Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 19. kapitola

29.07.2013 (16:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2962×

Izmael

Hned, jak jsem se na ni podíval, mi došlo, že se něco změnilo. Byla definitivně jiná. Věřila každému kroku, které její dlouhé, černým latexem potažené nohy udělaly. Věděla, že je víc, než lidé okolo a tak moc si to užívala… Nikdy nebyla víc sexy, než když za mnou přišla s hlavou v oblacích.

Zadek ve tvaru srdce, oči plné čokolády, smetanová pokožka vonící po medu, liliích a slunečním světle… Sledoval jsem to místo, kde se její stehna při chůzi dotýkala a poslouchal to tření jako originální soundtrack.

„Nazdar,“ pozdravila, povznesená nad nás dva a napětí, které mezi námi bývá. Na chvíli jsem jí to i žral. Ale vážně jen chvíli.

Ignoroval jsem tradičně ji i způsoby. Zaměřil jsem se na prsten na jejím drobném pazouru a v ten moment se bránil menšímu kolapsu ve smyslu exploze smíchu. Tak proto…

Zatáhnul jsem rty dovnitř a stisknul oční víčka. Nebudu se přece bavit na nekonečné, vílí hlouposti… Otevřel jsem oči, ale koutky mi nahoru vyletěly.

„Čemu se směješ?“ zasyčela a založila si ruku vbok s tím prstenem, který byl antonymum ke slovu – diskrétnost.

„Tobě, ty blbko,“ odvětil jsem a vysmál se jí. Kysele zkroutila ksicht jak tureckou šavli. „Čili je pravda, co se po naší malé vísce povídá?“

„Co se povídá?“ odsekla. Pěkně jsem tu kudlu zbrousil.

„Že jsi se zasnoubila s jistým Jeremiášem Voglerem.“

„Jdi do hajzlu,“ utrousila otráveně a otočila se na traktorové podrážce směrem ke dveřím, ale zůstala stát, uražená.

„Jen konstatuji, že jsi hloupá. To není zločin, Amálko. Ty opravdu nemáš vůbec žádné zábrany, což je výhodné v posteli, ale tohle… Co tě k tomu vede?“ Otočila se na mě a pozdvihla obočí, jestli si to myslím vážně.

„Ty se ptáš, co mě k tomu vede? On má všechno. Chová se ke mně s respektem, dává mi víc, než si zasloužím a jako bonus je neskutečně sexy.“

„To jsem taky.“

„Jo, ale to je jediná tvá dobrá vlastnost. Jinak si kretén bez svědomí, který má pomalu orgasmus z toho, když někdo trpí. Nejlépe já.“

„Ještě něco mi povíš?“

„Ne, seru na tebe a na vypracovávání tvého psychologického profilu asociála,“ zavrkala a rozhněvaně si založila ruce na prsou, které byly uvězněné v koženém korzetu.

„Moc se mi líbí, jak si sem vplula jako pravá víla a královna všeho živého a teď je z tebe zase jen to rozzuřené koťátko. Takhle zničit ve vteřině tvé ego dokážu jen já.“

„Víš, co? Taky můžu jít pryč a radši se starat o něco smysluplného jako je můj snoubenec, dům, anebo přípravy na svatbu.“

„Zní to náramně, ale teď se u nás posaď.“ Nic. „Hned, Bello!“ přecedil jsem skrz zatnuté zuby a bouchnul do stolu. Lidé v tomhle ohavném bistru se po nás začali otáčet ve větší intenzitě a opouštěly je poslední zbytky potřeby nenápadnosti.

Ať už byla cokoliv a brala si kohokoliv, pořád tu platily zákony přírody. Ona je víc, než člověk, ale já jsem víc, než ona. Lekla se a automaticky si sedla. Ani nestačila pořádně absorbovat, co udělala. Instinkty jednaly rychleji.

„Výborně. Tudíž nyní, když máme vyčerpávající úvod o tvém trapném románku za sebou, můžeme přejít ke globálnějším záležitostem…“

„Já Jeremiáše miluju, Izmaeli,“ zašeptala a podívala se mi do očí. Zarazil jsem se.

„A proč mi to říkáš s tou provinilostí?“ uhodil jsem na ni, ale odpověď znal. Je to masochistka největšího kalibru, a proto mě má něco jako ráda, či co… Jaká v posteli, taková v životě. I tam se jí líbily modřiny. Jediné, co mi na tom všem vadí je, že ona byla moje. Já ji našel a já ji ošukal první. Vyvolal jsem v ní vílu a ne ten bastard.

„Neříkám ti to s žádnou provinilostí,“ opáčila dotčeně.

„Říkáš, ale to je jedno. Nezajímají mě tvoje velmi křehké vztahy. Chci, abys mě protáhla portálem do jednoho vílího baru, který je běžné veřejnosti nepřístupný.“

„Takže se do něj nedostanou upíři.“

„Ne, Amálko. My se nedostaneme ničeho, co patří vílám. Musíš mě proto dostat dovnitř ty, jakožto víla.“

„Hmm… A co za to?“ chtěla vědět liška podšitá.

„Akci. Budeš moct někoho zmlátit a aktivně se participovat na protiválečném tažení, jak jsi žádala.“

„Fajn,“ souhlasila hned suše.

„Jen fajn? Nebudu tě muset přemlouvat? Opravdu se v tobě probudily tvé vílí, násilnické sklony,“ usoudil jsem. To je dobře. Už nechci poslouchat nářek a bědování nad tím, že někoho zastřelila. Ještě k tomu omylem.

