Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 21. kapitola

07.08.2013 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4162×

Ve středu v sedm hodin ráno před domem stálo Izmaelovo nastartované, bílé, hranaté Bentley. Stejně mi to připadalo jako kostka sádla. Měl ve svém vozovém parku mnohem pěknější kousky. Faktem ale bylo, že na rozdíl od těch sporťáků, tohle mělo neuvěřitelně pohodlný interiér a velkou, prostornou kabinu, která se na výlet hodila lépe. Aspoň těm, které můžou bolet záda.

Sbalila jsem kabelku, kreditky a samozřejmě mého jediného kamaráda Edwarda.

V noci se mi zdál hrozný sen. Teda, on samotný akt byl úžasný, ale poselství děsné. Dali jsme si čtyřku – obsazení jasné - na podlaze u nás v kuchyni. Pak přijel Daryl na vozíku, jezdil kolem nás v kruzích a pořád dokola volal, že je Santa Claus a všem nám přeje veselé Vánoce. Ty svátky mě vyřídily.

„Vůbec se mi to nezamlouvá,“ opakoval mi Jeremiáš, když se se mnou loučil ve dveřích. Projela jsem mu prsty měděné vlasy, které si včera nechal ostříhat nakrátko, takže mu tam zbyl jen zrzavý trávník. Ještě pořád jsem si na to zvykala. Moje vlastní blond vlasy budou na svatbě už zase delší a především kaštanové. Možná tmavší. To si teprve rozmyslím. Všechno závisí na šatech – to je teď střed vesmíru.

„V noci mě máš zpátky. Aspoň budeš mít čas pro sebe.“ Může si dělat, co chce, když u toho nebude ženská. Beru jen jeho vlastní ruku. Levou nebo pravou. Upíři jsou nevyhranění.

„Radši bych tě tam odvezl sám a obětoval čas pro sebe, který stejně nemám, protože musím do Grónska.“

„Dokonce. Svatební šaty prostě neuvidíš ani omylem a já navíc chci zase trávit nějaký čas s mým bratrem.“

„A mým bratrem a Edwardem Cullenem,“ dodal hořce. Nelibost celého toho tripu se mu zrcadlila v nádherné tváři.

„Miluju tě,“ uzavřela jsem debatu - těch jsme poslední dva dny vedly na tohle téma víc, než dost - a vlepila mu pusu na rozloučenou.

„Miluju tě,“ zamumlal s očima upřenýma na Bentley a především jeho řidiče, na kterého mé oči nedohlédly. Daryl řídit nemůže – ještě nemá takový cit v nohách. Momentálně je o berlích.

Neochotně rozpojil naše ruce potom, co už jsme je měli oba natažené na maximální délku mezi námi, a já se vydala vstříc sebevražednému výletu. Pokud je tam Izmael, musí to znamenat destrukci čehokoliv. I vlastní osoby. Ještě párkrát jsem se na Jeremiáše ale otočila a posílala mu vzdušný polibek. Bože, miluju ho… Jak tam stál ve stylu antické sochy krásy, která čeká jen na mě.

Nasedla jsem do auta na bílou kůží potažené – jako všechno v tomhle autě - sedadlo spolujezdce, protože nenechám Edwarda sedět tak blízko toho hada. Takové dávce radiace ho nechci vystavovat.

„Ahoj, brácho,“ pozdravila jsem Daryla, když jsem se na něj obrátila, abych mu věnovala úsměv. Dobře se zvykalo na to, jak chodil učesaný a jeho pomněnkově modré oči se nerozjížděly všemi směry.

„Nazdar. Izmael slyšel správně, že s námi jede někdo další?“ zabrblal hned zamračeně. Tohle se nezmění. Pořád bude bručet. Vážně moc by mě zajímalo, jestli nebyl náhodou před Editou rozjařený optimista, ale to silně pochybuju. Ten vyšel z dělohy Gaji naštvaný. O to byl jeho úsměv hezčí a vzácnější.

„Slyšel,“ souhlasil Edward, když se vedle něj zjevil a dveře auta bouchly, jak je za sebou zavřel.

„Daryle, tohle je můj kamarád Edward Cullen. Edwarde, můj bratr Daryl Dixon,“ představila jsem oba hrdě. Mám skvělého bratra a úžasného přítele.

Daryl si ho nedůvěřivě přeměřil, evidentně nechápajíc, kde jsem najednou vzala nového a tak blízkého kamaráda, aby s námi cestu podniknul.

Z tradiční, společenské události mě vytrhnul Izmael. Respektive jeho smích. Všichni tři jsme se po něm podívali. Já ho do té doby úspěšně ignorovala, no, tenhle jeho projev opravdu nešel nezaregistrovat.

Jeho smích byl stejně vysoko posazený jako jeho hlas, když ztratil nervy a ječel pomalu jako rozzuřená ženská.

Civěli jsme zaraženě na něj, jak se otřásá v základech, protože se pomateně chichotal a přidával na intenzitě.

