Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 6. kapitola

17.05.2012 (10:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3883×

Když jsem se ráno probudila, všechno mě bolelo. Pořád jsem byla unavená a vyčerpaná, ale z postele jsem vylézt musela. Toužila jsem zůstat v přikrývkách celý den, ale do školy jsem musela. Pomalu jsem vylezla z vyhřátých peřin, obula si pantofle a odešla do koupelny. Tam jsem se setkala s mamkou, která myla vanu.

„Ahoj,“ vydechla jsem a podívala se do zrcadla. Zhrozila jsem se.

„Dobré ráno, zlatíčko,“ přivítala mě a zasmála se, když jsem utekla. Při pohledu na svůj odraz jsem raději opustila koupelnu a trochu se zlidštila. Oblékla jsem si nové kalhoty, k tomu žlutou halenku a balerínky. Kolem krku jsem si obvázala šátek a do ruky vzala bundu. Naposledy jsem si obličej přetřela pudrem a podívala se na sebe. Už to bylo lepší. Pomalu jsem sešla po schodech do kuchyně, napila se kávy a ukousla si koláče, který ležel na stole.

„Ahoj, sluníčko,“ pozdravil mě táta, který se také vyhrabal z postele. Políbil mě na tvář, usmál se na svůj příděl snídaně a posadil se. Do ruky vzal dnešní noviny, zakroutil hlavou u prvního článku a trpce se zasmál.

„Co píšou dneska?“ zeptala jsem se se zájmem, když z jeho úst uniklo slovo, které jsem u něj nečekala.

„Tabulka nejvíce nebezpečných povolání. Policisté jsou až na osmém,“ prozradil mi a rozčíleně zatnul pěst.

„To tvoje je hrozně nebezpečné. Vyplňování papírů je opravdu o život,“ souhlasila jsem s ním a zasmála se. Chtěl po mně hodit housku, ale já uhnula a on ji raději položil zpátky na stůl. Vzala jsem si tašku, klíče od auta a vyšla ven.

„Sbohem, rodino,“ křikla jsem do domu a vyběhla ke svému autu. Trochu poprchávalo, takže jsem byla ráda, když jsem se dostala do kabiny. Pohodila jsem hlavou, aby se mi vlasy rozprostřely po zádech, a nastartovala. Pomalu jsem vyjela ke škole a cestou si zpívala. Písničku, která se linula z rádia, jsem neznala, ale líbila se mi. Po několika slokách jsem si zapamatovala refrén a zpívala ho spolu se zpěvačkou, která mi svým hlubokým hlasem byla povědomá.

Byla jsem u školy moc brzo. Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě, vypnula motor a podívala se ke škole. Skoro nikdo tam nebyl. Viděla jsem jen pár dívek z mého ročníku a několik snaživek, které vyčkávaly na své idoly. Já jsem raději zůstala sedět v autě a pozorovala dění kolem sebe. Sledovala jsem ptáky, jak létají po obloze, sledovala jsem mraky, jak se perou se sluncem, a sledovala jsem kanárkově žluté Porsche, které parkovalo pár metrů ode mě. Viděla jsem Alici, jak vystupuje a usmívá se. Po včerejším dni jsem došla ke zvláštnímu poznatku. Mám ji ráda. Oblíbila jsem si dceru muže, se kterým spím. Zakroutila jsem hlavou, vzala si své věci a vystoupila. Pomalu jsem k ní došla a usmála se.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji a ona se otočila. Úsměv se jí ještě více rozšířil, když uviděla, co mám na sobě. Chytila mě pod paží, otočila si mě a prohlédla si mé oblečení.

„Páni, moc ti to sluší. Možná bych se měla začít obávat konkurence,“ zasmála se a já zakroutila hlavou. Mít její tvář a postavu, dávno nehniju na takovémhle místě.

„Bello, chtěla bych se tě na něco zeptat,“ zašeptala, když jsme seděly v jedné lavici při matematice. Kývla jsem hlavou a více se k ní naklonila.