„To nejsou žádné násilnické sklony. Když si ke mně přišel ke Cullenům… Nebylo to včas. Už jsem viděla to nejhorší. A změnilo mě to. Myslíš, že bych radši neseděla ve svém krásném baráku se svým nádherným snoubencem a nestarala se jen o to, jakou barvu budou mít moje svatební šaty? Poslední, po čem toužím, je sedět tu s tebou a nasazovat krk… Ale vlastní druh mě vykopnul do světa, kde jsem léta trpěla. Střílejí na mě a na mou rodinu. Já teď začnu víly kosit a užiju si to,“ prohlásila, tvrdá a nekompromisní. V tu chvíli bych ji ohnul…

Usmál jsem a naklonil se.

„Jakmile si začneš užívat zabíjení, už není cesty zpět,“ garantoval jsem jí.

„Izmaeli, ty ses poprvé nenarodil jako upír. Měl si možnosti… Ale já jsem čistokrevná víla. Pro mě nikdy nebylo cesty zpět. Když teď zabiju, a to cokoliv, jen tím přijmu naši formu justice. My přece nevoláme policajty,“ dodala a nevesele se pousmála svému anekdotě o strážcích zákona.

Prohlížel jsem si ji a četl mezi řádky…

„Ty se přestáváš dívat na svět jako člověk,“ došlo mi. Konečně. Na tohle jsme všichni čekali. Proto byla teď ještě přitažlivější. Její lidskost, kterou byla nasáklá, ji zohavovala a bránila čistě myslet. Mauglí vychovaný vlky – analogie k jejímu růstu mezi společností homo sapiens.

Nerad to přiznávám, ale k tomuhle akceptování vlastního fundamentu významně přispělo i soužití s Jeremiášem. Zvykla si na to – na jeho reakce a tudíž i smýšlení. Schopnosti. Už by se nemohla vrátit zpět mezi vlky. Dřív tušila, že mezi ně nepatří. Teď by ji to roztrhalo.

„My nejsme lidé,“ zopakovala to, co jsme jí vtloukali do hlavy den, co den. Ale tentokrát smysl té naší teze chápala. Věděla, co říká.

„Ne. To nejsme,“ přitakal jsem a usmál se. Poprvé mi dělala radost. Kromě dvou dobrých souloží.

„Co je? Čemu se takhle šklebíš?“ vyhrkla hned podezíravě.

„Ničemu.“ Zakroutil jsem hlavou. Ona bude tím nejpříjemnějším nástrojem pomsty vůbec. Její atraktivita vzrostla závratným tempem jako dobře koupené akcie. Mohl bych to udělat už teď, ale ojet ji jako paní Voglerovou bude mnohem uspokojivější.

„Tak se na mě přestaň takhle dívat,“ odsekla a nervózně se ošila. Ve vílách se dá snadno číst. Stejně neurotické jako lidé. Dají vám všechno na talíři. Přimhouřila oči. Mám dojem, že nyní čte mezi řádky ona. „Nemyslíš si čistě náhodou, že teď se mnou bude ohromná zábava, protože zabiju všechno, co se na mě křivě podívá? Tak to si vyhoď z hlavy. Já nejsem ty, Izmaeli.“

Její jediné štěstí, že není já. Teprve potom by poznala, co je to bolest…

„To tady budeme jen sedět? Jdeme otevřít ten portál,“ navrhla ta aktivistka a vstala, aby dobyla zemi.

„To ho musíme ovšem nejdříve najít,“ překazil jsem jí plány a postavil se na nohy taky.

„Prosím? Jak jako najít?“

„Jak bych ti vysvětlil hledání? Je takový princip, kdy ty jsi v bodu A a musíš se dopátrat bodu B.“

„Nech si to! Ty nevíš, kde je a zavoláš mě sem? Mohla jsem dělat stovky užitečnějších věcí…“

„Ano. Jako mít ryšavou hlavu mého bratra mezi nohama. Je mi moc líto, že jsem ti zmařil program,“ dodal jsem s takovou dávkou ironie, že ji ta vlna nepřejícnosti a vypočítavosti ohodila. Zaskřípala zuby.

„Netvař se tak, Amálko. Je krásný den. My dva se teď posadíme před kavárnu naproti a budeme čekat, odkud vyleze roj mravenců. Starý portál je někde v téhle ulici.“

„Nemůžeme vytvořit nový portál?“ Ani neví, jak se otevírá ten původní a chce tvořit vchod do jiné sféry kompletně celý. To je sebevědomí.

„Ne. To umí jen hrstka víl a portály mají omezenou dobu životnosti. Ale tenhle je starý léta… Udělala ho Gaja. A protože je královna, je taky jediná, kdo ho může zase zničit. Tudíž je otevřeno nonstop. Vymlátil jsem z elfa, kudy se sem dostal a je to někde tady. Přesně mi to říct nestačil. Měl jsem hlad.“

„No, to je super. A kvůli tobě tady teď budeme sedět jako idioti a čekat.“

„Tak za prvé – já nikde nesedím jako idiot. A za druhé – tvůj pach se mi bude hodit. Smísí se s mým…“

„Já se s tebou mísit nebudu.“

„Nemusíš. Tvoje aróma to udělá za tebe. Z dálky mě tak žádná víla neucítí. Jste na náš pach extrémně citlivé. Ty tedy ne, poněvadž si divná, ale ostatním se spustí v hlavě alarm a vezmou do zaječích.“ Vyplázla na mě otráveně jazyk, který bych jí nejraději vyrval i s kořenem. Ale z vlastní zkušenosti vím, že je opravdu mnohem lepší šukat ženu, která ho nepostrádá.

Bella

Stmívalo se a stále nic. Nápojový lístek jsem měla kompletně přečtený včetně těch malých písmenek, kde jsou obvykle uvedeny nejdůležitější upozornění pro zákazníka. Slupla jsem i tři cheesecaky, ale víla nikde.