„Co je tu tak zábavné?“ chtěla jsem vědět. Ani mi nebyl schopný odpovědět. Položil obě ruce na volant, a pak, když už smích přesáhl hranice únosnosti, padnul tváří do jeho koženého těžiště a tím zatroubil. „Izmaeli?“ dožadovala jsem se odpovědi. „Izmaeli!“

„Já… Já nemůžu,“ povzdechl si a narovnal se. Pořád se ještě chechtal. Přetřel si vysmátý obličej a zakroutil hlavou.

„Takže budeme čekat, až se dosměješ,“ usoudila jsem otráveně a padla zády do sedadla. Ani jsme ještě nevyjeli od baráku a je to tady.

„Amálko… Ty ses překonala,“ dostal ze sebe a podíval se na mě.

„O čem to meleš?“

„Tvůj nový kámoš je Edward Cullen?“ pitvořil se, jako kdyby to byl ten nejlepší vtip na světě. Obrátila jsem oči v sloup. „Ty jsi tak neskutečně blbá. A masochistická. Ráda si ubližuješ,“ zasmál se znovu. Založila jsem si ruce na prsou a koukala radši na přední sklo.

„Nenazývej ji hloupou. A už vůbec ne přede mnou,“ požádal ho ledově Edward. Z toho tónu mi naběhla husí kůže. Uměl být pořádně děsivý.

„Drž hubu, zkundyksichte, nebo tě roztrhám dřív, než se stačíš na té své vegetariánské patě otočit. Když jsem byl ve tvém věku, měl jsem ke starším úctu,“ utrousil výchovně Izmael, stále veselý. V té chvíli působil vážně staře. „Daryle, víš, kdo to je?“ optal se potměšile. To je hajzl. „Tenhle krasavec unesl tvou drahou sestřičku, aby ji věnoval svému bratrovi jako antigen,“ vykvákal mu a parádně si to vychutnal.

Daryl zvednul rozsvícenou dlaň a probodnul Edwarda modrými studánkami.

„Tak ty jsi ten zmrd?“ vyplivnul na něj. Natáhla jsem taky ruku, připravená rozehnat mraky.

„Omlouvám se. Už se to nestane,“ šeptl zahanbeně Edward se zrakem upřeným na jeho zářící končetinu, kde kolovala celá hromada energie.

„Edwarde, už se přestaň omlouvat!“ štěkla jsem po něm a pak se podívala na Izmaela a Daryla. „Vy jste všichni skvadra pokrytců. Víš, co mi všechno udělal Izmael? A ty – můj vlastní bratr? Kdo mě nechal několik dní ve sklepě a pak na mě, sťatý pod obraz, střílel?“ připomněla jsem mu někdejší skvělé události, ze kterých jsem si odnesla akorát spoustu modřin a šok. Nepodíval se na mě, ale stáhnul úzké, drobné rty do přímé linky.

„A to je na tom právě zábavné, Amálko. Bereš si někoho, jako je Jeremiáš, chrápeš s někým, jako já, tvým zbožňovaným bratrem je brutální ochlasta a za kamaráda máš upíra, co tě chtěl prakticky zužitkovat. Řežeš se taky na stehnech nebo máš už dost bolesti od nás všech?“

„Vyhul si! Spala jsem s tebou jenom, protože jsi upír, a těm se nedá odolat.“

„Kreativní výmluva, ale všichni víme, že jsi se mnou šukala, poněvadž si chtěla a pořád chceš.“

„Hovno s mákem, idiote,“ zalhala jsem bravurně. Dokonce jsem metala očima blesky.

„Ten, kdo lže, krade a do pekla se hrabe.“

„Ten, koho nikdo nemá rád, skončí sám.“

„A vůbec mu to nevadí.“

„Kecy v kleci. Daryle, stáhni to světlo!“

„Naser si, sestřičko!“ Vítejte v rodinném životě…

„Stáhni to světlo nebo tě vystřelím z auta!“

Nadskočila jsem, když na mé straně ozvalo zaťukání na okýnko. Otočila jsem se, abych viděla, jak na mě Jeremiáš zírá s pozdvihnutým obočím.

Sevřela jsem dlaň, vtáhla svoje světlo zpět a tlačítkem na kožených dveřích stáhla okýnko s nevinným úsměvem.

„Ano, lásko?“ optala jsem se sladce.

„Svatba je za čtrnáct dní, tudíž se musím ptát, jestli plánujete vyjet ještě tohle století,“ chtěl vědět, mírně rozhašený. Já to na něm poznám.

„Nestarej se, miláčku, a jdi poklidit v domečku,“ zašišlal Izmael a zřejmě tím napodoboval můj tón. Respektive zesměšňoval. Jeremiáš protáhnul znuděně obličej, jakože tyhle jeho bonmoty ho už před tisícem let omrzely.

