Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 38. kapitola

27.09.2012 (16:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3120×

Když jsem se trochu uklidnila, sbalila jsem malé všechny potřebné věci, sobě také a do kabelky naskládala vše, co budeme potřebovat. Můj pas a doklady, doklady pro Marii a nějaké peníze, které jsem měla našetřené. Všechny kreditní karty, papíry a klíčky od aut jsem nechala na posteli stejně jako papír se vzkazem. Byla na něm napsána jen dvě slova. Konec pohádky.

Na ramena jsem si pověsila tašky, vzala malou do náruče a seběhla schody. Modlila jsem se, aby mi nikdo nebránil v odchodu, ale nikdo mé prosby nevyslyšel. Stála jsem tváří v tvář Esmé a nemohla jí pohlédnout do očí.

„Bello, prosím, zůstaň. On toho lituje, už není takový, jakým byl,“ snažila se obhajovat svého syna, ale já zakroutila hlavou a prošla kolem ní. Rosalie mě pozorovala se smutkem ve tváři, vzlykla a podívala se na malou. Ta měla hlavičku zabořenou v mých vlasech a třásla se. Nevěděla, co se děje, ale bála se. Jasper se tvářil, jako kdyby ho upalovali zaživa a Emmett měl ve tváři ten nejsmutnější výraz, jaký jsem kdy viděla. On jediný se ke mně natáhl, objal mě a malou políbil do vlásků. Ta zvedla hlavičku, usmála se na něj a zase se schovala do mé náruče. Rychle jsem přešla ke dveřím garáže a snažila se ignorovat křik za mnou. Když jsem došla k autům, došlo mi, že můj náklaďáček je pořád u našeho bytu. Otočila jsem se a všimla si Alice, která stála u dveří a pozorovala nás. Hodila po mě klíčky od svého Porsche a usmála se. Vděčně jsem na ni pohlédla a vzlykla. Ona a Emmett mi budou opravdu chybět. Do kufru auta jsem hodila tašky, malou uložila na zadní sedačku a posadila se na místo řidiče. Nastartovala jsem, dveře garáže se otevřely a já chtěla rychle odjet z tohoto hrozného místa, ale bledé tělo mi v tom zabránilo. Zabrzdila jsem, pohlédla do jeho pološílených očí a zajíkla se. Jeho oči mě vraždily, jeho výraz mě ničil. Náš oční kontakt trval jen několik okamžiků. Pohlédl na svoji dceru, smutně se usmál a nakonec zmizel. Věnoval mi poslední pohled, který si budu pamatovat celý život.

Neměla jsem tušení, kam jet. Mohla jsem se vrátit do bytu, ale tam by mě našel. Mohla jsem odjet k Angele, ale ta možná ani nebyla v Seattlu. Když jsem projížděla kolem odbočky do ulice, ve které bydleli rodiče, rozhodla jsem se jet k nim. Bylo mi jasné, že tím způsobím nepříjemnou situaci, ale neměla jsem kam jinam jet. Oni byli jediní, kdo mi mohl pomoct. Rozjela jsem se k nim a bylo mi jedno, kolik předpisů porušuji. Když jsem dojela k jejich domu, vzala jsem malou do náruče a snažila se ji uklidnit. Potichu plakala a já věděla, že je zmatená a vyděšená. Potřebovala jsem někoho, kdo by se o ni postaral a kdo by ji uklidnil. Zazvonila jsem a až teď si uvědomila, kolik je hodin. Světlo se rozsvítilo, a já netrpělivě poklepávala nohou. Ohlížela jsem se za sebe, zda tam nikdo nestojí a nepozoruje nás. Když se dveře otevřely, polekaně jsem sebou trhla.

„Bello,“ řekla překvapeně maminka a já se na ni otočila. Vůbec se nezměnila, pořád byla okouzlující a krásná. Chtěla jsem jí vysvětlit, co se stalo, ale z mých úst se vydral jen vzlyk, který mi nedovolil udělat cokoliv jiného. Maminka pochopila, že se něco děje a vzala si ode mě malou. Nepřišlo jí divné, že je tak veliká, prostě si ji vzala k sobě a mě vtáhla do domu. Posadila jsem se na pohovku, vložila si hlavu do dlaní a rozplakala se.

„Kdo to je, René?“ zeptal se táta, který se objevil na schodech. Podívala jsem se na něj, a když si všimnul, kdo sedí na jeho oblíbeném místě, zalapal po dechu a rychle se ke mně vydal.

„Zlatíčko, co se stalo?“ zeptal se vyděšeně a objal mě. Schoulila jsem se do jeho náruče a rozplakala se. Viděla jsem Edwardovu tvář, když mi říkal, že mě chtěl zničit. Nechal se pohltit vším, co tehdy cítil a já na jeho očích viděla přesně to, co chtěl tehdy udělat. Proboha, s kým jsem to žila?

„Bello,“ promluvila na mě maminka, která si přede mě klekla a pohladila mě po tváři.

„Opustila jsem Edwarda,“ přiznala jsem a znovu se rozplakala. Ani jeden se mě na nic víc neptal, maminka uložila malou do jejího pokoje a já si lehla na pohovku. Naposledy jsem vzlykla, sundala si kalhoty a přikryla se dekou, kterou mi táta podal. Starostlivě si mě měřil, ale já nebyla schopná mu všechno vysvětlit. Zavřela jsem oči, otřásla se při vzpomínce na to, co mi dnes řekl, a nechala se vtáhnout do světa snů, kde neexistuje smutek ani nenávist.

Zdál se mi stejný sen jako před pár týdny. Znovu jsem seděla v lavici, pozorovala svého profesora a usmívala se na něj. Jedna věc se však změnila. I on se na mě usmíval. Pomalu se zvedl, došel ke mně, pohladil mě po tváři a sklonil se k mé tváři. Kolem nás se ozvalo několik zalapání po dechu, ale já to nevnímala. Když se jeho rty setkaly s těmi mými, zasténala jsem a nechala se vtáhnout do světa vášně, který jsem před tolika lety opustila. Znovu mě spalovalo to horko a všude kolem sebe jsem cítila to napětí, tu netrpělivost, tu touhu. Dívala jsem se do tmavých očí a hledala v nich to, co jsem tak dlouho postrádala. Lásku, kterou mi mohl dát jen on. Cal.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v domě sama. Vyděsilo mě to, ale když jsem na ledničce našla vzkaz, že všichni odjeli na nákup, uklidnila jsem se. Došla jsem do koupelny, umyla se a podívala se na sebe do zrcadla. Byla jsem unavená, dokazovaly to kruhy pod očima a zapadlé oči. Cítila jsem se špatně, ale nemělo to nic společného s mým tělem. To má duše trpěla. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co mi včera řekl. Zabil ženu svého otce. Chtěl zabít i mě. Jen kvůli tomu, že se do mě jeho otec zamiloval. Zakroutila jsem hlavou, převlékla se a došla do kuchyně. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale měla jsem žízeň. Nalila jsem si vodu, napila se a zavřela oči. Strávila jsem šest let svého krátkého lidského života s bestií. S mužem, který ničil a zabíjel. Z mého rozjímání mě probralo zachrastění klíčů v zámku. Setřela jsem si z tváře slzu a zhluboka se nadechla.

„Maminko,“ zařičela Marry a doběhla ke mně. Přivinula jsem ji k sobě a usmála se.

„Beruško moje,“ zašeptala jsem jí do ucha a uslyšela, jak se zasmála. Pohladila jsem ji ve vlasech a podívala se jí do očí. Byla mi hodně podobná. Měla něco z Edwarda, ale z větší části byla po mně, z čehož jsem byla šťastná. Alespoň nebude muset vídat tvář otce v zrcadle, kdykoliv se do něj podívá.

„Babička mi koupila medvídka, podívej,“ křikla nadšeně a ukázala mi plyšovou hračku, kterou svírala v ručičkách. Usmála jsem se na ni a políbila ji na čelíčko.

„Je krásný, jdi si ho dát do pokojíčku,“ navrhla jsem jí a položila ji na zem. Vyběhla po schodech do svého pokojíčku, a když se za ní zavřely dveře, otočila jsem se na rodiče.

„Co se stalo, srdíčko?“ zeptal se táta a já se smutně usmála.

„Musela jsem od něj odejít. Do toho domu už mě nikdo nedostane,“ odpověděla jsem a byla jim vděčná, když se na víc neptali. Pomohla jsem mamce s obědem a sama trochu snědla. Marry byla spokojená a to bylo hlavní. Pozorovala jsem ji a byla pyšná na to, že jsem ji porodila. Sice má otce vraha, ale to nemění nic na tom, že je to moje dokonalá holčička.

„Dědo?“ zvolala, když v jídle objevila zelenou vrtuli. Táta se k ní natočil a usmál se.

„Proč se ta těstovina zelená? To je jako ze stromu?“ zeptala se ho a já se zasmála. Malá se na mě zmateně podívala, ale když si všimla, že se nahlas směji, přidala se a zanedlouho se válela po zemi stejně jako já. Rodiče nás pobaveně sledovali, ale nic neřekli.

Během několika dní jsem se rozhodla, co dál se svým životem. Paradoxně tomu pomohl Edward, kterého jsem už v životě nechtěla vidět. Poslal mi smlouvu na náš byt, který nedávno koupil. Ani jsem o tom nevěděla, ale to bylo vedlejší. Prodal ho a polovinu mi poslal. Nic jiného jsem nedostala. Žádnou další omluvu, žádné prosby. Věděl, že je pozdě. Věděl, že již není šance. Znovu jsem se s malou sbalila a rozloučila se s rodiči. Ne na dlouho. Na několik týdnů odjedeme ze země, vždycky jsem chtěla navštívit Itálii. Malou vezmu sebou a společně prozkoumáme to krásné místo. Maminka mě přemlouvala, abych zůstala doma, ale já to odmítla. Slíbila jsem jí, že se vrátíme, ale zůstat jsem nemohla. Musela jsem si pročistit hlavu, promyslet si, co dál. O práci nouzi mít nebudu, můj otec je pořád celkem vlivný a něco se najde.

Seděla jsem v letadle, držela svoji dceru za ruku a usmívala se na ni. Nebála se, oddaně mě pozorovala a věřila mi. Mé srdce zaplesalo radostí a já ji políbila na tvářičku. Zasmála se a já poslouchala tu dokonalou souhru rolniček. Zavřela jsem oči a před sebou měla slunnou Itálii.  

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 38. kapitola :