„Chci jít domů,“ zoufala jsem si. Opíral se do mě vítr a blond vlasy mi létaly na všechny strany. Neúspěšně jsem se je snažila zkrotit. Díky tomu to tu bylo ještě otravnější.

„Ty si chceš především Jeremiáše vzít, tudíž spolu strávíte ještě několik tisíciletí. Jsem si jistý, že to bez něj chvíli přežiješ.“

Nafoukla jsem se jako ropucha a držela v sobě vzduch.

„Au!“ sykla jsem, když mi Izmael vrazil prstem do vypouklé tváře a já kyslík pustila ven.

„Nedalo se na to dívat.“

„Já se těším, až ti po vstupu do vílí sféry rozežere ten pach krk,“ plivla jsem po něm. Ale to jsem lhala… Jeremiáš se mi snažil vysvětlit, jaké to je existovat s žízní. Není to o překonávání hladu. Ten se nikdy nezmění – bude to pálit pořád stejně. A ani nejde o boj s bolestí. Nemůžete přece zápasit s něčím, co nejde zahubit. Je to jen o otupení, posouvání hranic a prahů bolestivosti. Od toho jsou upíři, aby dokázali nemožné. I rozebírání jejich podstaty od základu, trhání nitra na kusy a svazování – tak to říkal o zvětření víly. Všichni do jednoho musí být masochisti. Zvlášť ti, co s vílami spí, anebo si je chtějí vzít…

„Upřímně řečeno nechápu, jak to s tebou Jeremiáš může vydržet,“ utrousil a já rozšířila nozdry. Z uší by mi mohla ucházet pára pomalu, jak mě rozpálil doběla.

„Se mnou? Se mnou?! Ty si vůbec nevidíš do huby, že ano?“

„Za to do tvé vidím z každého úhlu. Přestaň mi prskat do tváře. Děkuji.“ Setřel si sliny z obličeje, které jsem mu tam v přepadení hněvem naflusala. Výborně. Kvůli němu ani mluvit bez štědrého rozdávání mé DNA do okolí nemůžu.

Vytáhla jsem si ze stehenního pouzdra mobil, abych o tom poreferovala Edwardovi. To jsem ostatně měla udělat už předtím a nekousat si nehty nudou.

Natočila jsem se od Izmaela tak, aby mi tam nic nezpozoroval ani on.

Edwarde,

právě teď jsem v Seattlu s Izmaelem. Pravděpodobně ti i bez dalších slov hned dojde, že je to nesnesitelný podvečer. Nemůžu ho vystát a pokaždé, když na mě promluví, končí to mými zpřetrhanými nervy. Můžu ti garantovat, že většího arogantního, namyšleného, egocentrického, ješitného, krutého a absolutně necitelného, asociálního kreténa jsi neměl tu čest poznat. Uráží mě, uráží mého snoubence a využívá každou záminku k tomu, aby mě dusil a vyzdvihoval moje nedostatky, které se díky němu stávají zející propastí pod mým egem.

Jenže se ti chci a potřebuju k něčemu… přiznat. Něčemu odpornému, co mě spaluje zaživa. Nosím to v sobě už tolik týdnů a nemůžu to nikomu říct. Popravdě řečeno ani nevím, jestli to můžu povědět tobě. Začínám ti ale slepě věřit. Ta obrovská důvěra, kterou k tobě chovám, a která se s každým dalším mailem zvětšuje, mě podněcuje k tomu, abych se ti doznala ke svým citům, které k Izmaelovi chovám. A nenávidím to. Nenávidím to víc, než jeho samého. Zpočátku jsem si říkala, že to přece není možné. Že on není hoden toho, aby ho měl někdo rád nebo, nedej bože, miloval. Ale pak mi došlo, že já a Izmael máme mezi sebou něco, co se vymyká všem zaběhnutým ideálům. Je to jen chemie. Vlastně, celá láska je chemická reakce mozku, na kterou existuje dokonce vzorec. No, ten neznám.

Jeremiáše já miluju, souzním s ním a nedovedu si představit budoucnost bez něj. My máme to, co láska obnáší – porozumění, respekt a sounáležitost. I v duchovní rovině jsme spojení. Po Izmaelovi jen toužím jako naprostý primitiv. Vlastně se v jeho společnosti přestávám lišit od zvířat, protože nepřemýšlím. Naneštěstí jsme spolu prožili momenty, které mě poznamenaly a zanechaly jizvy. A to přináší spolu s touhou city, které mi jsou blízké jako lepra. Potkala jsem ho zkrátka první a proklínám to… Je to zlé, iracionální a nesnesitelné. Taky je to šílená slabost v jeho rukou, jelikož do mě vidí. A myslím, že stejně tak do mě vidí Jeremiáš. Mám strach z toho, kolik si toho uvědomuje, a kolik bolesti mu tím způsobuju.

„Proboha, co tam tak dlouho spisuješ? To máš deníček?“

„Neotravuj mě.“

Doufám, že teď v tobě nenavodím pocit toho, že vedeš korespondenci s nezralou, promiskuitní a nerozhodnou sviní, která rozdává emoce na všechny strany – což ale přesně jsem - a kolísá mezi dvěma bratry. Příběh, který je totálním, nechutným klišé, za které by se mělo věšet za kotníky ve sklepení nad plápolající svíčky. Aspoň, že si uvědomuju, co je správné, a nikdy bych Izmaelovi nedala najevo, jaký nepořádek ve mně způsobil. Ať by se dělo cokoliv, to by se prostě nestalo. Je zlý a prolhaný. Nezaslouží si ani zlomek nějaké náklonnosti. Jednou to zkrátka zmizí a já se té chvíle vysvobození nemůžu dočkat. To jediné je totiž na těch hloupých citech k hloupým upírům dobré. Stejně jako spontánně a bez vyzvání přišly, tak taky rychle zmizí. Vychladnou, protože jsou povrchní a plytké.