„Bello, vážně tě tam nemám odvézt sám?“ zeptal se znovu. Kdo by se mu divil... Otevřela jsem ústa k odpovědi, když najednou auto prudce vyrazilo dopředu a já zapadla do sedadla.

„Šalom,“ pozdravil Izmael a mačkal z motoru maximum na zledovatělém pobřeží Kanady. Kdo měl ten nadmíru inteligentní nápad a posadil židovskou, pomatenou děvku za volant?

„Zpomal! Vždyť nás zabiješ!“ ječela jsem potom, co přidal. Digitální tachometr se stával mojí noční můrou. Držela jsem se dveří a palubní desky, nepřipoutaná. Zvykla jsem si nepoutat se, protože Jeremiášovi se dalo věřit na sto procent, přestože nejezdil taky zrovna adekvátně k mému žaludku.

Před námi byly šílené serpentýny a Izmael vjížděl do první. Myslela jsem, že je konec, a vyhodí nás to někam do hajzlu, kde se budeme kutálet jako sudy s vínem.

„V tomhle mu můžeš věřit, Bello. Nemůže nabourat. Ledaže by chtěl,“ dodal Edward uklidňujícím hlasem za mnou.

„Izmael, že bych chtěl sabotovat moji svatbu nebo mě zabít? Né! To nikdy!“ protáhla jsem a křečovitě se naklonila, protože následovala druhá, ostrá zatáčka. Samozřejmě všude ta zatracená, bílá hovna, jež někteří prozíravě nazývají – sníh. Na pokoji mi nepřidával.

„K tomu se nebudu vyjadřovat. Nikdy nic nesabotuji. Byl jsem stvořen s košíkem lásky, míru a porozumění pro všechny,“ odvětil převelice vážně Izmael. Třetí…

Ohlédla jsem se na Daryla a viděla, jak si hraje se světelnou koulí, kterou si přehazoval nad klínem z ruky do ruky a přitom civí na Edwarda.

„Já jsem ti řekla, ať to stáhneš!“ zařvala jsem na něj s nervy na dranc. Lítala jsem na sedadle jako vystřelená kulička v Pinballu a občas se musela chytit i Izmaelova stehna, což se mi protivilo. A zároveň vůbec. Byla jsem ráda, že mám tak dobrou záminku k tomu si na něj zase sáhnout.

„Ty si dělej, co chceš, ale tohle je má vlastní bezpečnost,“ odsekl, lhář jeden.

„Od kdy tebe zajímá vlastní bezpečnost?! Izmaeli, zastav!“ nařídila jsem. Mám plán. „Zastav nebo ti hodím šavli na tu tvoji nádheru.“ Tím myslím jeho auto. Zabralo to – zajel ke krajnici a udělal smyk. Málem jsme se zřítili ze svahu. Pod námi přece jen třicet metrů a padesát procent osazenstva auta je kompletně nezničitelná, tak proč ne…

Vystoupila jsem a trochu zavrávorala. Vstříc mému záměru - obešla jsem s klopýtáním auto a otevřela dveře řidiče.

„Izmaeli, vystup,“ nařídila jsem mu nelítostně. Seděl, čuměl, ani se nehnul. „Vystup a hned. Střídání stráží. Ty si sedneš k Darylovi a Edward to odřídí,“ vysvětlila jsem mu.

„A můžeš mi prozradit důvod, proč bych to dělal?“

„Protože jsem to řekla. Já jsem nevěsta a tím pádem i mozek téhle operace. Takže jestli chceš jet s námi, okamžitě zvedni zadek a laskavě uvolni místo někomu způsobilejšímu,“ zavrkala jsem jako paní nekompromisní.

K mému překvapení vylezl z auta a vytyčil se nade mnou. Ustoupila jsem před ním a narazila zády do Edwarda. Upíři. Upíři všude. Za mnou, přede mnou, často i pode mnou a i v mých snech.

„Jak je libo, vaše výsosti,“ zasalutoval nonšalantně a stejně ladně odkráčel, aby se posadil vedle Daryla, který by se už mohl cítit bezpečně. Divné, že poslechnul. Za tím bude něco pokoutného, jako vždycky. Je to Izmael. Zvedla jsem omluvně oči k Edwardovi. „Promiň, že jsem tě do toho navezla. Daryl dělá scény a Izmael mě chce tradičně zabít. Odřídíš to, prosím?“ požádala jsem ho zahanbeně. To se teda ukázali, pánové.

„V tom není nejmenší problém.“ Usmál se a já zůstala civět na ten jeho křivý úsměv. Jakoby měl mrtvici, a proto vytáhnul jen jeden koutek nahoru. Ale to nic nemění na tom, že to vypadalo úžasně a mně se z toho rozklepaly kolena.

A tak, po menších - škatulata, hejbejte se - jsme se zase všichni usadili a já byla spokojená, že už jsem v bezpečí, poněvadž nikdo nebude riskovat můj křehký krček.

Vtom Edward šlápnul na plyn a moje ledviny se přilepily na sedadlo.

Ve Vancouveru bylo překrásně. Ještě nesundali sváteční výzdobu a sníh tam působil patřičněji, než na horských silnicích, kde jezdí upíři rallye se mnou v autě. Popravdě řečeno to bylo jedno z nejkrásnějších měst, co jsem viděla. Velkoměsto plné mrakodrapů, obklopené vodou a s velehorami v pozadí – to je neuvěřitelné panoráma.

Na našem výletě byl první zastávkou svatební salón, poněvadž, jak už jsem řekla – od šatů se bude odvíjet všechno ostatní. Bylo mi totiž celkem jedno, jakou budou mít barvu, takže až po téhle hlavní selekci sladíme zbytek. Celý život jsem byla odsouvána do pozadí, na střední slečna neviditelná, ale teď jsem víla královské krve a v den D budu numero uno.

Vlítla jsem do nejlepšího obchodu široko daleko, který tu byl jako jediný zástupce kolekce Very Wang. Mít na sobě šaty od téhle kouzelnice je snad sen každé ženy… Vždyť je to pomalu kultovní záležitost. Ta ženská s čínskými kořeny je totiž génius a pojem.

Jakmile jsem vešla do luxusního salónu se všemi těmi pohovkami, zrcadly a chlastem s bublinkami, došlo mi, že tady si užiju.

Za mnou nakráčeli jako v Matrixu ti tři sexy levobočci a asistentky se mohly přetrhnout.

„Ty pít nebudeš!“ štěkla jsem hned na Daryla, když si ochotně přebíral ze stříbrného tácu sekt ve vysoké skleničce.

„Nejsi moje matka,“ zabrblal a klopýtal pryč. Já mu šlohnu berle…

„Některý z pánů je ten šťastný?“ optala se jedna asistentka, která mi zkušeným okem vzala míry. Vidím to na velikost dva.

„Bratr,“ ohlásil se Daryl, zatímco už se probíral hromadou šatů. Třeba nezapomínat, že je to stále elf, a pro tohle má extra cit.

„Kamarád,“ pokračoval Edward po mé pravici.

„Milenec,“ pronesl se samozřejmostí Izmael a usmál se na ni. Pootevřela ústa. Aby mi náhodou nespadla do náruče. Teda jemu. Na mě se ovšem druhá pohoršeně zadívala.

„Ne, on není můj milenec. Je to prolhaný bratr mého snoubence,“ uvedla jsem hned na pravou míru rozhněvaně.

„Ty kontaktní čočky jsou úžasné,“ tetelila se třetí asistentka, která se po Izmaelovi sápala. Točila se kolem něj jako zfetlá. Čtvrtá mrkala na Edwarda a pátá si povídala s Darylem. Takže žena, která tu má opravdu co dělat, je vlastně vosk.

„A jakou máte představu, slečno?“ konečně se někdo zase věnoval mně. Zamyslela jsem se a rozhlédla. Hm.

„Vlastně žádnou nemám,“ uvědomila jsem si. „Ale nechci bílé. To stoprocentně ne.“

O půl hodiny později

Odtáhla jsem závoj a v bohatě nařasených, bílých šatech s těsným korzetem, ve kterém jsem měla prsa i já, vyšla ven. Klapala jsem podpatky a hlavu měla hrdě zdviženou. Přiznávám, že v té chvíli jsem si připadala jako královna v šatech od Wangové s tou velkolepou sukní, rýhou v dekoltu a jemnou korunkou ve vlasech.

S přidrženou sukní jsem vyšla z šedě vydlážděné chodby před porotu.

Nepřehlédnutelná byla reakce Edwarda. Zůstal na mě civět, jako kdybych byla zázrak. Nebo to nejkrásnější, co kdy viděl, mě taky napadlo.

Daryl pokýval hlavou a radši se napil.

Izmael, se dvěma asistentkami posazenými na rozkročených stehnech, se nahnul doleva, aby na mě viděl.

„Ne. Ne. A ne. V žádném případě,“ zamítl to okamžitě.

„Proč ne?“ vydechla jsem zklamaně. Připadala jsem si v nich konečně jednou půvabná, ne-li nádherná.

„Vypadáš jako princezna. Uhlazená, zdvořilá a fádní princezna.“

„Co je na tom jako fádního?“ prskla jsem a plácla rukama do nadýchané sukně.

„Ty v tom vypadáš fádně, Amálko.“ Náhle mi bylo do pláče. V hrdle mně pálilo. Když je na mě v šatně navlékly a já se podívala do toho gigantického zrcadla, myslela jsem, že jsou to ty pravé. On mi všechno rozmrdá na padrť a zkazí každou radost v mém životě!

„Já myslím, že jsi… dokonalá,“ hlesl Edward a upínal na mě své zlaté oči, které rozehřívaly.

„Děkuju. Aspoň někdo,“ špitla jsem vděčně a usmála se na něj.