„Jdeme v pátek se sourozenci do klubu, tak jsem se chtěla zeptat, jestli nechceš jít s námi?“ Podívala se na mě s nadějí vepsanou v očích. Znejistěla jsem. Fakt, že mám ráda ji, je zlý. Ale co když si zamiluji i její sourozence? Jsou všichni tak milí jako ona? Pokrčila jsem rameny a podívala se na profesorku, která zrovna zadávala další příklad.

„No tak, nenech se prosit, všichni tě rádi poznají,“ přemlouvala mě a já se na ni zmateně podívala. Všichni mě chtějí poznat? Alice se zatvářila stydlivě a podívala se na své složení dlaně.

„Trošku jsem jim o tobě vyprávěla,“ přiznala po chvilce a já pobaveně zakroutila hlavou. Opravdu se mám přátelit s rodinou svého milence?

„Nevím, Alice. Ještě ti dám vědět,“ odpověděla jsem jí a dál věnovala pozornost číslům na tabuli.

Zbytek dne proběhl v klidu. Žádné další podpásovky, žádná další setkání s Alicí. Ta měla poslední tři hodiny jiné než já, možná kvůli svému otci. Možná nechtěla být v jeho třídě, ale já o to stála. Toužila jsem mít jeho předmět celý den. Od rána do večera. Chtěla jsem poslouchat jeho dokonalý hlas a vnímat tu vůni, která vycházela z jeho těla. Pomalu jsem kráčela chodbou, v ruce svírala učebnici a nemohla se ho dočkat. Už jsem chtěla sedět v té staré pomalované lavici a hledět do jeho zlatých očí.

Byl tady. Pomalu kráčel od dveří ke katedře a v rukou svíral papíry. Posadil se, nás vyzval, abychom si otevřeli učebnice a zamračeně si měřil krajinu za oknem. Nebyl veselý. Právě naopak. Zuřil. Viděla jsem na jeho čelisti, jak ji zatíná, a ruce měl zaťaté v pěst. Celá třída plnila jeho rozkaz o prostudování článku, jen já jsem celou dobu pozorovala jeho. Když otočil svou dokonalou tvář ke mně, trochu se pousmál a mrkl na mě. Já nijak nereagovala. Viděla jsem na něm, že ho něco trápí.

Po zbytek hodiny nám vykládal o tom, co jsme si měli přečíst a znovu se na mě nepodíval. Toužila jsem se znovu zaklesnout do jeho pohledu plného chtíče a života. Jeho svalnaté tělo bylo zhroucené na židli a jeho výklad byl neslaný, nemastný. I zbytek třídy si všiml, že je s ním něco v nepořádku, ale nedávali na sobě nic moc znát. Raději tiše přemýšleli nad tím, co se jejich oblíbenému učiteli mohlo stát. Když hodina skončila, spolužáci se začali stěhovat do jiné třídy. Dávala jsem si načas a pomalu sklízela své věci. Poslední žák opustil třídu a já rychle přispěchala ke zhroucenému profesorovi.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho a položila mu dlaň na tvář. Podíval se na mě očima plnýma zlosti a zakroutil hlavou.

„Nelam si s tím svoji nádhernou hlavinku. Až to vyřeším, ozvu se,“ řekl a zvedl se. Chytila jsem ho za ruku a donutila ho tím, aby se otočil. Docházelo mi, že tímto činem poruším vše, co je morální a etické, ale bylo mi to jedno. Naklonila jsem se k němu, políbila ho na rty a vpletla mu ruku do vlasů. Neodtáhl se. Přitáhl si mě k sobě blíže a více se na mě natiskl. Když polibek skončil, spokojeně se usmál a pohladil mě po vlasech.

„Děkuji,“ vydechl a odešel z místnosti. Pozorovala jsem jeho mizející záda a až zvonění na hodinu mě probudilo z mého rozjímání.

Zbytek týdne byl všelijaký. Ve středu se Cal ani neukázal, jen mi napsal, že nepřijde, kvůli rodině. Nevyptávala jsem se, bylo mi jasné, že by stejně neodpověděl. Ve čtvrtek se rodiče pohádali, takže jsem je musela usmiřovat a královsky se u toho bavila. V pátek jsem napsala písemnou práci z matematiky na jedna, takže jsem hrdě opouštěla bojiště, nesoucí jméno učebna dvacet. Kráčela jsem ke své skřínce, vložila do ní učebnice a vzala si sešity na víkend. Otočila jsem se a u rohu uviděla Alici, jak se opírá o zeď a povídá si s tím blonďákem. Další dítě mého milence. Nadechla jsem se, vykročila k ní a usmála se. Okamžitě mě zaregistrovala a čapla svého přítele za ruku.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě a já ji objala. Podívala jsem se na jejího přítele, a pak znovu na ni.

„Bello, tohle je můj přítel Jasper. Jaspere, tohle je moje nová kamarádka Bella,“ představila nás a já mu podala ruku. Podíval se na Alici, jako by žádal o svolení, a když s úsměvem na tváři kývla hlavou, mou ruku přijal.

„Těší mě,“ pronesl hrubým melodickým hlasem a já se pousmála.

„Takže to dneska platí, pojedeš s námi?“ zeptala se Alice, která se pevně chytila Jaspera a udělala pohled malého nevinného štěňátka.

„Ano, stejně nemám nic jiného na práci,“ řekla jsem jí a pozorovala její bledou tvář, jak se roztáhla do vítězného úsměvu a téměř nadskakovala štěstím.

Když jsem se s nimi rozloučila, došla jsem ke svému autu a nastartovala. Ohlušující rány starého motoru přehlušil můj telefon, který začal nahlas vyzvánět. Vyndala jsem ho z tašky, podívala se, kdo volá a usmála se. Cal.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a vyjela z parkoviště.

„Ahoj. Doufám, že neřídíš,“ pronesl káravým hlasem a já se zasmála.

„Jsem dcera policejního šerifa, mně odpustí všechno,“ vysvětlila jsem mu své chování a podívala se na semafor, který byl přede mnou. Zelená, super.

„Jak ses dnes měla?“ zeptal se mě a já se pousmála. Už měl lepší náladu.

„Dobře, ale chyběl si mi,“ zašeptala jsem a povzdychla si. Na druhém konci se ozvalo tiché uchichtnutí.

„Ty mně taky. Všechno je u konce, takže se co nejdřív sejdeme. Ani nevíš, jak rád bych teď byl s tebou,“ přiznal a mně srdce zapleskalo radostí.

„Budu se na tebe těšit,“ řekla jsem mu a hovor ukončila. Nepotřebovala jsem mu říct nic víc. Vše bylo řečeno. Pomalu jsem se blížila k domu a zastavila.

Stála jsem před skříní, jen v ručníku a s vlasy vyčesanými do drdolu. Vyndala jsem ty neskutečně drahé šaty a oblékla si je. Tělo jsem si namazala tělovým mlékem, namalovala se, navoněla se a odcházela. Do ruky jsem si vzala psaníčko, obula si boty na poměrně vysokém podpatku a nasedla do auta. Jela jsem do Port Angeles a po patnácti minutách parkovala u klubu. Viděla jsem Alicino žluté Porsche a vydala se dovnitř. Muži v černém obleku jsem ukázala občanku a šla dovnitř. Dýchl na mě těžký vzduch a já se usmála. V klubu jsem nebyla tak dlouho, až jsem skoro zapomněla, jaká je tu atmosféra. Prošla jsem kolem boxů a uviděla Alici, jak na mě mává. Došla jsem k ní a pohlédla do tváří ostatních, které jsem ještě neznala.

„Zlatíčka, tohle je Bella, moje nová kamarádka. Bello, tohle jsou moji sourozenci,“ křikla a já ji skoro neslyšela. Řekla i jména, ale hudba byla moc hlasitá. Na každého jsem se podívala zvlášť a usmála se. Jako posledního jsem zaznamenala chlapce, sedícího neblíže u mě.

„Bella,“ zakřičela jsem a usmála se.

„Edward,“ kývl hlavou a usmál se na mě. 

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 6. kapitola :