Mrzí mě, že tohle vkládám bezohledně na tvá bedra, ale já musela. Dusí mě nemoct to nikomu říct a promluvit si o tom. Daryl je sice můj bratr a já ho miluju, ale on a Izmael mají spolu přátelství, jehož hloubku začínám odhadovat na Mariánský příkop, i když stále nechápu, kde se to pouto vzalo. Bojím se, že by se mu zmínil o sestřičce, která k jeho nejlepšímu příteli chová víc, než nenávist. Navíc, on je na Jeremiáše alergický a strašně špatně snáší náš vztah, takže by možná ještě rád potopil tenhle parník a nalodil mě na jiný. Šance, jak mě dostat od toho velkého, zlého Jeremiáše. On ho vidí jako pomalu tu největší pohromu na planetě, což je ale jen další věc, kterou jsem nepobrala. Nejspíš je to kvůli tomu, že se ještě nepřenesl přes Editu a minulost mu nedá spát, a to se promítá do rodinných vztahů.

„Bello, ještě chvíli tluč do té dotykové platformy a já ti ten mobil rozemelu. I Jeremiáš to bez tebe den vydrží. Nemusíš mu hlásit, že nad námi proplul mrak, který vypadal jako skřítek sedící na seníku nebo že máš takovou neovladatelnou chuť na sex, že hned teď půjdeš na toalety, kde si to uděláš a budeš přitom myslet na něj. Ve skutečnosti ovšem na mě.“

„To by se ti líbilo,“ zamumlala jsem si pod nos a ťukala rozloučení. Vím přece, jak mi Izmael rád ničí věci. Navíc, když mu dám navrch záminku.

„Pravda.“

Zůstaň silný a odepiš mi, prosím, co nejdřív. Tvoje psaní je jedna z nejmilejších částí dne, přestože se mnou sdílíš svůj žal. Ty dva aspekty by se přitom měly vzájemně vylučovat… Ale není tomu tak. Bella.

Bože, já mu to vážně všechno vysypala… Ani jsem to po sobě radši nečetla, abych měla tu odvahu poslat to. Ale úleva, která přišla, byla k nezaplacení.

A ukázalo se, že jsem tím zabila spoustu času, protože se začínalo stmívat a na ulici už neťapkaly celé davy.

„No, ne. Konečně vyletěla první vlaštovka,“ zašeptal Izmael s pohledem upřeným na malou, půvabnou blondýnku, která vylezla z japonské restaurace.

„Jak poznáš, že je víla?“

„Ukázkový příklad tvé nepozornosti. Už jsem ti říkal, že máte kolem panenky zelený kroužek.“

„A ty vidíš to, co ani já sama nevysleduju ze zrcátka přímo před ksichtem, na vzdálenost třiceti metrů v šeru? To je celkem děsivé…“

„Jde sem. Musíme se maskovat!“ zavelel, když se víla přešla silnici a vydala se přímo k nám. A Izmael je dost nápadný. Bílý jako stěna se perlil na sto kilometrů a rudé oči hlásaly, že bude pařba.

„Jak?“ panikařila jsem a hledala nějaké noviny. Ale byly tu jen ty malé nápojové lístky. Potom, co jsem zase oči zvedla, narazila jsem rty do Izmaelových. Saténovou dlaň mi položil jemně na tvář a studeným, ale chutným jazykem mi vyplnil má drobná ústa. Nikdy bych nezapomněla, jak on umí líbat… Jako bůh. Ale taky bych si to nikdy nedokázala znovu představit a vzpomínat, jak přesně to bylo. To se musí prožít. Kdo neokusí, neuvěří.

Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si začala uvědomovat, že jsem zasnoubená s někým jiným, kdo umí líbat stejně dobře.

Prvně mě zasáhla jen rozkoš z jeho jazyku, který se mazlil s tím. Jak mi skousával dolní ret a znovu a znovu mi vstupoval do mé ústní dutiny, kde nechával sladkou stopu jeho jedu. Abnormálně jsem kvůli tomu slinila, protože to bylo jako jíst ten nejlepší zákusek na světě. Chtěla jsem ho sníst a strávit. Celého Izmaela zlíbat a nenechat kus neošetřeného pokožky mou vlastní pusou, co jsem mu teď otvírala dokořán, a nechala ho, aby ji mistrně probádal tím vlhkým, šikovným svalem. Čím zajel hlouběji, tím to bylo lepší. Prsty jsem mu pročesávala jeho hebké, blonďaté vlasy. Vezmi si mě… Vezmi si mě celou a ošukej mě – to jediné se mi honilo hlavou. Stíhala jsem se nadechovat a vydechovat, když jsme si přehodili stranu a přejížděli si hroty jazyků jen po rtech.

Až když mi stisknul stehno těsně blízko mého klína, který se tím rozehřál jako vypalovací pec, zase jsem si uvědomila celou realitu a ne jen to, že se mi dostává do těla.

„Ty!“ zasyčela jsem a odtrhla se od něj. Zhluboka dýchal, oči černé jako uhel a dokonce se mu postavilo těch jeho čtvrt metru v kalhotách. Ten by mě tu snad ojel v křesílku na terase kavárny. Je schopný všeho.

„To byla kamufláž,“ osvětlil mi a otřel si ústa. Já svoje taky, abych odstranila jeho jed. Ale pořád jsem ho cítila. To se musí vydrhnout minimálně mýdlem.

„Jo, a to, že ti stojí, je kamufláž čeho? Zipu?“ Ignoroval mě a rukou si projel vlasy, aby je upravil do původního stavu. „Já jsem zasnoubená! Sáhnul si na mě naposledy, Izmaeli!“ Místo toho, aby mě nějak odbyl, anebo urazil, probodnul mě očima.

„Jinak co?“ zavrčel ve svém módu – umím být taky smrtelně děsivý. Zarazila jsem se a po těle mi přeběhla husí kůže.

„Jinak je tohle naše první a poslední akce,“ zašeptala jsem a téměř neartikulovala. Bála jsem se.

„A pro koho by to byl trest? Pro mě nebo pro tebe, Bello?“

Zachmuřila jsem se a podívala se stranou. Přitom jsem stiskla mezi prsty můj krásný snubní prsten, který byl moje záchranné lano.

„To jsem si myslel. A teď pojď otevřít ten zkurvený portál, ať máme tenhle den za sebou.“ Vstal a kráčel svižnými kroky pryč. Byl na mě příliš rychlý. Teprve jsem se motala mezi stolky. Před silnicí jsem se rozhlédla a pak utíkala za ním.

„Aspoň počkat bys na mě mohl.“ Nezájem. Otevřel modré dveře a zmizel za nimi. Neexistuje, že by počkal, anebo mi je dokonce podržel. Upadly by mu totiž ruce z toho dobrého skutku.

Když jsem dorazila já, už ani tam nebyl nikde k vidění. Zamračeně jsem se táhla napříč restaurací a přitom civěla na zdejší komplex. Strávníci seděli u baru, který se hýbal jako pás u poklady v supermarketu. Na něm byly vyskládané bílé talířky se sushi a podobnými nechutnostmi, které jezdily sem tam. Fuj. Určitě v tom bude nasekaný nějaký Čau-čau.

Prošla jsem dalšími dveřmi a ocitla se v kuchyni, kde leželo na zemi pět Japonců a nad nimi se tyčili čtyři upíři, včetně Izmaela. Moc dobrá scenérie. Nevěděla jsem, jestli jsou šikmoocí mrtví. Krev se neprolila.

„Neříkal si mi, že budu otevírat portál pro celou turistickou výpravu,“ nadhodila jsem ostře, když si upíry prohlédla. Žádného z nich jsem neznala kromě Remmi – bývalé Voglerů. Poprvé jsem ji viděla na jasném světle. Ta ženská byla tak sexy, že pokoušela i moji vlastní sexuální orientaci. Nebyla ani v jednom ohledu typická kost, ale stavba toho jejího tvrdého obličeje s ostrými, téměř mužnými čelistmi byla zkrátka jedinečná.

„Na co to potřebuješ vědět?“ zeptal se. No, jistě. Na co bych potřebovala vědět, že budu v přítomnosti dalších tří upírů, kteří ani zdaleka nemají ovládání jako Izmael a Jeremiáš? Zírali na mě jako fanynky na Justina Biebra, a to je tedy extrémně hladový pohled.

„Vlastně na nic. Bude sranda,“ odsekla jsem.

„Výborně. Nyní rač ke mně,“ rozkázal a naznačil mi, kam si mám stoupnout. Byly tam špatně viditelné stopy bot od hlíny, které vedly odnikud. Poslechla jsem, jelikož na výběr stejně nemám a chci se naučit něco nového. „Cítíš to?“ zajímalo ho. Cítila jsem toho spoustu – upíry, lidi, rybinu a… moře energie. Přebíhalo mi to po kůži a jemně to na ní vibrovalo.

„Myslím, že ano.“ Pokývala jsem hlavou. Polechtalo mě to až v krku.

„Rozsviť pracky.“

„Mám ruce. A kouzelné slovíčko?“

„To si raději počkám na to, až otevřou z druhé strany.“ Protočila jsem oči a zvedla rozevřené dlaně, které mi začaly slabě svítit. Bála jsem se totiž spustit to naplno. Už tak tu bylo dost energie.

„Musíš to nabít svým světlem a tím to aktivovat.“

„Jak?“

„Bello, používáš vůbec někdy instinkty?“

„Kdybych je používala, tak… Jée,“ vypadlo ze mě překvapeně, když neznámá síla začala vysávat mé světlo. Nebylo to zrovna příjemné, no taky jsem netrpěla. Jakoby mi přiložili trubku od zapnutého luxu téměř k dlaním. Přímo přede mnou se to stáčelo do zářivého, bílého víru, který se zvětšoval a zvětšoval.

„Stačí!“ štěkl po mně Izmael. Praštil mě přes obě ruce a tím je stáhnul dolů od víru. Přestože jsem ho přestala živit, zůstal na místě a kroužil nerušeně dál. „Ty bys to nechala vysát tě až do dna,“ zasyčel.

„Neřekl si mi, kolik…“

„Samozřejmě. Protože co ti neřeknu, to neuděláš. Jsi nesvéprávná?“

„Polib mi prdel, Izmaeli, ano? Jestli se ti to nelíbí, hned teď zavřu krám a najdi si jinou vílu, která ti to nabije. Ovšem, jestli ji dřív nezabiješ!“ Neodpověděl a rukou mi strčil do zad. Spadla jsem přímo do portálu s rozpřáhnutými pažemi a jekotem.

Byla to otázka pár vteřin, když mě to vtáhlo dovnitř, a pak jsem jen letěla skrz díru plnou oslepujícího světla a drsného větru. Než jsem se stačila vzpamatovat a uvědomit si, co se děje, tvrdě jsem dopadla ksichtem na… mech.

Obklopil mě svěží, sladký opar vílí vůně – zasáhnul moje smysly a já věděla, že jsem doma.

„Vstávej. Tady se nemůžeš věřit ani hlíně pod našima nohama,“ sykla Remmi a za předloktí mě vytáhla nahoru do vzpřímené pozice. S vykulenýma očima jsem věnovala každé snítko mé pozornosti velkému, tmavému lesu s jehličnatými stromy tak vysokými, že jsem nedohlédla jejich na koruny. Přivodila jsem si otřes mozku, anebo se tu vážně snášela fialová mlha?

Nad našimi hlavami létaly bílé, zářící kuličky jako světlušky nebo malá slunka a po kůře sekvoje utíkala vstříc závratné výšce stříbrná, přerostlá veverka.

Tohle bylo to nejkrásnější místo, co jsem kdy viděla. O tomhle děti sní… Noční, vílí les, ke kterému bych kdysi přiřadila adjektivum – pohádkový. Dneska to byla jen skutečnost přímo před mýma očima.

Přešla jsem k sekvoji – tedy, výškou se jí to podobalo – a pohladila tmavou kůru. Strom pod mojí dlaní zavrněl jako kočka a v daleké koruně zašuměl.

„Egone, vydrž!“ zavrčel Izmael na černovlasého, vysokého upíra a přirazil ho ke stromu, který zapraskal a bolestně zakňoural. Dotklo se mě to – cítila jsem se stromem. Proboha…

„Chci ji zabít! Musím ji zabít!“ cedil skrz zuby jako běsný a upíral žízní šílené oči na mě. I Remmi se chytila za hrdlo a spojila víčka pevně k sobě. No, a třetí upír se sněhově bílými vlasy, ale mladou, krásnou tváří se netvářil o moc lépe…

Na nic jsem nečekala a začala couvat. Když strom znovu zaskučel, dala jsem se na úprk.

Myslím, že se Izmaelova akce právě hroutila v základech.

Až po pár minutách jsem se zastavila a ohlédla se. V tom mi na ramenech přistáli dva malí lidičkové. Přesněji řečeno miniaturní slečny s křidélky. Jedna oděná v bílé vypadala jako anděl a ta druhé v kombinaci rudé a černé jako rarach. Tak to snad ne…

„Princezna Bella. Je tak krásná,“ zatrylkovala andělka s blonďatými kudrlinkami a zasněně se na mě usmívala. Ručičky si dala pod bradu.

„Poslední dcera královny. Tak krásná,“ přitakala ďáblice, lstivá až na půdu. Rozvalovala se na mém rameni jako na plážovém lehátku a kroutila bosou nožkou. Lýtka měla obvázaná černou látkou do křížů až ke koleni. Pohodila tmavě hnědými, dlouhými vlasy a mlaskla na mě rudými rty. Zarazila jsem se. Byla ztělesněná mini vyzývavost.

Nezaobírala jsem se tím, co to, kurva, je a radši se ptala, protože tohle jsou pravé… bůhvíco a oni mi můžou poskytnout nejrůznější informace.

„Poslední dcera?“

„Ó ano. Královna Gaja zabila všechny své následníky, kteří se nepostavili na její stranu, aby nemohli usednout na trůn,“ pískla jasným hláskem andělka. „Je to moc zlá a špatná královna! Fuj!“ odplivla si stříbrnou slinu.

„Hele, můžou andělé plivat?“ zajímalo mě.

„Andělé? Já jsem víla jako ty, princezno Bello. Ale neobyčejná víla.“

„Všimla jsem si.“

„S mojí sestrou Desiderií udržujeme rovnováhu dobra a zla v naší zemi. Já jsem Aurelie,“ představila se. Pak se postavila na nožky, chytila lem své bílé sukýnky a hluboce se mi uklonila.

Usmála jsem se jejímu gestu. Desiderie se vznesla ladně do vzduchu před můj obličej a obletěla mě, jak si mě prohlížela z každého úhlu.

„Umíme předpovídat budoucnost, princezno Bello. Chceš znát tu svoji?“ zeptala se svůdně a pozvedla obočí. Než jsem stačila říct, že ano, kde se vzal, tu se vzal Izmael. Popadnul ji za kotník a obrátil vzhůru nohama.

„Desiderie, dovol mi říct, jak nerad tě opět vidím,“ pozdravil svoji, evidentně, starou přítelkyni.

„Izmaeli, tvá budoucnost je jasná jako hvězdy. Zapomněl si snad, co se má stát, a již brzy stane?“ O čem to mluví? Co se stane?

„Samozřejmě, že jsem nezapomněl, ty prodejná děvko,“ odvětil klidně a pustil ji. Místo toho, aby mu uletěla, začala ho tahat za vlasy a lézt mu po obličeji.

„Tak zkažený, sexy upír,“ zapředla nadrženě.

„Miláčku, máme sice stejné zájmy, ale můj penis je větší, než ty. Tenhle vztah by nefungoval.“ Desiderie smutně zakňučela a pak ho poplácala po tváři.

„Zlý, zlý upír.“

„Ale je v něm kousek dobra,“ přidala se Aurelie k analyzování Izmaela. „Dokáže hluboce milovat a chránit, co mu je drahé.“

„Chci něco vědět, dámy.“

„Jistě, že chceš. Vždycky chceš něco vědět,“ osvětlila mu Aurelie.

„Kde je královny dcera Tabitha?“

„Vzteklá, protivná Tabitha,“ básnila Desiderie. „Je to bláznivé stvoření.“

„Ani dobrá.“

„Ani špatná.

„Je mimo všechno, co jsme znali.“

„Plod upíra a víly je zvrácený a zrůdný. I zlo se jí bojí a odmítá ji,“ přisvědčila Desiderie. Na Izmaelovi přirozeně nešlo poznat, jestli na něj tenhle celkem negativní popis jeho potenciální dcery zapůsobil. Nehnul ani brvou.

„Proto ji musím najít a zabít. Nikdy se neměla narodit. Ani Gavriel. Kde je?“

„Jsi si jistý, syne Davidův?“ chtěla vědět Aurelie a zvážněla. Tohle mi připomínalo staré časy… Spousta nových pojmů a já vím zase hovno. „Ó, ano. My víme, kdo jsi, a co jsi se svými sourozenci udělal.“ Začíná to být čím dál lepší.

„I zlo má své slabosti, a to touhy. Jako ty, Izmaeli. Jsi špatný, ale umíš toužit, cítit a ctít. Ona ne. Je temnota bez světla. Mince bez druhé strany. Silnější než upír nebo víla. Nestabilní síla. Když se Tabitha rozhněvá, začnou lítat jiskry,“ dodala tajuplně Desiderie.

„Jak si to myslela?“ zajímalo mě. Obrátila se na mě a přiletěla blíž.

„Princezně musím odpovědět. Tabitha má schopnosti tvora světla znásobené upírem v ní v něco obrovského a ničivého. Tak ohromného, že ani ona sama to nedokáže ovládat, protože je oslabená vílou. Pokud ji něco popudí, může udělat veliké bum.“

„Jakože vybouchne?“ vydedukovala jsem.

„Správně. Síla upíra v rukách víly. Jen upíři jsou na něco takového duševně stavění.“

„Když vybouchne, zemře?“

„A všechno kolem ní. Bude opravdu veliké bum.“

„Jako atomovka?“

„Co je to atomovka?“ zeptaly se sestry unisono.

„Zní to všechno velice lákavě. Ale teď chci konečně vědět, kde je Tabitha,“ zopakoval rozčíleně Izmael. Obě dvě se k němu otočily.

„Vrať se sem až elf o holi půjde a přítel víly se zamiluje. V tu dobu Tabithu v tomto lese najdeš,“ pronesla Aurelie a vznesla se výš a výš. Za ní hned vyrazila i její sestra. Ve spirálách letěly k nebi mezi stříbrná slunka.

„První nápověda je jasná, ale co je, kurva, ta druhá?“ zavrčel nervně, protože se mu obě ztrácely.

„Chytrému napověz…,“ zasmála se mu Desiderie. A byly pryč.

„Kdyby nevěděly všechno, už je rozmačkám,“ zasyčel Izmael. Změřila jsem si toho, ke komu jsem chovala jisté city, a zaplavila mě starost.

„Jaká je tvá budoucnost, Izmaeli? Co se stane?“ A bude se to týkat i mě? Je to katastrofa, anebo šťastná událost?

„Něco nevyhnutelného. A teď pojď. Začínáš vypadat hrozně.“

„To jsem dlouho neslyšela,“ utrousila jsem blazeovaně a založila si ruku vbok.

„Ale nyní to nabírá nových rozměrů… Podívej se na svoje ruce,“ poradil mi. Otráveně jsem se tedy koukla na svoji levou rukou a málem zaječela.

„Co to, kurva…“ Prsty mi zkostnatěly a místo nehtů jsem měla černé pařáty.

„Měníš se do své pravé podoby. Víly totiž mají schopnost adaptace vzhledu,“ vysvětlil. Neuniklo mi, že se mi přitom posmívá.

Napadlo mě… Ale ne!

Chytila jsem se za uši, aby zkontrolovala jejich tvar. K mému obrovskému zděšení byly špičaté.

Ještě před chvílí se mi odsud vůbec nechtělo. Až mě to strašilo, jak moc jsem k tomuhle místu přilnula. Doma mám přece snoubence. Jenže tohle byl taky domov… No, na špičaté uši jim zvysoka kašlu.

„Rychle pryč!“

Zpět v lidské sféře mě nemilosrdně profackoval ten pach a udeřila migréna. Bylo to mnohem horší, než tenkrát, protože jsem byla ve skutečném vílím světě. Ten bar byl jen jakási mezisféra. Vrátili jsme se bez Egona, protože ten během mé konverzace s okřídlenými, miniaturními vílami vzal žíznivou čáru vstříc království, kde žije tolik starých, silných víl, že ho dokážou svým světlem společně roztrhat nebo rozdrtit a pak spálit. Navíc díky atmosféře přijde o skoro o rozum. Ne, že by ho ztratil úplně – pořád je to upír. Ale nedokáže pomyslet na nic jiného, než na bolest a hlad. Jeho smrt bude krutá…

Až elf o holi půjde a přítel víly se zamiluje… To první bude pravděpodobně o Darylovi. O tom druhém netuším, co znamená, a nevím, jestli Izmael nakonec ano. Nejspíš to bude něco z jeho dřívějších záležitostí, o kterých nemám zdání.

Upřímně řečeno mě ale víc, než jeho vybuchující dcerka zajímal on a jeho budoucnost, kterou znal. Nedovedla jsem posoudit, jestli je to luxus, anebo smůla – znát svůj osud. Záleží asi na tom, co obsahuje.

Taky jsem se nemohla dočkat Jeremiáše. Přišel pro mě k Izmaelovi a Darylovi, který se ještě stihnul pohádat právě s jeho spolubydlícím, protože mě vzal s sebou. Neměl o tom ponětí. Pak seřval ještě mě za to, že jsem na to Izmaelovi kývla. Takže jsme se nakonec pohádali všichni a bylo veselo jako vždycky. Stihla jsem si vydrhnout a vyčistit ústa, abych zakryla stopy malé nevěry. Ještě ani nejsme manželé a já už se musím zbavovat důkazů.

Doma jsem si musela lehnout do postele, jelikož mi bylo hrozně zle. Znovu jsem si zvykala na zdejší vzduch, a to jsem ho ještě měla relativně čistý v Kanadě, zavřená v domě, kde bydlí jen upír a víla.

Jeremiáš mi nosil whisky s ledem, abych si přivykla rychleji. Taky studené obklady na čelo a spoustu čerstvého, nakrájeného ovoce.

„Chceš ještě něco?“ optala se moje láska, když jsem do sebe naklopila třetí sklenku. Po chvíli přemýšlení jsem zavrtěla hlavou. Zasmál se.

„Já vím, že ještě něco chceš.“

„Nijak nedychtím po tom, abys mě obskakoval.“

„Já tě obskakuji rád. Víš, že mě to vůbec nic nestojí. Tak mi pověz, co by sis dala,“ pobídnul mě a sehnul se mezi moje prsa, aby mi dal ledovou pusu. To mi bodlo.

„Dala bych si tebe, ale nedokážu teď sex provozovat… Udělal bys mi jahody v čokoládě?“ zašeptala jsem, provinilá, že po něm zase něco chci.

„Bude mi potěšením,“ řekl mi a vstal. Přitom mě ještě držel za ruku. Nechtěla jsem ho pustit.

„A další whisky, prosím,“ špitla jsem si a podala mu sklenku s ledem. Vzal si ji a odešel splnit další můj požadavek.

Povzdechla jsem si, když jsem si měřila jeho vzdalující se zadek v tmavých, upnutých džínách.

Ještě chvíli jsem civěla do prázdna a přemýšlela o fialovém lesíku a sestrách mini štětkách. O všem, co řekly… A bylo toho dohromady dost. No, taky to mohlo být mnohem víc. Musím se tam vrátit. Ale bez upírů, co všechno poserou…

Poslepu jsem sáhla na noční stolek, kde na mě kvákal žabí pošťák, že mám nový email. Ten zvuk konečně změním. Je to děsné.

Drahý, vílí parazite,

doufám, že sis konverzaci s mým bratrem za mými zády náležitě užila.

Ta, která vděčí tvému druhu za smrt manžela. Ale je nás vlastně tolik, takže… Alice C.

Vyletěla jsem z postele se srdcem propadlým v kalhotách. Znova a znova jsem si to četla. Přišla na to – přišli na to všichni a Edward má kvůli mně problém. V jeho rodině byly víly zlo, které je potřeba vymýtit, aby už nikdy nespatřily světlo světa. A on si se mnou píše emaily plné osobních pocitů a vyjadřování vzájemné důvěry. To je téměř Sheaksperovské.

Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku, a to za každou cenu.

Pořád jsem měla jeho číslo ve starém emailu od známého, který mi na něj poskytnul kontakt. Díkybohu jsem příliš líná na to promazávat schránku. Zřejmě se jeho mobilu zmocnila Alice, ale teď je to jediné vodítko, co mám.

Stačilo to vyzvánět jen vteřinu. Hned to někdo zvednul, no nastalo ticho.

„Edwarde?“ zkusila jsem tenkým hláskem jako konipásek. Co když bude na druhé straně jeho sestra, která mě proklíná a pořád baží po mé smrti?

„Bello,“ vydechnul překvapeně. Zněl hrozně zmučeně. „Já se ti moc omlouvám za to, co ti napsala moje sestra. Ona…,“ nedořekl to, protože začal vzlykat.

„Ty pláčeš?“ Neslyšela jsem ho sice brečet poprvé, ale pořád mi to přetrhávalo srdce vejpůl.

„Pohádali jsme se. Křičela na mě, že za Jasperovu smrt můžu já. A má pravdu. Slíbil jsem jim, že se vrátím včas, ale nevrátil. Jenže potom mi ještě vzala telefon a většina došla k názoru, že jsem se zpozdil schválně kvůli tobě,“ pletl páté přes deváté rychle. Chytila jsem se za hlavu. Proboha… Tohle jsem zkurvila já.

„Kde jsi?“

„Pryč. Odešel jsem… Potřebuju je, Bello. Potřebuju je strašně moc, ale nemůžu tam být.“ Byl jako v transu. Z hlasu mu prýštilo zoufalství.

„Edwarde, řekni mi, kde přesně si,“ zachovala jsem chladnou hlavu. Jasně a zřetelně jsem se ho na to zeptala bez šílení a ječení.

„U… U Půlměsíčního jezera. Kousek od kempu.“

„Dobře. Tak se ani nehni. Zůstaň, kde jsi. Rozumíš?“

„Co chceš dělat?“

„Prostě tam zůstaň.“ Položila jsem mu to a vstala z postele. Ale jakmile jsem se dotkla nohama země, zatočila se mi hlava a padla jsem zpátky do peřin jako při těžké kocovině.

„Jeremiáši,“ hlesla jsem zničeně. Dlouho jsem neváhala – on je můj snoubenec a sama jsem řekla, že v našem vztahu nepostrádáme porozumění a respekt. Pokud má jeden z nás potíže, ten druhý tu pro něj je, aby mu pomohl.

„Letíme do Ameriky?“ vydedukoval hned a zvedal mě.

„Ano. Potřebuju, abys mi pomohl. Prosím.“

„Budu tvýma ušima, očima a i nohama, pokud to je třeba. Udělám pro tebe cokoliv, Bello. Proto jsme se taky zasnoubili. Nikdy se nemusíš bát za mnou s čímkoliv přijít. Ale… Není to ten Edward Cullen, který tě unesl z mého vlastního domu, aby tě zabil?“

Nervózně jsem se zakřenila – nachytána na třešních.

„Já ti všechno vysvětlím.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 19. kapitola: