Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 28. kapitola

07.09.2012 (14:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3336×

„No… Těhotenský test,“ odpověděla jsem a viděla na něm, jak zatíná čelist.

„Proč jsou na něm dvě čárky?“ zeptal se mě potichu a já se otřásla. Jak mu mám proboha říct, že bude otcem? Mám to na něj vychrlit nebo dělat hloupou? Viděla jsem na něm, že každá vteřina je pro něj mučení a já se rozhodla jednat. Pomalu jsem k němu přišla, vzala do ruky jeho dlaň a položila si ji na bříško. Cítila jsem, jak je ledový a znovu se otřásla. Jeho prsty jsem nahmatala pupík a byla si skoro jistá, že ho ucítí. Nemýlila jsem se. Překvapeně sledoval svoji ruku a skoro nedýchal.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale když si klekl na kolena a vytáhl mi šaty, trochu jsem se uklidnila. Poté, co položil ucho na mé bříško a pousmál se, jsem věděla, že mám vyhráno. Dlaněmi hladil mou pokožku, uchem jezdil okolo pupíku a tiskl se ke mně svým ledovým tělem. Ruce jsem mu vpletla do vlasů a zasmála se. Při tom zvuku ke mně zvedl svoji usměvavou tvář a zhluboka se nadechl.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechl a postavil se. Pevně mě objal a já cítila, jak je šťastný. Do ucha mi šeptal, jak moc je mi vděčný a jak mě miluje. Štěstím jsem plakala a pocítila neznámé teplo, které se rozlévalo kolem mého žaludku.

Tu noc jsem skoro nespala. Edward ležel vedle mě, laskal moje bříško a pořád se usmíval. Bylo na něm vidět, jak je dojatý a šťastný. Nikdy jsem ho takového neviděla.

„Bell?“ zeptal se a tím upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Máš doufám v plánu si ho nechat?“ optal se mě tichým hlasem a já kývla hlavou.

„Neměla jsem ho v plánu tak brzy, ale už se drobka nevzdám,“ odpověděla jsem mu a po chvíli, ve které jsem přemýšlela, že ho dám pryč, jsem mu raději neřekla. Styděla jsem se za to a on by mi dal určitě dlouhou přednášku o tom, jak moc je tento polovičně lidský život důležitý.

„A neříkej mu drobku,“ pokáral mě a já se na něj překvapeně podívala.

„Já ho porodím, já mu dám jméno,“ rozhodla jsem a pobaveně sledovala jeho smutné oči. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho. Když se odtáhl, pohlédl na mé bříško a povzdychl si.

„Co když ti ublíží? Znám upíra, který měl s lidskou ženou dítě, a přežila to, ale co když se něco stane a já o tebe přijdu?“ zeptal se mě a já se k němu víc natiskla.

„Neboj. Už jsem toho zvládla dost, proč by zrovna tohle měl být problém?“ odpověděla jsem mu otázkou a raději hlavu zabořila do jeho hrudi. Také jsem měla strach. Co když mi tvor, který roste v mém lůně, něco udělá? Co když ho nezvládnu donosit? Raději jsem zakroutila hlavou a zavřela oči. Cítila jsem, jak na mě padá únava a více se zachumlala do deky, kterou mě Edward přikryl.

Po ranním probuzení mi bylo jasné, co musím udělat. Povědět to rodičům. Chtěla jsem, aby věděli, co se se mnou děje a aby se radovali z toho, co si tak přáli. Nasnídala jsem se, oblékla, vyzvracela to, co jsem snědla, a mohli jsme se vydat na cestu. Edward to na sobě nedával znát, ale nebyl moc nadšený. Nejprve chtěl, abychom se setkali s tím upírem, který počal s lidskou dívkou dítě, ale já to odmítla. Potřebovala jsem kolem sebe lidi, které jsem milovala. Byla jsem vyděšená a potřebovala trochu útěchy. Když jsem vystupovala z auta, maminka vykoukla z okna v patře a překvapeně na nás hleděla.

„Děti, co vy tu děláte?“ zeptala se a než jsem stihla cokoliv říct, okno se zavřelo a za pár okamžiků se otevíraly vchodové dveře. Starostlivě si nás měřila a rukama mě objala kolem ramen.

„Stalo se něco? Vypadáš ustaraně,“ oznámila mi a já se snažila se trochu usmát, abych ji uklidnila. Pozvala nás do obývacího pokoje a já se posadila na pohovku. Chtěla jsem zavolat i tátu, ale než jsem stihla cokoliv udělat, objevil se ve dveřích se špinavým hadrem v kapse kalhot. Ach, zase se pokoušel zachránit nějaký vrak. Dost mi připomínal staré pány ze seriálů, kteří se nudili a aby nezlenivěli, tak se snaží o nemožné.

„Ahoj, sluníčko. Děje se něco?“ zeptal se mě a já se trochu pousmála. Pohledem jsem vyhledala pušku, kterou měl položenou v rohu místnosti, a odhadovala, jak dlouho by mu trvalo se k ní dostat. Edwarda měl rád, ale znala jsem svého otce. Podle něj je na dítě ještě brzy. V tom jsem s ním musela souhlasit, ale už s tím nic nenadělám. Dlaní jsem vyhledala tu Edwardovu a pevně ji sevřela.

„Musíme vám něco říct,“ začala jsem a raději se podívala na zašedlý koberec, který byl na zemi. Studovala jsem různé vzory, které jsem viděla a zhluboka dýchala.

„Jsi těhotná,“ ozvalo se najednou a já překvapeně vzhlédla k maminčině tváři. Rukama si překrývala pusu a po tváři jí stekla slza. Vypadala šťastně. Také už byl čas na to, aby se v domě potulovalo malé vnouče, které by mohla rozmazlovat a starat se o něj. Táta se napřímil, podíval se mi do očí a čekal. Všichni čekali, až něco řeknu.

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem jim a maminka se pomalu zvedla. Pohladila mě po vlasech a po té se podívala na Edwarda.

„Mám z vás takovou radost. Ani nevíte, jak jsem teď spokojená,“ řekla dojatě a vzlykla. Edward vstal, jemně ji objal a já se podívala na tátu. Stále sledoval mého snoubence a skoro nedýchal.

„Myslím, že se to dalo čekat,“ ozval se najednou a přešel ke svému budoucímu zeťovi. Poplácal ho po rameni a podíval se na mě.

„Teď sem budete muset jezdit mnohem častěji, abychom tebe a to malé mohli pořádně rozmazlovat,“ pohrozil mi a já se musela zasmát. Dlouze mě objal a já se začala bát. Co když mu to nebudu moct splnit? Co když těhotenství nebude probíhat zrovna ideálně? Co když to nakonec všechno dopadne úplně jinak?

Seděla jsem v autě a dívala se na krajinu kolem sebe. Edward nemluvil, jen si občas povzdychl a já cítila, jak na mě upírá svůj pohled plný starosti. Jeli jsme do vily, kde na nás čekal upír spolu se svou ženou a dítětem. Obávala jsem se toho, co nás čeká. Obávala jsem se toho, co mi řeknou. Obávala jsem se toho, že to nezvládnu a zhroutím se už teď. Když jsme byli na místě, pomalu jsem vystoupila a šla ke dveřím. Edward mě předběhl a pomohl mi dovnitř. Uslyšela jsem hovor v obývacím pokoji a vydala se k němu. Kromě jeho rodiny jsem si všimla muže s tmavými vlasy a blonďaté ženy stojící vedle něj. Chtěla jsem si je detailně prohlédnout, ale moji pozornost nakonec upoutalo něco jiného. Malá holčička sedící na zemi. Nemohlo jí být víc jak šest, ale byla kouzelná. Černé vlásky měla spletené do copánku a něco malovala na papír, který měla před sebou. Když si mě všimla, zvedla se, přeběhla ke svým rodičům a schovala se.

„Neboj, Liso, to je tvoje nová teta,“ pověděla jí její matka a usmála se na mě. Přešla ke mně, natáhla ruku a já ji přijala. Překvapením pro mě byla teplota její pokožky. Překvapením číslo dvě byly její oči. A třetí překvapení, to nejdůležitější, se dostavilo, když zívla.

„Omlouvám se, ta cesta mě nějak zmohla. Mimochodem, jmenuji se Natalie,“ představila se mi a já stále sledoval její tvář. Okolo očí měla několik vrásek a pod bradou jsem zahlédla malou jizvu. Byla člověk.

„Jste člověk,“ vydechla jsem překvapeně a stále svírala její dlaň. Zasmála se a kývla hlavou.

„Bella,“ vydechla jsem nakonec a pustila její ruku. Přišel ke mně muž, který byl nejspíš jejím manželem a usmál se na mě.

„Marcus,“ pronesl hlubokým hlasem a já kývla hlavou.

Seděla jsem na pohovce, ukusovala malé kousky jablka a skoro neslyšně žvýkala. Zaujal mě rozhovor mé budoucí rodiny s lidmi, kteří přijeli. Edwardův otec tu nebyl, za což jsem byla neskonale ráda. Alice seděla vedle mě a povídala mi o tom, jak úžasné to bude, až se to malé narodí. Plánovala, co mu koupí a co mu pořídí, ale já pořád sledovala tu ženu. Objímala svého muže, a co chvíli se podívala na svoji spící dceru. Potřebovala jsem si s ní promluvit. O samotě. Příležitost se mi naskytla, když si odběhla do kuchyně pro nějaké jídlo. Rychle jsem se zvedla, nevnímala nevolnost a pospíchala za ní. Stála u kuchyňského pultu a dívala se po místnosti. Přešla jsem k ní a podívala se jí do očí.

„Chci se omluvit za to, jak jsem se na vás dívala,“ začala jsem a uviděla, jak se usmála.

„To nic, už jsem si zvykla. Když porodíte dítě upírovi a přežijete to, stanete se středem pozornosti. Když se Marcus setká se svými přáteli, jsem jejich hlavní atrakce,“ vysvětlila mi a zasmála se. Toužila jsem se k ní přidat, ale potřebovala jsem informace.

„Může se zeptat, jak probíhalo vaše těhotenství?“ vychrlila jsem ze sebe zvědavě a styděla se. Určitě na mě musela vidět, jak jsem hladová po faktech, která mě čekají. Posadila se na židli a ukázala na druhou naproti sobě. Posadila jsme se a pohlédla na ni.

„Ze začátku jsem tomu nevěřila, ale když mi začalo růst břicho, musela jsem se s tím smířit. Normální těhotenství trvá devět měsíců, to moje trvalo jen šest. Má dcera rostla trochu rychleji než normální dítě a vyžadovala to, co její otec. Krev,“ řekla a já se zajíkla. Okamžitě se na mě podívala a zakroutila hlavou.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Nepotřebovala cizí krev, ale moji. Musela jsem hodně jíst, aby se mé tělo pročistilo a mohlo jí dát to, co potřebovala. Poslední dva týdny jsem byla na kapačkách a obávala se toho, že ji nezvládnu porodit,“ vyprávěla dál a nepřítomně hleděla na desku stolu.

„Lisa se narodila několik dní po tom, co se manžel rozhodl vyvolat porod. Bylo to nečekané, rychlé a bolestivé. Hodně bolestivé,“ přiznala a pohlédla na mě. Otřásla jsem se strachy a zhluboka se nadechla.

„Ale všechna ta bolest stojí za ten pohled do očí toho malého zázraku,“ přiznala a usmála se.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 28. kapitola :