„Mně se to taky přijde dost dobré. Co máš zas za problém?“ zajímalo Daryla. Izmael jen zakroutil hlavou nad naší nechápavostí a hloupostí.

„Dost bylo komedie. Uhněte, dámy, a přenechejte to někomu s vkusem a důvtipem.“ Shodil je ze sebe a přešel se svou typickou chůzí geparda – nožka před nožku s tím elegantním našlapování a zakloněným trupem dozadu – k boxům, kde byly na tyči pověšené ty sny ušité z látky.

Ani na jedny nesáhnul rukou. Netuším, jak to vybíral, ale všimla jsem si, že nazdvihuje ramena, poněvadž výjimečně dýchá. To k nim čichá?

Padla jsem nešťastně na pohovku vedle Daryla a položila mu hlavu smutně na rameno.

„Chceš se napít?“ zeptal se, bystrý. Podal mi skleničku a já ji do sebe naklopila. Chce to něco silnějšího.

Netrvalo moc dlouho a Izmael mě poslal do šatny s tím, že za mnou přijde a ať mi to zatím sundají.

Stála jsem tam před tím zrcadlem jako hromádka neštěstí a ani nevnímala, co se děje kolem mě. Bylo mi to jedno. Ty šaty jsem si vybrala sama a zamilovala se do nich na první pohled. Měla bych si je vzít. Jenže mi zkrátka vadí, co o nich Izmael řekl. Nebo o mně v nich. Jakoby mi na tom snad mělo záležet…

Chtěla jsem zavolat Jeremiášovi a postěžovat si mu.

„Zmizte,“ nakázal Izmael, když se objevil za mnou s šaty v ruce, na které jsem moc neviděla. Stoprocentně nebyly bílé. Naopak.

Asistentky se s podrážděnými pohledy vytratily. Ony to asi normálně nebyly žádné blbky, ale pravé profesionálky se zkušenostmi potřebnými k práci v honosném salónu. Jenže teď tu mají partu nadpřirozených bytostí a především Izmaela, který se s lidmi nemazlí a považuje je za jepice.

Zírala jsem na něj v zrcadle jen v bílém spodním prádle a střevících na nohách, apatická.

Za ním přišel Edward se zrakem upřeným cudně do stropu. „Bello, neměl bych…?“ nechal vyznít do ztracena, protože nám všem bylo jasné, co tím myslel. Neměl bych Izmaela vyhodit?

„Proč, ty idiote, civíš na strop, když ji vidíš přes moje oči?“ optal se ho Izmael. Edward se na něj zpříma podíval.

„Protože já si jí vážím,“ odpověděl mu. Určitě přitom ví, že to Izmael v tom svém prohnilém mozku nechce pochopit. Stejně většinu existence myslí ptákem.

„To je dobré, Edwarde. Není tu nic, co by už Izmael neviděl,“ zamumlala jsem kysele a jeho jméno vyslovila jako něco zakázaného a odporného.

„Slyšel si. Tak odtanči, princi na bílém koni,“ pobídl ho Izmael. Edward na mě poprvé v zrcadle pohlédnul a já přikývla. S nelibostí mě tu tedy s Izmaelem nechal a ještě mu věnoval chladný pohled. Všichni kolem mě se vzájemně nenávidí, jen já mám ráda celou rodinu. Tedy, kromě Izmaela. Jeho nenávidím a pak ho… bůhví co. Já netuším, co to je. Ale každopádně to bylo plytké.

„Teď zavři oči,“ vyzval mě tiše. Pořád stál v temné chodbě a držel šaty inkognito. A jak jsem byla sešlá a protivná, prostě jsem ty oči hned zavřela a víc se s ním nedohadovala. Stejně to nikdy nemá cenu.

Ocitla jsem se jako už tolikrát v chladných rukách, co se mnou tak rychle dělaly zázraky. Byl výjimečně jemný a po kůži mi jeho saténové dlaně něžně klouzaly. Nejspíš byl ale jen citlivý k šatům. Pak se mi ještě hrabal ve vlasech, což bylo z příjemnějšího soudku.

„Můžeš je otevřít,“ šeptl mi do ucha a sundal ruku z mých beder.

Nechtěla jsem to vidět, ale zvědavost mě přemohla. Pomalu, pomaličku jsem odlepovala víčka od sebe, a pak to spatřila.

Stála jsem tam v převážně černých šatech s vrstvenou sukní z plisované organzy - byly to vrstvy černé a v barvě slonové kosti, což výsledek slabě rozsvěcovalo.

Živůtek byl z krajky a hedvábí, lehoučký. Měl na zadní straně mého krku extravagantní ohlávku z černých růží a všemu dominoval výstřih téměř do pasu, kde moje prsa jaksi scházely, protože tady si nešlo nic přidat ani ubrat. Podprsenka nebo nějaké vychytávky nemožné. Victoria tu nebude moct šířit své tajemství, protože by se díky krajce a z velké části odhalenému hrudníku stalo tajemstvím veřejným.

Vlasy jsem měla kolem obličeje volně rozpuštěné a rozčepýřené podle modelu nedbalé elegance.

Dívala jsem se na sebe v tom fenomenálním, skvostném dílu a nepřipadala si vůbec jako princezna nebo královna. Byla jsem víla. Jako kdyby to jejich autorka navrhla pro mě – nymfu.

„Ruční, kusová krajka Chantille, hedvábí georgette, drcená organza… Tvá vysněná Vera Wang,“ řekl Izmael vedle mě a já k němu vzhlédla. „Všiml jsem si, jak se jimi přebíráš a hledáš, od koho jsou,“ vysvětlil. Usmála jsem se a netušila, co na to povědět… Opravdu mi splnil mé přání? Proč?

Postavil se ke mně blíž v šedém saku a bílém tričku, a tak se mnou víceméně barevně korespondoval. Dívala jsem se mu v odraze do rudých očí a přemýšlela, proč to udělal – našel mi je. On ve formálnějším vršku, já ve svatebních… Položil mi ruku na nahá záda.

Napadlo mě – takhle bychom vypadali, kdybychom se brali my dva? Bylo to skoro jako vizuální trik. Jevilo se to perfektní. Ten pár v zrcadle působil tak dokonale. Ale za tím vším bylo ošklivé zelené plátno, astronomické výdaje, spousta hádek a kofeinu. Byl to jen trik. Eskamotáž.

„Bello, pokud bys byla člověk, vypadala bys v těch předchozích šatech nevýslovně krásně. Ale ty jsi víla. Proto to bylo fádní. Máš totiž na mnohem víc, než prostou krásu. Teď vypadáš jako supernaturální, éterická a dech beroucí bytost,“ vylíčil mi tiše to, co viděl on.

Chtěla jsem si ty slova pamatovat navždy. I tenhle jediný moment, kdy jsme stáli vedle sebe zdánlivě jako pár a já měla svatební šaty, snubní prsten…

„Vážně si myslíš, že jsem krásná?“ hlesla jsem rozechvěle. Ruce položené na břiše se mi třásly jako osika.

„Znáš mě dost dobře na to, abys věděla, že já nemyslím. Já vím.“ Nestávalo se často, že mi něco řekl bez toho ironického podtónu. Byla jsem vyřízená. Jako už tolikrát mi učaroval. Proč mi to, kurva, dělá, když z toho nikdy nevzejde nic dobrého?

Chtěla jsem ho políbit. Ne, chtěla jsem mu vrazit jazyk do krku a prohmatat to jeho božské tělo, protože on mi řekne jediné vlídné slovo a já toužím padnout k jeho nohám a rozepnout mu poklopec. Jak patetické.

On má pravdu. Ráda si ubližuju. Nic jiného za tím nevidím.

Položila jsem mu ruku tam, kde mu mělo bít srdce a zvedla oči k těm karmínovým vysoko nade mnou.

„Proč mi to děláš?“ zeptala jsem se ho. Bulvy mi oblívaly slzy vzteku. Na něj, na mě…

„Nic ti nedělám, Bello. Za všechno, co se v tvém životě stane, si můžeš jen ty sama. Nauč se přebírat zodpovědnost za své vlastní myšlenky a tužby,“ mentoroval mě jako už tolikrát k tomu, aby ze mě nebyla slečinka v nesnázích a princezna ani v jednom ohledu. To by mě zabil.

„Jsi strašný parchant, Izmaeli. Ale já tě…“

„Bello!“ okřikl mě Edward a tím mě probudil z transu – vytrhnul ze zasnění, kdy za mě mluvilo moje méně svědomité, nemoudré a tupé já. Odstoupila jsem od Izmaela a zabránila tak obvyklé kolizi našich rtů. Teda, já zabránila úplnému hovnu. Edward zabránil. Díkybohu, že jsem ho vzala sebou. To zavánělo zneužitím, ale kamarádi zkrátka občas dělají berličku.

„Ano?“ odvětila jsem, jakoby se nechumelilo.

„Řekl jsem jim, že si ty šaty bereš, takže už ti vystavují účet,“ pověděl Edward stejným, nezaujatým tónem. Prostřela jsem si opatrně skelné oči a přikývla. „Bereš si je?“ ubezpečoval se.

„Jo. Beru si je. Jsou perfektní,“ přitakala jsem, už zase trochu šťastnější. Mám tyhle šaty a ve svůj den se budu cítit díky nim krásná. Co víc si přát?

„Tak pojď,“ pobídnul mě. Podívala jsem se na Izmaela, který se už obdivoval v zrcadle a pak se k němu konečně otočila zády a vyšla ven. Edward mi dal k dispozici galantně rámě a já se ho ráda chytila jako záchranného kruhu.

Musela jsem si samozřejmě šaty ještě svléknout, ale abych se nějak zatím rozptýlila, zaplatila jsem je, nabumbala dalšího šampaňského na zahnání chmur a potom je teprve ze sebe nechala sundat. Zabalili mi je do obrovské krabice s vytlačeným jménem jejich návrhářky a já si ji pyšně nesla do auta. Ani na tu chvíli jsem je nedala z ruky.

Potom přišly na řadu jejich obleky. Vzhledem k tomu, že nevěsta bude v černém, zbytek se též ponese v tmavém duchu. Jen kytky a podobné serepetičky budou v barvě slonové kosti jako pár vrstev té organzy na mé sukni. Černobílá svatba.

Jeli jsme na hranice, na které jsem neměla zrovna super skvělé vzpomínky, protože mě tam Izmael strčil do té skleněné vitríny a pak odešel. Taky jsme tam spolu naposledy spali.

„Taky ti to tu něco připomíná?“ zeptala jsem se ho, protože jsme procházeli kolem té kavárny, kde se prolila má krev.

„Ano. Tady ses snažila přetahovat s upírem, poněvadž si hloupá nebo tak arogantní. Vyber si.“

Při procházce centrem jsem se ohlížela na Daryla, jak za námi nerudně pajdá. Ale překonával vzdálenost rychle. Jen udržoval odstup, jakože k nám nepatří. Samotář.

Edward a Izmael ve stejné chvíli vykročili pravou nohou do toho samého obchodu.

„Ty mi snad čteš myšlenky,“ utrousil Izmael teatrálně.

„Žel bohu.“

V obchodě, na světové značky obleků bohatý, jsem se pro změnu mohla posadit do křesla já a samozřejmě popíjet. Z reproduktorů v podlaze se linula moderní hudba a kluci byli zaměstnáni velikostmi, střihy a materiály. Daryl šel po Armanim a Edward s Izmaelem zakotvili u Versaceho. Přitom mají úplně odlišný vkus. Izmael nosil obleky v široké, barevné škále včetně lesklých materiálů, vestiček, kravat, ozdob a rukavic. Čím víc vrstev, tím lepší. Výsledek byl nadmíru elegantní a okázalý. Edward měl rád naopak matné, tmavé, ležérní a jednoduché. Přesto stále oslňující a precizní.

„Nezapomeňte, že by bylo dobré, abyste působili víceméně sladěně. A žádné proužky, Izmaeli!“ kočírovala jsem ho, když už měl v ruce dva takové. Pověsil to zase zpátky a já si oddechla, že se s ním nebudu muset dohadovat i o tomhle.

A nyní malá charakteristika obchodu. Znáte je, že? Pro většinu žen jsou druhým domovem a najdeme v nich téměř vše, co potřebujeme, a na co stačí natankovaná kreditka. V každém takovém obchodě produkující šťastné zákazníky, kteří odcházejí s pěknými, papírovými taškami plné nových, předražených hadrů se nacházejí další místnosti zvané šatna či zkušební kabina. Je jich různé množství v různých velikostech a interiérech. Od dveří po stříbrné, hedvábné závěsy. Ale to důležité a podstatné na těchto kabinkách je, že slouží k převlékaní z šatů do šatů, abychom zjistili, jak nám sedí a zda-li nechceme místo starorůžové růžovou lososovou. Velká a neodmyslitelná samozřejmost je ta, že nás přitom nikdo nevidí, poněvadž je to velice soukromé prostranství, kde si každý střeží osobní prostor při kontrolování svého zadku v džínách. Psychicky zdraví lidé by se nikdy nezačali převlékat uprostřed obchodu na tom příšerném světle, kde je všechno vidět. Nedokázali by si vyzkoušet různé polohy, aby viděli, jak jim to padne, anebo se nesnažili narvat do o dvě čísla menších kalhot, jelikož je to poslední kousek. Nedej bože, aby byly zlevněné.

No, tak Izmael není ani člověk a ani psychicky zdravý, což už všichni víme.

Ve středu tohohle luxusní obchodu pro pány se táhlo malé, bílé pódium jako z módní přehlídky s logem všech značek, které tu prodávaly. Pod pódiem bylo i pár černých křesílek, nevelké pohovky a stolečky na pití.

Ten idiot na ten stupínek vylezl a pokynul prodavačce v kostýmku, aby se postavila k němu. Nervózní, ale nadšená se chytila jeho nabídnuté ruky a poslechla. Podal jí černé, jemně lesknoucí se sako, kalhoty a košili.

„Izmaeli, co jdeš dělat?“ zeptala jsem se ustrašeně na křesle, zmrazená – sklenička mi zůstala viset v očekávání před ústy. To bude zase katastrofa.

Všechny ženy, co tu nakupovaly se svými manžely, milenci, bratry a příteli zůstaly štronzo. Dokonce se zastavil v činnosti i jeden teplý asistent. Nač dělat vlny?

A pak přišlo přesně to, čeho jsem se bála, narozdíl od toho shromáždění.

S tou svou nekonečnou sebejistotou si sundal sako a hodil mi do ksichtu. Rozčíleně jsem ho odhodila a odfoukla si vlasy z očí.

Potom překřížil paže v loktech, chytil lem bílého trička a… O můj bože. Začal si ho trýznivě pomalu sunout po ostře vyrýsovaném pekáči buchet nahoru. A ty boky... Polkla jsem a pevně sevřela v pěstech jeho sako na stehnech, mezi kterými se to zahřívalo o sto šest.

Neviděla jsem ho nahého ani náhodou poprvé, ale stejně mi to tak připadalo. Poprvé byl u toho ovšem kromě mě ještě celý dav. Hromadil se tu progesteron a lidé se před prosklenou vitrínou pozastavovali. Mladší generace i s mobilem. Do pár minut je Izmaelův striptýz na Youtube.

Nemohla jsem spustit oči z toho, jak mu pod bílou, bezchybnou kůží pracují svaly. Vlnily se, tančily. Bože, jako kdyby mi zpívaly…

Přetáhnul si tričko přes hlavu a zase ho hodil na moji hlavu. Ale mně už to bylo jedno. Jen jsem to ze sebe rychle stáhla, aby mi neunikla ani vteřina tohohle představení.

Nevím, co se mi líbilo víc. Jestli to břicho, anebo rozpínající se bicepsy.

Vždycky, když si rozepíná poklopec, dívá se, jestli se dívám já. To je jeho zvyk. I tentokrát se mi díval do očí při cinknutí přezky pásku a stahování zipu. Bylo tu dost lidí, ale show je to má.

Nikoho nenapadlo volat ochranku, že tu někdo pohoršuje veřejnost, anebo ohrožuje mravní výchovu mládeže, která z toho bude mít extra mokré sny. Děvčata v každém věku aspoň moc dobré sny.

No, asistentky, které se z toho posadily na prdel, určitě nikoho volat nebudou.

„On je tak…,“ vydechla jedna vedle mě.

„Bílý?“ doplnila jsem vykolejeně.

„Sexy.“

Sundal si kalhoty a všichni jsme tak bezpečně věděli, že má dneska černé boxerky, co mě zničily, protože zvýraznily jeho do očí bijící přednosti zezadu i zepředu.

Napadaly mě jen hříšné myšlenky. Parazitovaly na mém mozku. Sundej si, kurva, ten poslední kus prádla a pojď zničit další kabinku.

Oblékání už nebylo tak dobré jako svlékání, ale stále oku a ženskému klínu lahodící. Stanul před námi v černém, těsném obleku. Narovnal si skládaný, prezidentský kapesníček v kapse saka a přejel po decentních klopách. Potom ještě kontrola rukávů a nikdy by se to neobešlo bez úpravy blond sčesaných vlasů dozadu.

Podíval se do zrcadla a pokýval hlavou.

„To je zřejmě to pravé,“ usoudil. Na to se začal ze všech koutů táhnout entuziasmus. Jeho ego nemohlo být větší, ale právě teď se všichni tleskáním a pískáním snažili další vzrůst Izmaelova sebevědomí, přestože z něj sršelo, že už dávno maxima dosáhnul.

„Táhněte někam do hajzlu. Konec divadla. Izmaeli, slez toho, kurva,“ štěkl po něm Daryl potom, co vylezl taky z šatny a ocitl se v davu. Z toho byl nejspíš otrávený. Nesnášel lidi a už vůbec ne tolik lidí na jednom místě a všude kolem něj. Mimochodem, v pohodlném obleku s volnějšími kalhotami u kotníků mu to moc slušelo. Byl zatraceně sexy. S těma svýma pomněnkovýma očičkama, roztomilou pihou nad drobnými ústy a dost dobrou postavou by si měl zase najít lásku. Je to elf. Nemusí trpět příští milénium nebo pomýšlet na smrt v plamenech, pokud se vzchopí.

Potom, co jsem se setkala s Edwardovým pohledem, který byl v identickém obleku jako měl Izmael k sežrání, sklopila jsem zahanbeně zrak. Neverbálně mi říkal, že na tohle jsem se koukat s otevřenými ústy a odkapávajícími slinami neměla. Byl mým svědomím, které jsem, ztracené v záhybech Izmaelovy muskulatury, postrádala.

„Izmaeli, slez!“ zopakoval Daryl a brodil se k němu.

„Ó, to je můj milášik Daryl! Vidíte všichni toho chlapáka? Tak toho si za čtrnáct dní beru a budeme spolu moc a moc šťastní. Kocourku, pojď ke mně nahoru. Ukážeme všem kousek naší lásky!“ zašveholil Izmael na něj přeslazeně. A to byl pro všechny šok a velké zklamání. Právě zlomil desítky srdcí svými předstíranými čtyřmi procenty.

„Jdi s tím do hajzlu,“ zabručel, když mu Izmael podával ruku.

„No, není on žůžovoučký?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 21. kapitola: