Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 33. kapitola

17.09.2012 (19:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3197×

„Proboha,“ vydechla jsem, když jsem se podívala na svoji dlaň. Byla mokrá. Podívala jsem se na Edwarda a uviděla jeho vyděšený výraz.

„Už?“ zeptal se a já kývla hlavou. Než jsem se nadála, otočil Edward auto do protisměru a jel k nemocnici. Netrpělivě jsem očekávala bolest, která se podle všeho, co jsem nastudovala, měla dostavit během několika minut, ale když jsme se dostali do nemocnice, pořád jsem cítila jen lehký tlak. Žádná bolest.

„Slečno Swanová,“ zvolal doktor, když mě uviděl. Usmála jsem se na něj a opřela se o Edwarda. Najednou mi mé bříško připadalo o několik kilo těžší. Předklonila jsem se a zhluboka se nadechla. Tlak v podbřišku se zvyšoval a já ucítila bolest, o které jsem tolik přečetla. Byla stokrát horší. Projela mnou jako blesk a já potichu zakňučela. Chytila jsem se za bříško a prosila prcka, aby ještě chvilku vydržel.

„Posaďte se, půjdeme se na toho šampióna podívat,“ zavelel doktor a já se posadila na křeslo, které Edward přivezl. Těšila jsem se, až si mé těžké nohy trochu odpočinou, ale když jsem se posadila, ucítila jsem větší tlak, který se znásobil tvrdým sedátkem. Znovu jsem zakňučela a chytila se Edwardovy dlaně, kterou mi nabídl. Mačkala jsem ji, drápala ho nehty, ale on nic necítil. Mohla jsem mu ruku drtit, jak jsem chtěla, ale on nic neucítí.

„Bello,“ vydechl a já se na něj podívala. Pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo to. Bolest byla veliká a já nemohla nic jiného, než kontrolovat její intenzitu a délku. Když jsme dorazili do ordinace, vzal mě Edward do náruče a položil na lehátko. Doktor mě pobídl, abych si svlékla dolní část oděvu a já tak udělala. Myslela jsem, že miminko zkontroluje ultrazvukem, ale když si na ruku natáhl gumovou rukavici, zpozorněla jsem. Raději jsem se podívala na strop a snažila se ignorovat to, co dělal. Když mnou projela další vlna bolesti, zakřičela jsem a ucítila, jak se doktor zvedl.

„Myslím, že byste měli zavolat příbuzným, za pár hodin bude na světě,“ oznámil mi a já se na něj překvapeně podívala. Usmíval se, poplácával po rameni mého snoubence, který byl snad bledší než normálně a vyděšeně mě pozoroval. Když jsem se na něj usmála, vzpamatoval se, vyšel z ordinace a já osaměla.

Ne na dlouho. Ihned se mě ujala sestřička, která mi pomohla se vším, co bylo nutné, a já se během několika minut octla na porodním sále. Ležela jsem na lehátku, nohy měla ve svěrácích a bála se. Nechtěla jsem to přiznat sama sobě, ale měla jsem strach. Hrozný strach. Bála jsem se toho, že to nezvládnu. Bála jsem se toho, že se miminku něco stane a obávala jsem se toho, že nebudu dobrá matka. Necítila jsem to, co ženy popisovaly v knihách a na internetu. Nic jsem necítila, jako kdybych byla prázdná. Co když mě nebude mít rádo?

„Bello, jsem tady,“ křikl Edward, který se objevil ve dveřích. Měl na sobě modrý plášť. Sám o sobě byl odporný, ale na něm jako by zkrásněl. Chtěla jsem dál obdivovat jeho krásu, kterou jsem tak dlouho přehlížela, ale znovu jsem ucítila bolest, která se stupňovala a já sevřela hrazdu lůžka. Když se k nám přidal doktor, podívala jsem se na něj a poznala, že je čas. Zhluboka jsem se nadechla, pohled zapíchla do podlahy a sevřela Edwardovu ledovou dlaň. Když doktor zavelel, abych tlačila, udělal jsem tak. Projela mnou bolest, která ani nešla popsat. Snažila jsem se na ni nemyslet a představovat si, jak za chvilku budeme tři. Já, Edward a miminko. Docela to pomohlo, ale když jsem zatlačila podruhé, všechno ostatní šlo stranou. Bolest, to bylo jediné, na co jsem dokázala myslet. Spalující bolest, která mě zabíjela. Jako kdyby mě někdo upaloval zaživa. Rukama jsem se chtěla dotknout bříška a uhasit tak to, co mě tolik pálilo, ale sestra, která stála poblíž, si všimla, co mám v plánu a zabránila tomu. Lehce se na mě usmála, ale já se jí chtěla vytrhnout. Cítila jsem, jak se oheň stupňuje a cítila ho dál než jen v centru mého těla.

Když jsem zatlačila po páté, skoro jsem ten oheň sevřela v dlani. Vznášel se nade mnou, nikdo ho neviděl, ale já si byla jistá, že tam je. Spaluje mě a baví se mojí bolestí. Zakřičela jsem, více stiskla Edwardovu ruku a zatlačila. Porodním sálem se ozval dětský pláč a já se zhluboka nadechla. Položila jsem si hlavu na polštář, podívala se na Edwarda, jak přestřihává pupeční šňůru a chtěla se usmát, ale něco mi v tom bránilo. Stín, který na mě dolehl. Snažila jsem se ho odehnat, dostat ho z dosahu mého těla, ale padl na mě a já v tu chvíli ucítila neuvěřitelnou bolest v oblasti prsou. Trhavě jsem se nadechla, křečovitě sevřela opěradla lůžka a podívala se na Edwarda. Když se setkal s mým pohledem, vyděšeně zkontroloval přístroj nad mou hlavou a stejně jako já věděl, že se něco děje. Něco, co se stát nemělo. Zamrkala jsem, povolila stisk rukou a vydechla. Naposledy jsem pohlédla na svého snoubence a pak se nade mnou uzavřela temnota, která všechno pohltila.

Nevím, jak dlouho jsem se topila v tom prázdnu, ale když jsem procitla, kolem mě byl hluk. Nemohla jsem se podívat, co se děje. Jen jsem ležela a okrajově vnímala, jak mě někdo udeřuje do hrudníku. Tupá rána mě nadzvedla na posteli a já ucítila novou bolest. Když se dostavila znovu, skoro jsem cítila, jak mi ledová ruka sevřela slabé srdce. Sžíral mě oheň, který jsem na malou chvilku zahnala. Pořád tu byl, pálil mě.

„Nabít na tři sta,“ poručil někdo a já uslyšela ten nepříjemný zvuk, jak se dvě kovové plošky třou o sebe. Znovu jsem se nadzvedla na lůžku a ucítila tu tupou bolest. Přístroj nad mou hlavou se rozezněl a já uslyšela, jak si někdo oddychl.

„Podejte mi dýchací přístroj,“ poručil znovu hluboký hlas a já ucítila příval vzduchu, který jsem tolik potřebovala. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala. Povedlo se mi od sebe odlepit víčka a rozhlédnout se kolem sebe. Viděla jsem mrtvolně bledého Edwarda, vyděšenou Alici stojící za sklem a naše miminko, které držela sestra v náruči. Křičelo, plakalo a kopalo nožičkama. Když se nad něj nahnula tvář doktora, který ho odrodil, trochu se uklidnilo a dokonce přestalo plakat. Znovu jsem se podívala na Edwarda a uviděla osobu, kterou jsem tu opravdu nečekala. U dveří stál vyděšený Cal a na jeho očích jsem viděla nesmírný strach a zlobu. Párkrát jsem mrkla, nadechla se a zavřela oči. Během okamžiku jsem se opět ocitla v tom prázdnu.

Připadalo mi nekonečně dlouho, než jsem se opět probudila. Cítila jsem bolest na hrudníku a v podbřišku. Když jsem se zhluboka nadechla, trochu jsem sebou cukla a ucítila bolest, která projela mým tělem. Její ostré hroty mě bodaly a já zakňučela.

„Nedýchej zhluboka,“ ozvalo se nade mnou a já se pokusila otevřít oči. Překvapivě se mi to povedlo hned na druhý pokus a já pohlédla do těch zlatých očí, které jsem zahlédla v temnotě. Svítily a dávaly mi naději, že opět procitnu. Byly to dva přístavy, to jediné, co jsem v té tmě viděla.

„Ach, Bello,“ vydechl a posadil se na židli k mé posteli. Chtěl mě chytit za ruku, ale já ucukla a on se smutně usmál.

„Je mi jasné, že na tohle už nemám právo. Chápu to,“ zašeptal zlomeně a podíval se na přístroj vedle postele.

„Už to vypadá lépe,“ oznámil mi a já si odkašlala. Znovu jsem ucítila bodavou bolest na hrudníku, ale snažila jsem se ji nevnímat.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho šeptem a polka ten knedlík, který se mi usadil v krku.

„Málem si umřela. Když jste nám oznámili, že čekáte dítě, smířil jsem se s tím, že je pravděpodobné, že to nepřežiješ. Snažil jsem se na to nemyslet, věnovat se Esmé a dětem, ale nešlo to. Každou noc jsem se chodil dívat k vašemu domu, zda je všechno v pořádku. Bál jsem se toho, že se to stane,“ prozradil mi smutným hlasem a pousmál se. Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě.

„Byla to pro mě muka. Nemohl jsem za tebou jít, nemohl jsem se přesvědčit, zda jsi v pořádku. Musel jsem se spoléhat jen na to, že Edward přijde a řekne nám, jak se ti daří. Toužil jsem se s tebou setkat a seznámit tě s riziky, ale nedovolil mi to. Nedovolil mi nic,“ vydechl zlomeně a já se trpce zasmála.

„Neměl si právo mít o mě strach. Odešel si, nechal si mě samotnou a zlomenou,“ připomněla jsem mu a zavřela oči. Nechtěla jsem se na něj dívat.

„Já vím. Byla to největší chyba mé existence. Kdyby šel vrátit čas, neudělal bych to. Kdybych věděl, jak to všechno dopadne, nikdy bych se tak nerozhodl,“ řekl zoufale, ale já mu nevěřila. Ani slovo.

„Odejdi. Jdi pryč a zavolej sem sestru. Chci vidět miminko,“ požádala jsem ho a podívala se mu do očí. Zvedl se, pomalu přešel ke dveřím a ruku položil na kliku.

„Zeptej se ho. Zeptej se ho na to, jak to doopravdy bylo,“ zašeptal a během okamžiku byl pryč. Zmateně jsem pozorovala místo, kde ještě před chvilkou stál, a neměla tušení, co tím myslel.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 33. kapitola :