptát se, kam si schovám hračky. To se divím.

„A co ty, Izmaeli?“ zeptala jsem se uštěpačně se škodolibým úšklebkem.

„Já? Já mám Daryla,“ zamumlal se samozřejmostí.

„Slyším svoje jméno,“ zabrblal Daryl a loudal se k nám o berlích. Na mou svatbu, která je za necelých čtrnáct dní, bez nich ještě nepřijde ani náhodou. Tohle chvíli potrvá. Tím pádem bude zajímavá cesta k oltáři. To tam povedu já jeho. „Nesnáším, když se o mě bavíte zrovna vy dva.“

„A kdo jiný by se měl o tobě bavit, než tvá pošahaná sestřička a tvůj měřič hladiny alkoholu?“ optal se ho Izmael, když před nás dobelhal. Zamračila jsem se. Tak takhle si Izmael říká? Alkohol tester? Vážně by mě zajímalo, jak jeho pouto s Darylem vidí on. Vždyť já to pořád nevím. Odhadovala jsem sice hloubku jejich vztahu na Mariánský příkop, ale nikdo mi to tu nikdy nespecifikoval. U Izmaela jsem se bála toho, aby Daryla jen nevyužíval jako cosi pro své zlotřilé plány na devastovaní nevinných duší, kterých má určitě plnou studnu. Je to Izmael. Každý, kdo se nachází v jeho přítomnosti, povinně musí počítat s tím nejhorším.

Náhle zahodil mini šroubovák a vstal. Odvrátila jsem okamžitě pohled od jeho zadku, jako kdyby to byla koťátka britské, modré kočky vařící se v hrnci, jenž vlastní asijský šéfkuchař.

Musím si odvyknout civět se slinami na krajíčku.

„Něco tu pro tebe mám, Amálko,“ mumlal si pod vousy a šel pryč. „A ty mi za to opět posloužíš jako králík, poněvadž jsem své už tak dokonalé vynálezy vylepšil.“ Co jsem říkala? Králík. S nechutím jsem sklopila zrak k bodci v krabičce. Ach jo.

„Nebudeš to do ní furt píchat. Není tu jediná víla,“ oznámil mu Daryl, přestože už byl fuč a bez prodlení přiložil palec na hrot zařízení, které umělo poté říct, jestli je víla lékem, anebo se jí v žilách pase VSV.

V tu ránu byl Izmael zpátky a krabičku mu vytrhnul zpod ruky.

Schoval ji, ale přísahala bych, že jsem viděla zelenou, sotva patrnou šmouhu. Přesto tam byla.

„Nesahej na moje věci, kurva!“ zavrčel na něj nezvykle zostra Izmael - s ním on takhle nejednal. Já bych se z toho posadila na prdel.

„Poser se třeba,“ zívnul znuděně Daryl a obrátil se k němu zády. Bylo evidentní, že si z něj vůbec nic nedělá. Plácnul sebou do křesla a zapnul si televizi.

Izmael mrsknul s bůhví čím o desku stolu přímo mně před nosem a já nadskočila, jak jsem se lekla. Všechno jeho náčiní se rozsypalo do okolí včetně toho, co přinesl. Ukázalo se, že to byly složky v šedých obalech, nebo-li košilkách.

„Co děláš?“ sykla jsem na něj nechápavě, když si ta přespříliš živá, rozčarovaná mrtvola sednula vedle mě se zatnutými pěstmi. Paže se mu už zase rozpínaly do šířky, jak zadržoval silou vůle svaly, aby nevystartoval. Upíři. Ty tak snadno vytočíte a často se o to ani nezasloužíte.

Ale vážně – byla tam zelená. Viděla jsem to.

„Nemluv teď na mě, Bello,“ odsekl bez štípku ironie nebo legrace. Byl vážně rozhněvaný. Jen jsem nechápala, co konkrétně s ním tak zahýbalo, že teď dokonce ani neječí na všechno okolo a nikoho neponižuje. Že by Daryl málem na něco přišel? Na to, že krabička tvrdí o jeho krvi nadmíru pozitivní věci? Zelená totiž znamenala antigen. Vím to z vlastní zkušenosti. A Izmael neřekl, že se mu to zase rozbilo, ale že to vylepšil! No, zatím si nechám pro sebe, co jsem viděla, jelikož vypadá, že bude vraždit. Navíc ho momentálně potřebuju. Ale hned potom to na něj vybalím a to mi ten rodák z prastaré Izraele vysvětlí. Aspoň si ještě stačím poskládat konspirační teorie.

Sklouzla jsem se z pohovky na kolena, abych posbírala z podlahy ty složky a pár šroubků. A co jsem našla na zemi, to si taky můžu nechat.

Položila jsem si složky na stehna a otevřela první.

„No… Wow,“ vypadlo ze mě. Byla tam fotka fakt nádherné, nemrtvé brunety a u toho… To si dělá legraci? On mi dal životopisy těch potencionálních ženských pro Edwarda?! Neuvěřitelné. Opravdu z toho udělal výběrové řízení. „Já myslela, že se s nimi setkám dneska osobně,“ uvažovala jsem nahlas a když mi neodpovídal, vzhlédla jsem k němu. Naprostá ignorace. Obrátila jsem se proto k bratrovi, protože ten ví o jeho aktivitách víc, než by mi přiznal. „Daryle?“

Otráveně si povzdechnul, že nám zase musí dělat spojku. Navíc ho ruším od televize.

„Přijdou, ale ty si je máš asi nejdřív prohlédnout, abys věděla do čeho jdeš, anebo nějakou rovnou vyřadila.“

Přikývla jsem, že beru na vědomí. Mimochodem, přece říkám, že Daryl rozumí Izmaelovým prazvláštním, myšlenkovým pochodům. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně.

Prolistovala jsem složky a připadala si přitom jako pasák. Ten trapný, nepříjemný pocit zaháněla jen výjimečná krása jejich majitelek. Šlapky takhle krásné a vznešené totiž nejsou.

„Ty dvě blondýny jdou rovnou z kola ven,“ řekla jsem Izmaelovi, když jsem si pěkné obrázky prohlédla. Moc jsem si v tom nepočetla, protože moje vnímání bylo uchvácené těmi fotografiemi. „Vypadají sympaticky a jsou sexy až až, ale Edward není na blondýny.“ Včera se na to obrátila řeč, když mi během večerní procházky pověděl, že moje blond vlasy prvně nekomentoval, poněvadž mě nechtěl zranit. Bylo tak roztomilé, jak se co nejjemněji snažil naznačit, že jako bruneta jsem se mu líbila víc. Všechno bylo samozřejmě řečeno v přátelské zóně.

Izmael beze slova dvě šedé složky vzal a hodil je za sebe. To je komediant.

„Můžeš už se mnou zase začít komunikovat?“ optala jsem se, celkem dopálená. Nebudu s ním hrát hru, kde jsem já ta strašně tolerantní.

Ani se na mě nepodíval.

„Izmaeli, přestaň. Měl si patnáct minut na to, aby ses uklidnil. Já tu jsem kvůli Edwardovi a ne abych koukala na tebe, jak se vztekáš. Tak to nech nebo ti vážně nafackuju,“ garantovala jsem mu. Výhružka fyzickým násilím zabrala, protože ke mně stočil zrak.

„To bys zkusila jenom jednou, Bello.“ To mi bylo i jasné… Izmael není zrovna typ, co by se nechal fackovat. Od kohokoliv. Myslím, že kdybych mu zkusila vrazit, vrátil by mi to a moje hlava skončila osamocená v rohu. A to bolí – vědomí, že by mě tak rychle a bez milosti zabil. Ale do kapsy si lhát nehodlám.

„Kdy přijdou?“ zeptala jsem se rovnou a víc fackování neřešila. Izmaelovou odpovědí bylo, že s nosem nahoru vstal a odcházel plavně pryč.

Usoudila jsem teda, že je celý večer v tahu a já snášela jeho přítomnost zbytečně.

„Máš jít za ním,“ překládal mi Daryl.

Vykulila jsem oči, poněvadž z Izmaelova vzdalujícího se gesta jsem se toho nedovtípila, sebrala rychle složky a utíkala za ním.

Zavedl mě do pracovny v podzemí, která působila… úředně. Bylo to jako luxusní kancelář. A byl to Izmaelův kancl, tudíž tu bylo na jednu místnost více zlata, než je zdrávo.

„Budeš tam stát s otevřenými ústy jako idiot, anebo se posadíš?“ reptal, když viděl, že se stále nacházím mezi dveřmi a prohlížím si obrovskou pracovnu, o které jsem nevěděla, přestože jsem tu bydlela a všechno prošmejdila.

Sedla jsem si tedy na jeho nadmíru zdvořilou pobídku k němu. On měl své křeslo na kolečkách, já tuhou, nepohodlnou, masivní židli, která měla sloužit pro dobro všech jen jako designérský kousek. Proč má on, balvan, křeslo a já tu sedím na černé, dřevěné, pozlacené konstrukci, co připomínala trůn? Navíc jsem musela mít záda rovná jako pravítko a do lopatek mě tlačily vystouplé, hebrejské klikyháky ze zlata. Asi nepomyslel na to, že já mám vlastně kůži a svaly, co nerozdrtí dřevo a kov.

„Izmaeli, já se chci vyměnit. Na tomhle křápu se nedá sedět,“ stěžovala jsem si a vstala.

„Ten křáp má nevyčíslitelnou hodnotu a sedal na něm král.“

„No, to je super, ale já chci tvoje křeslo. Ty si nech trůn, králi.“ Strkala jsem ho z té komfortně vyhlížející židle a přitom nechápala, proč si nevzal ten skutečný trůn on a leze do křesla pro lidi. Nebo víly.

Vyměnili jsme se a on se usadil na té majestátně vyhlížející věci jako monarcha. Ale možná tak v podsvětí. Pochopila jsem, že na tom tu za pracovním stolem jinak běžně sedává. To se na něj přesně hodí. Přece by si nedal do kanceláře obyčejnou židli.

I monitor počítače byl z toho žlutého kovu.

Vedle dveří měl ohromný obraz Edity. V době, kdy to bylo namalováno, měla místo toho tmavého trávníku na hlavě dlouhé, jemně vlnité kadeře rozprostřené podél obličeje. Jakoby to byla zachycená momentka toho, kdy se v bílých, antických šatech otočila na malíře a zadívala se mu až na dno jeho duše.

Rozhodla jsem se, že nepovím Izmaelovi, jak krásná jeho sestra byla, abych ještě víc nerozdírala rány, do kterých si už tak sám sypal pravidelně celou slánku tím, že má její kolosální portrét přímo naproti stolu.

„Tak kde jsou?“ chtěla jsem vědět po chvíli velice nenápadného civění na Editu. On spisoval něco na mobilu a mě si nevšímal.

„Za chvíli. Vyhazuji blondýny, jak jsi žádala,“ připomněl mi. Hm, jsme tu sami a on už vypadá klidný…

„Izmaeli?“ oslovila jsem ho tiše. „Já jsem to viděla.“

„Co si viděla?“ šeptl bez sebemenší stopy zájmu s očima přilepenýma k obrazovce telefonu.

„Viděla jsem, že Daryl je pozitivní na antigen.“

„Ale hovno… Jsi barvoslepá.“

„Nech si to. Viděla jsem jasně zelenou čmouhu a z toho se nevymluvíš. Vím určitě, že to zařízení není rozbité, protože ty bys nikdy nesestrojil nic vadného a navíc jsi totálně vylítnul, když si toho Daryl málem všimnul. Takže s pravdou ven nebo…“

„Nebo co?“ skočil mi do řeči. Náhle měl hlavu vzpřímenou a díval se mi do očí. Snažila jsem se v těch jeho něco vyčíst, ale on není kniha.

„Nebo to řeknu Darylovi. Nechceš mi doufám říct, že ten chlap nahoře ti bezmezně věří neprávem a ty ho máš u sebe jen jako pojistku, kdyby se ti něco stalo? Kdybys potřeboval antigen ty?“ specifikovala jsem to. Moje konspirační teorie a celkem pravděpodobná. Jestli ovšem ano, končí všechna sranda, a to doslova. Strašně jsem se toho bála, protože já nechci, aby tu něco skončilo. Vůbec nic.

„Bello, řekni Darylovi pravdu a zničíš ho,“ řekl mi vážně. Tím mi to jen potvrdil.

„Zničím jeho důvěru v tebe a v to vaše bratrstvo kočičích tlapek! Jak si mu to mohl udělat?! Moment… Já vlastně vím. Jsi přece Izmael Vogler a neumíš milovat nikoho jiného, než sebe. Jsi jen egoistický kokot, co využívá mého vlastního bratra jako zkurvený lék pro případ nouze!“ vystartovala jsem po něm tvrdě. Nejspíš mám vážně odvahu, když z dvaceti centimetrové vzdálenosti řvu zrovna na něj, jaký je to debil. Ani to s ním ale nehnulo. Tvářil se dál jako na pohřbu. O to to bylo horší.

„Tohle je vtipné. Viděl jsem z Darylovy duše víc, než z ní kdy uvidíš ty. Jsem jeho bratr víc, než ty jeho sestra. Krev totiž není vždycky všechno, Bello, víš. Seru na tebe a na tvoje slabozraké vnímání světa okolo tvého vlastního, pokryteckého egocentrismu. Řekl jsem Darylovi, že má VSV, aby se nikdy nedozvěděl, že když se Edita rozpadala, její záchrana ležela přímo vedle ní. Ona by ho nikdy nevypila, ale to bych mu nevysvětlil.“

„Ou,“ hlesla jsem, poražená. To jsem trochu přepískla… Ne! Je to Izmael. S ním se nedá nic přepísknout. No, to nic nemění na tom, jak mě to překvapilo. To bylo tak… ušlechtilé.

„Ano. Ou. Ty a tvoje úžasné, zaostalé reakce mentálně retardované.“ Kašlala jsem na něj a srovnávala se s tím, že je schopen něčeho dobrého. Aurelie řekla, že umí hluboce milovat a chránit, co mu je drahé. Jenže jsou slova a činy, takže jsem si to k srdci nějak moc nebrala. Ale teď tu byl důkaz přede mnou.

„Myslela jsem, že jsi čisté zlo,“ hlesla jsem a měřila si ho vykolejeně. Moje oči byly nejspíš zjihlé. Tohle byla úplně nová perspektiva na jeho charakter.

„Definuj zlo, Bello,“ opáčil pohrdavě, jakože o tom já nic nevím.

„Dělání špatných věcí…“

„Definuj mi špatnou věc. Je vražda špatná věc?“ Tupě jsem na něj zírala. Na tohle už jsem dávno neměla jasnou, kladnou odpověď. Beru si upíra a moje lidství odešlo do věčných lovišť.

„Já nevím.“

„Přesně tak. Nevíš! Nevíš totiž o zlu vůbec nic. Kde začíná a kde končí. Kde má hranice. Neber si do huby tak široký, abstraktní pojem, který nikdy nepochopíš. Já jsem se pro pravé zlo narodil a byl stvořen. Není to žádná zasraná póza, abych se dostal ženské do kalhotek nebo ovládnul svět, ale moje existence a má víra. Tak si o mně nemaluj vzdušné zámky, Bello. Já jsem zmrd a jsem na to hrdý. Přísahal jsem na násilí.“

„Tohle vím… Vím, kdo jsi, Izmaeli,“ hlesla jsem a cítila se takhle malá. Rozsekal mě na kusy. Měla jsem dokonce tendence se mu omluvit. Kurva!

Zlo pro mě přestávalo být jasně vyhraněnou, povrchní záležitostí, která má jednoduchá pravidla. Bylo nejspíš složitější a komplexnější, než jsem si kdy dovedla v lidském světě představit. To dobro mi teď přišlo snadné k chápaní. Co je to zlo a jaké je jeho rozhraní?

„To je dobře. Ušetříš si tím spoustu fantazie.“

„Jen žasnu kvůli tomu, co jsi pro Daryla udělal.“

„Je můj… bratr. Dal bych za něj život,“ zašeptal a já vyvalila oči. Poprvé přede mnou Izmael nahlas a vlastními slovy definoval jeho vztah k Darylovi. Bylo to silnější, než jsem si myslela. Kde a kdy tohle vzniklo? Takhle mluvil o Jeremiášovi a Jeremiáš zase o něm, než se stalo to svinstvo?

„A co jsem pro tebe já?“ zkusila jsem zčistajasna. U Izmaela jsem vždycky po jeho odpovědi dychtila, anebo se jí bála. Teď platilo obojí.

Podíval se na mě bez jediné emoce v žulové tváři. Nerozpoznala bych v jeho rysech nic. Ani nenávist.

„Dobrý večer,“ řekl mi a já zvedla jedno obočí. Znamenám pro něj dobrý večer? To je… dobré. Pak se ale ke mně otočil profilem a já ho zmateně napodobila.

„Kon'nichiwa Izmael. Kenkō to anata no yōsei no yūjin,“ zažvatlala šikmooká supermodelka, která stála před námi v krémových, postavu obepínajících šatech pod kolena. Byla vysoká a ty typicky černé, lesklé vlasy měla uhlazené až pod zadek jako moje biologická matka. Ale Gaja je neměla černé jako uhel, ale s takovým divným, namodralým filtrem. A to nebyla jediná věc čím mi ji připomínala. Neměla sice dva metry jako ona, ale vychrtlá byla dost. No, absolutně nádherná. Byla přesně ten typ asiatky vybočující nevšední krásou z řady. Jinak mi přišli všichni stejní a moc jsem nechápala, jak se v davu rozpoznají.

„Ona neumí japonsky, Soro. Vlastně neumí skoro nic, takže ji ber, prosím, s rezervou,“ požádal ji mile Izmael a mě přitom nezapomněl shodit. Kopla jsem ho pod stolem do holeně a zaplakala. Proč si vždycky tak ochotně ubližuju?

„Ahoj. Ráda tě poznávám,“ pozdravila jsem a postavila se, abych jí podala ruku. Ustoupila a vycenila zuby.

„Amálko, to teď rozjíždíš vlastní kampaň za rychlou ztrátu tvé horní končetiny?“ optal se mě ledabyle Izmael. Došlo mi to a ruku zase složila k tělu. Jasně. Jsem víla, ona upír. Zdvořilostní, kontaktní gesta vynecháme.

Izmael mě chytil za lem sukně a stáhnul zpátky do křesla.

„Prosím, posaď se,“ vyzvala jsem ji aspoň a pokynula k židli naproti, když se nic nedělo. Ona se ale podívala na Izmaela, jako kdyby chtěla potvrzení nebo povolení.

„Kanojo ni kiite kudasai,“ šeptl si pod nos, rozvalený na trůně. Až teď jsem si všimla, že k němu… patří. Působil, že je v něm kompletní.

Jakmile to pověděl, seděla. Izmael se mi občas jevil jako někdo, kdo má – anebo si to aspoň myslí – moc nad vším živým i neživým.

„Takže, Soro, já nevím, co ti můj švagr řekl, ale…“

„Řekl, že hledáš přítelkyni pro tvého náročného kamaráda,“ přerušila mě čistou angličtinou. Byla jako břitva. Něčeho na ní jsem se bála. Působila tak elegantně a půvabně, její pohyby byly na upíra nezvykle pomalé a rozvleklé, no stejně jsem v ní viděla smršť.

„A to ti to nevadí, že si sem takhle přišla?“ Chtěla jsem říct, že tohle je pro upíry dost pofidérní seznamka v režii mého milovaného skoro příbuzného.

„Ne. Izmael mě o to požádal. A pokud mě někdo z Voglerů o něco požádá, udělám to.“ A konec! Tahle jen poskakuje, jak Izmael píská, a necítím tu nic dobrého. Navíc jsem přitom civěla do její složky a věnovala se konečně i něčemu jinému, než sličné tváři. Ten životopis byl děsivý. Stvořena v roce dvě stě, stvořitel Toshiro, její zájmy… „Stahování lidí z kůže,“ přečetla jsem nahlas a polkla.

„Mám mongolské kořeny. Znám díky tomu nejlepší techniky a nástroje… Čistý řez se vede od chodidel k týlu hlavy a pak se opatrně kousek po kousku stahuje kůže z masa dolů tak, aby zůstala nepoškozená a člověk přitom zůstal naživu, aby si tu proceduru vychutnal spolu se mnou. Je to umění.“ Zírala jsem na ni se znechucenou, zděšenou grimasou a třela si kůži na lýtku.

„Málem bych zapomněl na to, jak úchvatná jsi, Soro,“ složil jí nefalšovanou poklonu fascinovaný Izmael. Protočila jsem oči.

„Fajn. Děkuji za účast, ale skutečně se domnívám, že mému kamarádovi by se tahle vaše záliba nezamlouvala tolik jako tady Izmaelovi.“

„Já tě rád vyprovodím,“ řekl jí Izmael a stál náhle u ní. Já byla za vosk. Vzal ji kolem pasu a okouzleně si ji vedl pryč.

„Hej! Máme tu práci!“ prskla jsem rozčíleně a snažila si chabě vydobýt pozornost potom, co oba zmizeli ve dveřích.

Sto dolarů na to, že se vrátí celý potrhaný a rozcuchaný. Jestli se vůbec vrátí…

Naštěstí byla pracovna dost zajímavá na to, abych si zkrátila dlouhou chvíli a ještě napsala textovku Jeremiášovi. Musela jsem se mu hlásit. Nakonec byl stejně rád, že Edward bydlel u nás, protože když byl pryč, měl mi kdo dělat společnost, která by při hromadném útoku zpustlých víl znamenala velkou výhodu.

Když se tedy obtěžoval Izmael vrátit k naší věci – já měla zrovna vyložené nohy na stole a hrála Angry birds – zapínal si zip a za sebou vedl tu brunetu Lailu. Tentokrát jsem se chytře podívala, co můžu očekávat. A vida. Američanka a ani slovo o kůži, která mě ještě teď svrběla.

Byla dokonalá a přátelská do doby, než mi prozradila, že taky chodila s Jeremiášem. To jsem ale přestala být přátelská já. Navíc se mi nelíbilo, jak jí to přišlo veselé a úplně normální.

Třetí, ukrajinka Oxana, též tmavovlasá, se taky zdála být skvělá. Všechny tři totiž byly sofistikované, super sexy a vkusné. Jen to vždycky něčím zabily a pak i pohřbily.

„A proč byste chtěla s mým kamarádem rande?“ zeptala jsem se a předtím dlouho přemýšlela, jak tu otázku formulovat.

„Vždycky jsem chtěla mít sex s vegetariánem.“

„Prosím?“ hlesla jsem a udiveně zamrkala.

„Že jsem vždycky chtěla šukat s vegetariánem,“ zopakovala mi a já pootevřela ústa. Vážně? Bílá čokoláda chce mléčnou?

„Proč, proboha?“

„Zajímá mě, jaké to s nimi je.“

„Je to stejné,“ hlesl Izmael, který jinak celý čas mlčel. A ten to ví jak?

„Pokud je, tak chci stejně vědět, jaký je jejich charakter. Navíc jsem slyšela leccos o kráse jistého Edwarda Cullena,“ dodala. Dobře, takže ji zajímá i jeho duše, ale přišlo mi, že spíš jako předmět pochybného studia. Jí Edwarda nedám ani omylem, takže jsem se s ní zase hezky rozloučila - do svidaniya.

„To je rusky, Amálko, ale oceňuji tvé bohaté, lingvistické znalosti.“

Když odešla poslední adeptka, Izmael nade mnou jen zakroutil hlavou.

„Já ti seženu ty tvoje princezny a stejně se ti na všech něco nelíbí.“

„Co na nich bylo princeznovského? Ta tvá Sora se vyžívá ve svlékání kůže a přednáší mi o tom jako Romeo o lásce.“

„Protože takové princezny ve skutečnosti byly, Bello.“

„Já jsem ti ale řekla, že chci ty z pohádek.“

„A já ti zase řekl, že neexistují. Budeme si tu replikovat celý náš minulý rozhovor?“

Povzdechla jsem si a položila se do křesla, zoufalá. Všem chybělo to něco… Něco, co by mě nutilo je chtít poznat nebo jim věřit. Vážit si jich. Na první pohled je obdivovat… Jako Remmi.

„Remmi!“ uvědomila jsem si a vyletěla zase do pozoru. „Chci Remmi!“ oznámila jsem Izmaelovi nadšeně. On už z toho ale tak unešený nebyl.

„Na to zapomeň. Svoji ex-manželku ti nedám. A jemu už vůbec ne.“ Vyvalila jsem oči.

„Byli jste manželé?“

„To jsme byli. Pětatřicet let.“

„A nemilujete se?“ zajímalo mě to. Taky jsem se zároveň ubezpečovala, že je Izmaelův kámen do praku v hrudi stále volný. Ale moje srdce ne, takže je to úplně jedno.

„Ne. Vyhovovali jsme si a byla nejlepší partnerka v posteli, co jsem za dva a půl tisíce let měl. Tak jsme se vzali. Kromě toho to bylo v době, kdy svatba nesplňovala veškeré romantické ideály dnešní společnosti. Často to byl obchod, smlouva za účelem míru či nahrabání moci, majetku a území… Jen pragmatismus.“

„Super, že já se narodila do dvacátého prvního století a beru se z lásky. A teď mi dej Remmi.“

„Ne.“

„No ták! Ona je úžasná.“

„Já vím, že je. A přesně proto ti ji nedám.“

„Izmaeli!“ naléhala jsem a udělala oči kocoura v botách. Zato Izmael byl Grumpy cat.

„Ne.“

„Prosím. Nějak se dohodneme…“

„Ty nemáš, co mi dát na oplátku,“ připomněl mi. To je pravda. „Vlastně… Dám ti Remmi, když se mnou prošoustáš noc. Natočíme si to a uděláme několik kopií. Jednu dostane Jeremiáš.“

Mojí odpovědí na tenhle jeho idiotský, odporný návrh byl otrávený výraz a zdvižený prostředník. Mám Edwarda ráda, ale Jeremiáš je nesporně důležitější, takže kvůli němu přes mrtvolu jako je Izmael nejdu.

„Konečně je tvá otravná sestřička pryč,“ ohlásil jsem s úlevou poté, co zmizely z mého sluchového pole i pneumatiky jejího vozidla válcující silnici. Neviděl jsem, co jí Jeremiáš koupil, ale pokud myslel na své dobro, tak určitě něco slabého, poněvadž Amálka se vyseká i na bicyklu při projížďce po prázdné cyklostezce.

„Stejně ji máš rád,“ konstatoval Daryl suše a vyndal si z mikrovlnné trouby popcorn. Hnusný, máslový pach zalezl do každého koutu, ale je tu ještě elf, aby to se svým super aromem vykryl. Z toho ale nejsem nadšený. Z vílího pachu žádný upír nebude.

„Nemám.“

„Jo, to máš.“

„Nesnáším ji a vědomí, že už za pár dní budeme oficiálně rodina a ona bude nosit naše příjmení, mě vytáčí k nepříčetnosti a spaluje každou buňku mého těla. Je hodně věcí, za které Jeremiáše do morku kostí nenávidím, ale tímhle tomu nasadil korunu. Isabella Voglerová. To mě poser.“

„Na holý záda. Ale stejně ji máš rád,“ uzavřel to, jako kdyby mě vůbec neslyšel.

Vzdávám se. Už nevím, jak mu vysvětlit, že jeho drahá sestra je pro mě jen dlouhonohým nástrojem pomsty. Když jsem mezi jejími stehny, je snesitelná, protože to je jediná věc, která jí jde. Je dobrá v sexu. Jinak je to příšerné individuum.

„Navíc mi řekne, že chce pro toho svého kamaráda za všechny prachy Remmi. Moji Remmi. A pak že já nemám zábrany… Musím přiznat, že by mě zajímalo, proč se ten s ní baví. Nejspíš ji chce vysát, anebo zase zachraňovat někoho z jeho klanu… Tihle mladí, upíří frackové neví, co to víla vlastně je, a jakou moc nad nimi má.“

„Už ses vykecal, anebo se můžeme v klidu dívat na zápas?“

„Šukat ji pravděpodobně nechce. Když spojím jeho věk s dobou, ve které se narodil, dá se předpokládat, že je panic. Bella v něm vidí trpícího, krásného, hodného hocha, ale pro ten jeho věčně protáhnutý ksicht je mnohem jednoduší důvod. Ten kluk je evidentně sexuálně frustrovaný.“

„Ideální téma na večer. Je mi vážně líto, že nejspíš nechce ojet moji sestru. Jakoby nestačilo, že si bere toho čuráka.“

„Má libido upíra a ještě ke všemu vidí do všech nadržených hlav okolo něj. Já neudělám krok bez toho, abych nemyslel na sex… Mrdal bych pořád, mít jeho dar.“

„Jo, ať tomu obětuje existenci. Běž mu to říct.“

„Ale on nemůže. Mládenec čeká na pravou lásku. Chce se zamilovat… Upír… Belly licoměrný kamarád… Až se přítel víly zamiluje!“ zvolal jsem. To je ono! On se musí zamilovat. Až elf o holi půjde a přítel víly se zamiluje.

Předtím mi nepřišlo na mysl, že to ona by mohla být ta víla z další hloupé hádanky, co Aurelie ze svých sladkých mini úst vypustila, poněvadž Amálka přátelé nemá. A už vůbec ne, že Edward Cullen je další součástka budoucnosti. Byl jsem příliš zaneprázdněn absurdností jejich takzvaného přátelství, které jsem ani v paralelním vesmíru nepovažoval za skutečné.

Vstal jsem, abych jednal. Co si neuděláš sám, to nemáš. A pronto.

„Kam jdeš?“ chtěl vědět Daryl s ústy plnými popcornu.

„Koupit si anální kolík.“

„A kam jdeš potom?“

Změřil jsem si ho - jak si sedí a nic nedělá. Až elf o holi půjde… Bez průtahů jsem mu dlaní zespoda plácnul do dna mísy, která vyletěla do vzduchu, jako kdyby do ní praštila demoliční koule, a udělala díru do stropu. Daryla zasypal sníh z pražené kukuřice.

„Debile!“ zahřměl a začal se oprašovat. Sehnul jsem se k němu, chytil mu tváře dlaní a zadíval se mu do modrých očí. Zarazil se.

„Poslouchej mě velmi pozorně, můj příteli. Musíš se co nejdřív zbavit těch berlí pro dobro nás všech,“ zašeptal jsem tiše, ale čišela z toho urgentnost.

„A o co asi snažím. Myslíš, že mě to s nimi baví?“

„Musíš se snažit víc!“ přecedil jsem skrz zuby a zatřásl mu hlavou. Pustil jsem ho a vytáhnul mobil. Zamračeně mě přitom sledoval.

„A co jdeš teda dělat ty?“

„Volat své ex-manželce. Umí s chlapy zázraky. Je to rarach v sukni.“

„Počkej, takže ty jim dáš Remmi?“ divil se. Jeho údiv bude mít nejspíš něco společného s tím, že jsem ještě před chvílí řval do světa, jaká je to nehoráznost. Remmi je sice jedna z nejdůležitějších žen v mé existenci, ale není podstatnější, než pomsta, napravení mých fatálních chyb nebo záchrana upířího druhu a anonymity.

„Jsem nový Amorek Edwarda Cullena. Osobně se postarám o to, aby se zamiloval, a potom najdu svoji potenciální, vyšinutou dceru a utrhnu jí hlavu. Kurva, já miluju svůj život! Tyhle starosti bych za nic nevyměnil.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 22. kapitola: